Quanti blog

Potom, co jsme se přismahli, neprozíravě nenamazaní cestou na oběd (poledního sluníčka stačí fakt pět minut), jsme tedy v úterý vyrazili na Tour de Island. Chtěla jsem připravit itinerář, ale nakonec nebyl čas a jeli jsme téměř “v reálném čase” (s body, které jsme chtěli navštívit) podle mapky ostrova, kterou jsme si vzali na ulici - naštěstí, protože s tou, kterou nám dali v půjčovně, bychom dojeli maximálně tak do… hor, a nevěděli, kudy zpátky :).
Apropó, půjčovna. Místo původně objednaného Atos Prime jsme z “náhradní” půjčovny dostali ve stejné cenové kategorii Kiu Picanto. Pěkné auto, skoro nové, Lvíček tvrdil, že by bylo přesně pro mě, protože se s ním skvěle manévruje, a sice maličké, ale uvnitř poměrně dost prostorné. Menší šok jsme zažili jenom v kufru. To auto NEMÁ kufr a Lvíček se okamžitě omluvil našemu autu za nadávání na malý nákladový prostor (=vejdou se do něj jenom tři zimní gumy ;)). Do kufru Picanta se nevešel ani batoh; měl asi tak třicet centimetrů na šířku a šedesát do hloubky. Nevešel by se tam ani náš standardní nákup, takže označení “nákupní taška” by bylo pro Picanto značně nadnesené - s ním se dá jet na nějaký vážně míněný nákup leda se sklopenými sedadly.
Z Tsilivi jsme tedy vyrazili “nahoru” kolem pobřeží až do Alykes, kde začala být sranda. Tedy stoupání. Na to, jak malý je to ostrov, jsou tam docela vysoké hory, a i do těch největších výšek jezdí s řeckou řidičskou bohorovností po úzkých serpentinách náklaďáky. (Taky je tam skoro každé auto obouchané, Řekové si prostě moc s předpisy hlavu nelámou a ono to tam upřímně ani moc nejde…)
Přejeli jsme jakeš takeš hory a dorazili do Anafonitrie, kde jsme trošku klopotně, ale nakonec úspěšně našli klášter Panny Marie. (Snažili jsme se zaparkovat co nejvíc do stínu, ale stejně byla klimatizace v Picantu naprosto k nezaplacení. Vlastně, vyčíslit by se dala, tuším kolem deseti eur ;).) Opravdu působí trošku bulharsky, ale v našem případě vevnitř hlídkovala Řekyně, takže fotit se dalo jen zvenku. Vynahradili jsme si to focením a filmováním hravých koťat, která bydlela v krabici vedle kláštera (možná hodím i fotku :)).
Pak jsme se jeli mrknout na Navagio seshora, protože na lodi se nám k němu nechtělo. Na jednom plácku v lese jsme trochu zaváhali s navigací, tak jsme se šli zeptat místního stánkaře, který si stolky s ovocem, sladkostmi a medem na tak zapadlém místě rozložil nepochybně jen kvůli nám podobným. Rada a fotka osla nás stála pět eur za dvě skleničky medu, a za chvíli jsme dojeli na parkoviště u Navagia. Lidí jak… mraků, ale krásný výhled a pěkné fotky.
Pak jsme se jeli najíst a nevím, jestli jsme v Kampi našli tu správnou restauraci na útesu, protože na nás evidentně nebyli připravení a byli naprosto v šoku, že někdo chce jíst v poledne (ale chápu, že do restaurace na útesu, kam prý zapadá naprosto úchvatně slunce, jezdí všichni… na západ slunce). Já tedy dostala nic moc keftedes bez omáčky a s hranolky, které byly evidentně ohřívané včerejší, a Lvíček docela slušného králíka. Po posilnění jsme se vydali zbytek ostrova objet z jihu. Neminuli jsme Exo Choru s nejstarším olivovníkem, dokonce jsme se u něj vyfotili, ale v Maries jsme ani nevystupovali. Po minutí Laganas (tam bych fakt nechtěla ani zadarmo) jsme zaparkovali u pláže Kalamaki, kam jsme měli původně jet, a Lvíček se rozhodl, že se vykoupe - já s ohledem na své spáleniny, ceny slunečníků, převlékání a tak podobně jsem se toho osvěžení vzdala.
Ještě před pláží jsme dostali letáček, že je to želví pláž, že se nesmí zapichovat slunečníky do písku a ležet máme co nejblíž moři (zkrátka, opruz). Lvíček se přezul do plavek snad ještě v autě a než doběhl (doskákal) do moře, opekl si na písku chodidla jako topinky. Bylo kolem čtvrté; budiž mi ten záchvat smíchu odpuštěn ;).
Šla jsem si sednout na terasu nějaké restaurace (i bych si bývala něco dala, ale nikdo nešel) a pozorovala koupající se tečku. Po nějaké době Lvíček vylezl a řekl: “Musím říct, ještěže nám to vyměnili. Tobě by se tady nelíbilo.”
“Proč to?”
“Je to jak rybník.”
“Tolik ryb?” zděsila jsem se.
“No, to taky… ale hlavně - je to úplně klidný, nejsou vlny… a není to slaný. Tady kousek do toho ústí zas nějaká řeka…”
Otřásla jsem se odporem při vzpomínce na moře v Bulharsku, které mělo stejné atributy, a poděkovala prozřetelnosti za změnu letoviska, Tsilivi rox.
Pak jsme dojeli do hlavního města, v kavárně na hlavní (a asi jediné) třídě si dali frappé, k němuž nám donesli dvě sklenice s ledem a láhev vody, která fakt bodla, ještě jednou dík :) a zase trochu přes hory se došněrovali domů. Úplný sever a úplný jih jsme vynechali, kdyby o to člověk jo stál, dá se stihnout celý ostrov za den, kdyby chtěl vyzkoušet i pláže a kulinářské taje jiných letovisek, myslím že na víc než tři dny to nevytáhne. Výlet to byl bezva a doteď na něj vzpomínám, ale proč se trmácet na jiné pláže a v autě akrobaticky svlékat polouschlé plavky a navlékat nohy od písku do už jednou napocených ponožek, to mi celkem uniká :) Není nad pláž do sto metrů od hotelu, kam člověk zvládne i cestu v naprosto zapískovaných pantoflích…

