Quanti blog

Bude to deset dní, co jsem dostala rouru, a ještě jsem si na to ani pořádně nezvykla (to mě zas budou baby na personálním buzerovat, ať přinesu diplom, a já to budu muset někde v copycentru zmenšovat a nechat potvrzovat od notáře, zkrátka samá radost). Ještě jsem si ho ani pořádně neprohlídla, jenom vím, že je tam naštěstí moje jméno správně (žádné prodloužené í) a jinak je to celé latinsky, takže tomu (vím, na absolventa UK ostuda) nerozumím. I to, co jsem vlastně prohlašovala s rukou na žezle, jsem si zgooglila až doma.

Takže osmnáctého jsem si to v Karolinu odstála a odpochodovala (vpravo vbok, zastavit stát, úplná pořadová cvičení), pokoušela se o křečovité úsměvy do foťáků a kamer (většina fotek vypadá příšerně) a pak se s dvěma kytkami a dvěma rodinami (naši a Lvíčkovi) vypravila oslavovat.
Nejdřív do kavárny a potom do Ambiente, kde jsem se naštěstí - už poučená - přejedla míň než napoprvé. Nakonec se nás maminka zeptala, zda si dáme digestoř. Uřeknutí způsobené přemírou jídla a pití od té doby používáme pořád a možná se ujme už natrvalo. Domů jsme jeli taxíkem a z digestoře, jakož i všeho, co jí předcházelo, jsme se vzpamatovávali až do večera. Takhle mí proplynul mezi prsty jeden vzácný den dovolené z těch dvou, které jsem si zatím vysloužila. Druhý padl na zamáznutí nedorozumění, které jsem měla se šéfem v prvním měsíci svých služeb.

Zde nutno trochu objasnit. Šéf je člověk inteligentní, člověk, jemuž je práce koníčkem, člověk dá se říct na svém místě. Je i férový a uznalý. Má ale jednu dost podstatnou vadu - naprosto se neorientuje v administrativně-byrokratických náležitostech, které šéfům přísluší.

Sám má pracovní dobu bez píchaček, což je kompenzováno tím, že v práci bývá do večera a po některých večerech a víkendech i na pracovních akcích. Nicméně já tuto výhodu nemám. V prvních týdnech, kdy nebylo tolik práce, kterou by mi mohl přidělit, mě posílal domů. Já se bránila, jsouc si vědoma své osmihodinové, ale pak jsem se nechala přemluvit s tím, že si můžu píchat služební pochůzky, které se mi dopočítají do konce pracovní doby.

Začátkem prosince tisknu výjezd z docházkového systému a bum ho - jedenáct a půl hodiny v mínusu. On mi totiž šéf zapomněl říct, že služební pochůzku si člověk může píchnout nejpozději do půl čtvrté a počítá se jenom do čtyř.

Co teď? Napracovat? Zrovna v prosinci, kdy člověk potřebuje dělat milion dalších věcí…?

Tak jsem si nakonec vzala den dovolené na zamáznutí osmi hodin z tohoto manka a můj postoj k šéfovi se dočasně přesunul na bod mrazu. Nakonec se to všechno nějak setřáslo, ale výsledek je pořád takový, že budu na Silvestra v práci… na což jsem docela zvědavá.

Asi jsem to nezpozorovala jen já - taky zákazníci mobilních operátorů, přestože jich od loňska zase přibylo, letos nedorovnali rekord v počtu SMS (a kvůli tomu ani v posledním kole soutěže nevyhrajem ani Mini, ani telefon). Přemýšlela jsem o tom, čím to mohlo být, když ve všech objektivních hlediskách byly letošní Vánoce stejné, jako ty loňské. A muselo to být tím, že letos byl na Štědrý den úplněk, protože jiný důvod mě prostě nenapadá :-).

S nikým jsem se nepohádala, jídlo bylo výborné, dárky krásné a atmosféra pokud možno pohodová. Ale prostě to nějak nebylo ono. Nejvánočněji jsem se cítila na oslavě s našimi, tedy v sobotu. Ale vůbec mi to nevadí - teď už je klid, viděla jsem se se spoustou lidí, kterým na mně tak či onak záleží, a každý rok to zkrátka nemůže být tak skvělé a dokonalé.

