Do Letňan jsem na sedadle spolujezdce přijela se smíšenými pocity - fakt bych měla sednout za volant úplně nového BMW? Pocity se ještě víc smísily, když jsme dorazili na parkoviště pod Kikou a nikde nic, jediná šipečka ani ukazatýlek, tím méně očekávaný růžový stan obklopený bavoráky. Nakonec jsme po marném brouzdání spodním parkovištěm museli zase nasednout do aut (i s JetPacovými, které tímto zdravím - že prý budu mít aspoň o čem blognout, ale čtvrthodinová túra pustým parkovištěm určitě nebyla nejzásadnějším zážitkem dne), celé Letňany objet, a konečně jsme se dostali tam, kam jsme chtěli.
Vzhledem k tomuto zdržení byly nejatraktivnější vozy už rozebrané, především nezbýval žádný benzín, takže jsem nechala finální výběr na J. a ten vybral kupé 320d, řečí BMW fanatiků E92.
Úplnou náhodou mě zapsali jako prvního jezdce, za což jsem byla ráda - mohla bych to byla bývala eventuelně zapíchnout někde dřív a hlavně jsem nemusela srovnávat svůj řidičský výkon s J. (musím mu vymyslet nějaký jiný alias, protože od doby, co je to můj snoubenec, je mi o něm žinantní psát jako o Lvíčkovi, a Lva už má zabraného Fily :)). Po přednášce o bezpečné jízdě jsem tedy sedla do nádherné oranžové kožené sedačky, srovnala si sedačku, zrcátka, volant byl v pohodě, dostala krátké instrukce, J. si vzal itinerář a mohlo to začít.
Zastrčit placatou krabičku klíčku vedle volantu, zmáčknout Engine start, jedničku, spojku, plyn… a krásně hlaďoučce vyjet z parkovacího místa, kde už moc aut nezbývalo. “Rozjela ses líp než já,” hodnotil to pak Lvíček - no, od doby, co se mi překalibrovala spojka, já to nezjistila a rekordně 4x mi to chcíplo na jedné křížovatce, se snažím s pedály pracovat co možná jemně :)). Než jsem vyjela z parkoviště, chtělo to chvíli zvykání, jedno chcípnutí při rozjezdu, pak jsem jednou myslela, že mi to chcíplo na kruháku, ale to se mi jenom zdálo, takže zmáčknutím tlačítka start-stop jsem to skutečně chcípla místo nastartování… ale pak jsem konečně vyjela z kruháku správně a mohla do provozu.
Kromě těchto dvou incidentů se nám asi oběma s J. zdálo, jako by to auto řídil někdo jiný. Já nevěděla, co si pochvalovat dřív - posilovač řízení, tichoučký dieslový motor, který měl odpich, ale i velkou toleranci v rámci převodových stupňů, nebo krásně do ruky padnoucí řadičku s tak kraťoučkými dráhami řazení, že jsem to v zatáčkách zvládala i já - pokud bylo vůbec podřazování potřeba. Nevím, jestli by mi tak sednul jakýkoli (novější) diesel, protože jsem zatím žádný jiný neřídila. Ale tohle auto byla nádhera. Když jsem k němu poprvé přišla, zdálo se mi relativně velké, ale hned po nasednutí jsem na tenhle svůj pocit zapomněla a měla jsem pocit, že jedu… zkrátka s maličkým kupátkem :) Doma mi J. našel, že tenhle drobeček měří na délku i šířku asi o čtvrt metru víc, než jeho auto, které jsem považovala za obrovské a neřiditelné :). Na spoustě silnic jsem měla pocit, že se nevejdu ani s Polem, tady si jediné svraštění obočí vyžádala úzká a rozbitá okreska.
Zjistila jsem, že velká část strachů, které mám za volantem Pola, jsou zkrátka obavy, že se nemůžu spolehnout na auto. Do kruháků najíždím s mrazením, jestli to před ním stihnu ubrzdit, pokud něco pojede, popřípadě jestli stihnu rychle zmizet, když něco pojede v delší vzdálenosti. Je neuvěřitelná úleva jenom sledovat provoz a nemuset propočítávat brzdnou dráhu nebo akceleraci celkem neochotně a symbolicky (a až teď to vidím :)) brzdícího i akcelerujícího Pola. Taky jsem nebyla brzdou provozu, jela jsem na padesátce 50, na sedmdesátce 70 a na devadesátce jsem to rozjela na 90 sice jenom na chvíli do prázdné mírně levé zatáčky, protože auto se na tankodromové silničce na run-flatech klepalo tak, že jsem měla problémy udržet volant, ale užila jsem si to :)
Pak jsme dojeli k místu předávky, ručku, neutrál a vypnout motor… a od té doby už můj život nikdy nebude stejný ;). Je to už dva dny, ale pořád na to nemůžu přestat myslet a přemýšlím, že bych aspoň obrazila autosalóny, abych se projela v něčem novém a aspoň vzdáleně tak skvělém. Místo toho jsem ale musela nasednout do Pola, abych dojela z Letňan do Košíř. Je to přes celou Prahu, ale po téhle euforické jízdě mi to bylo úplně jedno. Teď už v běžném provozu nezvládám jediné - sledovat zrcátka v připojovacích pruzích, musí se za mě J. otáčet a monitorovat situaci :D ale to snad taky časem přijde.
Nedá se nic dělat - teď jsem ochutnala, co znamená radost z jízdy, a jsem ztracená…
