Quanti blog

Minulou sobotu ještě nebylo tak extrémně teplo a pěkně, ale pěkně bylo, takže jsme přemýšleli, kam vyrazit na výlet, aby to nebylo moc daleko od Prahy a bylo tam otevřeno něco zajímavého (čímž padla většina zajímavých lokalit, které jsou v provozu od dubna do září).

„Co Mladá Boleslav?“ navrhnul Lvíček. A jelikož jsem vypátrala, že je tam celoročně otevřené nejen muzeum Škodovky, ale i městské muzeum, kde zrovna poslední víkend probíhá výstava Poslední Germáni v Čechách, a navíc jsou ve městě tři turistické známky, bylo rozhodnuto. Po obědě jsme vyrazili.

Jenomže. Před výjezdem jsme si uvědomili, že nemáme dálniční známku. A že ji ani nemůžeme nikde koupit, protože ji Lvíčkovi už koupil jeho otec a měli si ji předat v neděli. Takže po okreskách. Dobře, pořád stíháme.

Jenomže. Navigátor se ztotožnil s naším „vyhnout se dálnicím“ příliš doslova a než jsme cestou manuálně přenastavili trasu bez placených úseků rychlostních silnic, ztratili jsme další minuty. A další minuty, kdy za námi pěkný kus cesty jel policejní anton zrovna v úsecích, kde byla naprosto nesmyslná třicítka, padesátka nebo sedmdesátka.

Dorazili jsme do města škodovek pár minut po třetí, zaparkovali na náměstí (víkendy zdarma, bezva) a zamířili do muzea. Bylo necelou hodinu před zavíračkou, ale po nedávné zkušenosti z Jílového, kde samostatná prohlídka trvala tak půl až třičtvrtě hodiny sakum prdum, jsme se utěšovali, že je to tak akorát a že si prohlídnem aspoň tu germánskou výstavu.

Jenomže.

Před zavřenými dveřmi zvonek a vedle cedulka „poslední prohlídka hodinu před zavírací dobou“. Tak sakra – to je nějakej zámek nebo co? Přesto jsme zazvonili.

Vyšla paní a vyštěkla: „Jdete pozdě.“ Nestihla jsem ani otevřít pusu, ani začít přemlouvat, že je pět minut po třetí, že prohlídku doženem, že jsme z Prahy a přijely jsme na Poslední Germány a ti už jsou poslední víkend… Prásk. Nakrabatila jsem bradu jako malé dítě a zcela zaskočená jsem se loudala s Lvíčkem směr Templ.

Do Templu už bychom se podívat nestihli, kdybychom zvládli muzeum, a tím pádem bychom neměli ani městskou turistickou známku. A skoro bych řekla, že expozice v Templu, byť maličká, je zajímavější, než mohla být ta v muzeu – například archeologické nálezy včetně hrobů a koster umístěné pod skleněnou podlahou. Jenom mě štvou ti Germáni, myslela jsem, že si rozšířím obzory, protože mj. byli jednou z kapitol mé diplomky a to, dlužno dodat, kapitolou nejchudší. Ale co už, o jejich kulturních zvycích, neřkuli oslavách slunovratu bych se tam stejně nejspíš dozvěděla pramálo.

Po prohlídce jsme se prošli městem kolem věže bez omítky, na které posedávalo mnohohlavé hejno holubů (a pod ní dvě kočky ohryzávaly nějakou ubohou opeřenou kořist) a došli k cukrárně na náměstí, kam jsme si chtěli sednout na kafe. Jenomže – zase čtu vývěsku na dveřích, že v zimních měsících má cukrárna jen do čtyř, a bylo skoro čtvrt na pět.

Tentokrát byl ale přístup personálu naprosto opačný. Poloprůhledné dveře se otevřely, když jsme od nich odcházeli, a byli jsme pozváni dál, a za čaj, kafe, medovník a zmrzlinu jsme zaplatili dohromady pětašedesát korun. Z toho a z vybavení cukrárny (zlatá sedmdesátá) na nás lehounce dýchnul starý dobrý maloměstský socialismus.