Jedna věc ale dokonalá byla, a to dárky od Lvíčka. Soundtrack k našemu nejoblíbenějšímu filmu, vytoužená angínka, Geomag (juch!) a simulátor bublinkové fólie - jelikož se nikde v Evropě neprodává, pořízený přes e-bay z Japonska. Jeden dárek lepší než druhý - s Geomagem si člověk vyhraje (úúa, už vidím to neustálé dokupování dalších sad ;)), Love Actually je srdeční záležitost a co je lepší, než se v posteli konečně přitulit k důvěrně známému streptokoku nadživotní velikosti? ;) Super je ale ta imitace mačkacích bublinek… po určitém (proměnlivém) množství cvaknutí totiž vydá (díky vloženým bateriím) nějaký bonusový zvuk - mňouknutí, vrznutí… Mačkám jak zběsilá ;).

Jelikož mi takhle po úplňku nejde ani psát, nechám popis zbytku Vánoc (a promoce) na jindy, snad na zítra. A jdu se pěkně svátečně vyspat ;)

Já se vám o Vánocích rozepíšu víc, až to bude za mnou komplet všechno (a taky, až bude tím pádem víc času, protože dneska - i když nemusím shánět potraviny a připravovat štědrovečerní menu, za což jsem vcelku vděčná - jsem se díky žehlení, balení dárků a další organizační předvánoční činnosti nedostala ke kompu na víc než pět minut v kuse). Jenom jsem chtěla napsat, že Vánoce, když člověk není dítě a už ani student, jsou vážně jiné, než když má v prosinci na starost maximálně to, jestli se stihne zapsat na lednovou zkoušku. Určitě přidělávají spoustu starostí, ale zhruba takových, jako když vám onemocní dítě - můžete být i podráždění, když vám to zkazí plány, ale nebudete kvůli tomu to dítě mít míň rádi.
Nervy z Vánoc stoupají úměrně tomu, čím víc má člověk povinností a čím míň má na ně času, popřípadě jiných prostředků. Ale není až tak těžké smířit se s tím, že takové, jako na základce, kdy pořídil dárky za jedno odpoledne cestou ze školy, už to nikdy nebude. Stejně jako lízátka, lochneska nebo prázdniny ;). Ale Vánoce mít ráda nepřestanu, to si neumím představit.
V pátek nám tady nasněžilo, a přestože k Ladovské zimě to má dost daleko, i mírný bílý poprašek přispívá k vánoční náladě. A včera jsem prožila skoro celý den s rodiči bez jediného konfliktu, jejich dárky nás oba se Lvíčkem moc potěšily a náš megadárek naše naprosto ohromil. Takže vám můžu upřímně říct - vám, které to teprve čeká - že na těch dospělých Vánocích taky něco je (a to i přesto, že každoročně se trochu zvětšující deziluze z Vánoc je asi nevyhnutelná ;)).
Takže, jak by řekla babička, ať vám Ježuch nadělí, a my si napíšem zas mezi svátky… ;)

…aspoň ty s našima. Spousta super dárků, ještě víc super jídla a pití, příjemnej zážitek… a v pondělí druhá várka ;)

