Quanti blog

Upřímně – mě tyhle svátky prostě moc neberou. Každý rok se dokopu buď k upečení beránka, nebo k obarvení tří vajec; zřídkakdy se mi povede obojí. (Letos vyhrál beránek, ale nevyklopil se – omyl při vysypání formy polohrubou místo hrubé měl zřejmě fatální důsledky.) Něco málo mi říkají hlavně proto, že jsem se kdysi na Velikonoce narodila, což ale nadobro změnilo vztah k Velikonocům hlavně mámě. Každý rok mi neopomene zdůraznit, jak svého gynekologa – kapacitu – hýčkali a opečovávali, mimo jiné tuzexovými bony, a pak pan docent odjel na Velikonoce.

A bylo to.

Narozeniny mám ovšem až za 14 dní, letos je termín Velikonoc extrémně brzo, jenže máma má hluboko v paměti vyrytý velikonoční porod. Na historky o něm jsem zvyklá, ale letos mě překvapila dedukcí, že vlastně Kristus vstal z mrtvých taky na Velikonoční neděli, takže tak trochu jako já. Tento myšlenkový pochod mě upřímně vyděsil a skoro znechutil, ale mamina… holt… no stárne. Když jsem jí líčila, že jsme na Bílou sobotu obědvali králíka, zeptala se: „A živýho?“

Představa okusování chlupáče poskakujícího po stole nás se Lvíčkem pobavila, i když mamina ujasnila, že živým míní doma chovaného (opak = z obchodu). Začínám pociťovat, že její myšlenkové pochody se prostě přesouvají do babičkovské kategorie… Vzpomínám na každosobotní nevyřešitelné debaty s babičkou, která nesnášela Havla, milovala Sládka, byla v KSČ(M) a chodila do kostela (napohled naprosto neslučitelné světonázory se v babičce spojovaly jedinou myšlenkou – bojem za chudé, pohrdavým přístupem k bohatým a k „establishmentu“ a vizí „lepších zítřků“, potažmo včerejšků). Celý den na nás metala své nehoráznosti a my s mámou jsme nemohly změnit ani milimetr na jejích názorech. Teď začínají absurdní názory a postoje klíčit u maminy, těžko se tomu nějak bránit.

Mikroblog se celkem osvědčil, i když po pár dnech je těžké nějak hodnotit. Musím jenom upřesnit, že mikroblogování není na úkor blogování, že bych místo blogu napsala jen mikroblog. Mikroblog je právě na takové jednověté postřehy, které jsem občas shrnula do bodů v blogu, ale psát jen jeden by nestálo za to – nadpis by byl pomalu delší než blog. Ale to vy z vás, kteří už mikroblogujete, víte :)

A co se týče těch Velikonoc – asi jsem přišla na to, proč mě tak neberou. Samozřejmě mám ráda jaro, léto ještě víc (když nejsou zrovna pětatřicítky), jeho příchod oceňuji – ale nějak to pro mě postrádá druhou rovinu, nějaký hlubší rozměr, prostě je jaro a basta. Podzimní a zimní svátky jsou tak nějak příjemně tajemnější… :)

Mikroblogy trpí ještě větší mírou pohrdání, než normální blogy. A mě by ještě před časem nenapadlo, že bych mohla „mikroblogískovat“. Ale tím, jak je člověk celý den v práci, nezbývá zas tolik příležitostí na tvoření blogpostů, a i když nějaký čas je, málokdy se potká s náladou. A jak bloguju míň, stává se mi čím dál častěji, že mě napadne třeba jenom jedna věta nebo myšlenka, kterou bych mohla zakomponovat do blogu, kdybych měla prostor ho sepsat, ale takhle zkrátka zapadne. Protože blognout jedinou větu zase vypadá všelijak.

