Vse v poradku, maminka se snazi plnit zadane ukoly /=poprosila jsem ji, aby mi kupovala noviny a den před příjezdem nám přivezla nějaké pečivo/ . Pan Lvicek potvrdil mailem ucast na oslave. Cvicis ty cviky na bricho, ktere jsem ti ukazal? Mohla by sis tam vytvorit sestavu, kterou bys pak i doma cvicila kazde rano. Kdybyste chteli odvezt z letiste, po 11. hodine bych mel byt k dispozici.
Ale jinak tam bylo fajn ;)
…na meteorology, to je pořád strašení studeným létem a pak najednou tohle.
Mimochodem, mockrát už se mi - jako asi každému - stalo, že jsem musela jít někam po schodech, protože nefungoval výtah. Dnes poprvé se mi to v práci stalo naopak - nefungovaly schody, takže jsem musela jet do prvního patra výtahem. (Schody byly zahrazeny a podrobeny poctivému ručně-rýžovému čištění, ne, že by je odnesl čert nebo se sklopily do skluzavky :).)
Jinak - pátek, nemůžu vymyslet poslední větu obchodního dopisu a pomalu balím domů… :o)
že je mi to líto
že moji dva nejoblíbenější blogeři přerušili svůj ohlášený konec jenom kvůli tomu:
http://smilla.bloguje.cz/699252-nikdy-nerikej-naporad.php
http://fiksupojka.bloguje.cz/699245-s-litosti-vam-oznamujeme.php
…asi nijak…
Zase. Zase jsme se nechali zblbnout a jezdili půl soboty narvanýma autobusama a stáli ve frontách. Stálo nám to zato?
Ale jo, stálo. Nebýt toho, tak bychom:
- nezažili, jak se snaží autobus vytočit kolem úzkého ostrůvku, a nevyfotili si dopravní značku pár centimetrů od okna
- nepotkali Ondráše s Janou
- neochutnali strašně dobrou bramborovou šišku v zemědělském muzeu (asi nejúletnější muzeum, jaké jsem kdy navštívila, popisující různé odrůdy brambor a procesy získávání lihu a škrobu z nich, prostě masakr)
- si nenaťukali zprávičku na opravdovém starém telegrafu ve venkovní náhražkové expozici NTM
- nezjistili, že ta ulice mezi nimi se opravdu jmenuje Muzejní
- neprošli se krásně podvečerní Letnou dolů na František, kde jsme k našemu velkému údivu doběhli bus zpátky k rozjezdu
- už podruhé nevystáli čtyřpatrového hada do expozice Národní galerie v Městské knihovně (tam už příští rok nestojím, i kdyby tam vystavovali korunovační klenoty)
- neviděli Bruselský sen (zas tak skvělé, jak jsem to čekala, a jako loňská výstava to nebylo, ale měli tam náš starý fén, netušila jsem, že až tak starý ;))
- pravda, stejně tak přišli o Pražskou bibli, protože ten nevímkdekončící štrůdl přes celou Městskou už jsem fakt stát odmítla
- neviděli moc pěknou expozici v Českém centru v Rytířské, kde je každý rok (zatím ještě) jen pár lidí
- nedali si v jedenáct večer kafe v McD
- neviděli Stopy lidí v NM, protože končí 30. června a do té doby už bychom neměli čas tam zajít (ale loňský pravěk i předloňská média se mi líbila víc)
- nebyli příjemně unavení, okultění a ušlapaní noční Prahou ;)
(odkazy doplním doma)
Vidíte to? Pomalu čas psát červnové, ale čas fičí jako blázen. Tak stručně, protože si asi nevzpomenu skoro na nic ;)
Sraz měsíce: Nejspíš rodinný sraz na padesátinách Lvíčkova táty. Akce, kde se poprvé střetli naši s celou Lvíčkovou rodinou. Bylo to poměrně namáhavé, ale ne špatné - bylo spousta míst, kam se zašít ;).
Restaurace měsíce: Složité rozhodování mezi břevnovským Klášterním šenkem, kde jsme v trochu komornější sestavě slavili už zmíněné padesátiny (uprostřed týdne), a novou Potrefenou husou Na Knížecí, která se přejmenovala z Pivního baru Na Verandách, kde jsme zase slavili s našima můj svátek. Hlasuju pro šenk, protože ačkoli všichni ostatní měli v Huse super dlabanec, mně se tentokrát výběr nevydařil a dostala jsem salát naskrz pomatlaný nějakou divnou zálivkou, s třemi sousty lososa a dvěma piditousty.
