Quanti blog

Když jsem přijela do Rožnova poprvé, Bečva byla rozvodněná a v průběhu týdne dostoupala skoro až k břehům. Když jsem tam přijela minulý víkend podruhé, sotva olizovala kameny. To byla jen jedna z mnoha drobností, které mi naznačovaly, že ten necelý týden před státnicemi byla taková kouzelná chvilka a že se opakovat nebude.
Ne, že by ten výlet nebyl pěkný. Byl krásný, viděli jsme staletý hamr, vodní i větrný mlýn v akci, krojovaný průvod na pouť svaté Anny, Pustevny i radhošťskou kapli. Byl to jeden z nejhezčích výletů za poslední roky, ale kdybych tam byla poprvé při téhle jediné příležitosti, asi bych na Valašsko koukala jinak.
Za prvé: Rožnov je nejhezčí za raného podzimu, když prší. Uvědomila jsem si tenhle překvapivý fakt - za pražícího slunce je to zkrátka takové lehce turistické, pěkné, ale trochu provinční městečko.
Za druhé: do Rožnova by se mělo jezdit v týdnu. Většina programu se sice odehrává o víkendech, ale na druhou stranu, na trase z Pusteven na Radhošť je v sobotu lidí jako na Václaváku, skanzen to samé, ale hlavně, kromě stánků ve skanzenu, Lidla a Billy v sobotu všechno úderem půl dvanácté (někdy dvanácté) zavře a přes celou neděli nevystrčí nos. To nemohl pochopit žádný z turistů (a koneckonců ani my) a ukazovali si nevěřícně na každé zavřené dveře, když jsme šli v půl jedné z oběda. Tím pádem samozřejmě zmizí půlka kouzla malých obchůdků, papírnictví, knihkupectvíček nebo cukráren (i cukrárna zavírá v sobotu v poledne) a zůstane ospalé, malé město jako tucty jiných, na kterém až skoro parazituje skanzen.
Skanzen se taky změnil. Zmizelo infocentrum a přestal chodit průvodce Dědinou (je jen v Mlýnské dolině). Paní M., která byla prakticky patronkou našeho tehdejšího pobytu, sice tvrdila, že tam nebyl ani dřív a že to bylo nějaké naše privilegium, ale já si vzpomínám, že místo jedněch hodin oznamujících čas prohlídky (pro Dolinu) tam byly dvoje a že jsem měla zpoždění a snažila jsem se doběhnout “skupinu”, která ale nikde nebyla, a nakonec z budovy s občerstvením vyšla průvodkyně a provedla mě. A že se mi to nezdálo, to dokazuje i odposlechnutý rozhovor, kde se někdo z návštěvníků ptal “obyvatelky” jednoho z tzv. oživených objektů (=ve škole, mlýně nebo chaloupce někdo sedí a v magnetofonové smyčce popisuje vybavení a tehdejší život), proč se průvodci zrušili, a dostalo se mu odpovědi v tom smyslu, že bylo příliš návštěvníků, kteří se hromadili, průvodci nestíhali apod. Koneckonců by tomu napovídalo i to, že od roku 2008 je nový návštěvní řád. Nechce se mi věřit, že by to paní M. brala tak orwellovsky, ale zase si o sobě nemyslím, že jsem až takový cvok :).
No a v (ne)poslední řadě, v pálenici už nenalévá děda, co tam byl loni (”Vy si mě fotíte? Tož aby vám nepraskla čočka!”) a obměnili i sortiment, o tom ale víc v druhém článku, který bude určitě pozitivnější ;).
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
Ale jsem ráda, že jsem tam byla.

