Sice vím, že sovy žerou hlodavce, ale že bude RSSOwl tak žravá, že mi schlamstne skoro celou krysu, jsem přece jenom nečekala :). Mně by ideálně vyhovovalo něco, co bude aktualizovat zdroje někde na serveru, třeba jako mail, takže při přístupu z jakéhokoli počítače budu mít vždycky k dispozici aktuálně “odečtenou” verzi. Ale to chci asi moc.
Sháněla jsem do krysy nějakou čtečku, pokud možno ani g-, ani k-. RSSOwl je v Javě, což znamenalo závislost asi sedmdesáti balíčků včetně tomcatu apod., ale přesto mě nalákala. Ovládání je v něčem super (dvojklik na článku rovnou otevírá do nového tabu, mezi články se jde pohybovat šipkami), v něčem podivné (v článku nefunguje přeskakování tabulátorem, například ve formulářích, a jak zdroje, tak jednotlivé články se otevírají vedle sebe v tabech, kterých je navíc jen omezené množství). Celkově se mi ale líbí víc než Liferea, která sice vypadala uhlazeněji, ale ovládáním mě vytáčela; snad si zvyknu a časem přijdu na to, jak nějak znásilnit třeba ty tabulátory. Akregator pro mě ale stále zůstává nepřekonaným vrcholem :).
Ne, že bych během uplynulého týdne a dvou víkendů nepsala - psala, ale nezpublikovala jsem to, protože to bylo akorát smutný, depresivní a příliš osobní. Organizovala jsem třídní sraz, což samozřejmě dopadlo blbě (taky už se do toho zas asi několik let nepustím). Naštvali mě rodiče, kteří si vymysleli na poslední chvíli do pokojů dlažbu (to je nápad), že prý laminátky “něco” uvolňují (hmmm) a na dřevěný se zase nesmí mokrým, čímž pádem se všecko posouvá o týden a moje asistence, která byla vyžadovaná na tenhle (prázdný) víkend, se posunula o týden, kdy je u Lvíčkových prarodičů vánoční burza.
Ach jo.
Tam jsme taky byli minulou sobotu - chlapi přezouvali auta a já s Lvíčkovou mámou a babičkou vařila a konverzovala o receptech, oblečení, školách, místní samosprávě, zvířatech a ledasčem jiném. Jak padne zima a začne se topit, stane se z domečku místo, které teplem a příjemnou atmosférou setrvale připomíná Vánoce. Mně je pak příjemný každý den, kdy tam můžem být (a nemusíme spát, protože péřové peřiny mi většinou spustí nehoráznou alergickou rýmu). Pravé Vánoce by mi tam ale určitě ten pocit zkazily - večeří se tam řízky ;).
Ne, že bych chtěla vyvolávat paniku, ale Vánoce jsou už za pět týdnů. Já už mám kupodivu i většinu dárků, jenom pro Lvíčka mě pořád napadají další a další, v podstatě ale stačí realizovat ještě pár nápadů a vymyslet něco pro maminu. A doufat, že nám o adventních víkendech zůstane dost času na procourávání vánočních trhů. (Podaří se mi letos vyjet někam do Německa nebo Rakouska, kde svítí spousty světýlek, celá města dýchají Vánocemi a svařák dostanete v pamětním hrníčku zdarma, nebo to zůstane zas až na příští rok?)
Co se týče adventu, myslím, že jsem konečně našla značku notebooků, foťáků a hudební techniky, která by vystihovala moji zálibu ;). Škoda (hm… anebo dobře? ;)), že nic z toho teď nepotřebuju. Ta značka bohužel nevyhlíží moc důvěryhodně :).
Svůj (už skoro dvouletý, letí to) notýsek jsem obdařila novou Fidorkou a šlape celkem pěkně. Není na tom ještě tak špatně, aby neutáhnul TADY nebo Trpaslíka, ale už jsem z nich z obou mírně znechucená (z Trpaslíka víc), tak na něm běhá - jako původně - krysa, za tu dobu ještě promakanější. Příjemně.
