Quanti blog

Já vám nevím, jak to dělají ostatní blogeři. Mám výjimečný týden, ale když ho pominu, bloguju především o víkendech. A ve stejném období mám většinou čas a chuť blogy číst, ale to mám ve čtečce pusto a prázdno, něco přibude jen výjimečně. Buď dělám něco špatně a ostatní po večerech místo vaření večeří a žehlení triček blogují a o víkendech místo dřepění u internetu jdou z akce do akce, nebo jsou o víkendech bez netu a blogují v nebo po pracovní době ;).
V práci si začínám až nebezpečně zvykat a momentálně nedokážu říct, jestli tam budu měsíc, rok nebo nějakou jinou dobu. Byla naprostá pravda, co jsem říkala u pohovoru šéfovi: jak někde zakořením, nechce se mi pryč. Kdybych teď dostala nějakou jinou nabídku - rozhodovala bych se hodně špatně, protože kolektiv u pohovoru nepoznáte a reálnou pracovní náplň v podstatě taky ne. Na obou věcech se u mě sice dá dost zlepšovat, na druhou stranu na obojí jsem si už docela zvykla a nestresuje mě to. (Aspoň když v práci není můj kancelářský soused.)
Procházím taky vánoční depresí - poprvé za hodně, hodně let se mi nedaří kápnout na ten “pravý” dárek pro Lvíčka. A prosinec klepe na dveře.
Zítra se musím dostat aspoň na chvilku na trhy… i kdybych tam měla jen vystoupit cestou z práce ;)

Poslední dobou jsem nějaká nemuzikální. MP3 přehrávač do práce sice každé ráno tahám, ale nezapnula jsem ho ještě ani jednou, a nepouštím si písničky ani doma z počítačového archívu (ani originálky na věži). Zato mám psavou, což jste asi poznali, když tady každý den nechávám ublognutí, i když chodím do práce.
Dneska jsem zvládla i pár nákupů, převážně v Luxoru. Před plněním členské podmínky Knižního klubu jsem zašla do oddělení kuchařek zapátrat…
“Prosím vás, nemáte tady nějaký recepty při žaludeční dietě?” oslovila jsem prodavačku, která stála před regálem, v němž jsem tušila svůj cíl, a doplňovala do něj knížky.
“Ne, to musíte dolů, do odbornejch.”
“Ale já myslela, že tady v těch sešitkách…” ukázala jsem na soubor knížeček specifického formátu, v jakém se vždycky prodávaly “Dieta při onemocnění ledvin” “Dieta při nemocech žlučníku” atd.
“Nene,” odpálkovala mě.
Tak jsem poodstoupila, počkala, až odejde, a z dietní poličky vytáhla Dietu při onemocnění peptickými vředy a z poličky o patro výš ještě Kuchařku při onemocnění žaludku. Přece se nebudu jak pitomec prohánět celým Luxorem, když vím, že to je přímo přede mnou.
Někteří lidi jsou nekompetentní až hrůza.
Doufám, že se mezi ně nezařadím - zatím se snažím. A vedle snahy v Organizaci sháním pozvolna práci, k níž bych byla ta nejkompetentnější na celém světě ;).
“Po škole buď zapadneš na osm hodin denně do práce a strávíš tam celej život… nebo si to zařídíš nějak jinak.”
Uvidíme :)

…a na Metru, nemajíc vhodnějšího papíru k dispozici. Na to, abych to sem přepsala, už ale sílu nemám, tak snad zítra ;).
Vypadá to, že tak za dva týdny dostanu kolegyni - dceru jedné exministryně. Prý byla sympatická a hlavně je extrovert, takže by se na ni daly přesunout věci typu komunikace s médii. Ale já stejně s médii moc nekomunikuju a vyřídit sem tam pár dotazů vesměs velmi slušných novinářů pro mě (až překvapivě) není vůbec problém. No uvidíme. Lituju, že nemůžeme odsunout kolegu tuneláře z našeho kanclu - naproti kuchyňce, kousek od WC, dvoje dveře od šéfo-kolegů, byl by téměř ideál, mít tam ještě kolegyni podobného věku a zaměření.
A pití zadarmo ;).
V nejbližších dnech (ráda bych to stihla do konce listopadu) se snad konečně dostanu i na vánoční trhy - je neuvěřitelná ostuda, že jsem se letos nechala předběhnout Petulkou. A to i v pečení. Ale než mít perníčky poprskané bacily, radši si počkám. Mám navíc recept na takové, které jsou hned měkké, heč ;).
A zítra… zase do rachoty. Ne, že bych si to neuvědomovala, ale dneska jsem si připomněla, že budu v práci mezi svátky i na Silvestra. Copak v takové Sluníčkové firmě, to by bývalo bylo určitě fajn… nebo kdekoliv, kde jsou kolegové taky aspoň trochu přátelé. Tady si na šéfa určitě nemůžu stěžovat, ale takový teambuilding, jako ve Sluníčkové firmě, si s ním rozhodně představit nedokážu.
Tak snad nás aspoň pustí brzo domů.