Potom, co petulka začala tejdovat, myšlenka dozrála: chce to mikroblog. Ale potřebuju od něj tři věci – aby se dal vložit do stránky a tudíž být součástí blogu; aby podporoval komentáře (i v sebekratším názoru mohu mít nepřesnost nebo prosbu o doplňkové informace) a aby podporoval RSS. Teidu, ač sympatické adresou ve tvaru nick.teidu.cz, tedy vypadlo, a když jsem pátrala dál, narazila jsem na betaverzi drbz.cz. Komentáře, RSS a možnost začlenění přímo do Wordpressu – co víc si přát.

Ode dneška tedy u mě na hlavní stránce vpravo uvidíte panel s krátkými aktuálními zprávičkami typu „dnes v pět u Rossmana na Muzeu Freezing Prague[odkaz]“ nebo „taková chumelenice na Josefa, to nepamatuje ani moje babička“. Můžete si je přidat do RSSka. Když si je rozkliknete, dostanete se na jejich původní stránku (na stránkách Drbz.cz, která je sice asi tak lovísková, jak byste si o ní představovali, ale ohledně funkčnosti byla jediná, která mi vyhovovala). Nehodlám s nimi plýtvat, s výjimkou možná nějakých extra zajímavých událostí, které zaslouží „přímý přenos“ (ale vzhledem k tomu, že poslední takovou událostí, na kterou si vzpomínám, byla maturita, není třeba se bát). Snad to pošlape :).

…vlastně naopak.

Vlašim je zvláštní město. Je hezké. Je nedaleko od Prahy, respektive od D1. Má pěkný zámek a pěkný park a kromě Jana Očka jsem o něm doteď nic neslyšela a nevěděla.

Tentokrát jsme si dali pozor, abychom vyrazili opravdu včas, a po tankodromu jsme se dostali do města kolem půl druhé. Asi dvě hodiny jsme strávili v zámku, a to nebylo otevřené sklepení ani vyhlídková věž. Nejspíš proto, že zdejší expozice je vážně pěkná (drobnou připomínku bych měla jenom k nutnosti občasného přenášení klasických zámeckých pantoflí v ruce). V žádném jiném zámku jsem neviděla tak pěkný čajový servis pro panenky, repliku starého nálevního pultu a vycpanou žirafí, losí nebo sloní hlavu. Úctyhodná sbírka zbraní mě neoslovila, ale věřím, že nadšencům se líbit bude. Nás zaujala výstava Petra Minky – když jsem na jeho dílo koukala na internetu, moc mě neoslovilo, ale z výstavy jsem měla mnohem lepší pocit. A pak další asi hodina a půl v parku.

Parkem jsme se šli nejenom projít, ale plahočili jsme se za konkrétní vidinou čaje a zákusku v jedné ze zámeckých „bran“, v průvodcích popisovanou jako občerstvení/cukrárna. Nic nemohlo být od představy cukrárny vzdálenější než minipajzlík se dvěma dědky u kamínek, cigára a piva, kteří vypadali, jako by tam přečkali zimu. Koupili jsme si vodu a colu a ledové to do sebe obrátili co nejrychleji, aby nám nenasmrádlo všechno oblečení. Jo, romantická cukrárnička!

Ale já se za to na Vlašim nezlobím, ani za naprosto příšerně zmatený a matoucí plánek parku a fakt, že pokladní nám po naší žádosti „na všechno“ dala lístek na expozici, výstavu, věž a do sklepení a když jsme se po posledních dvou sháněli, dozvěděli jsme se, že se otevírají až v létě (cena by bývala byla stejná, tak jsme se nehádali, ale zmátlo nás to). Za výlet určitě stojí, nejlépe, až bude trochu teplejší a sušší počasí, ale ne zase moc teplé, aby vás v parku nesežrali komáři.

S námi jeden – a to na začátku března – doletěl až do auta.

