Quanti blog

V novinách se celý národ diví, že knihovna nemá být zelená, ale zlatá. Od začátku bylo ale řečeno “barva šampaňského”. Tak co je na tom proboha za objev? Kdo umí číst, ví to už dávno, napsalo se toho o knihovně už stohy…

Na téže stránce se v Expresu dozvím šokující informaci, že zloděj půlmiliardy kupodivu nečekal na policisty na místě svého bydliště, které bylo obklíčeno. Jak překvapivé… Rozumím, že to tam musí jít prověřit, ale obkličovat barák a čekat, že najdou půl miliardy v pachatelově slamníku?

Ani jsem nezmiňovala, že jsme o víkendu dělali předvánoční úklid (dokonce, a to snad poprvé v životě, jsme v jeho rámci díky příznivému počasí umyli i okna, takže byt je doopravdy jak ze škatulky). Bohužel v rámci tohoto jsme museli i odplísňovat kuchyň (a po asi dvou letech nám došla lahvička Sava proti plísním, což považuju za smutné, vzhledem k tomu, že loni jsme ho díky mírné zimě snad ani nepoužili). Kromě toho, že severní zeď plesniví, nám do kuchyně zase začalo zatékat, což jsem se pokoušela minulý týden řešit po telefonu s domácím.

“Podívejte, tam bude nová střecha, na tom se dělá, já s tím teď nic jinýho neudělám,” řekl mi do telefonu podnikatel, který neměl začátkem devadesátých let nic lepšího na práci, než koupit těsně po uplynutí předkupní lhůty, v níž se obyvatelé nestačili dohodnout, jeden panelákový vchod, což mimo jiné znamená, že tenhle barák se nikdy v životě nezateplí - dva vchody družstva vlastníků a jeden vchod u majitele se nedohodne ani za milion let.
“No ale-” chtěla jsem se ještě něco zeptat, ale nenechal mě domluvit a skočil mi do řečí:
“Řeší se to.”
“Ale já-”
“Řeší se to.”
“Já jsem jenom-”
“Řeší se to.” (Č***k, č***k, č***k.)
“Já jsem se jenom ještě chtěla zeptat, na co jsou ty balkónový okna na chodbě.”
“To jsou sousedů. Platěj tržní nájemný. Jestli je chcete taky, museli bysme se nějak dohodnout.”
Jo? Zajímalo by mě jak, když tušímže za rok (nebo za dva?) budu tržní nájemný platit taky.
Pryč z tohohle baráku hrůzy, přežít nějak zimu a pryč. Jenomže za rok si na byt stejně nevydělám, a hypotéky taky už dávno nejsou ty pětitisícový položky - úrokový míry i ceny bytů rostou a rostou.
No uvidíme.

V práci jsem naprosto nečekaně dostala mikulášský dárek: kolega se přesunul o patro níž a já jsem tu sama, sama a sama. Blaho. (O něco menší blaho je, že tu není ani šéf, který nedbaje varování před konzumací jídla a pití z nedůvěryhodných zdrojů v exotických východních krajinách (Ostrava) chytil nějakou střevní chřipku. Aspoň ale už bere telefony.) Mikulášský antidárek jsem zato dostala od paní z personálního, která mi sdělila, že hodiny, o které mě velkoryse pouštěl šéf v listopadu dřív, když nebyla práce, si musím napracovat (nebo vzít z dovolené). V prosinci obzvlášť vhodné :-/