Agentura hledá dívky a ženy hlavně důchodového věku na dlouhodobé, pravidelné úklidy domácností, okouzlila mě formulace inzerce v Metru. Vzbuzuje ve mě netušené fantazie, podobně jako formulace z práce - snad se můžu podělit:
“…my jsme tu dálnici ještě nepřevzali, dodavatel ji má u sebe…”
Dálnice smotaná ve skřini, podobně jako krabice kalendářů a diářů, které teď rozdávám… ta představa je velice poutavá :)
Ty krabice ostatně taky mají něco do sebe; sice se nemůžu dostat ke stolu, ale připadám si tak nějak příjemně využitá. Přestože to není práce, kterou bych chtěla dělat do důchodu, jsem vcelku spokojená, když nemyslím na plat, jelikož mluvný kolega odjel do příštího týdne na Moravu.
Taky jsem byla na pohovoru. Ale začínám mít pocit, že organizování plus výhledově nějaké to psaní je pro mě příhodnější realizace, než tučňák admin junior…

…nejspíš. Chumelí a chumelí a já se nemůžu pořád tak úplně uzdravit. Holt budu zítra v práci pocucávat lišejníkočaj a snažit se o inteligenci. Zítra je totiž něco jako redakční schůzka čtvrtletníku Organizace. Na kterým se mám podílet.
Schůzka tohoto čtyřstránkového plátku bude zahrnovat tři lidi - mluvčí, externího autora a mě. Jsem upřímně zvědavá na svůj přínos (nabeton se nebude týkat grafiky). V posledním čísle jsou dva rozhovory, jeden tip na výlet, rubrika významných jubilantů, článek o obrazu Organizace v médiích a soutěž. Mělo by se to nějak týkat Organizace, ale taky by to mělo nějak odlehčit téma, kterým se zaměstnanci každodenně zabývají. Jedinej nápad, co mám, je tip na výlet - nějaký skanzen, aspoň, pokud to vyjde ještě v předvánočním čase, ale teoreticky by mělo.
O svaté Kateřině by podle starých tradic měly skončit podzimní posvícenské radovánky - nastává něco jako pre-advent, odteď žádné juchání, jen rozjímání a příprava na Vánoce (v pojetí moderní doby hypermarketový wrestling). To asi bude dodržovat málokdo, ale je fakt, že noci jsou čím dál delší, dny čím dál tmavší a depresivnější a předvánoční povinnosti čím dál naléhavější. Svatá Kateřina pověsila housle do komína… Kdyby si tam radši dala salám :)

Včera jsem se šla nechat uschopnit. (Na výpočet nemocenské jsem se ani neměla koukat - zánět nosohltanu je relativně drahá srandička.) Dostala jsem miliontý papírek k odevzdání mzdové účtárně a povzbuzení do dnů příštích.
Cestou z kontroly jsem se zastavila u maminky, která pracuje necelou zastávku od naší doktorky - povyměňovat nějaké komodity a oťukat nápady na dárky, otázkami nenápadně zahalenými do hávu běžné konverzace (aspoň doufám).
Došla řeč i na můj “dopis Ježíškovi”.
“Já snad ani nic nechci,” povzdechla jsem si.
“Holka, já taky ne. Nemám to kam dávat, a vůbec…”
“To mi povídej - člověk ti nemůže dát nic hmotnýho, nic dobrýho, protože hubneš, a ani kosmetiku, protože ji nepoužíváš.”
S babičkou to bylo podobně. Sladké nesměla kvůli náběhu na cukrovku, její byt byl jedno velké skladiště… Nenapadlo by mě, že tak brzo budu prožívat dejavu.
“Já si ji šetřím,” fňukla mamina.
“Na co? Na nabalzamování do rakve?” (Mamina je jedna z mála lidí, ke kterým si dovolím trochu drsnější humor - ví, že to nemyslím vážně.)
Pokrčila rameny a začala mi vyprávět o dekorativnosti lahviček a mně bylo jasné, že letos abych si s kosmetikou taky dala pohov.
Jestli by nebylo jednodušší prostě udělat Vánoce bez dárků.