Všechno začíná kvést, ale z mého blogu už dlouho nevystrčil hlavičku ani kvíteček. Nebudu se vymlouvat - výletu do Vlašimi z minulé soboty se dočkáte a zubrnického velikonočního skanzenu taky. Sem tam se mnou v průběhu týdne zacloumá nutkání vyjádřit se k některému z mediálních problémů poslední doby, ale než se dostanu k psaní, naštěstí mě to zase přejde. Nemám vlastně zapotřebí oblažovat blogosféru dalším názorem na téma nezávislosti Kosova, placení za zmršenou sterilizaci nebo regulačních poplatků. Poslední dobou mě spíš fascinuje, když semtam namátkou nahlédnu do diskusí u článků na zpravodajských serverech, kolik písmenek jsou lidi schopní vyplodit na to či ono téma, aniž by si všimli, že vedou s druhými jen paralelní monolog.
Proto radši píšu o vlastních zážitcích, ale zase bych nerada, aby se tu z toho stal Průvodce po vlastech českých (a turistických známkách zejména). Něco s tím udělám…

V úterý jsem měla babinec. Babinec v uvozovkách, protože ačkoli se na těchto akcích probírají chlapi, kilogramáž a spodní prádlo, dobrá půlka zúčastněných pracuje v IT nebo jsou aspoň nadprůměrně IT gramotné. To jen tak na okraj. Zajímala jsem se tentokrát, jak se která z nich má v práci, vzhledem ke své současné situaci jistého nenadšení.

Dvě jsou normálně zaměstnané. Jedna má práce nad hlavu. Jedna je oficiálně nezaměstnaná, ale fakticky ještě dodělává věci pro bývalého zaměstnavatele a něco už i pro budoucího. Jedna (jediná záchrana, abych se tam necítila tak blbě) dala výpověď, balí a stěhuje se za přítelem do Polska. Přítel dělá v Googlu. Ta poslední (loni vystudovaný FEL, Linux-positive) mi povídá: „No, já jsem prostě vyvěsila na net životopis, dostala jsem několik nabídek, poslala jsem je do háje, pak jsem dostala jednu, řekla si „jo, to bych asi tak chtěla dělat“ a nastoupila jsem.“

Že já jsem víc nepilovala tu matiku.

„Já jsem myslel, že blogneš o tý Nelahozevsi,“ povídá Lvíček před spaním.
„Abys věděl, kde jsme byli a co jsme vlastně dělali?“ popichuju.
„Abych věděl, jakej na to máš náhled ty,“ neztratil trpělivost. Lvíček mě čte rád, a přestože není v pravém slova smyslu mým implicitním (modelovým) čtenářem, při psaní s ním nějakým způsobem počítám. Sama si dost dobře neumím představit, jaké je mít blogujícího partnera, a je realitou, že v blogujících párech (namátkou =M= a jane, fiksu a smilla) je vždy jeden blogerem „kovanějším“ a druhý po nějakém období, kdy si píše každý o svém, blogují téže zážitky z jiné perspektivy nebo se v popisování střídají, své psavectví velmi omezí nebo blog dokonce zruší. „Hlavně, aby sis nenašla nějakýho básníka!“ varovala mě vždycky maminka a tak se té rady držím, volím partnery technického založení a bez grafomanských tendencí.

(Ale stejně by mě zajímalo, jaké to je, když o vás a o společných zážitcích někdo bloguje. Soustavně. Shodou okolností ani z mého okruhu kamarádů nebloguje prakticky nikdo, případně jde o blogy skorovýhradně technické.)

V sobotu ráno jsme zpoza panelákových oken pozorovali bouřku, smažili řízky a rozhodovali se o odpoledni. Připadalo nám, že se vítr uklidnil, takže jsme vzali autík, napnuli plachty a bez použití motoru dojeli až na místo určení…

…no, ne. Vítr zákeřně foukal převážně napříč silnicemi místo nám do zad, ale dojeli jsme v pořádku, zaparkovali v rámci možností mimo gravitační dosah okolostojících stromů a dorazili do zámku, kde jsme tentokrát měli štěstí: první okruh začínal za dvě minuty.

