Quanti blog

Na jaře prý umírá hodně starých lidí – jejich organismus už nevydrží další přesun z období klidu do období aktivity, tepla a dlouhých dní. Naše spotřebiče sice nejsou takoví stařečci, ale po šestileté pračce odešla max. dvouletá varná konvice. Neměla pojistku proti zapnutí bez vody a zřejmě jsem ji vrátila na podstavec s omylem sepnutým vypínačem. Funguje teda, ale trochu se seškvařila a upřímně řečeno, bez pojistky už nic nechci.
Kromě těchto elektrických jsou i další (menší) fyzické škody: v práci mi někdo naťuknul hrníček, dárek od Lucky, ke kterému mám doma ještě (teď už nepotřebnou) pokličku a sítko na bylinky. Tak jsem si uvařila čaj do erárního a chtěla si pustit Hymnu velkého kola. Hopla – „formát audio není podporován“, jenom na té jediné písničce… asi se mi musel ten soubor nějak zkorumpovat.
Všecko se dneska rozbíjí, i moje vyhlídky na zajímavý kus práce, který jsem měla dostat, ale nakonec se dělat nebude, a jiný kousek kreativního jobu, který mě vytrhl z letargie, po pročtení vypadá tak, že titulky jsou dodané a text dodají, až uvidí první náhled. Ale ponořím se zpátky do Copywriter’s Handbook a nebudu si stěžovat. Mám občas i zajímavé věci ke korektuře, jako anglický letáček, z kterého někdo spolykal tečky za větami, což mě ze začátku poněkud zmátlo. (To, že to považuju za zajímavé, dost vypovídá o tom, jak vypadá moje ostatní práce.) Kolega, jehož počítač slouží jako jukebox, dneska hraje poměrně pěkně (teď Priessnitz), takže nálada je jakžtakž.
Chtěla jsem udělat příspěvek s vtipnými útržky dialogů, z domova i z práce. Bohužel velkou část prostě zapomenu, i ten, který proběhl ráno v autě, a ty, které si napíšu, po pár dnech zas tak extravtipně nepůsobí, tak vás radši ušetřím. Možná se radši v blízké době zase mrknu do statistik vyhledávání… :)

(ten článek, co jsem si včera zapomněla v práci)

V pondělí jsem neměla dopravně dobrý den. Ráno jsem šla na bus, který ale nejel, protože přestal jezdit kvůli prodloužení metra do Letňan (ne, že bychom nebyli prakticky opačná strana Prahy). Nakonec jsem počkala na jiný a až někdy po čtvrt na deset se na přestupu srazila s kolegyní. „Mně ujel autobus,“ začala jsem na ni chrlit, a ona se usmála a poté, co mi došly slova, se zeptala: „A jaký jsi měla víkend?“
(A takhle jsem byla za blbce ten den ještě několikrát – prostě to rozhození z dopravy, a sociální skilly se za ty čtyři dny asi taky nějak opotřebovaly…)
No a cestou domů se mi poprvé stalo, že jsem přejela přestup, začtená do časopisu. Na další stanici jsem tedy přeběhla do opačného vlaku a stoupla si proti výhrůžně vypadajícímu chlápkovi v černém tričku s bílým nápisem „die, n00b.“.
Neodvážila jsem se vyfotit si ho :).
Co se týče praček, šla mi hlava kolem nad současnou nabídkou. Skoro všechny mají šestý smysl (jo, ta věc, která stejně jako displej krásně zvyšuje poruchovost a cenu za náhradní díly – zkrátka daň za pokrok), no dobře. Že jsou pračky s programovatelným firmwarem (i když bych o to nestála, inovovat programy se totiž musí v servisu), to bych pochopila. Že existují pračky s bookmarky (dobře, funkce Oblíbené, ať nemystifikuju :)), to už mě trochu překvapilo, ale masakr je pračka s Jog Dial, to už jsem si fakt myslela, že si ze mě někdo dělá srandu (a ne, Sony to není – možná je to dokonce zneužití značky .)). Pračku jsme si nakonec vybrali a objednali – bez sušičky (těch pár zim to nějak vydržím a až se nám podaří bydlet ve vlastním, pořídím si sušičku extra, to je stejně lepší) a od značky, která se proslavila vysavači. Tak snad to bez problémů a brzo přijde a bude to dobře a dlouho (v rámci možností) fungovat. Zatímco na myčku jsem byla schopná čekat skoro měsíc, k praní v ruce (kyblíky a vana), které provozovala ještě moje mamina, bych se už celkem nerada vracela. Jsme rozmazlení…

