Quanti blog

…tak se musím pochválit.
Do prvního letního dne jsem vstoupila s úsměvem na tváři a zaplněným indexem. Už jenom dva zápočty, které ale souvisejí výlučně s diplomkou. Je to zvláštní pocit. Rekapitulace?
Pětiletý studijní plán dovršen ve třech letech (díky ochotě většiny vyučujících a tomu, že jsem minulý červen, minulé září a poslední dva měsíce padala na hubu): první cyklus - 14 jedniček a 8 dvojek, druhý cyklus - 7 jedniček a 2 dvojky. Tý vole!
Samozřejmě, teď přijde práce na diplomce a učení na státnice, ale tu poslední zkoušku jsem si včera doopravdy užila a zapila nejdřív s rodiči a pak se Lvíčkem; takovou úžasnou, pohodovou, relaxační a výbornou večeři zakončenou karamelovým pohárem, to už se mi dlouho nepřihodilo.
A konečně jsem si během posledního roku (po úspěšně složených postupkách) trochu zrestaurovala sebevědomí zdecimované tím, že jsem na bohemistice nedokázala do druhýho cyklu postoupit ani po pěti letech.
Protože mi taky už konečně došlo, že bohemistika je prakticky naprd :).
Hurá! ;)

Jedna věc je jistá: v kamenném domečku by se bývalo učilo mnohem lépe, než v jižním pokoji panelákového bytu pod střechou pracující na principu litinových kamen (brzy se rozpálit a dlouho sálat). Kamenného domečku nemajíc, přešla jsem na průtokové vodní chlazení a semtam dumám, jestli bychom si nemohli dovolit klimatizaci. Problém je, že je to zřejmě (aspoň na dlouhou dobu) poslední léto, kdy budu trávit celé dny učením nebo smolením vědeckého díla, místo v klimatizovaných pracovních prostorách. Neměla přijít nějaká ta nová doba ledová?
Jo, léto: přesný termín ještě není, ale ode dneška (resp. podle data od včerejška) za tři měsíce nastává doba vymezená závěrečným zkouškám a za tři měsíce a dva týdny už bude prostě po všem. Prý je to ještě spousta času, ale čas je prodejná děvka :). Nejspíš budu psát vážně po knihovnách, kde je sice menší klid, ale většinou zase větší chládek a spousta literatury, kterou nemusím tahat domů.
No a za půl roku… já vím, že to nechcete slyšet, ale za půl roku budou zbývat dva týdny do Vánoc…;o)

Ve středu mě čekala jedna ze zkoušek, kterých jsem se bála nejvíc: poslední doktorka Ekoložka.
“Hodně štěstí,” přály mi po poslední přednášce našeho prvního profesora spolužačky, a nějak se to zvrtlo do zpívání “hodně štěstí, zdraví…”
Dohnal nás Lexa: “Ty máš narozeniny?” “Ne, jdu na zkoušku u Ekoložky.” “Ah… no tak to Hodně štěstí, zdraví…” ;)
Tak jsem si sedla na chodbu a snažila se nacpat si do hlavy několik desítek teoretiků architektury, kteří vesměs hlásali to samé a nebylo v mých silách jejich koncepce rozlišit jednu od druhé. Měla jsem chuť odejít. Až přišla Líba.
“Je tady pan doktor Antropolog?” sháněla se a já jí mohla říct, že není, neboť jsem ho už dopoledne viděla odcházet v kvádru a s kufříčkem a říkat sekretářce, že kdyby něco opravdu hořelo, může se tam zastavit v pátek.
Nebyla potěšená, jelikož si přišla domluvit dobrovolnou otázku na postupky konající se od toho dne za týden, ale když viděla moje zoufalství, vytrhla mi papíry a začala mě zkoušet, až už jsem víceméně rozeznala aspoň většinu grafomanů náležejících do třetího roku Ekologie. Na mém konečném úspěchu tak měla lví podíl, takže jsem s ní nemohla nezajít na pivko.
Probírala se poměrně neženská témata: kromě školy to byly téměř výlučně kalební historky. “Já ani vůbec nevím jak se jmenuješ, já tě znám jen jako Quanti. A to jsem ti ještě dlouho říkala Multi. Třeba jsme byly s Vandou a já říkám ‘to Multi…’ a ona ‘myslíš Quanti?’” Tak jsem jí na oplátku řekla, že jsem před časem uvažovala o změně nicku na Mixie. Multi je ale taky pěkný ;).
Po vzoru enimena teď zobu prášky (krom piracetamu, na který jsem nenašla odvahu, a upřímně řečeno, ani finance - všeho ostatního mám zásoby ještě od minulých zkouškových nebo od Vánoc) a připravuju se na 5 dalších zkoušek a těsně navazující práci na diplomce. Proto nebloguju, a jak zrovna teď vidíte, o nic nepřicházíte. Včera mě ale ve škole někdo pochrchlal bacilama, tak jsem se rozhodla pochlubit svými dílčími úspěchy.
Jo, a když už jsme u úspěchů: včera jsem snad jako první (aspoň v rámci těch přednášek, které jsem navštívila, ale byla jich myslím většina) položila na přednášce docenta Architekta otázku (k čemuž nás vybízí každou hodinu a láká, že ty, kteří se ptají, si bude pozitivně pamatovat u zkoušky).
A nebyla to otázka, kolik nám dá zkouškových termínů…