Výlet měsíce: Beroun a jeho hrnčířské trhy. Fakt se mi tam líbilo, v září jedem zas ;)
Kulturní zážitek měsíce: Meziploty byly až prvního června, Lvíček měl zkouškové, takže kultury moc nebylo - ze zoufalství tedy jmenuji kulturním zážitkem otevřenéSUSE. Musím přiznat, že nás zabavilo na dlouhou dobu a snad i trochu zkulturnilo, takže proč ne ;)
Červen snad bude plodnější - z kultury Ploty i Muzejní noc (která se mohla stát i srazem, kdybychom narazili na všechny známé, kteří tam šli), restauraci asi bude jistit naše osvědčená, ale ještě tady nezmíněná Veranda… a zkrátka, červen je mnohem míň depresivní, než byl květen :)
…je to na povzdech. Tahle písnička od Wohnoutů po posledním zápase nevyhnutelně prolétla hlavou (beztak to tak dopadlo kvůli Enimenovi ;)), ale já nějak ani naštvaná nejsem, přestože myšlenky po třetím gólu byly “to je neuvěřitelný”. Jeden známý poznamenal, že ve fotbale se může stát cokoliv, což je důvod, proč se na něj tak rád dívám. Z výsledku a ani z postupu hnusáckejch Turků, co dali Kollerovi pěstí a cpou se do Evropy, přestože v ní nemají ani deset procent území, radost nemám, ale ten samotnej fakt, jak nám dali na prdel, byl famózní, něco jako postupové srovnání v poslední minutě na 3:3 s Ruskem na Euru 1996 nebo otočení zápasu s Nizozemci na Euru 2004 z 0:2 na 3:2, a holt se to nemůže stávat jen v náš prospěch.
A z jedný věci mám radost. Prima na nepostupu natolik prodělá kalhoty, že si příště rozmyslí něco kupovat a my budem mít na MS za dva roky snad konečně zas Bosákovy komentáře :)
Poslední cca 2 týdny jsou divné. Začalo to se začátkem června - ne úplně vyvedené Ploty, to klíště a v práci jsem se dozvěděla, že zemřel kolega, 54 let. Srdce. Dneska má pohřeb a já nevím jestli tam mám jít, v čem tam mám jít (v kostýmu celý den nevydržím) a vůbec; prakticky jsem ho neznala. Nicméně, když umře někdo z vedlejšího kanclu a má pořád jmenovku na dveřích, je to…
Včera jsem málem vypadla z autobusu - otevřel za jízdy dveře. Stačilo popojít, ale kdyby byl plnější, mohl někdo skončit na ulici (bylo to v zatáčce). Pak jsem si udělala modrák nabouráním do kliky. Hromadí se takové ty běžné nepříjemnosti, ale v nějaké extra nakumulované míře. A do toho mám vymýšlet názvy pro poštovní schránky.
Půl roku jsem nebyla v pracovní době u doktora, ale minulé pondělí jsem musela kvůli tomu klíšťákovi a tohle pondělí zas. K zubaři. Po oříškové tyčince se mi vzpříčil kousek ulomené plomby a nemohla jsem skousnout. Mám tam cement, za pár týdnů si mám nechat u svého zubaře nechat udělat výplň. To je ono. Nemám zubaře. Zubařka, k níž jsem chodila dosud, se udělala pro sebe a ještě nemá smlouvy s pojišťovnami. (A bude někdy mít…?) Doktor, co mi dělal implantát, mě nevezme, protože je stejně pořád na sále, a ke své předchozí zubařce se fakt vracet nebudu, poté, co mi zničila několik zubů. Asi si připravím kasičku.
To samé pondělí jsem na sebe málem zvrhla rendlík s horkým olejem (”naštěstí” jsem ho vyklopila jenom do omáčky). A nespočet kravin typu ujíždějící/nejedoucí MHD, hmotné škody, různá opomenutí a minoritní zdravotní komplikace.
A teď jdu na ten pohřeb a jelikož se zrušil společný nákup kytek, ani nevím, co se tam ode mě čeká.
Snad se to tím aspoň zlomí.