Dneska poslední den v práci před Vánocema. Odteď do šestadvacátého nehne nikdo na úřadě ani brvou, neřkuli prstem; musím uznat, že jsem ráda, že zrovna na letošek vyšlo pět dnů volna v kuse, když už nemám žádnou dovolenou.
Dovolená… to bych musela zabřednout do vysvětlování, kam přišly ty dva dny, které jsem si zatím napracovala, a na to není čas, protože to bych se dostala až k úterní promoci a tomu bych ráda věnovala samostatný bloganec. Takže jenom konstatování, že nemám. Zvlášť Silvestr v práci bude asi veselý, vzhledem k tomu, jak se u nás chlastalo už dneska.
Šéf přišel kolem desáté do kanceláře, v ruce dvě lahve červeného. “Jedno je jihoafrický, jedno kalifornský, vyberte si,” pobídl nás. Kolegyně řekla, že je jí to jedno, mně to bylo taky, tak jsem si vybrala víno s ještěrkou na etiketě. Bylo to jihoafrické.
“Ale pozor, to neznamená,” začal šéf a my jsme obě čekaly “že to tady hned vypijete”. Ale následovalo “…že si tady dáváme dárky. To je jen tak náhodný, já žádný narozeniny a tak nesleduju, jsem tady kvůli tomu i trochu za ignoranta…”
Potom přišel pokyn, že máme jít ke generálnímu - kolegyně, já a šéf. Tak jsme se přemístili na sekretariát a po chvíli vstoupili.
Generál nám nabídl přípitek. Po chvíli rozpaků jsme si my ženské řekly o tullamorku, pánové si přiťukli slivovicí.
“Mám plnej záchod dárků,” rozmáchl se generál v rámci společenské konverzace a chvíli nám trvalo, než jsme si to dali dohromady: “já to tady nemám kam jinam dát. Já nic nechci, já to rozdám, ale teď na to není čas, a nerozbalený, to bych vám moh dát taky třeba pánskou kravatu,” mrkl na nás dámy. “Ale přijďte po svátkách a já vám něco dám.”
Věřím, že to WC musí být prostorné, protože si dokážu představit, kolik tak generálnímu může přijít dárků. A zatímco generál bude “ve Špindlu tadyhle s Václavem”, jak máchnul rukou ve směru fotografie prezidenta ČR, já budu užívat relaxace - doufám, že jinde, než u kompu.

Proto radši v předstihu přeju pěkné Vánoce - a taky nejmíň plný záchod dárků!

Počítejte se mnou. Den má 24 hodin. 8 hodin (v ideálním případě) prospím - když ne, moje produktivita prudce klesá, proto mě zatím nenapadlo omezit spánek. Osm a půl hodiny plus hodinu a půl dopravy strávím v práci. To máme osmnáct hodin. Další dvě hodiny - ráno a večer - trvá příprava jídlla, výprava a ranní hygiena - na tu večerní přičtěmež cca půl hodiny. To znamená, že na úklid, domácnost, resty, odpočinek a zábavu mi denně zbývá sakumprásk něco kolem tří a půl hodiny.
Přihlédneme k tomu, že je období před Vánoci. Je tedy nutné někam (do oněch volných hodin, poledních pauz či víkendů) včlenit pořizování dárků, vánoční výzdobu, pečení cukroví (letos prováděné v minimální míře a s výraznou nechutí) a další předvánoční aktivity.

Proto nemám čas na blogování.

Včera jsem přišla domů kolem sedmé, postarala se o večeři a kolem osmé jsme si řekli, že bychom se mohli podívat na vánoční trhy. Jasně - pracujícímu člověku, zvyklému na otvíračky v hypermarketech od nevidím do nevidím leccos nedochází. Že když tam jsou ti chudáci stánkaři od devíti do rána, že tam nebudou chtít otročit dvanáctky a déle. Pracující člověk je naiva.

Takže jsme krátce před devátou došli na podezřele vyprázdněný Staromák. Nejdřív nám nebylo nic podezřelé - ty stánky mají nejspíš okýnka z druhé strany. Pak jsme narazili na stánek se svařákem… no, zkrátím to - některé stánky otevřené byly. Výhradně ty s občerstvením. Proč se na turistech nenapakovat :)

Prošli jsme se aspoň osvětleným centrem. Nevkusné Palladium ozdobil ještě nevkusnější “adventní kalendář” v oknech (v každém okýnku je číslo dne, když přijde, nahrazeno neonovým “obrázkem”). Napadlo nás zastavit se v Palace, ale ani tam po deváté nedávali nic, co bychom chtěli vidět.

Myslela jsem na blog skoro každý den, ale skoro žádný se mi to nepodařilo uskutečnit. Musím vypustit spoustu věcí, o kterých bych bývala psala. Některé i naprosto nezáměrně… Ve středu jsem šla z Billy a mezi kruhákem a dírou po trafice mě napadl takový pěkný bonmot, říkala jsem si ‘jo, to dám na blog, to je pěkná formulace’ a než jsem došla domů…

Mnonic.