Oslavy byly decentní. Přesněji řečeno, oslava: s rodiči a babičkou jsem si to “odkroutila” už minulou neděli v proslulé restauraci U Koně, den předtím mi popřáli Lvíčkovi prarodiče a dneska Lvíčkovi rodiče. Pravá oslava v pátek proběhla v Ambiente Pizza Nuova, kde jsme měli rezervovaný nádherný stůl u okna a přecpali se pizzy a těstovin za prachy, jaké jsem nikdy v restauraci nenechala (sponzorované otcem nepočítám). Ale člověk si musí občas trochu vyhodit z kopýtka a ten večer za to stál, pozorovali jsme Revoluční od plného světla přes soumrak do tmy a pili skvělé víno.
Jinak mi narozeniny nějak nic moc nového nepřinesly, kromě vědomí, že skončila doba, kdy mě většina institucí naší země mohla považovat za studenta.
Díky vám, kdo jste si vzpomněli, i vám, kteří byste si byli vzpomněli, kdybyste měli důkladnější diář (dobře to znám). A jedeme dál - doteď to bylo víceméně podél pobřeží, ale teď se vydávám do neznámých vod moře zvaného život.
Brr, jsem až moc poetická: asi bych měla zase začít hulit.

Mikroblogy trpí ještě větší mírou pohrdání, než normální blogy. A mě by ještě před časem nenapadlo, že bych mohla „mikroblogískovat“. Ale tím, jak je člověk celý den v práci, nezbývá zas tolik příležitostí na tvoření blogpostů, a i když nějaký čas je, málokdy se potká s náladou. A jak bloguju míň, stává se mi čím dál častěji, že mě napadne třeba jenom jedna věta nebo myšlenka, kterou bych mohla zakomponovat do blogu, kdybych měla prostor ho sepsat, ale takhle zkrátka zapadne. Protože blognout jedinou větu zase vypadá všelijak.

Potom, co petulka začala tejdovat, myšlenka dozrála: chce to mikroblog. Ale potřebuju od něj tři věci – aby se dal vložit do stránky a tudíž být součástí blogu; aby podporoval komentáře (i v sebekratším názoru mohu mít nepřesnost nebo prosbu o doplňkové informace) a aby podporoval RSS. Teidu, ač sympatické adresou ve tvaru nick.teidu.cz, tedy vypadlo, a když jsem pátrala dál, narazila jsem na betaverzi drbz.cz. Komentáře, RSS a možnost začlenění přímo do Wordpressu – co víc si přát.

Ode dneška tedy u mě na hlavní stránce vpravo uvidíte panel s krátkými aktuálními zprávičkami typu „dnes v pět u Rossmana na Muzeu Freezing Prague[odkaz]“ nebo „taková chumelenice na Josefa, to nepamatuje ani moje babička“. Můžete si je přidat do RSSka. Když si je rozkliknete, dostanete se na jejich původní stránku (na stránkách Drbz.cz, která je sice asi tak lovísková, jak byste si o ní představovali, ale ohledně funkčnosti byla jediná, která mi vyhovovala). Nehodlám s nimi plýtvat, s výjimkou možná nějakých extra zajímavých událostí, které zaslouží „přímý přenos“ (ale vzhledem k tomu, že poslední takovou událostí, na kterou si vzpomínám, byla maturita, není třeba se bát). Snad to pošlape :).