a o pár minut později začlo venku něco bušit. Staví lešení, povídal si Lvíček, a šel se podívat z okna, kde. A oni stavěli lešení… kolem našeho baráku.
Jediné možné vysvětlení, totiž že se bude zateplovat, je zároveň absurdní - před několika měsíci nám psal majitel, že zbylé dva vchody (družstva vlastníků) chtějí zateplovat, že on to z regulovaných nájmů nezaplatí (a kdyby to zaplatil, on by to vyhodil oknem a nám by se to vrátilo v podobně ušetření na vytápění) a jestli chceme, tak bysme si to mohli splácet. Asi jediní jsme mu odpověděli, že chceme; zběžně jsem se na toto téma bavila s několika partajemi a žádná z té představy nebyla nadšená, většina jsou důchodci a zbytek lidi s dětmi a vesměs toho názoru, že je to jeho barák, kterej se mu tím zhodnotí, a oni nevědí, proč mu to platit. Což je samozřejmě na jednu stranu pravda, ale druhá strana mince je, že pokud bude zas taková tuhá zima jako před třemi lety, tak tam zmrznem, protože kolem balkónových dveří a oken (která se nevyměňovala, protože nejsou ve fasádě, že ano, takže nejsou tak zničená) jsou i centimetrové netěsnosti a jediná určitá možnost samozateplení by byla asi zacpat celý okenní a dveřní prostor polystyrenem, což je zas poněkud nepraktické…
No takže - od majitele z tohoto směru ticho po pěšině a my se rozhodovali, jestli za pár desítek tisíc radši vyměnit okna a dveře za plastové, nebo zasklít lodžii. A teď lešení. Ještě je možnost, že si ostatní dva vchody zateplí jen svoje třetiny, ale to mi připadá natolik absurdní, že o tom nejsem schopná reálně uvažovat. Byl by to asi jediný barák v republice zateplený ze dvou třetin :)

Znalci Káji Maříka vědí a ostatním to může být fuk - na okraj tohoto městečka jsme se vydali v neděli s Lvíčkovým bývalým kolegou a jeho přítelkyní. Původně jsem k místu, kde si staví bydlení, byla trochu skeptická, a stejně tak byli i oni - než tam přijeli a uviděli parcelu. Za dva dny ji kupovali, a já bych snad nejradši koupila taky, kdyby tam byla ještě nějaká volná :) Za barákem les, před barákem údolí s městečkem a naproti Skalka, vzduch jako u moře a filmové obláčky, které tam jsou prý často, jak se oblačnost trhá o kopce. Byli jsme na borůvkách (pokryté dno krabičky od zmrzliny) a na houbách (jeden pidihříbek a tři pidiklouzci, které jsme si pak přehazovali z auta do auta, protože zatímco pánové houby milují, my obě holky jsme s nimi nechtěly nic mít :).
Kromě nádherné přírody byla přidaná hodnota výletu i v příjemné konverzaci. S Lenkou jsme měly kromě hub i spolu jiných společných témat, Petra jsme se zase ptali na novinky ve firmě, kde jsme s Lvíčkem oba kdysi pracovali.
“Tak co, už má PeZ dítě?” vzpomněla jsem si na dalšího kolegu, Petra Z., kterému jsme byli loni na svatbě a jeho manželka měla na den přesně o rok později termín.
“No jasně,” odsouhlasil Petr, “to už jsou asi dva tejdny…”
“A co to je?”
“Kluk.”
“A jak se jmenuje, víš?”
“No prej po mně,” pochlubil se :D