Ta díra po trafice… Před pár týdny viselo na naší trafice oznámení “prodám za 1000 Kč při rychlém jednání” a číslo. Mysleli jsme, že to znamená, že se zas někdo asi po půl roce pokusí v ní něco provozovat - já osobně snila o trafice kombinované s pekárnou a možná maličkou smíšenkou, eventuelně suvenýry, které by stánek vzhledem k hotelu, který je přes ulici, mohly uživit.

Houby!

Jednoho dne jdu prostě na autobus, jako téměř každý jiný den… a u zastávky je díra. Někdo stánek koupil - doslova - jenom tu boudičku - a odvezl si ho, buď v něm bude spát, nebo prodávat někde jinde, nebo si ho dá na zahradu… za litr zahradní domek, nekupte to. Čekárna je teď nelogicky vzdálená od zastávky a místo stánku, který na tomhle místě stál dřív, než jsem se narodila, zeje bezútěšný černý plácek.

A tak.

O víkendu pak člověk logicky dělá to, na co neměl v týdnu čas - uklízí, vaří trošku sofistikovanější jídla, navštěvuje příbuzné. Minulý víkend jsme se stavovali cestou z Drážďan u Lvíčkových prarodičů. Dostali jsme skvělou večeři a po večeři vínko, a ačkoli jsme byli strašně utahaní a ospalí a chystali se už po večeři, někdy v šest, jít spát, nakonec u jedné sklenice nezůstalo a svorně jsme se prokecali asi do půl dvanácté, semleli jsme všechno možné od války přes příbuzné po moji práci (”takže vlastně propagace”, řekla babička a mně se to hrozně líbilo, říkala jsem si, že kdybych se narodila o pár desítek let dřív, kdybych žila za socialismu, určitě bych dělala někde v propagaci a vymýšlela slogany, jako Vitana vaří za vás, nebo televizní spoty na kysané zelí) a měli jeden z nejpříjemnějších večerů poslední doby.

Dneska jsme byli u mojí babičky. Vnutila mi pár stovek na ježíška spolu s pytlíkem vyloupaných ořechů a povídala, že letos ani nechce přivézt od našich kapra jako každý rok, že si kdyžtak obalí filé.

Kam to s těma Vánocema spěje, když i já k nim sbírám sílu takhle po večerech?

Co se práce týče, tenhle týden byla výplata. Dostala jsem vtipné peníze (devět odpracovaných dnů + nemocenská) na účet, devět stravenek a několik slevových kupónů, mimo jiné do Divadla pod Palmovkou. Na Ať žije královna! jsem se chtěla jít podívat (to je u mě vzácnost, divadlo navštěvuju tak ob rok), tak mám ještě větší motivaci - mé oblíbené herečky Jitku Č. a Zuzanu S. bych si nechtěla nechat ujít vidět pohromadě.

Když už jsme u hereček - poslední dobou potkávám spoustu herců v metru. Někdy minulý týden to začalo Jakubem Prachařem, během tohohle jsem jela s herečkou, která hraje v Ordinaci Tichou, a včera jsme cestou domů narazili na Magdu Zimovou alias Míšu. Ale je fakt, že když jsem chodila do školy kolem Staváče, potkávala jsem herce pořád…

Už končím, zbytek zas někdy příště, odpusťte tenhle předlouhý spot, kterým vybuchla moje víc než týden natlakovaná grafomanie. Závidím všem, kdo mají většinu dárkových povinností za sebou, protože v obchodech je to teď o život v jakoukoli denní a týdenní dobu (jen v pozdním odpoledni a navečer přece jenom ještě o něco víc). A poznámka: vánoční výzdoba Centra Chodov je asi tak o deset řádů hezčí a decentnější než v Palladiu (jeli jsme kolem odpoledne).