Bohužel, “lightweight” se na hardware neprojevilo, takže do školy ho zřejmě tahat zase nebudu… stejně jsem tam s ním při všech řídkých pokusech působila jako pěst na oko, nejsem na VŠE ani na Harvardu :).
antispam na Bloguje není dělaný pro uživatele - pokud nemám říkat militantně přímo na linuxu, jelikož jsem si vědomá, že i widle se dají znásilnit k provozování více ploch - tedy pro uživatele víceplošného systému. Napíšu komentář, zmáčknu odeslat - a přepnu na jinou plochu s pocitem, že na té stránce už nemám co dělat. Jenže tam čeká ještě tlačítko Potvrdit a když ho stisknu až po pěti minutách, bůhvíproč mě považuje za podvodníka :). Jestli by nebylo lepší třeba zaškrtávadlo “jsem bot” nebo matematická úloha :).
Dnes dopoledne Lvíček úplnou náhodou zjistil uvolnění domény quanti.net, takže ji mám zaregistrovanou a pravděpodobně se v nejbližší době můj blog (a jiné osobní věci) přesunou právě tam.
Dnes byla spuštěna volná registrace domén .eu. Ještě dopoledne jsem našla quanti.eu volnou, odpoledne už ji měl někdo z Kypru. Ještě jednu doménu jsem zkoušela (nebudu psát jakou, kdyby náhodou někdy… ;)) - i ta byla dopoledne volná a večer už ji měli spekulátoři. Žádnou jsem si neregla, protože bych na ně neměla co dát, ale přece jenom je mi to tak trochu líto :). Whois.eu je momentálně totálně přetížený a snad všechny myslitelné domény a snad všechy - do čtyřpísmenných, možná i pětipísmenných - kombinace písmen registrované. Jezismarja.eu je pořád ještě free, tak si pospěšte, apokalypsa se blíží… ;).
V úterý se mi naskytla cesta do CzC, tak jsem si při té příležitosti udělala radost a nadělila si trochu předčasný dárek k narozeninám - Creative Zen Nano Plus 512MB. Původně jsem si jela pro Sandisk, ale když mi ho přinesli už s rozbitým displejem, nějak jsem si to rozmyslela ;). Jediná jeho výhoda byla rozšiřitelnost pomocí SD karet, což bylo sympatické (postupně bych se propracovala k tomu, že všechno od foťáku přes notebook k případnému hodně výhledovému PDA pojede na SD), ale při srovnání všech ostatních vlastností jasně vyhrál Creativek, což byla v podstatě jediná možná další volba z hlediska nároků, ceny i kvality. Malinko mě roztrpčil fakt, že všechny barevné varianty (včetně velmi elegantní stříbrné) stály o šest stovek víc, což se mi za barvu fakt dávat nechtělo, takže jsem skončila s černým pidižvíčkem, ale tohle mírné zklamání velice brzy odpadlo. Zen Nano Plus (neboli Soňa, pokud ho chci pojmenovávat v rámci rodinné tradice ;)) Zen Nano Plus je ten nejmazlivější kus elektroniky, s jakým jsem přišla za posledních cca 10 let do styku a teprve druhé ‘hrátko’, které si mě tak získalo. (První bylo Walkman rádio od Sony, které jsem dostala asi ve 13? od táty a které se mi nedaří ani po všemožných pokusech vygooglit, protože informace “Sony Walkman AM/FM rádio” je prostě extrémně neurčitá a nic víc si o něm nepamatuju.) Displej je fajn, zvuk je fajn, ovládání je fajn (po druhém přepnutí hudba/rádio a zpět už přepínáte jen dvojím stiskem kolečka), váha je nejvíc fajn (dá se v pohodě nosit na krku :)), výdrž je skvělá… Trochu mě vyděsilo, že chybí hardwarový lock, ale on téměř není potřeba, protože tlačítka jsou tak zapuštěná, že náhodně můžete zmáčknout leda kolečko a to znamená pouze vstup do menu, které se po chvilce zase vypne. Jedinou výhradu mám zatím snad jen k autoscanu, který vedle reálných stanic ukládá šum (stejně si to časem přeskládám podle poslouchanosti, ale to chce trochu soustředění) a že hlasitost jedna je na usínání pro moje citlivé uši přece jen pořád trochu moc hlasitá.
