Quanti blog

Na podzim roku 2005 jsem dostala pozvánku na blog(g)erský sraz. Byla jsem potěšena a poctěna, ale taky nervózní: znala jsem z jednoho potkání ve škole Smillu, z jednoho koncertu Fiksupojku a jinak nikoho (přestože jsem v průběhu večera zjistila, že blu:skin je můj spolužák „o-ročník-výš“ z gymnázia, neboli snof). Jak to tak bývá u srazů, jejichž účastníci se znají převážně virtuálně, ze začátku byla zábava malinko rozpačitá (a nezůstali jsme do doby, než v plné síle dorazila armáda Kapitánů Morganů). Přesto jsme se oťukávali, snažili najít společná témata (školu, Skřehuli) a celkem se i dařilo, do doby, než bylo odhaleno prohození identity Fiksupojky a Džounse. Pocit „udělali ze mě blbce“ podpořený především tím, jak bezelstně jsem si s Džounsem popovídala o koncertě (jejich fyziognomie je skutečně hodně, hodně rozdílná, ale já jsem na to pódium tenkrát moc neviděla a na lidi, zvlášť takové, které si příliš neprohlížím nebo vidím jen přes kouřovou clonu, moc paměť nemám), mě zaplavil jako Severní moře nizozemské poldery, a nevyprchal hodně, hodně dlouho – taková ta ukřivděnost důvěřivého člověka, „když už nemůžete lidem věřit ani to, jak se vám představí, co jim vlastně můžete věřit?“ Proto jsem dopila to, co jsem měla před sebou, vzala Lvíčka a vytratili jsme se, protože s tímhle knedlíkem v krku jsem se musela poprat o samotě.
Přesto jsem na protagonisty, hlavně na Smillu a Fiksupojku, nikdy nezanevřela, a chlívečky s jejich rssky byly v mé čtečce mezi nejnavštěvovanějšími. Vždycky jsem se těšila na Smilliny kryptické zápisky, kde nezasvěcený chápal pod 25 % a nad 75 se nedostali ani účastníci, stejně jako na hudebně-programátorské Pojkovy poklesky.
Smilla (s)končila naněkolikrát, jako když se člověk ještě párkrát přijde podívat z gymplu na základku nebo z vysoké na gympl, aby nakonec zjistil, že už ho tam opravdu nic nedrží. Fiksu do toho říznul teď – najednou, jedním čistým střihem, a já mu věřím, že to dodrží. Nedá se říct, že by nebyly vysledovatelné určité příznaky, blog trochu řídnul, témata se opakovala, ale tohle by mě nenapadlo – a přesto mě to nepřekvapuje.
Samozřejmě to hluboce chápu a upřímně to Fiksupojkovi přeju. Ty knížky v šupleti si bezpochyby zaslouží dopsat a za antidepresiva žádný blog nestojí. Přesto je mi to líto.

Víc, než ta výměna identit na blogerském srazu.

