Quanti blog

Zítra začíná prosinec, pozítří advent. Nemám adventní kalendář, nemám věnec, nemám výzdobu, nemám dárky a nemám vánoční náladu. To si nestěžuju, jenom shrnuju - všechno bude.
Byli jsme se dneska podívat na Míráku. Bylo to fajn. Svařák a punč, světýlka a náladička, dokonce i jeden dárek. Nicméně stánek od stánku totéž co loni - mohla bych zpaměti odříkat, kde jsou hlavolamy, kde keramika, vánoční prostírání, povlečení, Růžová čajovna, venkovní svíčky, dárkové knížky nebo ozdoby. A centrum bude něco podobného… Snad letos vyjde, že uvidíme trhy taky někde jinde. Tohle už je prostě nuda.
PS: Ondřejům všechno nejlepší, a nezapomeňte, Vánoce jsou od víkendu za tři týdny…

Já vám nevím, jak to dělají ostatní blogeři. Mám výjimečný týden, ale když ho pominu, bloguju především o víkendech. A ve stejném období mám většinou čas a chuť blogy číst, ale to mám ve čtečce pusto a prázdno, něco přibude jen výjimečně. Buď dělám něco špatně a ostatní po večerech místo vaření večeří a žehlení triček blogují a o víkendech místo dřepění u internetu jdou z akce do akce, nebo jsou o víkendech bez netu a blogují v nebo po pracovní době ;).
V práci si začínám až nebezpečně zvykat a momentálně nedokážu říct, jestli tam budu měsíc, rok nebo nějakou jinou dobu. Byla naprostá pravda, co jsem říkala u pohovoru šéfovi: jak někde zakořením, nechce se mi pryč. Kdybych teď dostala nějakou jinou nabídku - rozhodovala bych se hodně špatně, protože kolektiv u pohovoru nepoznáte a reálnou pracovní náplň v podstatě taky ne. Na obou věcech se u mě sice dá dost zlepšovat, na druhou stranu na obojí jsem si už docela zvykla a nestresuje mě to. (Aspoň když v práci není můj kancelářský soused.)
Procházím taky vánoční depresí - poprvé za hodně, hodně let se mi nedaří kápnout na ten “pravý” dárek pro Lvíčka. A prosinec klepe na dveře.
Zítra se musím dostat aspoň na chvilku na trhy… i kdybych tam měla jen vystoupit cestou z práce ;)

Poslední dobou jsem nějaká nemuzikální. MP3 přehrávač do práce sice každé ráno tahám, ale nezapnula jsem ho ještě ani jednou, a nepouštím si písničky ani doma z počítačového archívu (ani originálky na věži). Zato mám psavou, což jste asi poznali, když tady každý den nechávám ublognutí, i když chodím do práce.
Dneska jsem zvládla i pár nákupů, převážně v Luxoru. Před plněním členské podmínky Knižního klubu jsem zašla do oddělení kuchařek zapátrat…
“Prosím vás, nemáte tady nějaký recepty při žaludeční dietě?” oslovila jsem prodavačku, která stála před regálem, v němž jsem tušila svůj cíl, a doplňovala do něj knížky.
“Ne, to musíte dolů, do odbornejch.”
“Ale já myslela, že tady v těch sešitkách…” ukázala jsem na soubor knížeček specifického formátu, v jakém se vždycky prodávaly “Dieta při onemocnění ledvin” “Dieta při nemocech žlučníku” atd.
“Nene,” odpálkovala mě.
Tak jsem poodstoupila, počkala, až odejde, a z dietní poličky vytáhla Dietu při onemocnění peptickými vředy a z poličky o patro výš ještě Kuchařku při onemocnění žaludku. Přece se nebudu jak pitomec prohánět celým Luxorem, když vím, že to je přímo přede mnou.
Někteří lidi jsou nekompetentní až hrůza.
Doufám, že se mezi ně nezařadím - zatím se snažím. A vedle snahy v Organizaci sháním pozvolna práci, k níž bych byla ta nejkompetentnější na celém světě ;).
“Po škole buď zapadneš na osm hodin denně do práce a strávíš tam celej život… nebo si to zařídíš nějak jinak.”
Uvidíme :)