Byla jsem venku poprvé od pondělka, a když nebudeme příliš počítat pondělí, zahrnující autobus, trafiku, metro, tramvaj, čekárnu, ordinaci, tramvaj, metro a autobus (v polopříčetném stavu), poprvé od pátku. První dvě patra od zabouchnutí dveří jsem cítila nenápadnou vůni ořechového cukroví; a bůhví, jestli to vůbec byla ona, při mé přetrvávající rýmě. Ve druhém patře ji začal přehlušovat nějaký těžký parfém, aby o patro níž oboje definitivně zaniklo v cigaretovém kouři. A byla jsem venku.
Na celé výpravě pro čtvrteční MFD byla zajímavá vlastně jen ta první vůně, o které jsem si nejdřív myslela, že mě šálí čich. Copak už někdo peče? Jenom já jsem takový cvok, že plánuju první várku cukroví, ale to jen tak proto, aby bylo co ke kafi.
Začetla jsem se do pozvánky na promoci, která je o necelý týden dřív, než Vánoce. Poslali ji, skutečně, měsíc předem - no, zbývá už jenom sehnat kabelku. Pak procházím program z magazínu. Vzpomínka na adventní koncerty. První adventní koncert. Ta vůně se mi nezdála, Vánoce jsou za měsíc a kousek a už se doopravdy peče. A až vyrazím zítra po týdnu do města, asi vkročím rovnou do Vánočního města: výzdoba, trhy a smyčka kazety koled ve všech obchodech.
Slabší povahu by to možná porazilo.
Já ale budu nadšená.

Původně jsem chtěla příspěvek nazvat It’s Snowing Man, protože už včera před spaním jsem si tu písničku prozpěvovala, ale pak jsem si ověřla, že to v originále fakt je “men”, a napsat, že sněží muži, by se z parafráze posunulo k nesmyslu. Nicméně Martin přijel, pro jistotu už večer, a dneska sice nejsou, jak jsem večer předpovídala, kalamitické tři centimetry (a u Muzea čtyři), ale pořád sněží. (Update: během psaní příspěvku přestalo sněžit a rozpršelo se tak, že nám kapky cákají až na balkónové dveře.)
Včera jsem měla dorazit na dva srazy a nedorazila jsem ani na jeden. Nevím, proč musel být sraz ze základky i sraz Beranů, plánované dlouho předem, určené zrovna na Křišťálovou noc. Kromě zimy a psího počasí byly plné zprávy nácků a Lvíček, maminka i někteří členové kontaktlistu mi vymlouvali, abych někam chodila. Moje touha dostavit se na nějaký z nich zase nebyla tak velká, abych se oblíkla a šla tam, zprávařský FUD taky zafungoval, takže jsem byla dneska po ránu dvakrát (tedy neadresně, ale přece) nazvána loserem, což mi asi patří. Je mi jasné, že většina lidí by to považovala za chabou výmluvu, tak to ani nikde nebudu říkat, ale když nemám vyloženě společenskou náladu, stejně se mnou žádná zábava není, a táhnout se Prahou, abych si dala pár drinků, mi nestojí za to. Ale tohle by taky málokdo pochopil, a je fakt že jsem aspoň na jeden plánovala dorazit, ale plány… Plánovat se moc nemá.
A když už plánovat, tak to musí být s ovečkama!

Koncem minulého týdne jsem počítala, kolik zbývá do Vánoc. A trochu mě šokovalo, že ode dneška je to už jenom sedm týdnů. Uklidňuju se, že je to dost, ale z různých předstátnicových zkušeností mi dochází, že sedm týdnů uteče hned, a já se musím poohlídnout po dárcích. Dokud na to mám čas.
A někdy během týdne si pustit Love Actually :).

Letos jsem si koupila na Halloween takovou krásnou, malinkou dýničku, tak akorát na svíčku a hrnec dýňové polévky. Ale Lvíček na dýňovku neměl chuť a já jsem neměla chuť na dlabání; navíc jsem měla na večer naplánovanou “kultůru” v podobě šeredčího srazu, tak nám doma nesvítila ani ta keramická od loňska. Ale sraz byl lepší; nečekala jsem to, ale čistý babinec dal dohromady opravdu příjemnou, zábavnou a vrcholně ženskou diskusi (nezažila jsem už dlouho). Kdyby se tak takové zážitky daly opakovat, jako třeba filmy…