Brigita, Brigita, Oimelc, Oimelc
V neděli se u nás stavili Lvíčkovi rodiče - něco přivézt, něco odvézt… “Můžete nás vzít na Kampu?” zeptali jsme se. A mohli, takže jsme nasedli.
Cestou jsme řešili hlavně hory, které se měly odehrávat tenhle víkend a začátkem příštího týdne, v době Lvíčkových jarňáků. Nedostávalo se mi hlavně čepice - ta, kterou nosím běžně, je… no, tvar není zrovna ideální a jediná její pozitivní vlastnost je, že je alespoň většinově přes uši. “Ještě máš ty Juicy čepice,” připomínal mi Lvíček poťouchle a já zapomněla na to, kde a s kým jsem a rozohnila jsem se: “Ale ty jsou úplně nahovno…!!!”
Rozhostilo se ticho, došlo mi to, omluvila jsem se a ponořila se do záchvatu tichého smíchu. Lvíčkovi to naštěstí vzali s klidem gentlemana. “Až tak?” poznamenala jen Lvíčkova maminka, a já musela potvrdit, že ano, protože profukují :o).
Když jsme došli na Kampu, zjistili jsme, že ten víkend tam jsou zrovna keltské oslavy Nového roku (Imbolc nebo taky Oimelc, které připadají na prvního února). Tak jsme si dali svařák, chodské koláče (čtvrtku tvarohového, čtvrtku hruškového, nepopsatelně výborný), obešli Kampu a přišli zrovna na začátek. Byla to docela legrace, vidět dospělé lidi v keltských kostýmech u něčeho… hm… nerada bych se dotkla kohokoliv, kdo se cítí být potomkem Keltů, ale i mně, která si na blbosti potrpím, to přišlo přece jen tak jako trochu dětinské :). Pochodovat kolem mísy s ohněm dokola a mrmlat za zvuku bubnů “Brigita, Brigita, Oimelc, Oimelc, Brigita, Brigita, Oimelc, Oimelc…” …no… ať se lidi bavěj čím chtěj :). Ale zas jako zajímavé to bylo. Po rituálu přivolávání jara přišla ukázka keltských soubojů a pak už jsme byli tak vymrzlí, že jsme odešli. V pondělí jsem našla fotku dvou “Keltů” v deníku 24 hodin.
Podnítilo to ve mně zvědavost, to jo. Ale příště si o tom radši něco přečtu, než bych musela koukat novověkému druidovi zblízka do kožichu :).