…a na Metru, nemajíc vhodnějšího papíru k dispozici. Na to, abych to sem přepsala, už ale sílu nemám, tak snad zítra ;).
Vypadá to, že tak za dva týdny dostanu kolegyni - dceru jedné exministryně. Prý byla sympatická a hlavně je extrovert, takže by se na ni daly přesunout věci typu komunikace s médii. Ale já stejně s médii moc nekomunikuju a vyřídit sem tam pár dotazů vesměs velmi slušných novinářů pro mě (až překvapivě) není vůbec problém. No uvidíme. Lituju, že nemůžeme odsunout kolegu tuneláře z našeho kanclu - naproti kuchyňce, kousek od WC, dvoje dveře od šéfo-kolegů, byl by téměř ideál, mít tam ještě kolegyni podobného věku a zaměření.
A pití zadarmo ;).
V nejbližších dnech (ráda bych to stihla do konce listopadu) se snad konečně dostanu i na vánoční trhy - je neuvěřitelná ostuda, že jsem se letos nechala předběhnout Petulkou. A to i v pečení. Ale než mít perníčky poprskané bacily, radši si počkám. Mám navíc recept na takové, které jsou hned měkké, heč ;).
A zítra… zase do rachoty. Ne, že bych si to neuvědomovala, ale dneska jsem si připomněla, že budu v práci mezi svátky i na Silvestra. Copak v takové Sluníčkové firmě, to by bývalo bylo určitě fajn… nebo kdekoliv, kde jsou kolegové taky aspoň trochu přátelé. Tady si na šéfa určitě nemůžu stěžovat, ale takový teambuilding, jako ve Sluníčkové firmě, si s ním rozhodně představit nedokážu.
Tak snad nás aspoň pustí brzo domů.

Agentura hledá dívky a ženy hlavně důchodového věku na dlouhodobé, pravidelné úklidy domácností, okouzlila mě formulace inzerce v Metru. Vzbuzuje ve mě netušené fantazie, podobně jako formulace z práce - snad se můžu podělit:
“…my jsme tu dálnici ještě nepřevzali, dodavatel ji má u sebe…”
Dálnice smotaná ve skřini, podobně jako krabice kalendářů a diářů, které teď rozdávám… ta představa je velice poutavá :)
Ty krabice ostatně taky mají něco do sebe; sice se nemůžu dostat ke stolu, ale připadám si tak nějak příjemně využitá. Přestože to není práce, kterou bych chtěla dělat do důchodu, jsem vcelku spokojená, když nemyslím na plat, jelikož mluvný kolega odjel do příštího týdne na Moravu.
Taky jsem byla na pohovoru. Ale začínám mít pocit, že organizování plus výhledově nějaké to psaní je pro mě příhodnější realizace, než tučňák admin junior…

…nejspíš. Chumelí a chumelí a já se nemůžu pořád tak úplně uzdravit. Holt budu zítra v práci pocucávat lišejníkočaj a snažit se o inteligenci. Zítra je totiž něco jako redakční schůzka čtvrtletníku Organizace. Na kterým se mám podílet.
Schůzka tohoto čtyřstránkového plátku bude zahrnovat tři lidi - mluvčí, externího autora a mě. Jsem upřímně zvědavá na svůj přínos (nabeton se nebude týkat grafiky). V posledním čísle jsou dva rozhovory, jeden tip na výlet, rubrika významných jubilantů, článek o obrazu Organizace v médiích a soutěž. Mělo by se to nějak týkat Organizace, ale taky by to mělo nějak odlehčit téma, kterým se zaměstnanci každodenně zabývají. Jedinej nápad, co mám, je tip na výlet - nějaký skanzen, aspoň, pokud to vyjde ještě v předvánočním čase, ale teoreticky by mělo.
O svaté Kateřině by podle starých tradic měly skončit podzimní posvícenské radovánky - nastává něco jako pre-advent, odteď žádné juchání, jen rozjímání a příprava na Vánoce (v pojetí moderní doby hypermarketový wrestling). To asi bude dodržovat málokdo, ale je fakt, že noci jsou čím dál delší, dny čím dál tmavší a depresivnější a předvánoční povinnosti čím dál naléhavější. Svatá Kateřina pověsila housle do komína… Kdyby si tam radši dala salám :)

Včera jsem se šla nechat uschopnit. (Na výpočet nemocenské jsem se ani neměla koukat - zánět nosohltanu je relativně drahá srandička.) Dostala jsem miliontý papírek k odevzdání mzdové účtárně a povzbuzení do dnů příštích.
Cestou z kontroly jsem se zastavila u maminky, která pracuje necelou zastávku od naší doktorky - povyměňovat nějaké komodity a oťukat nápady na dárky, otázkami nenápadně zahalenými do hávu běžné konverzace (aspoň doufám).
Došla řeč i na můj “dopis Ježíškovi”.
“Já snad ani nic nechci,” povzdechla jsem si.
“Holka, já taky ne. Nemám to kam dávat, a vůbec…”
“To mi povídej - člověk ti nemůže dát nic hmotnýho, nic dobrýho, protože hubneš, a ani kosmetiku, protože ji nepoužíváš.”
S babičkou to bylo podobně. Sladké nesměla kvůli náběhu na cukrovku, její byt byl jedno velké skladiště… Nenapadlo by mě, že tak brzo budu prožívat dejavu.
“Já si ji šetřím,” fňukla mamina.
“Na co? Na nabalzamování do rakve?” (Mamina je jedna z mála lidí, ke kterým si dovolím trochu drsnější humor - ví, že to nemyslím vážně.)
Pokrčila rameny a začala mi vyprávět o dekorativnosti lahviček a mně bylo jasné, že letos abych si s kosmetikou taky dala pohov.
Jestli by nebylo jednodušší prostě udělat Vánoce bez dárků.