Všechno začíná kvést, ale z mého blogu už dlouho nevystrčil hlavičku ani kvíteček. Nebudu se vymlouvat - výletu do Vlašimi z minulé soboty se dočkáte a zubrnického velikonočního skanzenu taky. Sem tam se mnou v průběhu týdne zacloumá nutkání vyjádřit se k některému z mediálních problémů poslední doby, ale než se dostanu k psaní, naštěstí mě to zase přejde. Nemám vlastně zapotřebí oblažovat blogosféru dalším názorem na téma nezávislosti Kosova, placení za zmršenou sterilizaci nebo regulačních poplatků. Poslední dobou mě spíš fascinuje, když semtam namátkou nahlédnu do diskusí u článků na zpravodajských serverech, kolik písmenek jsou lidi schopní vyplodit na to či ono téma, aniž by si všimli, že vedou s druhými jen paralelní monolog.
Proto radši píšu o vlastních zážitcích, ale zase bych nerada, aby se tu z toho stal Průvodce po vlastech českých (a turistických známkách zejména). Něco s tím udělám…

Doufám, že nebude pravidlem, že v každé nové práci prožiju maximálně nástupní týden a pak lehnu. V Organizaci jsem nastupovala v úterý a onemocněla o víkendu; na Ústředí jsem přišla prvního v osm ráno s osmatřicítkou sraženou na hladinu umožňující komunikaci s lidmi Paralenem Plus. Při představě nulové nemocenské… naštěstí byl pátek, po úvodních formalitách a ještě před obědem jsem se kolegům omluvila (společný oběd by byl bezva, ale já bych byla schopná pozřít maximálně půlku suchého rohlíku). Vzali to s pochopením, ostatně určitě nechtěli, abych je taky nakazila, takže mě před polednem pustili domů. Ještě jsem neměla vlastní elektronickou kartičku, takže to mohlo proběhnout bez zbytečné byrokracie.
Co se týče docházky, situace je o dost horší, než v Organizaci. Tam byly u vchodu skromně umístěné “píchačky” a dalo se odběhnout, když zrovna člověk neměl nic na práci, nebo třeba strávit na obědě déle, než v pracovní době započítanou půlhodinu. Tady jsou turnikety, takže nasrat; a dokonce je na kartičku a z pracovní doby se odečítává i “rauchpauza” na vyhrazeném dvorečku. To mi teda nevadí, noale… čím větší organizace (aspoň česká), tím nejspíš i větší pruda. Začínám mít chuť nasbírat nějaké to know-how (otázka je pořád, v čem vlastně) a v blízké době se udělat pro sebe. Ačkoli jsem nikdy z domova pracovat nechtěla, opruzy typu “tuhle stránku si nesmíš otevřít” “musíš pracovat jen s tímhle softwarem” “nesmíš si nic nainstalovat” mě začínají štvát - měla by být věc šéfa, aby byl pracovník vytížen, a ne hromadně zakazovat oddech jednou za den u kafe a nějakého toho bulváru. A věčné zakazování firefoxu “z bezpečnostních důvodů” mě irituje taky. Až půjdu příště na nějaký pohovor (jestli někdy), budu se rovnou ptát, jestli můžu pracovat na vlastním linuxovém notebooku. Nebo - nevíte někdo o firmě, která by nasazovala linux na workstationy? U nás znám takové asi jenom linuxové společnosti a Sun.
A to mají pití zdarma a nemají píchačky.
Do kolonky mínusů bych ještě určitě zahrnula místního ajťáka, který mě po základní konfiguraci usadil k počítači se systémem Win XP Pro a zeptal se “už jste s tím někdy pracovala?”
Správná odpověď by bývala byla “ano, z donucení”, ale nechěla jsem vyvolávat diskuse, tak jsem jenom přisvědčila. Při ukazování např. adresáře v Outlooku (2003, aspoň něco, barevný vlaječky ;)) mě zas neustále informoval návody typu “klikněte na Storno”. Chápu, že je zvyklý pracovat s padesátiletými úřednicemi, ale vypadám vážně tak, že jsem nikdy nepřišla do styku s kolik, šest let starým systémem? Čerstvě ze školy? No, nebudu komentovat.
Na další hodnocení je extrémně brzo, popis pracovní činnosti, který jsem dostala vytištěný, zní vcelku dobře, tak uvidím, jak mi to půjde. Kolegové vypadají poměrně příjemně a nejlepší je na tom plat, který bych jako absolventka FF dostala vcelku málokde. Tak si snad zvyknu…