Snad zase bude líp…
Jak už jsem psala, v pátek jsme byli procvičovat rozjíždění, brzdění a couvání na Jižáku, kde mě překvapil zajíc, jelikož jsem se ale zrovna rozjížděla na nějakých 5 km/h, nikdo z nás nedošel k úhoně. Jen jsme na sebe chvíli zírali a pak Lvíček vystřelil z auta a hnal ušáka za hranice areálu. Aby se to nestalo znova.
Po tréninku jsme se zastavovali načerpat nějaké to tekuté zlato na nadcházející šampionát. V Centru Chodov už po deváté večer moc živo není, ale po Hypernově se stejně hemží určité množství lidí, kteří (asi) doufají v nákup v klidu a v pohodě. Ale jelikož je jich relativně dost a pokladen tou dobou otevřených relativně málo, příliš se jim nedaří. My se relativně spokojeně zařadili do jedné fronty a po pár minutách, když jsme si všimli, že je jenom do 10 položek, přešli opět relativně v poklidu do fronty druhé. (To jste nezažili fronty v Tescu na Skalce!)
Za námi stála skvadra Vietnamců a dál jsem neviděla. Pokladní za nás prohlásila: “Jste poslední. No, vy. Prosím vás, ano? Jste poslední. Za vás už nikdo.” Podle mnohosti opakování a stupně polopatismu jsem usoudila, že mluví s těmi Vietnamci. Celkem normální situace, my si odebírali namarkované zboží… v průběhu toho pokladní zaregistrovala, že se někdo přidal do fronty, a začala vysvětlovat, že tu svítí červené světýlko, fronta je uzavřená a musí tam, kde je zelené. Paní se chvíli hádala, že prý když přišla, bylo ještě zelené, pak to zkoušela nějak ukecat a pak odsekla něco, co jsem neslyšela, ale pokladní zjevně jo, neboť v klidu odpovídala “No tak jsem kráva, no. Jsem z venkova. Já jsem vám říkala, že jste poslední,” obrátila se na typoně, co stál před tou ženskou. (Doteď jsem myslela, že poslední byla ta parta Vietnamců, podle toho, že to pokladní opakovala desetkrát jak pro blbce.) “Já nejsem povinnej někomu tady něco vyřizovat,” zamutoval zmrdeček. “Nejste, ale já jsem vás o to požádala. To je slušnost,” nenechala se vyvést z míry pokladní. “Já tu nebudu do jedný,” poznamenala si spíš pro sebe. Pak jsme zaplatili a odešli. Ta nadávající ženská ve frontě byla, ještě když jsme odcházeli - jak to dopadlo, nevím.
Ale zůstal mi rozum stát, jak neuvěřitelně tupí a hulvátští jsou lidi, a obdivuju tu pokladní, že to s ní nepohnulo ani o milimetr. Takhle splachovací já nebudu ani za padesát let.
Ještě v deset ráno jsme byli cca 60 kilometrů od severního kraje Prahy. V půl dvanácté už jsme u nás na zastávce vyhlíželi autobus, který by nás přiblížil k Meziplotům.
“Máš ty lístky?” kontroloval Lvíček, poté, co se ještě mezi dveřmi vracel pro čepici a sluneční brýle.
“Já?!” zděsila jsem se. “Vždyť jsem na tebe volala, ať je vezmeš!”
“No, hlavně, že jsme na to přišli ještě teď.” S autobusem jsme se minuli, vrátili se pro lístky a na metro šli pěšky.
“Já bych chtěl na Škwory,” odhalil Lvíček své plány před příchodem do areálu. “To je tenhle randál?” pohlédla jsem ve směru hluku linoucího se nezpochybnitelně ze Stage 2. “Já věděl, že budeš ráda,” pochvaloval si Lvíček. No, neměli jsme program, já plánovala trávit začátek z nouze někde u Kapely Hrůzy, ale toho jsem se poměrně snadno vzdala. U Stage 2 jsme narazili na kšiltovku s tučňákem, retro tašku a nakonec na celého litláka a s ním i Plnta (asi poprvé, kdy jsme tento spolehlivý poznávací bod vyčnívající z davu nepostřehli jako prvního). Stáli trochu stranou stage a cucali Birell.