Jsem ostuda, psát o Okultění až skoro týden po něm. Tak dlouho jsem ale čekala, až budu mít čas popsat všechny famózní nuance a vtípky, až se mi téměř vykouřily z hlavy. K vašemu štěstí, protože když se rozepíšu, neznám míru :).
Lidí přišlo tak akorát. Hodně, ale ne tolik, aby přetékali z performančních míst za rohy členitých chodeb celetenské budovy. V pět zahájil program poděkováním a svérázně pojatým výkladem, co je okultění, vedoucí katedry. Na gauči proti sekretariátu se objevil… obyvatel stanového městečka!
Organizátoři akci totiž pojali tentokrát skutečně festivalově, a byl to festival dohromady hudební, filmový i divadelní, spojený s vernisáží fotografií i jiných výtvarně ztvárněných, abych tak řekla, kulturních jevů. Byl tedy vydán rozpis dění na jednotlivých “stagích” - stage 306, stage chodba a stage 317, k tomu mapka areálu; na stagích i v průchodech nesmělo chybět občerstvení a jako zázemí stanové městečko. Chyběly bohužel toi-toiky, jejich funkce ale byla dostatečně suplována běžnými WC v budově, jejichž kapacita byla naštěstí dostačující.
“Obyvatel stanového městečka” byla velice vtipná kreace, pro mě nejhezčí zážitek z celého Okultění, protože Obyvatel úvodní přednášku prospal ve spacáku, pak vstal, vyčistil si u umyvadla ve stage 317 zuby, nasnídal se rohlíkem s Májkou, přečetl si noviny, uvařil si na přenosném plynovém vařiči čaj a po skončení programu se spěšně sbalil, aby stihl kyvadlovou dopravu “každou půlhodinu” na afterparty v Atmosféře. Tam jsem nepobyla dlouho, protože jsme byli rozdělení mezi dva stoly na opačných koncích hospody, nechtělo se mi utrácet a chtělo se mi domů.
Další nejlepší body Okultění v kostce:

1. jednoznačně recitace básně Nanao Sakakiho
2. antropovizní šou prváků a několik fakt vtipných vtipů o bipedii, kterými neantropologické čtenáře nebudu unavovat
3. živé obrazy třeťáků (možná, ale opravdu jenom možná sem nahodím fotky)

Já jsem bohužel plán na svou instalaci nestihla zrealizovat; nu což, stejně by v té záplavě tvořivosti patrně zapadl. Svou stopu jsem ale na Okultění zanechala, dokonce aniž bych si toho byla vědoma.
“Pěkný fotky,” pochválila mě Martina.
“Jaký?” vyděsila jsem se.
“Ty z toho Novýho Zélandu přece!”
Záměna jmen se záhy vyřešila a - bohužel - napravila ještě před vernisáží. Na jednom místě moje jméno - nezaslouženě - však stále ještě vylepené je. Nechám si jeho lokaci pro sebe do doby, než se mi ho podaří zvěčnit něčím lepším než VGA mobilním foťákem, pokud to někdo neobjeví dřív…