Tušila jsem to už od červencového čísla, kde nebyla jako jindy uvedená upoutávka na další číslo (a datum vydání). Ale utěšovala jsem se, že si jenom dávají pauzu před prázdninami (červencové číslo vyšlo na začátku června) a srpnové číslo vydají až v půlce prázdnin a ještě není jasno, co v něm přesně bude. Ale temná očekávání se splnila: it’s official. Škoda, byl to jeden z mých nejoblíbenějších, přesto - nebo možná právě proto :) - že část receptů byla recyklovaná ze starého Apetitu. Na druhou stranu, prolistovala jsem nulté číslo zmíněného F.O.O.D (zdarma u MF Plus) a doopravdy mě nenadchlo, přesto, že jako šéfredaktorku “ulovili” Jitku Rákosníkovou, za jejíhož působení se mi Apetit zamlouval asi nejvíc. Časopisům z Mladé fronty prostě nedokážu přijít na chuť…

“O svatby 08/08/08 je zájem, loňský rekord však zůstane nepřekonán,” četla jsem Lvíčkovi z novin. “Ani nás letos nikdo nepozval na svatbu,” zachmuřila jsem se. (Je teda fakt, že nevím o nikom, koho znám, kdo by nějakou měl :).)
“Petrojc nás pozvali na stavbu,” opáčil Lvíček. “To je skoro to samý…”

No ne, já se nezbláznila. To už jenom v letácích zase “začíná škola” a zlevňují se sešity, brašny a pastelky, a v C&A už figuríny pózují ve svetrech podzimní kolekce…

Ačkoli jsem Beran a tedy mám jít do většiny věcí po hlavě (a bezhlavě), čistě fyzicky to většinou nedělám, takže na rozdíl od modřin, které mám každou chvíli (a ne, nemám leukémii, jenom se vždycky na něco blbě nabodnu, kopnu nebo praštím), bouli jsem neměla pěkných pár let. Až do neděle. Ostatně potrápila jsem přes víkend víc tělesných částí.
Po čtyřech hodinách v autě jsme si v sobotu odpoledne dali ještě tři hodiny výletu z Pusteven na Radhošť a zpátky. Výlet by to býval byl příjemný, docela slušné počasí a neodolatelné občerstvení v podobě obsypaných borůvek lemujících cestu až nahoru, kdybych neměla na nohou svoje městské boty. Cítila jsem každý šutr, večer jsem se nemohla postavit na nohy a v neděli skoro chodit. A pak zase čtyři a půl hodiny cesty. Takhle jsem už odpoledne kulhala Valašskou dědinou (možná to bylo částečně tím, že jsem si v Městečku dala jenom jednoho panáka hruškovice ;)) a vylezla za Lvíčkem na “balkón” sušárny ovoce. Někdo se tam zrovna chtěl fotit, tak jsem udělala čelem vzad a chtěla zmizet, ale nějak jsem přehlídla snížený rohový trám - šlupka, až mi cvakly zuby o sebe a zatočila se mi hlava. Bouli mám doteď. Kvalitní. Příště budu míň slušná.
(Možná, že nebyl ten špatný krok, že jsem si nedala štamprlata dvě, ale že jsem si vůbec dávala to jedno. Ale znáte lepší prostředek na zatrávení? ;))

…zaslechli jsme v hotelové hale a hned jsme věděli, že jsme dorazili na místo. Víkend zblognu po částech, je nabitý zážitky, o které bych nechtěla přijít, třeba jak jsem si zničila nohy i boty cestou na Radhošť, nebo jak mě obsluha nálevny málem vdala. Ale hlavní je na Moravě to, že jak tam přijedete, všechno je jiné. Lidi jsou tak nějak milejší, všechny obchody uprostřed turisty obleženého městečka zavřou v sobotu v půl dvanácté, a hlavně jazyk.
Děsně rychle nasávám cizí přízvuk.
“Osum kilometrú,” přečetla jsem nějakou ceduli u vjezdu na R46.
“Chytla jsi moravskej přízvuk,” upozornil mě Lvíček.
“Ježiš fakt? Budu si ho muset zase spravit u někoho z Prahe,” zasmála jsem se. “Pustím nějakou muziku, chceš? A co biz rád?” vystřihla jsem bezděčně dokonalou moravskou asimilaci (i s tím zavřeným i),
Zítra bych v práci měla aspoň půl dne mlčet :).