V téhle souvislosti by se mi ovšem líbila taky funkce sleep… ;)
a měla pocit, jako by mi někdo hodil na prsa pytel písku. Během dopoledne jsem si udělala čtyři čaje, aniž by to nějak významně pomohlo. Na sraz s otcem jsem z teplé kanceláře odjížděla nerada, ale musela jsem. Stejně jsem se nemohla na nic moc soustředit (což ještě trvá, proto je můj písemný projev decánko jak od hotentota).
Během čekání jsem se zastavila u stánku v podchodu metra, protože jsem si dělala už týden zálusk na kalendář, který by se mi tak akorát hodil na pracovní stůl. Vhodnou chvíli jsem trochu prováhala, protože už měli jenom dva kusy, jeden zmuchlanější, druhý trochu míň, tak jsem uvažovala, rozmejšlela, nakonec jsem našla ještě Rok s čajem… a samozřejmě to dopadlo tak, že jsem si koupila voba. Ani cestou zpátky do práce jsem se nerozhodla, který, tak jsem si jeden postavila vlevo od monitoru a jeden vpravo. “Ehm… můžu ti položit takovou indiskrétní otázku?” obrátil se na mě kolega trochu nechápavě. “Máš dost kalendářů?”
Lidi jsou dneska drzí :).
Návrat byl poslední (dá se předpokládat, že budou výjimky, při mé skleróze, ale oficiálně poslední) příležitost, kdy jsem musela použít půjčovanou kartičku zaměstnance (na dveře, na výtah a tak), protože už dorazily. Co asi ještě nějakou dobu nedorazí, je bazmek umožňující pracovat z domova. Škoda. Nicméně s kartičkou už se cítím skutečně jako kmenový zaměstnanec ;))).
Taky jsem zjistila, že moje Avon Lady přestává býti Avon Lady, takže zvažuju, jestli do toho náhodou nemám jít sama… Možná, kdybych se domluvila s Lvíčkovou mámou a babičkou, že bych se na těch šest stovek měsíčně (od kterých člověk neprodělává) dostala… ;)
Průdušky sice pořád připomínají engine z lokomotivy, jsem ráda, když sedím, a ještě radši, když ležím, takže na lyže to bohužel nevypadá (dočkám se toho ještě někdy v životě? :)), ale když jsem v klidu, docela to jde. Soustředění pořád trochu horší, ale snad až si vezmu paralen a další průduškový čaj, zlepší se i to a budu se moct vrhnout do studia dokuentace věcí, které začínáme dělat příští týden v práci. Sice nás výslovně upozorňovali, že o víkendu máme odpočívat, nicméééně… asi mi to prostě nedá :))))))))
Sice jsem slíbila, že o práci psát nebudu, ale pár dojmů, se snahou vyhnout se všem interním informacím, bych si poznamenat chtěla.
Zážitků mám samozřejmě spoustu. Je to moje první vážná práce (pokud pominu korektury, ale ty jsem dělala z domova) a zároveň první práce v IT. Je mi jasné, že Firmu zatím vidím jen z toho nejrůžovějšího pohledu, ale stejně na mě ten nejrůžovější pohled působí dobře. Minimálně část lidí je tu fakt v pohodě. Hlavně náš tým ;).
Svoje internetové alter ego jsem se od prvního dne rozhodla do Firmy nezatahovat. Jenže po prvním dni mě čekal na blogu komentář od Souseda. Člověk neuteče. Zná mě přes nyx a z nějakých fotek i moji podobu. Ach jo. :).
