Čas od času to asi přijít musí
ale vždycky se pak člověk cejtí jak úplnej blbec.
Dneska jsem měla šílenej den, ještě šílenější než včera. Noc byla strašná, ráno stálo taky za houby a v práci jsem se hodně dlouho nemohla přinutit k potřebnému soustředění, takže mi všechno šlo třikrát pomalejš. Když jsem konečně s úlevou odcházela, stavila jsem se na nákup, dorazila domů, kolem páté (aby grilované kuře nevystydlo) se navečeřela a pak se šla dospat. Včera mi mamina volala, když jsem byla ve vaně, a dneska vůbec, takže jsem vytočila její číslo.
“Ahoj, takže jsi to už absolvovala?”
“Cože???”
“Ten křest! To už jsi doma? Táta ještě není…”
“#@!#%$!!!^%^!”
Asi čtvrt hodiny jsem pak do telefonu i Lvíčkovi opakovala v různých slovních obměnách, jak jsem blbá. Jo. Úplně, ale úplně jsem to pustila z hlavy. Něco takového (způsobem a rozsahem) se mi naposled stalo počítám v druháku na češtině, kdy jsem úplně zazdila zápis na letní semestr a dorazila až několik hodin po něm :). Přitom stačilo tak málo.
Včera večer nebo dneska během dne mluvit s maminkou, která by mi to připomněla. Včera večer i dneska jsem se jí chystala zavolat…
Přepsat si to z poznámkovníku do diáře. Dneska jsem do něj dokonce koukala…
Vzpomenout si na “magické datum” 17. v 17 hodin.
Vzpomenout si na to třeba při dnešním projíždění webu volebnifakta.cz, který s tím měl souvislost, kterou rathši nechci konkretizovat :).
Teď budu vypadat před otcem jako totální smažka, protože ještě v neděli jsem slibovala, že tam dorazím.
Ale když si vzpomenu, co se stalo v neděli, snad to bude aspoň trochu pochopitelné.
Asi bych měla přestat všechny ty ginkga a lecitiny brát. Začínám po nich blbnout…