Fiksu mi bude chybět…

Můžu si cestou z práce (proč se mi do slovního spojení “cesta z” neustále míchá “ze školy”?) užít procházku mezi rozkvetlými a rozkvétajícími stromy. Když přijdu domů, nemám pocit, že stihnu už jen večeři, hygienu a spánek - ještě aspoň hodinu je zkrátka den a je možné si ho užívat. A tahle skvělá doba potrvá ještě aspoň čtyři měsíce, z nichž dva se to bude ještě zlepšovat. To už se po práci bude stíhat za světla i posezení s kamarády - zahrádky, třeste se.
V tuto úžasnou jarní dobu jsem, stejně jako loni, nucena opět začít myslet na Vánoce - rigorózní práce se připomíná. Přihlášky se musí podat do konce července a já musím do diplomky vpravit aspoň pár objevných a převratných kapitol. O tématu jsem už s vedoucím, tedy teď už s konzultantem, domluvená, zapomněla jsem se ho zeptat jen na jediný drobný detail - literaturu. Už u diplomky byla ubohá a menší nedostatek navrhovaného rozšíření diplomky je ten, že k němu bude zřejmě ještě mizernější počet zdrojů, než se mi podařilo sehnat k DP.
Když už jsem u školy - ve čtvrtek bylo Okultění a i když jsem musela odejít poměrně brzo (po pracovním dni mě v jinak krásných prostorách sklepení v Celetné dounavilo, když si nebylo kde sednout), vzpomínám s nadšením (a s nostalgií).
Jak už bylo naznačeno, změnila jsem práci. Bojím se to nějak zakřiknout, ale jednu věc musím konstatovat s naprostou jistotou: po práci na Ústředí je to neuvěřitelná úleva. Koncem týdne jsem v metru potkala jedinou kamarádku, kterou jsem si tam pořídila; seznámily jsme se na programu pro nové zaměstnance a bylo jí kolem padesátky, ale byla fakt v pohodě. Přiznala se, že ani ona si tam nemůže zvyknout, že to nechápe, že se tam spolu ani nebaví lidi, sedící v jednom kanclu, ale v jejím věku už to s těmi změnami bohužel není tak splavné, jako u mě. To chápu a je mi jí líto, ale ona je taková poměrně dost životaschopná baba (v dobrém ;)), tak doufám, že si tam trochu zvykne, nebo dostane nějakou jinou nabídku. Vůbec jsem si v celé té organizaci připadala jako v zakletém zámku - normálni lidi se tam dali spočítat na prstech jedné ruky.
Nicméně, dost o práci (o ní bych chtěla blognout, byť stručně, separátně). V sobotu jsme byli na výletě v Ploskovicích, pokud se k tomu dostanu, taky blognu zvlášť (nejvíc mě naštval starý foťák, který jsem si vzala proto, že na nový pořád nemám pouzdro, a tak dlouho mu trvalo pořídit fotku, že mi ze slibné kompozice uletěl páv…). Máme tím pádem další známku. Jednu. V létě to budem muset rozjet trochu víc ve velkém ;).

Oslavy byly decentní. Přesněji řečeno, oslava: s rodiči a babičkou jsem si to “odkroutila” už minulou neděli v proslulé restauraci U Koně, den předtím mi popřáli Lvíčkovi prarodiče a dneska Lvíčkovi rodiče. Pravá oslava v pátek proběhla v Ambiente Pizza Nuova, kde jsme měli rezervovaný nádherný stůl u okna a přecpali se pizzy a těstovin za prachy, jaké jsem nikdy v restauraci nenechala (sponzorované otcem nepočítám). Ale člověk si musí občas trochu vyhodit z kopýtka a ten večer za to stál, pozorovali jsme Revoluční od plného světla přes soumrak do tmy a pili skvělé víno.
Jinak mi narozeniny nějak nic moc nového nepřinesly, kromě vědomí, že skončila doba, kdy mě většina institucí naší země mohla považovat za studenta.
Díky vám, kdo jste si vzpomněli, i vám, kteří byste si byli vzpomněli, kdybyste měli důkladnější diář (dobře to znám). A jedeme dál - doteď to bylo víceméně podél pobřeží, ale teď se vydávám do neznámých vod moře zvaného život.
Brr, jsem až moc poetická: asi bych měla zase začít hulit.

Ve víru změny práce, očkování a rozmanitých oslav narozenin jsem na summary zapomněla jak na smrt, a vzpomněla jsem si až koncem víkendu. Od té doby ale zase kvůli uzlinám netrávím u počítače dobu delší než nezbytně nutnou. Až dneska jsem se přemluvila vzít si notebook do postele.

Sraz měsíce: asi Zuzákovy narozeniny, přestože na srazu šeredek jsem si pokecala víc, zase tam se mnou nebyl Lvíček.

Restaurace měsíce: březnový Černý Petr “ošuleninky měsíce” padl tentokrát na restauraci. Na plnoprávné romantické večeři s vínem, svíčkami a dezertem jezeným z jednoho talířku jsme nebyli, ale osud nás zavál do pizzerie na půl cesty mezi mou (teď už bývalou) prací a Lvíčkovou školou. Pizza U Staré pece, ač to nedává na první pohled najevo, patří do “rodiny” pizzerií Einstein, včetně sympatické akce 2 pizzy za cenu 1 (na ISIC). Během února a března jsme tam byli 3x a obědová pizza byla vždycky blesková a poměrně dobrá. Bez ISICU by mi ale těch peněz za to přišlo asi moc.