I když za to maloměsto by nás Boleslav hnala ;)

“Bojí se!” shlukly se pravěké domorodkyně kolem Lvíčka. “Jak našlapuje!”
“Máme tady rezervaci,” pravil odvážně Lvíček.
“Tak rezervaci, jó? A na jaký méno?” zkontrolovala jedna z nich a pak nás odvedla po schodech dolů, nahoru a zase dolů. (Asi je to tam, kde bývala restaurace U Jagušky, kde jsem slavila dvacetiny, ale kamenná dekorace to změnila k nepoznání.)
Pralidé neumějí číst a ani nemají moc dobrou paměť, takže si vždycky odnesou lístek, kam napíšeme číslo stolu a svoji objednávku. Jídelníček je veskrze vtipný, takže objednáváme Jebáto (něco jako sangria), předkrm a Šamanovo jídlo pro dva. Jí se rukama a je to žrádýlko - v půlce už funíme a pár kousků výtečných žebírek, grilované zeleniny a dalších složek pokrmu zůstává nedojedeno na podnosu. V průběhu jídla nás baví oprsklí domorodci a potom, co dojíme, začne i pravěký program. Krade se posvátný oheň, vyráží na lov a všechno je proložené skrznaskrz současnými komentáři jednoho z aktérů (”Ty jsi zase hulil, co? Příště si dej o jednu míň!”).
“Potřebujeme vanu!” mě na chvíli zarazí, ale pak z kontextu pochopím, že potřebovali pannu; k oběti. Naštěstí mě to minulo (stejně jako glosování, která z přítomných panna určitě není), na obětní lavici vytáhli nějakou Asiatku (Japonku?); její partner vše nadšeně fotil mobilním telefonem.
“Už dete, jo?” želeli našeho odchodu před koncem programu obsluhující domorodci, ale k dodání účtu se neměli.
“No my klidně pudem,” zvedali jsme se na dotaz pračlověka, proč tam ještě jsme.
“Jo vy ste ještě nedostali účet? …nó… tak běžte… ale jako že vo ničem nevim,” překvapil nás. Ale i když by to bývalo bylo příjemné, nezdrhli jsme a zaplatili. Stejně nám pěknou chvíli trvalo se z tmavého a členitého prostoru vymotat k východu, takže by nás chytli ;).
Užila jsem si to a kdyby to někdo zasponzoroval, klidně bych šla zas ;) Abych nezapomněla, večeře mezi drsňáky z pravěku byla záměrně na Valentýna. Stejně ulítlý nápad ale mělo dost a dost párů (včetně jednoho buzního) a samozřejmě i nějaké rodiny a obchodní partneři, kterým mohl být Valentýn putna. Ale hlavně byla legrace, takže jestli se chcete u jídla pobavit a nevadí vám drsnější zacházení a mírně vyšší ceny, zajděte…

“Jaro dělá pokusy, vystrkuje krokusy,” začíná jeden z textů Zdeňka Svěráka. Ale můžete mi vysvětlit, co jaro sleduje vystrkováním krokusů 10. února? :)
(Přímo u nás před barákem; vyfotila bych to, ale neměla jsem s sebou foťák.)

Prvního února, v den nástupu do nové práce, jsem se probudila s osmatřicítkou a kašlem. Kolem oběda (protože z něj bych nepozřela ani sousto) jsem po dovolení odešla domů a po dvou a půl dnech ležení v posteli a kamarádění s paralenem plus jsem se dostala do stavu téměř zdravého. Až na ten kašel.
Kašlu pořád a kašlu výživně, v závislosti na zvlhčení sliznic je to kašel buď suchý a záchvatovitý, nebo tak vlhký, že musím přebytky odvážet na zpracování mimo domovský závod (tj. obvykle do kanalizační sítě). Už mě to nebaví.
Ale je fakt, že poslední týden mě toho nebaví víc…

Moje a Lvíčkovo novoroční předsevzetí (krom toho, že začneme cvičit, zdravě jíst a budeme vydělávat spoustu peněz ;-)) spočívalo v tom, že si začneme trochu víc užívat. A aby v tom byl systém, stanovili jsme si hranici: aspoň jeden sraz s kamarády, aspoň jedna večeře v dobré restauraci, aspoň jeden výlet a aspoň jeden kulturní zážitek. Ty nejlepší si pak pro pořádek zblognu ;). Za leden bych mohla sestavit tuhle tabulku:

Sraz měsíce: Schůzka moderátorů lamer.cz v Café baru Ego (bůhvíproč mají na zdi napsané Plzeňská restaurace :)). Na první pohled vypadá jako klasická knajpa, ale mají tam slušné odvětrávání a obrovskou porci kuřecích prsíček obalovaných v kukuřičných lupíncích :)

Restaurace měsíce: Carosello. Dvakrát jsme tam byli slavit Lvíčkovy zkoušky (a jednou si objednali pizzu domů); poprvé jsme zkusili pizzu, podruhé druhou část jídelníčku - mexickou kuchyni. Oboje výborné (co nejdřív zas!) a u mě má navíc plus za Budvárek, ideální pivo pro jemné holčičí jazýčky ;)

Výlet měsíce: Máslovice. Vzhledem k výstavě by se dal zrecyklovat i v rubrice Kulturní akce, ale uzavřela jsem se sebou dohodu, že takové multiplikace budu používat jen v nejvyšší nouzi ;).