Je to tak. Kdyby mi nebylo blbé požádat fotografku, ať po těch dvou fotkách, kde jsem mrkla, a tří, kde se tvářím jak po pohřbu, udělá ještě jeden nebo dva pokusy, nemusela jsem na občance vypadat… tak, jak tam vypadám.
Z toho jsem se ale poučila. Včera jsem dělala první zkoušku z těch osmi, co zbývají odkroutit do konce studia. Učila jsem se na ni už dřív, ale z původního termínu sešlo a v neděli i včera jsem měla trochu jiné myšlenky, zkrátka, něco jsem uměla, s něčím to bylo horší.
Zkouška se začala odehrávat snad nejhorším možným scénářem. “Tak na čem jsme se domluvili? Něco z tý interpretativní?” nadhodil doktor Etnolog.
“No my jsme se vlastně nedomluvili… já spíš myslela něco z toho prvního semestru,” smlouvala jsem, protože interpretativní antropologové se mi jevili jako dost nezřetelná mlhovina.
“Z prvního, jo? No tak tu Chicagskou školu.” Z bláta do louže: Chicagskou školou začaly letos přednášky - tím, že už nám o ní říkal kdekdo, takže nás s tím už nebude otravovat.
“Ehm… no to jsme vlastně nějak neto…”
“Tak tu Manchesterskou,” mávnul rukou. Z toho už se nešlo vyvléct, tak jsem začala blábolit něco o Rhodes-Livingstone institutu, A a B městech, představitelé… eeee… ten… Wilson… a pak taky Max Gluckman… Vytáhnul ze mě teorii konfliktů, ale už ne antropologii práva, ani autora práce Kalela dance, ale statečně jsem okecávala (data, autoři a představitelé, nedejbože následovníci, to je můj hřebíček do rakve), co jsem si z poznámek pamatovala - jak to jeden autor pojal jako zbavování násilí a druhý jako eskalování násilí do otevřeného konfliktu…
Když viděl, že ze mě víc nevydestiluje, nahodil konečně: “Tak Erving Goffman.”
V duchu jsem zajásala, protože toho jsem uměla nejlíp, ale když jsem nevěděla, co kromě Všichni hrajeme divadlo od něj vyšlo česky, zastavil mě.
“Co já vám dám? No… ale já vám… já vám dám dobře,” navrhnul. Jsou lidé, k nimž bych si to nedovolila, a sama ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale opáčila jsem: “Tak mě nechte ještě neco říct o tom Goffmanovi, třeba ty totální instituce, to je takovej zajímavej koncept,” a začala jsem žvanit. Tak se mě ještě zeptal na Svena Eka a Lodewjika Brunta a o obou jsem naštěstí něco věděla, tak mi tu dvojku s tím, že nějakej ten přehled přece jen mám, nakonec dal :). Nemám s tím prý dělat štráchy, instruoval mě na konzultacích vedoucí katedry, a stihnout to před mumrajem s postupkama a státnicema (půlka května). Tak se snažím.
A líná huba, holé neštěstí do třetice: kdybych si nepostavila hlavu, že chci ty boty, které se Lvíčkovi až tak nelíbily, neměla bych teď úplně super botičky k džínům i hnědé sukni, jak jsem zjistila doma. A to se vyplatí! :)

jak je divný pocit, když někomu zbývají poslední dva týdny do čtvrtstoletí a poslední dva měsíce prezenčního chození do školy.
Ale nenapíšu.
Musíte se spokojit s ujištěním, že je to prostě zvláštní.