Výlet měsíce: Nedá se vybrat. Všechny byly skvělé, ať už Nelahozeves, Vlašim nebo Přerov nad Labem. Nedoblogla jsem ale Zubrnice, a za to se stydím. Přes spoustu lidí tam totiž bylo vážně pěkně (první “opravdová” jarní akce), v každém objektu bylo něco (zdobení kraslic, pletení pomlázek, pečení jidášů, medové výrobky…), moc hezká byla dobová hospůdka, kde jsme konečně dostihli TZ, a co by kamenem dohodil, železniční muzeum, kde jsme ulovili další dvě známky. Jenom mě mrzelo, že mi prodali všechny lažanské mošty, ale už jsem některé z nich objevila i v Delvitě (bohužel, právě s výjimkou jablečného, achjo). Jako výlet (nutno dojít aspoň až k mlýnu!) je to fajn pro všechny věkové kategorie, pokud se tedy vydaří počasí. Akce skanzenu jsou fajn, ale mimo ně tam zase aspoň bude kde zaparkovat ;-).

Kulturní zážitek měsíce: Občan Havel. V kině jsme nebyli snad půl roku a po takové době ještě navíc dokument? Přiznám se, že jsem dala na doporučení ondráše a nelitovala jsem.

Bonus: poslední den na Ústředí. Ta úleva…

Nežádoucí účinky léku
Podobně jako všechny léky, může mít i FSME-Immun 0,5 ml Adult u některých osob nežádoucí účinky. Nežádoucí účinky, které se vyskytují u více než 1 osoby z 10 se považují za velmi časté. Ty, které se vyskytují u více než 1 ze 100 osob, ale méně než u 1 z 10 osob, se považují za časté. Ty, které se vyskytují u více než 1 osoby z 1 000, ale méně než u 1 osoby ze 100, se považují za méně časté a nežádoucí účinky, které se vyskytují u méně než 1 osoby z 10 000, se považují za velmi vzácné.
Reakce v místě aplikace injekce jsou velmi častými nežádoucími účinky a zahrnují citlivost a bolest v místě aplikace. Další reakce v místě aplikace, jako například otok, zatvrdnutí a zčervenání kůže, jsou méně časté.
Celkové reakce jako je bolest hlavy, nevolnost, bolesti svalů a kloubů, únava a malátnost jsou časté.
Zvracení, zvětšení mízních uzlin v podpaží a horečka jsou méně časté.
Následující nežádoucí účinky byly popsány velmi vzácně:
Nervový systém: závrať, bolest svalů a kloubů v oblasti krku, zánět nervů různého stupně závažnosti.
Oči: Porucha vidění, například rozmazané vidění a přecitlivělost na světlo, bolest očí.
Kůže: Zčervenání a svědění, kopřivka.
Celkové reakce: Ztuhnutí (rigor), nestabilní chůze.

Časté, vzácné, méně časté - tak strašně nateklé uzliny, že mám pocit, že se mi při nejbližší příležitosti proderou kůží na krku ven, jsem snad ještě nikdy neměla. Nemůžu ani polykat (přitom v krku mě nebolí; mám spíš pocit, jako by mě někdo oběsil).
Ale co jsem měla čekat: vždycky jsem byla citlivka.

těšili jsme se v sobotu na výlet do skanzenu. Pokladna skanzenu je až za vstupní branou, proto jsme po orazítkování jedné a zaplacení druhé vstupenky a TZ dostali ještě samolepky označující, že nejsme černí skanzenéři. Prolezli jsme chaloupky s výstavou „od masopustu ke svatému Jánu“, zkusili ulovit (foťákem samozřejmě) nádherně vybarvenou tříbarevnou číču a přečkali ve mlýně jarní přeháňku. Kromě ní bylo krásně, expozice nám zabrala skoro dvě hodiny (ačkoliv Zubrnice se nám líbily víc a na Rožnov u nás nemá žádný skanzen; jenom škoda, že je tak daleko) a vyrobila nám chuť na menší svačinku. Ještě před skanzenem byly cedule zvoucí do cukrárny, tak jsme se nechali nalákat.

V tak příjemné cukrárně jsme už dlouho nebyli. Stojí proti základní škole, takže logicky musí prosperovat ;), mají výborné zákusky, ještě lepší kávu a příjemný, téměř nový interiér. Káva, čaj, dva zákusky pro Lvíčka a jeden pro mě nás vyšly na 84,- a vážně jsme zvažovali, že si do Přerova nad Labem zajedem dát kafe častěji. Po D11 je to pár minut.

V příštích víkendech nás čekají rodinné návštěvy a oslavy, takže přírůstky TZ budou asi stagnovat. Ale mohli bychom v tomto směru využít 1. a 8. května (věčná škoda, že to nejsou pátky – mohli jsme si udělat dvě maličké tuzemské dovolené…).