Procházelo nás ho všehovšudy šest, z toho jedna průvodkyně, jeden člen ostrahy, já, Lvíček a ještě jeden manželský či partnerský pár. Oba byli spíše nemluvní, jenom paní u čajových šálků s hubičkou a hlubokým podšálkem s průvodkyní řešila, jestli se náhodou nepilo z těch podšálků (čaj smíchaný, jako v Rusku, například s marmeládou) – a došli jsme k názoru, že asi jo, když i ty podšálky mají držátko. Pán měl jen jednu glosu, zato skvělou: „Měli pěknej výhled,“ utrousil v jedné z obytných místností. Přistoupila jsem k oknu a za ním – elektrárna…

Samotný zámek je vážně pěkný a i přes dražší vstupné doporučuju: je udržovaný a tak hezkou expozici jsem v zámku viděla málokde. Impozantní je dendrotéka, sbírka plodů, listů, jehlic apod. vždy jednoho stromu uložené v krabičce z jeho dřeva a „svázané“ v jeho kůře do tvaru knihy. Kromě krásných intarzovaných kabinetů z různých druhů dřeva, ebenu a slonoviny tam jsou i kabinety nebo stolky vzniklé podobnou technikou, jejíž název si už nepamatuji, ale spočívá ve vykládání mramorové desky různě barevnými drahokamy a polodrahokamy. Z těch vzniká převážně ovoce, ptáčkové nebo houby, a všechny stojí za vidění. Houbičky mají krásně oranžové a hnědočervené hlavičky, světlehnědé nožky, i srdce mykofoba plesá. „Hele, ty houby,“ drcla jsem do Lvíčka u nejkrásněji vykládaného kabinetu. „No, to je šuplík na houby,“ vysvětlil přesvědčivě. Dokáže se u toho ani nepousmát; tohle musím ještě trénovat. Lvíčkovi mají mystifikátorské tendence v rodině.

Na zámek a na expozici se jeďte podívat, pokud máte možnost (pro turisty: kromě TZ je Nelahozeves i součástí projektu Óbrfrk) a mimochodem – to, co vypadá jako porcelánová zahřívací elektrická papuč, je ve skutečnosti… fakt, koupel na nohy. Jednu věc jsme ale v těch šesti lidech nerozluštili; na perlovém oltáři v zámecké kapli jsou všechna N (kromě jednoho nápisu, který ale mohl být třeba „doperličkovaný“ později) obráceně – jako ruské I. Ani kamarádka germanistka mi s tím nedokázala poradit (nápisy jsou v němčině), napadlo ji pouze, jestli nejde o zvýraznění N jako Nelahozeves (proč by ho ale jenom nezvětšili – proč ho otáčet?). Oltář pochází zhruba z konce 16. století. Any ideas?

Jelikož TZ jsme už z předchozí zastávky v Nelazozevsi měli a nechtěli jsme se vracet v tomto směru s prázdnou, zaskočili jsme do Muzea Antonína Dvořáka, vybudovaného v jeho rodném domě. Je to muzeum poměrně maličké (co taky nashromáždit o jedné osobnosti, i když velmi významné) a má tu nejzmatečnější otevírací dobu, s jakou jsem se kdy setkala; navíc žádné dva prameny se na ní nemohou shodnout (otevřeno je zhruba způsobem: přes zimu každý lichý víkend, v sezóně od úterka do neděle druhý, třetí a čtvrtý týden v měsíci; ale jak říkám, zdroje se liší…). Radši jsem tam tedy koncem týdne zavolala a ujistila se, že tenhle víkend otevřeno mají. Měli, měli i TZ a k prohlídce krásně hraje Novosvětská (…tedy, alespoň Lvíček říkal, že Novosvětská – já mám na rozeznávání klasické hudby zoufalý netalent).

(Heleďte, já vás už nechám. Už jenom jeden odstavec, to vydržíte. Když jsem to vydržela napsat!)