Tak pěknou stříbrnou…

Za prvé: vyražte brzo. Před desátou zaparkujete, odpoledne už stěží.
Za druhé: dobře si vybírejte, na kterém trhu si koupíte svařák v “odnosném” hrnečku. Na mnohých (třeba na tom na Pragerstrasse nebo poblíž Frauenkirche) jsou hezčí, než na tom největším (Striezelmarkt), který je letos místo na rozkopaném Altmarktu na Ferdinandplatz. (Na druhou stranu, jsou zase o půl eura či euro dražší, základní sazba za hrneček jsou dvě eura.)
Za třetí: vezměte si dobré boty, mapku a vybavte se aspoň základní slovní zásobou - “entschuldigen Sie”, “danke Schön” a “tchuss” spolu s číslovkami by měly bohatě postačit.
Za čtvrté: neberte si s sebou nic k jídlu, marně byste slintali na lahůdkový půlmetrový bratwurst v bagetě a další dobroty. Zásadní díru do rozpočtu vám to neudělá.
Za páté: přivezte si kousek štoly, německé františky a podle možností něco z pestré nabídky rukodělných dárků, exotického koření, různých druhů medu, vína nebo čokolády, využijte toho, že sortiment je naprosto odlišný od našich trhů (při relativní geografické blízkosti).
Za šesté: užijte si příjemnou atmosféru čistého, uklizeného a nazdobeného města, v němž kromě trhů prakticky na každém rohu přispívá k vánoční náladě na každém kroku partička hudebníků, kteří spouštějí na trubky či akordeony koledy i hity posledních padesáti let. Jo a v žádném případě nespoléhejte na to, že vám nikdo nerozumí, ve městě pár desítek kilometrů od hranic je to o kterémkoli adventním víkendu fakt bláhové :-)

V novinách se celý národ diví, že knihovna nemá být zelená, ale zlatá. Od začátku bylo ale řečeno “barva šampaňského”. Tak co je na tom proboha za objev? Kdo umí číst, ví to už dávno, napsalo se toho o knihovně už stohy…

Na téže stránce se v Expresu dozvím šokující informaci, že zloděj půlmiliardy kupodivu nečekal na policisty na místě svého bydliště, které bylo obklíčeno. Jak překvapivé… Rozumím, že to tam musí jít prověřit, ale obkličovat barák a čekat, že najdou půl miliardy v pachatelově slamníku?

Ani jsem nezmiňovala, že jsme o víkendu dělali předvánoční úklid (dokonce, a to snad poprvé v životě, jsme v jeho rámci díky příznivému počasí umyli i okna, takže byt je doopravdy jak ze škatulky). Bohužel v rámci tohoto jsme museli i odplísňovat kuchyň (a po asi dvou letech nám došla lahvička Sava proti plísním, což považuju za smutné, vzhledem k tomu, že loni jsme ho díky mírné zimě snad ani nepoužili). Kromě toho, že severní zeď plesniví, nám do kuchyně zase začalo zatékat, což jsem se pokoušela minulý týden řešit po telefonu s domácím.

“Podívejte, tam bude nová střecha, na tom se dělá, já s tím teď nic jinýho neudělám,” řekl mi do telefonu podnikatel, který neměl začátkem devadesátých let nic lepšího na práci, než koupit těsně po uplynutí předkupní lhůty, v níž se obyvatelé nestačili dohodnout, jeden panelákový vchod, což mimo jiné znamená, že tenhle barák se nikdy v životě nezateplí - dva vchody družstva vlastníků a jeden vchod u majitele se nedohodne ani za milion let.
“No ale-” chtěla jsem se ještě něco zeptat, ale nenechal mě domluvit a skočil mi do řečí:
“Řeší se to.”
“Ale já-”
“Řeší se to.”
“Já jsem jenom-”
“Řeší se to.” (Č***k, č***k, č***k.)
“Já jsem se jenom ještě chtěla zeptat, na co jsou ty balkónový okna na chodbě.”
“To jsou sousedů. Platěj tržní nájemný. Jestli je chcete taky, museli bysme se nějak dohodnout.”
Jo? Zajímalo by mě jak, když tušímže za rok (nebo za dva?) budu tržní nájemný platit taky.
Pryč z tohohle baráku hrůzy, přežít nějak zimu a pryč. Jenomže za rok si na byt stejně nevydělám, a hypotéky taky už dávno nejsou ty pětitisícový položky - úrokový míry i ceny bytů rostou a rostou.
No uvidíme.