Škwor naštěstí za chvíli skončil a my se vydali na pocour areálem, chvíli s nimi, pak jsme se trhli. Chytli jsme pár písniček od Zvířat, UDG (to šlo), pak si v hluchém místě dali něco k večeři a šli na Baumaxu. Stage 4 měla oproti Stage 1 dost brutální zpoždění. Doufali jsme v opak, abychom po konci Baumaxy stihli ještě co největší kus Wohnoutů, ale dopadlo to úplně jinak. Čekali jsme asi 20 minut ve slejváku nalepení na kmen smrku, protože brát si deštník nebo pláštěnky nás nenapadlo. Pak se déšť utišil a Xavi začal. Asi 4 básničkami (”přišli jste na folkový koncert? To máte smůlu”) a pak konečně začal hrát. Nové věci. Ale s každou básničkou i novou písničkou nás čím dál víc znechucoval. Působil trošku zbouraným dojmem a jeho texty byly až extrémně překombinované, jeho tradiční hra se slovy dovedená do krajnosti a už v podstatě do nudy. Navíc ten projev… Xavi neměl den. Po té druhé písničce jsme se sebrali a šli na Wohnouty, které jsme si užili především proto, že hráli od konce playlistu, takže začínali Banány (které jsme slyšeli po cestě), pokračovali Činely (klobouk dolů za ten finský text :)) a z těch největších vypalováků se dostávali k tomu umírněnějšímu, co jsme slyšeli už mnohokrát, takže jsme mohli jít hledat Ztracenou existenci. A jelikož jsme ji nenašli, protože nehrála, vrátili jsme se ke Stagi 1 a před poslední písničkou uprchli na autobus.
Je to fakt: Meziploty jsou sice vždycky jiné, ale pořád čím dál víc stejné. Příště si hodně rozmyslím, jestli půjdu; to by musel být program opravdu nabitý. Bolavé nohy jsme usadili do 177 a dojeli až (skoro) domů, umyli se, vyčistili si zuby a šli spát.
Při posledním mytí rukou jsem si našla v podkolení klíště. Mrchu. Asi z toho stání na Baumaxu. Nebo vůbec z toho prodírání se trávou.
V půl dvanáctý.
Lvíček mi ho téměř odborně vyndal a ani podle doktorky tam nic nezůstalo. Ale mám tam pořád flek po přisátí; snad se nezačne šířit a blednout od středu.
(Pokud příště, tak v dlouhých kalhotech a s repelentem.)
“Tyjo, vy jste fakt dobří. To zatím vyluštili jenom tři lidi a trvalo jim to hrozně dlouho,” obdivovala se hosteska Nescafé, když jsme po rébusu “přesunutím 2 sáčků instantního kafe udělejte ze tří obdélníků půl páté” a “přesunutím dvou sáčků udělejte z cifry 1414 dva tisíce” poměrně rychle vyřešili i “přesunutím 4 sáčků udělejte z 6 čtverců 3″.
“Máte tam ještě něco?” zeptal se Lvíček. Zápalkové, resp. kafové rébusy nás bavily :)
“Vyluštili jste ten nejtěžší, no, já nevím. Tak možná ještě prase,” poskládala klasický “lavickový” obrázek a jeden sáček strčila před něj. “Tohle je prasátko a takhle na něj míří střela. Jak uděláte, aby se jí vyhnulo? A se střelou nesmíte pohnout.”
Sumírovala jsem si v hlavě otočení hlavičky nebo něco podobného… “na kolik sáčků?”
“Jo,” dodala, “jeden!”
Těpic. Oba jsme čučeli do prasete jak husa do flašky. Ukradla jsem praseti jeden sáček z dvousáčkového ocásku a zkusila ho položit do cesty střely. “Kdepak, musí zůstat vcelku,” vrtěla hlavou hosteska. “Musíte se na to podívat z jiného úhlu,” přidala radu, když viděla, že s prasetem máme víc problémů, než se všemi čtverci a číslicemi dohromady. Ale ještě musela přidat nápovědu, že to má co dělat s ocáskem. Prakticky bezmyšlenkovitě, protože to bylo to jediné, co šlo udělat, jsem vzala jeden sáček z toho podezřelého dvousáčkového ocasu a přidala ho na jediný “roh” prasete, kde ještě žádný nebyl. A viděla jsem, že to mám; jenom mi nebylo úplně jasné, jak vlastně.
“Prase si lehlo,” ujasnila hosteska a my se mohli zasmát. Každé procvičení obcházení navyklých způsobů myšlení se hodí.
Ale nedostali jsme za všechny ty rébusy ani jedno to kafe.