Netajím se tím, že mě návrh budoucí knihovny zrovna moc… nenadchl (a většinu mých spolužáků kult-urologů taky ne). A to se nepovažuju za zpátečníka, který by vinil Tančící dům ze zprznění nábřeží (naopak). Ale šmoulí domeček na Letné? Nicméně po celé té mediální masáži už si na klobouk “v barvě šampaňského” zvykám a uvidím, jak bude vypadat v praxi (přestože se - snad poprvé ve svém životě - ztotožňuju s Knížákem v tom, že mnohem lépe by se takový objekt vyjímal někde na periferii, než pod památkovou zónou a vedle mého oblíbeného stadionu ;)).
Když jsem návrh viděla poprvé, řekla jsem si “to se někdo v té komisi zbláznil” a byla jsem si jistá, že bych vybrala jinak.
V anketě na IDNES jsem si prohlídla všechny finálové návrhy a musím smutně konstatovat: asi ne. Kromě “vajíčka” a posledního návrhu se zatočeným výběžkem střechy se níc ani vzdáleně nepřibližuje tomu, co bych zařadila do kategorie “líbí”. Buďto jsou hnusné, nebo naprosto nudné.
Takže sice bych mimozemský sliz vychrchlala radši někam na periferii, třeba do Letňan, ale v zásadě už jsem s ním smířená…

Jako praštěná jsem se cítila ráno, když jsem se probudila, a vůbec nevím proč. Stav bohužel trvá, nepomohla snídaně, čaj, cola ani těžká pecka rádiem Bonton - popkorn nezastavíš, takže zkouším blog. Následující zápisek bude možná malinko psychedelický.

Jsem poslední dobou strašně líná na to, něco psát, normálně bych čtenářstvu vyjevila názor na projekt Národní knihovny, okomentovala několik spolubloggerů, kampaň na Visty a další novinky, ale jelikož už všechno tak nebo onak někdo stokrát omlel, už se mi nechce. Asi jarní únava.

Ta na mě dolehla až včera a dneska. Do té doby jsem otravovala spolužáky svojí dobrou a aktivní náladou, tak teď to mám asi za trest. Pokud mě to do zítřka nepřejde, nevím, jak budu čelit dvěma porcím Docenta (a žádné porci oběda, musím si něco zabalit). Včera jsem se nicméně dostala k části vypracovaných otázek a dalším hintům k eseszetká. Obzvlášť potěšující je komentář k jedné otázce:
PROKLETÁ OTÁZKA!!! NIKDO NEVÍ CO TO VLASTNĚ JE A KDE SE TO VZALO MEZI OTÁZKAMI. NEMÁ SMYSL SE TO ZKUSIT DOZVĚDĚT A UČIT. NEVYTAHOVAT SI!!!!!!
Mám naši katedru ráda.

Poznatek: dlouhodobě nefunguje ani energydrink, ani multivitamín s guaranou. Asi je to fakt jarní únava. Snad přejde brzo, aktivní stav minulého týdne mi vyhovoval o hodně víc…

…ještě jednou z půlhodinky čekání na zápočet…
“Hele, a jak tyhle flašky otvíráte (Mattoni Sport)? Já si to koupila kvůli tý flašce, ale nejde mi to odšroubovat. Ani hasákem.”
“Hasákem…? Ukaž… Nojo, fakt to nejde…”
“Můžu?” Nečekám od toho nic, majitelka i pokušitelka se dávno baví o něčem jiném, já si beru láhev, obejmu uzávěr, otočím.
“Tady máš,” podávám odšroubovaný kousek i zbylou láhev majitelce a připadám si jako Železná Zekonka ;).
I když v testu o superhrdinech mi vyšlo něco úplně jiného.

V půl jedenácté jsme se sešly v “čekárně” na zápočet; samé holky, tak jak to mohlo asi vypadat.
“Já už čtrnáct dní zvracím.”
“A nejsi v tom?”
“To jsou jasný příznaky…”
“No to by už bylo…”
“…tak druhej měsíc, no.”
“Taky jsem koukala, že zrušili takový ty příspěvky na antikoncepci.”
“To už dávno.”
“To zrušil Rath; přímo těm pojišťovnám zakázal to poskytovat.”
“Co von vo tom může vědět, když nemá frndu!” razantně zaargumentovala moje oblíbená Vda.
“Zato má dvě, do kterejch…”
“…může kecat.”