…konec dramatické minisérie.
Jako už mnohokrát v případě artiklů, o kterých v nadnárodních řetězcích často ani neslyšeli (třeba čisticí vata na stříbro) nebo se jim je nevyplatí prodávat, mě nezklamala Teta. Poměrně slušný výběr potěšil dokonce výskytem hřebenů v maličkém, vpravdě kabelkovém formátu. Vzala jsem si radši dva a příště už tam půjdu rovnou…
Díl druhý…
Vzhledem k tomu, že dnes byl pravděpodobně poslední den, kdy jsem musela cestou do práce přestupovat (snad to nezakřiknu; případné výjimky nepočítám), rozhodla jsem se trochu si to zpestřit: jet místo metrem šestadvacítkou.
Přes PeMi.
Podívat se, jestli mě tahle drogerie zachrání v mé hřebenové tísni.
Co byste řekli?
Ne.
Měli hřebeny se zuby centimetr od sebe, hřebeny s dvojitými zuby pro zacuchané vlasy, pánské hřebeny, hřebeny s tím kovovým bazmekem, dětské hřebeny - kočičky… Diametrální rozdíl byl pouze v cenách: ty menší stály šest korun, ten “tupírovací” jedenáct.
Vzdala jsem to. Vzala jsem si pánský…
Banalita, řeknete si, ale já si připadám jak za socialismu, a to z té doby pamatuju docela málo (moje oblíbené nanuky nebo bonbóny nedošly skoro nikdy). Onehdy jsem se rozhodla, že si koupím hřeben. Normální, spíš trochu menší hřebínek do kabelky, abych si mohla kdykoli přičísnout svoje vrabčí hnízdo. S představou, že vejdu do první drogerie nebo příslušného oddělení supermarketu a za pár korun hodím do košíku adekvátně vytvarovaný kus plastu.
Houbyhoubičky!
Rossmann, dm, Schlecker. Všude mají spoustu kartáčů. Pánské všiváčky bez držátek. Dámské “tupírovací” (nebo na co je ta železná štangle na konci?). A sem tam, když jsou opravdu dobře zásobení, obrovské hřebeny na zacuchané vlasy s půlcentimetrovými rozestupy mezi zuby. A stejně se mi nevedlo i ve všech supermarketech, Bankrotech a hrabárnách v okolí; asi jsem prokletá.
Potřebuju jenom úplně normální hřeben za nehorentní cenu. Přesně takový, jakých jsem po babičce neprozřetelně vyházela asi dvacet (podotýkám že většinou nepoužitých). Mám už asi jenom jednu šanci, PeMi na Žižkově. Oldskůlová a lidová drogerie, odkud právě i babička tahala většinu svých verků (třeba hřeben ve tvaru kočičky, bez toho bych se obešla… ale když to jinak nepůjde). Ale kdy já se sakra dostanu na Olšanku…
Včera za mnou byla mamina. Probíraly jsme nějaký termín vyšetření; stěžovala si, že termíny jsou jenom v úterý a že první volný je 9. 9. Tak pozdě? podivila jsem se v duchu, jaký mají nával. Jenomže…
…ono je to už za 14 dní. Už všechny ty kecy o konci prázdnin, které teď vidím na obálkách časopisů v trafice, začínám chápat. Stejně jako to, proč si do práce musím brát svetr…
Chtěla jsem napsat o spoustě věcí. O minulých dvou (vlastně už třech) víkendech, o tom, jak se u nás budou měnit autobusy, takže si musím stihnout projet celou starou trasu 234, jak to plánuju už léta, do konce tohoto pracovního týdne (ale měl by mi jet bus od baráku přímo do práce), o personálních změnách… vlastně ne, o těch jsem psát nechtěla, kdoví, kdo se sem může dostat, ale každopádně po dvou měsících prázdninového klidu se to tady bude zase trochu přehazovat, odcházejí dva lidi nejmíň, někdo bude muset přijít místo nich…
Blog teď ale (opět) musel a bude muset jít trochu stranou. Písmenkovou energii musím věnovat rigorózní práci, termín jejíhož odevzdání se kvapem blíží. Spočítala jsem si (texťákem) písmenka z blogpostů za posledních 14 dní a vyšlo mi, že by daly 9-10 stránek (normostran). To je celkem optimistické, vzhledem k tomu, že jsem poslední dva týdny měla pocit, že skoro nebloguju, ale za á to tím spíš musím nasměrovat do odborného psaní, za bé odborné psaní je řádově časově náročnější kvůli studiu literatury, citování pramenů a složitější stavbě textu, a to přestože rozšíření tématu je více úvahová záležitost a méně studium pramenů (protože jich moc není; tím spíš musím věnovat péči jejich maximálnímu citování a poznámkovému aparátu).