Odpoledne jsme nechali Petra projet. “Já si dám dozadu batoh… mám tam doklady a všechno,” nechtělo se mu to nechávat na parkovišti. A to byla samozřejmě chyba :) Na opačném konci Prahy, než Petr s Lenkou bydlí, jsme v garáži v kufru objevili cizí batoh. Tak si po celém dni na stavbě ještě přijeli, no. Co není v hlavě, musí být v kolech :)

Jeden z nej víkendů… ale spát se mi chtělo ještě před večeří :)

Slíbili jsme, že se o víkendu zastavíme u babičky, protože měla v pátek půlkulaté výročí. Ale vzhledem k našemu programu jsme nakonec, když jsme to vzali kolem a kolem, dospěli k názoru, že jediná schůdná doba bude v sobotu v devět večer. Po telefonickém ujištění, že to nevadí, jsme se oblékli, vzali dárky a vyrazili.
Zhruba tři čtvrtě hodiny jsme konverzovali s babičkou, která byla zřejmě díky dárkům (”vždyť víte, že si na to nepotrpím”) na své poměry velice příjemná, pochlubila se dárkovým košem a pugétem od starosty a když došla řeč na dovolené a dozvěděla se od nás, že bratr je na nějakém řeckém ostrově, prohodila “no já jsem si říkala, že se ani neozval…”. Ale nepotrpí si na to, víme .)
Cestou zpátky táhly na Prahu bouřkové mraky a spolu se zbytky slunečního světla tvořily pochmurně nádherné obrazce na tmavnoucí obloze. Byla tma, bylo krásně a my se na těch pár kilometrech D1 cítili jak na Route 66 napříč USA.
Štěstí bývá tak krutě jednoduchá věc, že si to ani neuvědomíme…

až když vám maličko hrabe, takže po studeném a depresivním pracovním pondělku něco na zlepšení morálky…

(Vše na http://chladnouhlavu.cz/i-strip.php, ale obávám se, že takhle pěkný šutr už tam není…)

P.S.: Zmýlila jsem se. Je :)))

…hrůza se mnou, ale mám to teď všechno posunuté tou dovolenou :)

Sraz měsíce: Moc jich nebylo, jestli mě paměť neklame. Tak aspoň Stan s littlelim, kde jsme měli večer díky poukázce na točené pětipivo od Krušovic úplně zadarmo (a to se vyplatí, protože jsme zadarmo dostali od rodičů i tu poukázku ;))
Restaurace měsíce: Kromě té spousty žrádelen na Zakynthosu (Obelix, Taverna Tsilivi, Romio a další…) za červen jmenuji starou, dobrou, ale ještě nenominovanou pizzerii Veranda.
Výlet měsíce: Dovolenáááá!!!!
Kulturní zážitek měsíce: Mezi ploty se letos až tak nevyvedly, zato Muzejní noc byla skvělá :)

V sobotu jsem měla děsnou chuť jít do kina. A ideálně na něco, u čeho nebudu muset přemýšlet, ale naopak se pobavím.
Wanted jsem se trochu bála, jestli to nebude úplná kravina, ale recenze i trailer byly tak dobré, že jsem neodolala. A dobře jsem udělala :). Člověk nesmí mít ideálně žádná očekávání a ani na vteřinu to nebrat vážně - střílení na stovky metrů s pomocí dalekohledu a xmetrové roury, rozplácávání se vystřelených kulek o sebe, zkrátka z fyzikálního hlediska je to něco mezi Matrixem a Tomem&Jerrym, ale sranda je to strašná, natočeno je to myslím fakt dobře a ani já se u akčních scén nenudila (a to se nudím u několik desítek vteřin trvajících bitev ve Stargate). Není to ani úplně bez nápadu (i když, znovu, vážně se to brát nedá) a slyšet Morgana Freemana říkat “shoot that motherfucker”, jestli tohle za ty prachy za lístek nestojí, tak už fakt nevím co :).

