Quanti blog

Chtěla jsem napsat o spoustě věcí. O minulých dvou (vlastně už třech) víkendech, o tom, jak se u nás budou měnit autobusy, takže si musím stihnout projet celou starou trasu 234, jak to plánuju už léta, do konce tohoto pracovního týdne (ale měl by mi jet bus od baráku přímo do práce), o personálních změnách… vlastně ne, o těch jsem psát nechtěla, kdoví, kdo se sem může dostat, ale každopádně po dvou měsících prázdninového klidu se to tady bude zase trochu přehazovat, odcházejí dva lidi nejmíň, někdo bude muset přijít místo nich…
Blog teď ale (opět) musel a bude muset jít trochu stranou. Písmenkovou energii musím věnovat rigorózní práci, termín jejíhož odevzdání se kvapem blíží. Spočítala jsem si (texťákem) písmenka z blogpostů za posledních 14 dní a vyšlo mi, že by daly 9-10 stránek (normostran). To je celkem optimistické, vzhledem k tomu, že jsem poslední dva týdny měla pocit, že skoro nebloguju, ale za á to tím spíš musím nasměrovat do odborného psaní, za bé odborné psaní je řádově časově náročnější kvůli studiu literatury, citování pramenů a složitější stavbě textu, a to přestože rozšíření tématu je více úvahová záležitost a méně studium pramenů (protože jich moc není; tím spíš musím věnovat péči jejich maximálnímu citování a poznámkovému aparátu).

Jestli se vám zdá, že prokousat se tímto kratičkým blogpostem bylo těžší, než schroustat balík vaty, je to tím, že už jsem najela na odborně-akademický způsob psaní…

Máme tady srpen a máme tady Lugnasad. Krom toho bylo dneska zatmění Slunce a údajně taky nejteplejší den v roce. Snad poprvé jsem nebyla ani na své polední procházce a blahořečila si, že mám oběd z domova :). Jenom zmrzlina mi trochu chyběla - slíbil mi ji Martin, který se zastavil, jestli někdo něco nechce v Bille, ale nakonec na mě zapomněl. Ani jsem se ho nezeptala, co říká na los třetího předkola - jestli se tam dostaneme, Panathinaikos (nechci podcenit Dinamo Tbilisi, ale šance má asi přece jen aténský klub větší) nebude žádná srandička, ale vzhledem k šanci na Barcelonu, Arsenal nebo Juventus si pískám ;).
No a ještě se nemůžu nepodělit o krásný dvojsmysl z lidovek - sice už z úterka, ale znáte to… vedro :). V článku o benátském filmovém festivalu jsem se dozvěděla o novém filmu bratří Coenů, který by se měl jmenovat Po přečtení spal. A dokud jsem si v závorce nepřečetla název v originále, souhlasně jsem si říkala, že já po přečtení taky přečasto spím… ;)

že dneska, když jsem se náhodou ocitla u Karolina a rozhodla se podívat na svou domovskou katedru, (kde sice nikdo nebyl, ale tím spíš) jsem při pohledu na rozvrh a na nástěnky a při zaslechnutí konverzace studentů jiného oboru konečně pochopila, že už to mám za sebou. Že už mezi ně nepatřím, že jsem dostudovala.
A taky jsem se zatím z neoficiálního zdroje dozvěděla, že se mi to definitivně potvrdí možná mnohem dřív, než jsem čekala.

“Tak to by mi stačilo, a teď bychom měli jako komise ještě jednu otázku,” pravil vedoucí katedry. “Myslíte si, že je sex volnočasová aktivita?”
Nemohla jsem, než se začít smát. “No… tak já bych řekla, že jo… ale že se to může s věkem změnit.”
“Změní se to,” potvrdil, a to už se smála celá komise. “Ale to jste asi nechtěla slyšet.”
Ještě celá rozchechtaná jsem vypadla na chodbu, kde čekal Lvíček. A za pár minut si vyslechla, že jsem obhájila diplomovou práci na výbornou, otázku obecnou na výbornou, otázku aplikovanou na výbornou a otázku volitelnou na výbornou, celkově prospěla. (Nenabídli mi nicméně, abych pokračovala dál, což mě trochu urazilo, když jsem se dozvěděla, že dvěma z ostatních to nabídnuto bylo, ale oba byli Antropologovi diplomanti, tak možná proto. I panáka mi nabídli až hodnou chvíli poté, co Antropologovu diplomantovi. Co víc by po mně, než absolvování pětiletého oboru za tři roky, samých jedniček u státnic a těsného úniku vyznamenání vinou Antropologovy trojky u postupek - neříkám že nezasloužené, ale co je při jeho náladovosti taky zasloužené - mohli chtít?)
A teď - nevím. Pořád mi úplně nedochází, co se děje. Jediné, co přišlo, bylo určité satori (jak to nazval spolustátník) po vytáhnutí otázky - vědomí, že s těmi posudky, co mám, už to prostě udělám, a potom pocit, který už znám ze střední - určité “vystrnadění” z prostředí katedry, ten pocit, že už žádná vyhláška, žádný rozvrh, žádná vývěska konzultačních hodin už se mě netýká. Jinak nic.
Ale nejspíš mi to časem dojde.

Okultění na Youtube
(Nápověda)

…kupodivu zatím ne tolik ze státnic (i když i to už začíná), ale z blížících se… Vánoc. Časopisy o vaření už bombardují čtenáře (tedy spíš čtenářky) žádostmi o recepty na jejich osvědčené cukroví a mně z toho začíná být velice úzko, cítím až paniku. Asi proto, že je do té doby přede mnou ještě spousta věcí, hlavně hledání práce; ale i tak je to pro mě dost nezvyklý pocit.
Samozřejmě už nastupujou různé předzkouškové demence, zaměňování slov, zapomínání a nepřirozený klid rušený občasnými chvilkami hysterie. Prostě všechno jak má být.
Snad přežiju.