Jestli se vám zdá, že prokousat se tímto kratičkým blogpostem bylo těžší, než schroustat balík vaty, je to tím, že už jsem najela na odborně-akademický způsob psaní…
…myslela jsem, že letos budu touhle dobou někde připravovat vánoční speciály časopisů nebo aspoň plánovat vánoční kampaně. Ale nic, pane hrábě…
Přes Letnou obvykle nejezdím, takže asi nejdrastičtější uzavírka letošního léta mě nijak nepostihla. Zato ten lanový most na Jižní spojce… Včera jsme byli trochu jezdit. Původní plán byl Chodov, ale nakonec jsme vzali autíka protáhnout do Dubče. Ještěže tak, protože od hostivařského sjezdu ze Spojky stála souvislá kolona k autobusu až na sjezd na Chodov, který je ke vší smůle veden taky objížďkou… Zbláznila bych se; přesněji řečeno, až bych to uviděla, nejspíš bych odbočila k Centru Hostivař, tam to obkroužila a jela pěkně zpátky. Anebo předala Lvíčkovi… Špatně se mi včera řídilo, přes zapadající sluníčko nebylo skoro nic vidět, ale na to si člověk musí zvyknout, když chce řídit. (Chci oblohu pod mrakem a silnice bez aut!)
Krom toho jsem se v pondělí taky dočetla, že budou na 16 měsíců zavírat stanici metra na Národce a nikomu to nepřijde zvláštní. Ještě, že se mě to opět přímo nedotýká, ale teda…
A pro aktualizaci, tohle taky není nic moc :/
Na rovinu: stydět by se měl za ty svoje výplody Rejžek. Je to vedle Vaculíka (který má ale aspoň nějaký literární styl, i když jeho výplody jsou pro mě obvykle nepřijatelné lidsky) můj nejneoblíbenější Lidovkový sloupkař, především proto, že všude cpe fotbal. Podotýkám, že fotbal mě zajímá. Nezajímají mě sešívky, kterým fandí (příznačně), ale tyhle strašlivé splácaniny by byly totálně nudné, i kdyby byly o Spartě. Z tohohle jsem se zívajíc nudou dozvěděla jenom to, jak je úžasné, že se smí na italských stadionech kouřit, čímž mé mínění o autorovi ještě kleslo, ačkoliv jsem si myslela, že už nemá kam. Kuřák, slávista a navíc egoista, který si myslí, že je bůhvíjaký literát? Lidovky, nechcete si vybrat do Posledního slova někoho, kdo umí pro změnu psát?
Cože? Jakej červenec? Teď jsem se vrátila z dovolený!
Nojo, vážně. Něco bylo, hlavně Rožnov, ale skoro jako by červenec zmizel. Ale drobky snad poskládám.
Sraz měsíce: Asi přestanu říkat “sraz” a přejmenuju kolonku na “společenská aktivita”, protože poslední dobou to je “sraz” třeba se dvěma dalšími lidmi, a to ještě z rodiny :) Ale tentokrát jsme se pochlapili a udělali si s někým mimo rodinný kruh dokonce výlet. Už mají dostavěno, takže se určitě bude v dohledné době opakovat - ideálně bych to viděla tak, že chlapi by šli na houby a my ženský si daly doma kafe :)).
Restaurace měsíce: Asi AGH v Rožnově, ale tamní grill bar na náměstí taky šel - nad grilovaným lososem asi za sedmdesát korun deset deka by možná někdo ohrnul nos, ale mně chutnal moc. Gril v AGH je ale nepřekonatelný (i když loni měli k těm žebírkům pestřejší výběr grilované zeleniny a taky lepší omáčky ;)).
Výlet měsíce: Jak jinak - mnohokrát popisovaný Mrožnov :)
Kulturní zážitek měsíce: Wanted (hlavně z nedostatku čehokoli jiného - kultury tam moc nebylo, ale aspoň zábava :))
Pojala jsem to nějak moc zeširoka, takže trošku zestručníme. Po návratu byl akorát čas na večeři, takže jsme zaskočili do našeho bývalého hotelu, kde jsem si pamatovala moc dobrou restauraci. Žebírka i krkovička na grilu byly výborné, jen na borůvkové speciality, které jsme si chtěli dát jako dezert, bohužel zrovna ten den nedodali borůvky. Aspoň jsme ušetřili peníze i kalorie :)
A večer? Vzhledem k tomu, že jsme na pokoji našli nejen vinné sklínky, ale i vývrtku, cestou domů jsme si v Bille koupili zmrzlinu a láhev templářského Rulandského modrého a oboje jsme ještě před spaním ztrestali.
A jak se nám spalo :).