Ve středu a ve čtvrtek jsme se zase střídavě cachtali, slunili (to jsme málem odnesli, když jsme na pláži trávili poledne, byť pod slunečníkem) a cpali se ve skvostných tavernách. V pátek byl čas na výlet lodí. Skoro jsme se nestihli nasnídat, sraz byl tuším v půl deváté, takovou nelidskou hodinu ;) Autobus nás odvezl do přístavu a odtamtud jsme vyrazili kolem želvích útesů, kde jsme želvu skutečně viděli, na koupání. První zastávka na pláži z jemného bílého štěrku byla asi nejlepší. Kamínky se pod nohama bořily a voda byla tak akorát. Prošli jsme do jeskyně a Lvíček mi půjčil brýle. Zabořila jsem hlavu pod vodu a instinktivně zaječela, zvedla se a prchla. Tam bylo ryb! “Tos byla ty?” zeptal se pak Lvíček a asi pět minut se smál, myslel, že to bylo nějaké dítě. Mořské fauny se bojím skoro tolik, jako silničního provozu ;)
Stavěli jsme ještě dvakrát na koupání (průzračná voda, kde si myslíte, že natáhnout trochu víc nohu, dotknete se dna, ale to by ta noha musela být třímetrová) a vdechli lodní oběd, který trochu pošimral žaludek, ale rozhodně nezasytil, a pak jsme jeli znovu za želvami. Naháněli jsme je s dalšími loděmi, až mi jich fakt bylo líto, ale máme pár pěkných fotek a dokonce video s nadechující se želvou (ale připadala jsem si jako pytlák, co řeže nosorožcům rohy).
Výlet na lodi je vždycky fajn, když si dokážete sednout někam, kde na vás nepraží sluníčko. Já znovu využila velikánský šátek s batikou želvy a jména ostrova, který jsem si koupila hned první den po tom spálení a provázel mě celý pobyt. Jenom se ho teď pořád ještě bojím vyprat :)

Když si koncem července půjčujete 10 knížek o Vánocích, knihovníci se na vás budou dívat jak na cvoka, ale vesměs profesionálně mlčí. Jen ten u výdeje knížek neodolá, aby se nezeptal, jestli není trochu brzo :-)

(Není, za dva měsíce mám odevzdávat rigorózku, v práci už řešíme vánoční kampaně, a koneckonců, za pět měsíců budem stát u friťáku nebo možná už sedět u večeře :))

Tohle vyžaduje obzvlášť negramotného překladatele :)))

Jak jsme měli možnost srovnat při našem výletu po ostrově, Tsilivi je jedno z nejlepších letovisek na Zakynthosu. Pláž je rozumně písečná (ale i oblázky se najdou), relativní klid

Takže, pokud pojedete do Tsilivi:
- pokud možno se vyhněte různým grill barům, kde tvoří základ jídelníčku fast food, ale na to byste asi přišli sami
- výborně jsme se najedli v Tsilivi baru, Obelixovi, Romio(?) za zatáčkou a úžasné jídlo mají naproti taverně Giorgios (taky mi vypadl název :))
- české noviny: MF DNES mají ve stánku, který najdete, pokud na východním konci hlavní třídy odbočíte u Tlusté olivy (Fat Olive), projdete okolo lunaparku a po pár metrech narazíte na levé straně ulice na stánek, kde inzerují mj. “foreign press”; nejzásobenější (MFD, tuším Lidovky, Blesk a dokonce i Týden) je velký řecký market, který ani nevím, jestli má jméno, naproti Buy&Save přímo na hlavní třídě.
- pokud budete kupovat jako suvenýry jídlo (olivový olej, víno apod.), vyplatí se projít pár krámů a srovnat ceny. Supermarkety bývají levnější než krámky se suvenýry
- pokud skutečně nevládnete angličtinou ani v míře potřebné pro nakupování (přiznejme si, není to potřeba, v sámošce zvládne cenu z cenovek a celkovou sumu z displeje registrační pokladny přečíst každý, ale kdybyste třeba nemohli něco najít nebo tak), v krámku naproti hotelu Apollon mluví (lámaně) česky. Nebo kdyby se vám stýskalo po tom, že vám nikdo neřekne “dobrý den” :)
- no a pro jistotu radši nejezděte s Blue Stylem, ať už kvůli delegátce nebo proto, že si s ním nemůžete být jisti ani místem pobytu, ani dobou odletu (ale to je asi o něco méně vina BS a o něco více vina chaotického a nenažraného zakynthoského letiště, ale o tom už jsem psala).