Quanti blog

Původně jsem chtěla příspěvek nazvat It’s Snowing Man, protože už včera před spaním jsem si tu písničku prozpěvovala, ale pak jsem si ověřla, že to v originále fakt je “men”, a napsat, že sněží muži, by se z parafráze posunulo k nesmyslu. Nicméně Martin přijel, pro jistotu už večer, a dneska sice nejsou, jak jsem večer předpovídala, kalamitické tři centimetry (a u Muzea čtyři), ale pořád sněží. (Update: během psaní příspěvku přestalo sněžit a rozpršelo se tak, že nám kapky cákají až na balkónové dveře.)
Včera jsem měla dorazit na dva srazy a nedorazila jsem ani na jeden. Nevím, proč musel být sraz ze základky i sraz Beranů, plánované dlouho předem, určené zrovna na Křišťálovou noc. Kromě zimy a psího počasí byly plné zprávy nácků a Lvíček, maminka i někteří členové kontaktlistu mi vymlouvali, abych někam chodila. Moje touha dostavit se na nějaký z nich zase nebyla tak velká, abych se oblíkla a šla tam, zprávařský FUD taky zafungoval, takže jsem byla dneska po ránu dvakrát (tedy neadresně, ale přece) nazvána loserem, což mi asi patří. Je mi jasné, že většina lidí by to považovala za chabou výmluvu, tak to ani nikde nebudu říkat, ale když nemám vyloženě společenskou náladu, stejně se mnou žádná zábava není, a táhnout se Prahou, abych si dala pár drinků, mi nestojí za to. Ale tohle by taky málokdo pochopil, a je fakt že jsem aspoň na jeden plánovala dorazit, ale plány… Plánovat se moc nemá.
A když už plánovat, tak to musí být s ovečkama!

Neptám se. Schválně.

Vím o vás, samozřejmě. Z komentářů, zpětných linků, ze statistik. Faktem nicméně zůstává, že psát pro lidi, musela bych to dávno zavřít.

Ale já nepíšu pro lidi, no. Píšu pro sebe. Kdyby mě nečetl vůbec nikdo, přestalo by mě to asi bavit dřív. Přesto se neubráním závisti - co mají všechny ty čtené, co já nemám? Píšu špatně? Nudně? Není o mně vědět?

Všechno. Částečně tím, že jsem zdrhla z Bloguje, když ještě neumožňovalo moderaci komentářů před zveřejněním. Částečně tím, že nemám problémy se sexem, ženskými, chlapy, dětmi, fotbalovým týmem, psychickým vyšinutím, drogami či alkoholem (a když mám, tak o nich nepíšu). To první nedokážu posoudit.

Netoužím stát se hvězdou blogosféry a nehodlám se kvůli návštěvnosti vdávat za muslima nebo pracovat v blázinci. Nemůžu ale ani přestat. Baví mě to. Jsem na psaní svým způsobem závislá. Jenom přemýšlím, co s tou svojí grafománií dělat - bylo by hezké, kdyby byla aspoň nějak usměrněná.

Za poslední tři roky mi ale vyšel článek pouze v posledním čísle časopisu FFakt, a to byla kraťoučká recenze na WPP. Honorář autorský výtisk. (Tři roky předtím jsem psala do LitENek s obdobný výsledkem, pouze větší potištěnou plochou ;).)

Nenapadá vás někoho nějaká užitečnější forma terapie, než takovýhle blog?

Koncem minulého týdne jsem počítala, kolik zbývá do Vánoc. A trochu mě šokovalo, že ode dneška je to už jenom sedm týdnů. Uklidňuju se, že je to dost, ale z různých předstátnicových zkušeností mi dochází, že sedm týdnů uteče hned, a já se musím poohlídnout po dárcích. Dokud na to mám čas.
A někdy během týdne si pustit Love Actually :).

Letos jsem si koupila na Halloween takovou krásnou, malinkou dýničku, tak akorát na svíčku a hrnec dýňové polévky. Ale Lvíček na dýňovku neměl chuť a já jsem neměla chuť na dlabání; navíc jsem měla na večer naplánovanou “kultůru” v podobě šeredčího srazu, tak nám doma nesvítila ani ta keramická od loňska. Ale sraz byl lepší; nečekala jsem to, ale čistý babinec dal dohromady opravdu příjemnou, zábavnou a vrcholně ženskou diskusi (nezažila jsem už dlouho). Kdyby se tak takové zážitky daly opakovat, jako třeba filmy…