Druhý den jsme se vzbudili podle plánu a šli na snídani. Ta byla “servírovaná z menu”, což jsem snad předtím nezažila. Lvíček si dal vajíčka, já skončila u klasiky - šunka, sýr, džem. Vajíčka na másle voněly a chutnaly výborně, ale já a můj žaludek zkrátka takové excesy po ránu zvládáme málokdy :).
A pak jsme se už vydali do skanzenu. Nejdřív Mlýnská dolina, která je vážně báječná (mlýny, pily, hamry, kovárna i lis na olej), ale nemám už sílu ji tady detailně popisovat, a pak do Městečka. Byla zrovna pouť, takže všude ještě víc stánků než obvykle se zbožím možným i nemožným. Ve stánku s noži jsme koupili Petrovi nůž a sobě brousek, obešli stavení (fojtství, pošta…) a šli si sednout na oběd.
Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli v té druhé hospodě, nebo tím, že jsme přišli v plné turistické sezóně a navíc na oběd. Každopádně pohanka se slaninou, která mi loni tak chutnala, byla skoro studená a vůbec nic moc, ale nějak jsme se najedli, napili a platili. Vyšlo to na rovné dvě stovky, takže Lvíček hledal v peněžence ještě drobné, aby dal obsluhujícímu ogarovi aspoň ze slušnosti nějaké spropitné. “Co to děláš?” zarazil ho, a když mu Lvíček peníze dával, vrátil mu je zpátky se slovy: “Víš co, nech si je, rozmnož je, kup jí (=mně) kalhotky a pak je spolu propijeme!” A zmizel. Odcházeli jsme trochu konsternovaní, ale tím nebyl “pravé valašské konverzaci” konec.
Počkali jsme na krojovaný průvod, koupili si v cukrárně uši a došli jsme do pálenice. K mému smutku tam nebyl děda Jeřábek (”to si fotíte mě? tož aby vám nepraskla čočka!”), ale nějaká mladá holka. Ale od rány. Já se rozhodla, že si dám na chuť (a na zatrávení po nevalném obědě) panáčka. Lvíček nemohl, řídil. “Ale když bude dobrá, tak ti koupím celou flašku,” utěšuju ho. “Barmance” zasvítily oči: “To máte dobrou přítelkyni… nebo manželku?” obrátila se na Lvíčka. “Přítelkyni,” ujasňuju. “No ale já bych ji za manželku brala!” kula železo. Lahev jsem nakonec nekoupila - máme jich doma dost - a bylo dost těžké ji neurazit; že mi sice chutnala, ale že ještě máme, a kdesi cosi. (Člověk něco plácne…) Nalévačka mi vnucovala ještě aspoň do druhé nohy, abych nekulhala po areálu, a Lvíček to pak korunoval konstatováním: “Tak to si tě nevezmu!” Veselo bylo…
V povznesené náladě jsem Lvíčka doprovázela do poslední části skanzenu, Valašské dědiny. Až příliš povznesené, jak jsme zjistili, když jsme vlezli na nějaký ochoz sušárny ovoce. Zrovna se tam někdo fotil a já chtěla uhnout za roh. Tak jsem uhnula. Zasklila jsem snížený rohový trám a napálila to do něj čelem, až mi cvakly zuby. Lvíček mě musel asi deset minut utěšovat a bouli jsem měla přes týden, takže do skanzenů radši nechoďte opilí, nemusí se to vyplatit :).
Zbytek prohlídky jsme vzali už tak nějak hopem. Nepamatuju se na pěkný zážitek z loňska, kdy prohlídka ve střední části tak nějak šla chronologicky, takže podobné chalupy se lišily co do zařízení z 19. století (pec, dřez, nádobí), meziválečné (rádio, šicí stroj a tak) a poválečné (už elektřina; nejvíc se to podobalo takové té “klasické babiččině” chalupě, kterou máme v příbuzenstvu skoro všichni). Tady se to tak nějak vytratilo, rozestěhovalo, navíc se staví nové chalupy - samotné množství mi nevadí, i když někdo říká, že to může změnit genia loci, spíš to, že skanzen ztrácí takovou sevřenost a určitou… eh, třeba jsem jenom konzerva. Uvidíme, jak to bude vypadat za dva tři roky, až to postaví.
Cestou domů jsme asi ve dvou třetinách cesty zabočili do McDrivu, kde jsme museli parkovat mezi kamiony, jak byl natřísklý, a najedli jsme se (měli jsme spadený už na jeden před Brnem, ale přes směrovky z dálnice byl někde úplně v háji a nepodařilo se nám k němu dostat). Cesta náročná i pro mě jako spolucestující - díkybohu za klimu - ale pěkná, přijeli jsme domů ještě za světla a bylo to zkrátka fajn. (Ale nemůžu nepřiznat, že ve vlaku se dá líp číst :))