Dneska je Mikuláš. To je hrůůůza, takhle slavit na povel! Navléct se do kostýmů a chodit po domech přece může člověk celý rok, ne? ;) Kvůli Mikuláši všichni brblají, že už jsou na krku Vánoce. Je fakt, že ani já tu vánoční náladu pořád nemám. Počasí, práce, některé dárkové resty… Aspoň doma, kde je všechno naklizené (a drží to! ;)), se tomu trochu blížím. Zatím jsou ale Vánoce spíš ve znamení starostí - jít s našima 22. do restaurace? Prý aby se doma nepřidělávala práce. A dárky potom. Prý si nebudem hrát na Ježíška, ale když budou dárky, tak to snad bude Ježíšek, ať je datum jaké chce? A loni to 23. nevadilo? A co babička a brácha? To se zatím neřešilo (snad dneska). Achjo. A mezi svátkama budu v práci - to bude taky něco. I na Silvestra. (Pokud se to nějak nevyčachruje s dovolenou, ale myslela jsem, že ve zkušebce nárok nemám?)

Takže takhle mi ubíhá jeden z nejcivilnějších a “nejdospělejších” prosinců, jaké jsem kdy měla. Ale o víkendu si snad dopřeju vrchovatou porci vánoční nálady, nazdobených trhů, svařáku, štoly a všeho, co k tomu patří…

Oficiálně tedy svaté Barborky, patronky tunelářů, ale někde ve Státech má určitě svátek sv. Moron, protože dnešek…
Ráno dobíhám autobus. Zepředu. Doběhnu zhruba na úroveň kabiny řidiče, řidič zavírá dveře a ujíždí. Zařvu ve vzteku za autobusem “ty č****u jeden zk****nej!” Slyší mě babička, která z něj vystoupila, tak se trochu stydím, ale ona pokývá hlavou: “je to hajzl!”
V práci samozřejmě samé věci, na které bych potřebovala šéfa. Který podcenil poučku nejíst a nepít v rizikových východních krajinách (Ostrava) nic nedůvěryhodného a teď je doma, prý se střevní chřipkou, ve stavu, že nereaguje ani na maily, dneska už prý snad bral telefony, ale zas tak ho v takových chvílích rušit nechci.
V práci trčím do večera kvůli jedné domluvené (pracovní) schůzce, která se pak smrskne v asi tři věty a něco, co se dalo vyřídit skoro i po telefonu. Zapomenu koupit margarín, tak večeříme housky skoro nasucho, a zrovna, když se chci domluvit s neteří na návštěvě, jde offline, protože ‘táta prudil’, tak to musíme řešit po smskách.
Ale jedna věc byla přece jen poztivní - z firmy, kde jsem byla před týdnem na pohovoru, mi napsali, že mě neberou.
Nevýslovně mi tak ulehčili rozhodování…

Ve víru předvánočního úklidu jsem včera ani neotočila kalendář na prosinec, ani neotevřela okýnko kalendáře, kterej nemáme, ani jsem nezblogla, že teda už je to tady a dudlajdá.
Ráno jsme vzali protáhnout autíčko na Chodov.
“Já vůbec nemám vánoční náladu,” posteskla jsem si cestou.
“V tomhle počasí se ti ani nedivím,” přikývl Lvíček od volantu.
“A ty ji máš?”
“Já ji mám.”
“Tak to ti závidím.”

“Chceš kalendář?” zeptala jsem se v Hypernově, když jsem je našla.
“Jak chceš, pro mě asi ne.”
A já byla rozhodnutá, že si ho nepořídím - pár deka levnýho tuku a cukru s troškou kakaa a každoročně stejnými obrázky mi za zvednutí glykemie nestojí.
Tak jsme bez kalendáře i bez adventního věnce, protože tři stovky za něj vyhodit odmítám… a… a vůbec.
Je mi to jedno.
Vědomě jsem se vykašlala i na pokusy o “blogový adventní kalendář”, které proběhly v minulých letech, byť tuším, že se svými zážitky z práce, s bydlením a z nákupů v předvánoční Praze obecně bych ho letos zvládala naplnit s přehledem.
Včera prostě nic.
Jen v jedné věci jsme byli první: při gruntování nalezený věnec na dveře jsme cestou s megataškou vytříděných věcí pověsili. Den před adventem, jako první z baráku.
Vůbec poprvé.