Před prvním dnem jsem byla nervózní. Před druhým dnem (protože první den bylo víceméně seznamování s kolegy a s prostředím) jsem byla ještě nervóznější. Jako naschvál jsem si zapomněla vzít discmana - hudba mě většinou trochu odstresovává, tak jsem si substituční terapii našla ve firemní čokoládě, které se mi do hrnku vejdou přesně dvě porce ;).
V kuchyňce jsem potkala Mravce a hned jsem se k němu nadšeně vrhla ;).
“Já jsem Lvíčkova přítelkyně… Hodně jsem o tobě slyšela!”
“A v dobrom, alebo ve zlom?” opáčil trochu zaskočený Mravec. Když jsem ho ubezpečila, že v dobrom, řekl, že to je dobre, ale stejně ze mě měl asi trochu šok ;).
Kuchyňka je vůbec místem zajímavých minirozhovorů. Jeden jsem tam měla s kolegou, který studuje teologii (kromě mého zřejmě nejexotičtější obor ve firmě). Lehce mi vyčítal, že jsem mu svým přiznáním vzala vítr z plachet (ale podle mě to mohl klidně říct, to by asi vyvolalo větší ohlas než moje cultural studies. Říkejte taky něco, když se ve třech dnech třikrát představujete, naposled ještě k tomu anglicky!). Jiný s kolegyní z kanceláře, která se mě ptala, jestli myslím, že dostuduju - jakože lidi, co začnou pracovat, už mívají většinou menší motivaci. No… Žebříčkem hodnot to asi malinko zakymácí ;). Firma dělá všechno pro to, aby ze mě udělala loajální zaměstnankyni a workholika. Uvidíme, do jaké míry se jí to podaří ;). Nicméně na těch nejpřednějších příčkách u mě pořád zůstává dostudování a Lvíček, a to se sebepohádkovější Firmě překonat nepodaří. (Teď sice trochu dotahuje ;), ale počítám, že teď už bude přicházet spíš deziluze… ;).)
Takže tohle je moje práce. Nejdřív jsem dostala stůl. Pak jsem si přinesla hrnek. Pak ho naplnila dvěma dávkami čokolády bez mlíka a dneska se konečně zastavila na kus řeči ke kámošům z IRCa. Teď už se tam cítím téměř jako doma… ;).
Tak abych trošku vysvětlila, co se se mnou dělo :).
Předchozí příspěvek v některých čtenářích - přes moje vyvrácení - vzbudil bulvární tendence. Původně jsem chtěla napsat parodický blog na téma, jak dožívám pod mostem s dítětem pod srdcem, o které je můj otec ochoten se postarat, pouze když ho pojmenuju po něm a svěřím mu ho do výchovy, ale nějak nemám na takový kravinky čas ani chuť a na zblognutí čeká víc věcí, tak na to kašlu :). Takže skutečně ne, děti se žádný nekonaj. Ale těší mě, že jsem reakci odhadla dokonale ;).
Moje rozpolcenost se týkala toho, jestli mám při škole vzít práci na 20 (a více) hodin měsíčně, pendlovat mezi prací a školou, k večeři co si kdo uloví, Lvíčka vidět až v posteli a domácnost dohánět o víkendech.
Rozhodla jsem se, že jo. Že to aspoň zkusím, protože opak bych si asi hodně vyčítala. Jsem trošku nervózní, mám trošku strach - jak to budu stíhat, i ze samotné práce. Teorie mívá často dost odlišnou podobu od praxe, ale teoreticky bych to nějak zvládnout měla. Lvíček mě podporuje a má ze mě radost.
Já ze sebe taky. Už jenom projít přijímacím řízením v nejmenované americké IT společnosti mi dost pozvedlo sebevědomí. Za rok a něco jsem se vzdělala v Unixu, bashi a (částečně teoreticky ;)) sítích natolik, že mě - sice na interna, sice na (předpokládám) víceméně rutinní práci - ale vzali.
Příští týden se objevím ve firmě, kterou Lvíček před měsícem opustil… :)))