Quanti blog

Byla jsem zvědavá, co si v MF PLUS (kterou si kupuju jednou měsíčně, protože neodolám knížkám) počtu. Rozhovor s jazykovým redaktorem ČT - na ten jsem byla zvědavá. Jak redaktor vyplísní zpovídaného za gramatickou, stylistickou i ortoepickou úroveň hlasatelů, co se dozvím za ‘drby’ ze zákulisí našich médií… Místo toho s úžasem čtu otázky, zamýšlené patrně jako provokativní, na mě ale působící neuvěřitelně stupidně - neměli bychom učit děti od narození radši anglicky? Vadí nespisovná čeština? a jako spadlá z nebe zírám na “otázku”: “u mě má například okamžitě mínus člověk, který mi ke zprávě v e-mailu domaluje takzvaný smajlík. Mám pocit, že mi radí, že to, co je před smajlíkem, má být vtipné”.
Z toho mám pocit, jako bych žila na jiné planetě, kde se jen náhodou dorozumíváme podobnými slovy. Nikdy jsem si smajlík nevykládala jako “teď se směj”. Když ho dostanu nebo napíšu (jakože v mailové komunikaci se je snažím omezovat, na IRC je to trochu jiná kapitola), vnímám ho tak, jako že JÁ (nebo pisatel) jsem se usmála. Jako nahrazení fyzického úsměvu, který je neviditelný, popřípadě zlehčení něčeho, co by se - pouze v psaném kontextu - dalo omylem vyložit vážně.
Koukám, že je nakonec škoda, že jsem svoji chystanou diplomku o emotikonech neměla příležitost dopsat. Nebo jsem s tímhle výkladem smajlíků fakt v menšině?

Dneska přesně i na den v týdnu - ráno jsem se probudila v klidu, s nejasným pocitem, že dneska maturuju, oblíkla si zelenej top a sukni a vyrazila. Pak jsem trávila mezipůlhodiny v občerstvovací místnost, pomalinku žvýkala slaný tyčinky a z okolních dortů a chlebíčků se mi dělalo špatně. Pokaždý jsem sáhla vlevo a pokaždý si vytáhla otázku zleva a pokaždý jsem ji uměla (až na pár věcí ze ZSV) a pak jsem stála ve třídě a poslouchala “celkově prospěla s vyznamenáním” a odpověděla “ty vole”.
Na maturitu se dobře vzpomíná… :). Ale děsný je, že už je to tak dlouho.
Dneska jsem dostala zprávu, že dvě spolužačky z bohemistiky udělaly státnice. To je hodně divnej pocit. I některý spolužáci z gymplu už to maj za sebou (zatímco někteří se o to ani nepokoušeli, některý to po pár pokusech vzdali a pár se jich snaží už poněkolikátý). Na druhou stranu - já si to nějak neumím ani představit. Sice jsem už dost velká ;), ale ještě pár semestrů by mělo být tak akorát.
Dneska jsem vystoupila z metra a čekal mě Lvíček s červenou růžičkou, doma pod polštářem mořské plody a potom, co jsem prohledala celej pokoj a rezignovaně si sedla k počítači, ještě jedno překvapení - bezdrátová Logitechka. Ťuf.
Já si libuju, že se vejdu na poličku a můžu si psát i mimo stůl (pravda… zas moc daleko ne, protože pak už to nepřečtu :D), Lvíček si libuje, že moje klofání není slyšet. Zkouškový může začít! :)

Konala se před týdnem ve Šporkově paláci. Byla jsem přítomná asi na polovině přednášek a chtěla jsem to zblognout dřív, ale upřímně řečeno… taková událost, jakou jsem očekávala, to zase nebyla.
Některé příspěvky byly zajímavé lingvisticky i technicky, jako ten o chatbotech, některé statisticky, některé pojetím, ale celkově - k čemuž přispěl i seminář lexikografie příští den - mě tato problematika začíná nudit jako statické rejpání se v podružnostech. Skutečně přínosných věcí tam bylo jenom málo, Světla Čmejrková, která před lety přinesla zásadní článek o psanosti a mluvenosti v češtině na síti, se od té doby problematice soustavně nevěnovala, internet se vyvíjí a jeho psaná podoba taky, ale nikdo to neeviduje… a při tomhle tempu je to asi nejen neuskutečnitelné, ale i poněkud zbytečné. Zato někteří výzkumníci (snad ze severu nebo západu Čech) přišli s výzkumem jazyka webmasterů a počítačových správců. S vážnou tváří přednášené seznamy výrazů, kterým občas přednášející stěží rozuměli “wifina, fifina…” nebo “speciální odborné výrazy ’sídovat’, ‘líčovat’…” mě nutily tiše (někdy méně tiše) prskat smíchy. Já fakt nejsem akademický typ a tohle zkoumání mi začíná připadat čím dál víc k smíchu. Je to občas zajímavé, ano, ale jak to někteří lidi dokáží dělat celý život? To jim to nepřijde absurdní? Mně to začalo připadat už tak po dvou letech na bohemistice. Je to takový elitářský, chimérický svět uzavřený víceméně sám do sebe (přestože máloco je člověku bližší, než jeho hlavní dorozumívací nástroj), svět, který ke spojení s vnějším světem řeší jen to, co a jak kodifikovat… a když mi tahle deziluze došla, měla jsem se sebrat a odejít, ale myslela jsem si, že je to moje chyba, a že to musím překonat. A asi byla - chyba, že o věcech moc přemýšlím a hledám jejich praktické uplatnění. To se nehodí snad na žádné naší VŠ.
Ale přesto se stále ještě snažím…

Ne, že bych o víkendu neměla o čem blogovat. Ne, že by nebyl čas. Prostě se dostavilo něco, co se občas stává, prostě jsem nebyla schopná napsat větu, která by se dala číst. Říkám tomu vatování - píšu, píšu a zjistím, že třeba už nadpis má deset slov a vůbec nic neříká. Tak jsem to radší zabalila, a teď mám asi deset témat na zblognutí, zuřivou touhu blogovat a… chuť spát :)
Dneska jsem byla zase prakticky celý den pryč. Tentokrát převážně ne ve škole, ale na konferenci Čeština na internetu, kterou zorganizovali mladí lidi z Fakulty a Ústavu. Některé příspěvky byly obsažné, jiné méně, některé byly přínosné… a někdy mě přepadal smích :) zítra projdu zápisky a vyberu pár výživnějších :)
Dneska má narozeniny jedna z mých dvou nejlepších kámošek ze střední. Druhá je měla před 11 dny. Oběma jsem napsala SMSku s blahopřáním a že bych se ráda sešla. Ani jedna mi neodpověděla.
Je fakt, že já taky odpovídám na SMS druhý den a když není potřeba, tak vůbec… ale tak zrovna na tohle bych doufala aspoň v reakci typu ‘ted nemam moc cas, ale nekdy se domluvime’. No nic.
Dneska je mimo jiné taky úplněk v Beranu. Tak doufám, že nebudu v noci moc řádit - náměsíčnictví jsem asi zdědila po mámě ;) Aspoňže dveře na střechu jsou pod zámkem… :)