Kulturní zážitek měsíce: Tady máme “áčko” - plánované kino nevyšlo, ani divadlo nebo něco podobného, a ani DVD jsme si nepustili. V soutěži bez účastníků tedy musím vyhlásit “vítězem” poměrně nezajímavý film Nevěrná, který dávali na některé z našich televizí. Docela jsem se na něj těšila, ale výsledek mě moc nenadchl - “bramboračka”, jak píše jeden z komentujících na ČSFD, je poměrně výstižný výraz. Je to ale jediné, co jsme minulý měsíc viděli v premiéře vcelku ;).

A jako bonus - objev měsíce: jinde, než na internetu (možná tak jedině při kamarádství přes telegramy) by se vám těžko mohlo stát, že si čtyři roky (spolu s partou ostatních lidí) myslíte, že něčí příjmení končí na “š”, a ono zatím končí na “s”. A nejhorší je, že s tím “s” je to tak strašně nepřirozené (přestože dodatečně zjistíte, že se “š” vůbec neexistuje, nedá se dokonce ani vygooglit)! :)

Doufám, že nebude pravidlem, že v každé nové práci prožiju maximálně nástupní týden a pak lehnu. V Organizaci jsem nastupovala v úterý a onemocněla o víkendu; na Ústředí jsem přišla prvního v osm ráno s osmatřicítkou sraženou na hladinu umožňující komunikaci s lidmi Paralenem Plus. Při představě nulové nemocenské… naštěstí byl pátek, po úvodních formalitách a ještě před obědem jsem se kolegům omluvila (společný oběd by byl bezva, ale já bych byla schopná pozřít maximálně půlku suchého rohlíku). Vzali to s pochopením, ostatně určitě nechtěli, abych je taky nakazila, takže mě před polednem pustili domů. Ještě jsem neměla vlastní elektronickou kartičku, takže to mohlo proběhnout bez zbytečné byrokracie.
Co se týče docházky, situace je o dost horší, než v Organizaci. Tam byly u vchodu skromně umístěné “píchačky” a dalo se odběhnout, když zrovna člověk neměl nic na práci, nebo třeba strávit na obědě déle, než v pracovní době započítanou půlhodinu. Tady jsou turnikety, takže nasrat; a dokonce je na kartičku a z pracovní doby se odečítává i “rauchpauza” na vyhrazeném dvorečku. To mi teda nevadí, noale… čím větší organizace (aspoň česká), tím nejspíš i větší pruda. Začínám mít chuť nasbírat nějaké to know-how (otázka je pořád, v čem vlastně) a v blízké době se udělat pro sebe. Ačkoli jsem nikdy z domova pracovat nechtěla, opruzy typu “tuhle stránku si nesmíš otevřít” “musíš pracovat jen s tímhle softwarem” “nesmíš si nic nainstalovat” mě začínají štvát - měla by být věc šéfa, aby byl pracovník vytížen, a ne hromadně zakazovat oddech jednou za den u kafe a nějakého toho bulváru. A věčné zakazování firefoxu “z bezpečnostních důvodů” mě irituje taky. Až půjdu příště na nějaký pohovor (jestli někdy), budu se rovnou ptát, jestli můžu pracovat na vlastním linuxovém notebooku. Nebo - nevíte někdo o firmě, která by nasazovala linux na workstationy? U nás znám takové asi jenom linuxové společnosti a Sun.
A to mají pití zdarma a nemají píchačky.
Do kolonky mínusů bych ještě určitě zahrnula místního ajťáka, který mě po základní konfiguraci usadil k počítači se systémem Win XP Pro a zeptal se “už jste s tím někdy pracovala?”
Správná odpověď by bývala byla “ano, z donucení”, ale nechěla jsem vyvolávat diskuse, tak jsem jenom přisvědčila. Při ukazování např. adresáře v Outlooku (2003, aspoň něco, barevný vlaječky ;)) mě zas neustále informoval návody typu “klikněte na Storno”. Chápu, že je zvyklý pracovat s padesátiletými úřednicemi, ale vypadám vážně tak, že jsem nikdy nepřišla do styku s kolik, šest let starým systémem? Čerstvě ze školy? No, nebudu komentovat.
Na další hodnocení je extrémně brzo, popis pracovní činnosti, který jsem dostala vytištěný, zní vcelku dobře, tak uvidím, jak mi to půjde. Kolegové vypadají poměrně příjemně a nejlepší je na tom plat, který bych jako absolventka FF dostala vcelku málokde. Tak si snad zvyknu…