Hele, já vím, že za pět měsíců a tři dny tu jsou Vánoce, ale pořád mi to připadá kapánek brzo na rozjíždění rozhlasové vánoční kampaně na Hanáckou kyselku. Nebo to, že “vánoční ryba musí plavat” /dnes ráno na Expresu/ je jenom nějaký vtip?

K svátku (nebo to bylo k narozeninám?) jsem od Lvíčka dostala D-FENSovu knížku. Ještě jsem ji nestihla přečíst celou (aspoň myslím, nemohla jsem se udržet a četla na přeskáčku :)), ale vážně jsem se pobavila. Neřekla mi toho moc, co bych už nevěděla, ale podala to pěkně souhrnně a navýsost vtipně. Jeden fenomén ale pomíjí: jak přežívají osamocení zmrdi ve struktuře firmy, která zazmrdovaná vesměs není. A já jsem nedávno přišla na to, jak.
Byla nebyla, tedy spíš byla, je (a možná nebude) jedna velká nadnárodní firma. Z pohledu obyčejného zaměstnance byl trochu (hodně) přebujelý management - nad jednou lopatou-inženýrem bylo tak deset patnáct různých úrovní vedení, v týmech ale vládla povětšinou dobrá atmosféra.
Povětšinou. Byli manažeři (vzešlí obvykle z neúspěšných techniků), na které byly z řad jejich podřízených neustálé stížnosti. Byli neschopní. Nerozuměli tomu, co jejich týmy dělají, a nedokázali jim zajistit prostředky pro jejich práci. Například jeden nově vzniklý tým, jehož pracovní náplní bylo testovat jistý produkt, to několik měsíců neměl na čem dělat a musel to řešit zapůjčením strojů od jiného týmu, který je v té době nepotřeboval. “Hlavně na sebe neupozorňovat,” byla strategie onoho manažera, a mně až později došlo, že to byl klíč k jeho úspěchu.
Minulý týden se ve firmě kvůli špatným hospodářským výsledkům propouštělo. Zmrd a několik málo jemu podobných propuštěni nebyli. Proč, když si na ně většina jejich podřízených stěžovala a měli pochybné výsledky?
Nebyly s nimi problémy. Jejich nadřízení je milují, protože všechny problémy s týmem přenáší zpět na tým (schválně nepíšu “řeší na úrovni týmu”, protože zkrátka a dobře není úkolem týmu shánět si pracovní nástroje a jiné prostředky, na to je tu ten manažer), kde je zdusí jako špačka cigarety a k vyššímu vedení se nedostane vůbec, vůbec nic. Jen pocit, že ten manažer je skvělý, protože nemá žádné potíže.
Stížnosti podřízených na jejich neschopnost se množí. A množí.
A zůstanou navždy ležet na HR, pokud se nestane zázrak a někdo si neuvědomí, že tenhle způsob managementu obrovskou nadnárodní firmu neodvratně položí.

Pokud něco nutně potřebujete, neseženete to - maximálně si koupíte něco, co není tak podstatné. Pokud jenom doprovázíte někoho, kdo něco shání, obnovíte si půlku šatníku. Dneska jsem se šla podívat po džínách a botách na řízení; Lvíček nutně potřeboval sandály a boty. Sehnal jenom rozlišovací kroužky na klíče a já odcházela s tříčtvrťáky, tričkem, halenkou, sukní, kabelkou a botami na podpatku! Tolik věcí najednou jsem si nepořídila snad ani při nákupech před naší první dovolenou, kdy jsem neměla vůbec žádnou sukni, šaty ani šortky :)
“Chcete k tomu ramínka?” zeptal se zdvořile prodavač. (To je jeden z důvodů, proč ráda nakupuju v C&A; primární je - samozřejmě - že mi místní věci většinou sedí a sluší a líbí se mi, a další - ale zrádný - že asi neustále zvětšujou velikosti, takže dřív jsem dvaačtyřicítku kalhoty kolikrát i nedopnula a dvaačtyřicítku halenku držely přes hrudník knoflíčky jentaktak, ale teď mám sukni i blůzku čtyřicítku, a není to tím, že bych zhubla.)
“Jasně,” nezaváhala jsem. “Ramínek není nikdy dost,” odsouhlasil Lvíček.
Prodavač napěchoval ramínka do tašky a namarkoval nákup. “Chcete ještě nějaký?” překvapil nás najednou.
“No jestli můžete?” chopila jsem se příležitosti.
Hrábnul do krabice za sebou a přisypal nám do tašky asi pět dalších.
“My jsme rádi, že se toho zbavíme,” poznamenal a vzal si ode mě kartu.