Málokdy se dozvím novinku na něčím blogu dřív, než z jiných zpravodajských kanálů, ale tentokrát se to Kombajnovi povedlo. Smrt někoho, kdo na to ještě nemá věk, vždycky překvapí, a přestože by mi zdrogovanýho hollywoodskýho hejska vlastně ani nemělo být líto, trochu mě to přece jenom mrzí, protože jako Casanova se mi prostě líbil. Holt to měl udělat spíš jako Karel. Hlas musí být v pořádku.
Ale pouštět si jako tryznu Zkrocenou horu přece jenom nebudu - k tomuhle filmu jsem se pořád neodhodlala :)

Říká se, že období nabité událostmi utíká rychle. Mně naopak přišel minulý týden, v kterém jsem dostala pracovní nabídku, dala výpověď, řešila možnosti hypotéky a vlastního bydlení… dlouhý věky. Ubíhání pozoruju jenom na blogu, protože desetidenní výpadek jsem neměla… v celé historii RSS čtečky (do loňského února), takže dlouho :), i když párkrát byl devítidenní.
Ono to převážně nejsou věci, o které bych se chtěla nějak ochotně veřejně dělit, dílem z pověrčivosti, dílem z opatrnosti, občas z obojího ;). Nicméně jednu věc jsem si ujasnila během neděle a pondělka, kdy jsem našla ideální byt a potom zjistila, že ani s příspěvkem od rodičů si ho nebudu moct dovolit (na hypotéku s potvrzením příjmů nemám dostatečně dlouho příjem a bez potvrzení dávají max. na 50 %, takže na to zase nemám hotovost). Přestala jsem lpět na babiččině bytě a litovat, že není můj. Jednou (a snad to bude trvat právě takovou dobu, jakou to trvat má) se doufám budu schopná odsud normálně odstěhovat - bude mě to mrzet, ale zvládnu to. Odpoutala jsem se.
Hodila bych do placu nějakou veselou historku z Organizace, ale napadá mě jenom jedna, a protože se v ní nedají zaměnit reálie, zblognu ji teprve, až budu odcházet.
Z pověrčivosti.
A z opatrnosti :)

…protože až dneska vyhazuju starý kalendáře (a protože to tak pěkně vyšlo zrovna na Tři krále, taky odstrojuju zbytky vánoční výzdoby). Přijde mi až neuvěřitelný, že Silvestr byl teprv před týdnem, připadá mi, jako bych kalendář neotáčela celou věčnost, a že ten nákup a noc plná rachejtlí byla taky před hroznou dobou. Tři dny v práci jsem brala jako celý týden, teď už se snad konečně dostanu do normálu.
Na druhou stranu, v koloběhu práce - práce - úklid - vaření - žehlení - práce není moc co blogovat (a je to dobře, protože po svátcích mě nějak opustila psavá). Lvíček má ještě dva týdny zkouškové a pak si nějaké zážitky (a možná i to blogování) vynahradíme.
Možná; protože jsem začala přispívat ještě na další blog ;)

zeptala jsem se Lvíčka v podvečer, než jsem se odebrala do kuchyně tvořit chlebíčky.
“Ne. A ty?”
“Taky ne.”
Stejně jako o Vánocích.
Matně jsem si při krájení okurek a vajíček vzpomněla, že o Silvestru už to začalo být trochu smutné, a nedokázala jsem si vzpomenout proč. Pak mi to došlo - protože končilo volno. A upřímně - ani to mě teda tentokrát vážně netrápí.
Měli přijít lidi z party, ale nějak se to rozpadlo - jedna z nich se pohádala s rodiči a nechtěla kalit vodu, další dva onemocněli a těm zbylým jsem popravdě řekla, jak to je, a jestli se chtějí stavit aspoň odpoledne - a už se neozvali. Což nemůžu mít nikomu za zlé, taky často měním plány na poslední chvíli, ne-li po ní. Ale tím pádem jsme neměli ani společnost, ani kam jít, takže jsme skončili s chlebíčky a vínem u televize. Mám tu teď jako kulisu falešné zpěvánky z “mejdanu roku” a Lvíček… ten si šel dát dvacet. A já bych se klidně i připojila, ale zrovna se mi nechce tak moc spát…
Předsevzetí by byly, jo, ale psát je na blog je tak nějak zbytečné ;) žádnou PFku vyrábět nebudu a přát vám taky ne, stejně se vám to nesplní jenom proto, že vám to popřeju. Přičiňte se sami.
Ale že jste to vy, tak přece jenom obligátně - pěkný nový rok :)