„Zašla bych někam na kafe,“ povídám cestou k autu. Po krátkém myšlenkovém pochodu (Lvíčkovi rodiče jsou u prarodičů – ti žijí hruba půl hodiny cesty odsud – stejně bychom na ně museli čekat, protože Lvíček s nimi potřeboval něco vyřídit) jsme se rozhodli jet k prarodičům, ale navigátor vypočítal cestu po dálnici asi na pětadvacet minut a po okreskách skoro dvojnásobek. „Skoro nefouká, vezmu to na dálnici,“ rozhodl se Lvíček a následujících 20 kilometrů bylo ve znamení třímání volantu oběma rukama a veleopatrného předjíždění kamionů. Ostatně – takhle slušný a spořádaný provoz jsem na české dálnici asi ještě neviděla a asi ani neuvidím. Ale dojeli jsme v pořádku, včas, na otočku – dostali jsme kafe, falešný jablkový sachr, odpočinuli si a vyrazili za Lvíčkovými zpátky.

Po okreskách.

Máme tu březen a zatímco půlku února jsem litovala, že nemám zimní bundu, tenhle měsíc vypadá, jako by jaro nebylo na obzoru ani vzdáleně. Rozpuklý zlatý déšť beru jako demoverzi. Ale i v tomhle únorově aprílovém počasí se dá výletit a zážitkovat.

Jako jsem posledně trochu ošulila kulturní zážitek, tentokrát musím kapánek obejít kategorii sraz měsíce, protože se nám prostě žádný nepodařil. Stan nestojí, půlka národa měla zkouškové, leze na nás jarní únava a tak vůbec… S trochou rezervy by se dala za “sraz” považovat večeře s našima při příležitosti prvního týdne v nové práci. Sice se čím dál víc potvrzuje, že to moc oslavyhodný počin nebyl (summary není vhodný článek, kde to rozebírat, snad jindy), ale místo oslavy bylo bezchybné - restaurace Rezavá kotva přímo na Vltavě musí být ještě úžasnější v létě, ale výbornými tapas a grilovaným masem se tam dá přecpat v každém ročním období.

Restaurace měsíce: Doba kamenná, kde jsme byli na Valentýna, o čemž jsem napsala celkem dostačující report. Jídlo dokonalé - byla to snad moje první večeře, kterou neplatili rodiče a kde stálo jídlo pro dva nad pět stovek, ale stálo to za to :).

Výlet měsíce: Dobrodružná jízda do Bolky. (Ti poslední Germáni mě přece jenom trochu štvou.)

Kulturní zážitek měsíce: výstava Codex gigas. Tam jsme byli ve středu a bylo to fajn, přestože konec otevírací doby se dává najevo tak, že vám prostě zhasnou. Takhle jsem tedy zůstala v nevědomosti, co se s Codexem gigantem dělo poté, co byla Praha dobyta Švédy (přestože výsledek je celkem jasný, když je CG dnes Národní knihovně jen zapůjčen švédskou stranou, že), proto doporučuji buď přijít dřív, než za deset minut šest (otevřeno je do sedmi), nebo se tolik nezdržovat s dědulou řečnícím nad maketou Codexu, protože je hrozně rozvláčný - ne, že by mluvil nezajímavě, ale za tu dobu jsme to mohli mít pročtené a prochozené celé. Nad samotnou Knihou, zasklenou a otevřenou na stránce s ďáblem, máte asi sedm minut, během nichž kolovrátek v češtině a angličtině popovídá o tom, na co vlastně koukáme. CG je zavřený v trezorové místnosti, kam smí najednou jen pár lidí, a uprostřed místnosti, přes kterou se do ní vchází, je výmluvně umístěn hasicí přístroj. Pokud se aspoň trochu zajímáte o písemnictví, historii, popřípadě mnišské řády, zaskočte si do Klementina, metr vysoká Kniha, která váží asi tolik, co já, tam bude ještě do příštího víkendu (9. 3.) a na středu, čtvrtek, pátek a neděli si tam můžete nejdéle den předem zarezervovat vstupenky (v pondělí, úterý a sobotu to můžete zkusit na blind).

Mimochodem - výlet na březen už máme splněn ze soboty. Možná o něm i blognu, zatím dodávám - v Emmě se nejezdí moc dobře ;).