V práci jsem naprosto nečekaně dostala mikulášský dárek: kolega se přesunul o patro níž a já jsem tu sama, sama a sama. Blaho. (O něco menší blaho je, že tu není ani šéf, který nedbaje varování před konzumací jídla a pití z nedůvěryhodných zdrojů v exotických východních krajinách (Ostrava) chytil nějakou střevní chřipku. Aspoň ale už bere telefony.) Mikulášský antidárek jsem zato dostala od paní z personálního, která mi sdělila, že hodiny, o které mě velkoryse pouštěl šéf v listopadu dřív, když nebyla práce, si musím napracovat (nebo vzít z dovolené). V prosinci obzvlášť vhodné :-/

Dneska je Mikuláš. To je hrůůůza, takhle slavit na povel! Navléct se do kostýmů a chodit po domech přece může člověk celý rok, ne? ;) Kvůli Mikuláši všichni brblají, že už jsou na krku Vánoce. Je fakt, že ani já tu vánoční náladu pořád nemám. Počasí, práce, některé dárkové resty… Aspoň doma, kde je všechno naklizené (a drží to! ;)), se tomu trochu blížím. Zatím jsou ale Vánoce spíš ve znamení starostí - jít s našima 22. do restaurace? Prý aby se doma nepřidělávala práce. A dárky potom. Prý si nebudem hrát na Ježíška, ale když budou dárky, tak to snad bude Ježíšek, ať je datum jaké chce? A loni to 23. nevadilo? A co babička a brácha? To se zatím neřešilo (snad dneska). Achjo. A mezi svátkama budu v práci - to bude taky něco. I na Silvestra. (Pokud se to nějak nevyčachruje s dovolenou, ale myslela jsem, že ve zkušebce nárok nemám?)

Takže takhle mi ubíhá jeden z nejcivilnějších a “nejdospělejších” prosinců, jaké jsem kdy měla. Ale o víkendu si snad dopřeju vrchovatou porci vánoční nálady, nazdobených trhů, svařáku, štoly a všeho, co k tomu patří…

Ve víru předvánočního úklidu jsem včera ani neotočila kalendář na prosinec, ani neotevřela okýnko kalendáře, kterej nemáme, ani jsem nezblogla, že teda už je to tady a dudlajdá.
Ráno jsme vzali protáhnout autíčko na Chodov.
“Já vůbec nemám vánoční náladu,” posteskla jsem si cestou.
“V tomhle počasí se ti ani nedivím,” přikývl Lvíček od volantu.
“A ty ji máš?”
“Já ji mám.”
“Tak to ti závidím.”

“Chceš kalendář?” zeptala jsem se v Hypernově, když jsem je našla.
“Jak chceš, pro mě asi ne.”
A já byla rozhodnutá, že si ho nepořídím - pár deka levnýho tuku a cukru s troškou kakaa a každoročně stejnými obrázky mi za zvednutí glykemie nestojí.
Tak jsme bez kalendáře i bez adventního věnce, protože tři stovky za něj vyhodit odmítám… a… a vůbec.
Je mi to jedno.
Vědomě jsem se vykašlala i na pokusy o “blogový adventní kalendář”, které proběhly v minulých letech, byť tuším, že se svými zážitky z práce, s bydlením a z nákupů v předvánoční Praze obecně bych ho letos zvládala naplnit s přehledem.
Včera prostě nic.
Jen v jedné věci jsme byli první: při gruntování nalezený věnec na dveře jsme cestou s megataškou vytříděných věcí pověsili. Den před adventem, jako první z baráku.
Vůbec poprvé.

Zítra začíná prosinec, pozítří advent. Nemám adventní kalendář, nemám věnec, nemám výzdobu, nemám dárky a nemám vánoční náladu. To si nestěžuju, jenom shrnuju - všechno bude.
Byli jsme se dneska podívat na Míráku. Bylo to fajn. Svařák a punč, světýlka a náladička, dokonce i jeden dárek. Nicméně stánek od stánku totéž co loni - mohla bych zpaměti odříkat, kde jsou hlavolamy, kde keramika, vánoční prostírání, povlečení, Růžová čajovna, venkovní svíčky, dárkové knížky nebo ozdoby. A centrum bude něco podobného… Snad letos vyjde, že uvidíme trhy taky někde jinde. Tohle už je prostě nuda.
PS: Ondřejům všechno nejlepší, a nezapomeňte, Vánoce jsou od víkendu za tři týdny…