…odshora, odspoda, to je pěkný zařízení ;).
Včera jsem byla odevzdávat diplomku a třásla jsem se - dva a půl týdne před termínem státnic - že mi vynadají. Ale ne: v kanceláři byla jenom sekretářka a můj vedoucí diplomky (shodou okolností) a oba mi hezky poblahopřáli, že jsem první. Z jedenadvaceti: za celou dobu svého zkráceného studia nepamatuju státnice delší než dva dny. Tenhle termín budou tři.
Po chvíli konverzace a organizačního vyjasňování dorazil i vedoucí katedry a srdečně mi stisknul ruku. “Vy to prakticky nemůžete neudělat. S první odevdzaná diplomka - to nemůžeme vyhodit. To je bonus!”
A vedoucí přidal masarykovské “nebát se a nekrást - kradení skončilo s diplomkou” a neoficiálně, za dveřmi, jsem ještě dostala radu, ať se moc neučím.
Jsou to zajímavé připomínky, ale nelze říct, že by nepotěšily :)

“Dostudováváš v nejlepší možný době,” řekl mi táta v úterý u kafe, na který přišel o tři čtvrtě hodiny později. Kvůli výlukám.
“Nejsou lidi.”
No, nejsou. Ale taky jak kde. Nejsou zubaři, nejsou vývojáři, nejsou manažeři a obchodníci. Ani jedno z toho nejsem. Místo v kultuře, popřípadě někde v mém bývalém oboru, oblasti češtinářské a literární, je buď mizerně placené, nebo naplněné nějakou ubíjející organizačně-administrativní nudou. Anebo není volné.
Největší problém je, že nevím, co vlastně chci, což brzdí možnost shánět si místo i sama, mimo inzertní servery. Čekám, že na něj natrefím a ono mi cinkne do nosu, podobně jako moje brigáda před rokem a půl. V praxi už jsem ale pozbyla tu krásnou dětskou víru, že si najdu vyhovující inzerát, pošlu tam CV, oni mi odpoví, smluvíme si pohovor, na jehož konci mi nabídnou dvakrát až třikrát víc, než za kolik bych tam byla ochotná pracovat, a podepíšeme smlouvu. Všechny dosavadní pokusy (kterých nebylo, pravda, příliš,když budu volná až v listopadu), které neskončily už u bodu 1, skončily pravidelně u bodu 3, s výjimkou jednoho, kde mi jen řekli, že volám moc brzo (až příliš zajímavé místo, no ;)) a že se mám ozvat tak v září. A do toho Lvíčkovi napíše headhunter z Graftonu, že našel na jeho stránkách CV a rád by si s ním popovídal.
Prý bych si mohla otevřít zážitkovou agenturu, navrhnul mi Lvíček, když jsem ho na naše tříleté výročí vzala včera do Šárky, kde proběhlo naše první rande, a spojila to s piknikem. Ale to by nedopadlo dobře - jednak nejsem schopná doma pracovat efektivně, jednak nejsem organizační typ a jednak bych se nejspíš neuměla vcítit do vkusu cizích lidí. A taková finanční zodpovědnost za to, jestli se někomu bude můj program líbit, to je něco, čeho bych se nerada dožila ;)) No a v neposlední řadě, já si totiž nejlepší zážitky, jako třeba když nám v Šárce proběhly pár metrů před nosem přes cestičku dvě srnky, hamounsky syslím pro sebe ;)

“A čím se vlastně živíš?” zeptala se mě nevěsta.
“No, já ještě ničím, teď dostudovávám,” usmála jsem se.
“A co studuješ?”
“Kulturologii.”
“Ku-co?” vykulila oči nevěsta. “To je nějaká historie nebo co?”
“Mno… vlastně teorie a dějiny kultury,” pokusila jsem se vysvětlovat.
“A to tě baví…?” nechápala. “Mě by to teda nebavilo.”
Tím se mnou byla hotová a šla se věnovat dalším hostům. A já byla ráda, že jsem se ani nedostala k vysvětlování, proč mě to baví a co je na tom zajímavého. Protože by to stejně bylo házení hráchu na stěnu.
Ale prase, slivovice a točená kofola byly vynikající.

…tak se musím pochválit.
Do prvního letního dne jsem vstoupila s úsměvem na tváři a zaplněným indexem. Už jenom dva zápočty, které ale souvisejí výlučně s diplomkou. Je to zvláštní pocit. Rekapitulace?
Pětiletý studijní plán dovršen ve třech letech (díky ochotě většiny vyučujících a tomu, že jsem minulý červen, minulé září a poslední dva měsíce padala na hubu): první cyklus - 14 jedniček a 8 dvojek, druhý cyklus - 7 jedniček a 2 dvojky. Tý vole!
Samozřejmě, teď přijde práce na diplomce a učení na státnice, ale tu poslední zkoušku jsem si včera doopravdy užila a zapila nejdřív s rodiči a pak se Lvíčkem; takovou úžasnou, pohodovou, relaxační a výbornou večeři zakončenou karamelovým pohárem, to už se mi dlouho nepřihodilo.
A konečně jsem si během posledního roku (po úspěšně složených postupkách) trochu zrestaurovala sebevědomí zdecimované tím, že jsem na bohemistice nedokázala do druhýho cyklu postoupit ani po pěti letech.
Protože mi taky už konečně došlo, že bohemistika je prakticky naprd :).
Hurá! ;)