Nebo by aspoň měli. Bylo by to tak lepší.
Mladá fronta DNES přišla na způsob, jak levně a bezpracně zaplácnout pár stránek v každodenní snaze “co narvat do novin, aby se naplnil rozsah”. Dáme prostor studentům, budoucnosti národa. Kupuju MfD jen občas, pravidelně ve čtvrtek (Magazín má nejlepší poměr cena-obsah-vzhled mezi současnými TV programy) a někdy v pondělí, občas i v pátek. Vždycky tudíž zapomenu na tuhle příšernost a než mě stihne varovat aspoň žluté logo s perem, začtu se do některého z těchto paskvilů.
Ačkoli si studenti patrně myslí, jak nejsou originální, článek se obvykle nese na některé z těchto vln:

• “No tak já vlastně nevím, co si o tom mám myslet, když tihle říkají, že je to dobře, tak to možná bude dobře, i když jiní říkají něco jiného a možná mají také pravdu.”
• Úžasně originální a vtipná alegorie typu karneval zvířátek nebo Bush prodávající u McDonalda.
• “Noviny nečtu, protože mě to nezajímá. Co potřebuju, dozvím se na netu, nějaká traumata rodičů vyměněných dětí jsou mi šumák a papírové noviny jsou stejně zastaralé.”

Když už dávat v novinách čím dál větší prostor někomu, kdo už z principu psát nemůže umět, protože k nějaké aspoň trošku seriózní publicistice se každý musí vypsat, a to převážně přes články typu, že v XY hořel kravín, mohly by do novin psát možná radši prvňáci. To by mohlo být aspoň k pobavení.

Update: Shodou okolností jsem tenhle příspěvek napsala ještě předtím, než jsem se dostala k dnešní MfD. S ulehčením jsem se dozvěděla, že dnes fušovali studenti do novin naposledy - a s hrůzou, že další kolo se plánuje na jaro. Buď si budu muset do té doby najít lepší TV program, nebo se přinutit novinovou část čtvrteční DNES vyhazovat bez otevření…

Byla jsem venku poprvé od pondělka, a když nebudeme příliš počítat pondělí, zahrnující autobus, trafiku, metro, tramvaj, čekárnu, ordinaci, tramvaj, metro a autobus (v polopříčetném stavu), poprvé od pátku. První dvě patra od zabouchnutí dveří jsem cítila nenápadnou vůni ořechového cukroví; a bůhví, jestli to vůbec byla ona, při mé přetrvávající rýmě. Ve druhém patře ji začal přehlušovat nějaký těžký parfém, aby o patro níž oboje definitivně zaniklo v cigaretovém kouři. A byla jsem venku.
Na celé výpravě pro čtvrteční MFD byla zajímavá vlastně jen ta první vůně, o které jsem si nejdřív myslela, že mě šálí čich. Copak už někdo peče? Jenom já jsem takový cvok, že plánuju první várku cukroví, ale to jen tak proto, aby bylo co ke kafi.
Začetla jsem se do pozvánky na promoci, která je o necelý týden dřív, než Vánoce. Poslali ji, skutečně, měsíc předem - no, zbývá už jenom sehnat kabelku. Pak procházím program z magazínu. Vzpomínka na adventní koncerty. První adventní koncert. Ta vůně se mi nezdála, Vánoce jsou za měsíc a kousek a už se doopravdy peče. A až vyrazím zítra po týdnu do města, asi vkročím rovnou do Vánočního města: výzdoba, trhy a smyčka kazety koled ve všech obchodech.
Slabší povahu by to možná porazilo.
Já ale budu nadšená.

Ačkoli jsem v práci žádný den z minulého týdne nestrávila víc, než sedm hodin, nějak se všechno zfofrovalo tak, že jsem na denní zpravodajství neměla pomyšlení. Tedy, pomyšlení jako jediné ano, ale ten večer vždycky nějak upádil.

První den proběhl v nečekaném fofru, zbrzděném jen tím, že jsem nastupovala v půl jedenácté a v jedenáct šla půlka firmy včetně admina na oběd, takže na počítač jsem si počkala asi do jedné. I tak jsem ale měla nějaké tři hodiny po nástupu kartičku, enigmu, stůl, telefon, počítač, mailový účet a (aspoň vypůjčený) klíč od kanceláře, což vysoce překonává Sluníčkovou firmu, kde jsem čekala na mail asi týden a na badge ještě déle (uznávám, byl s fotkou; a taky je to jedna z mála věcí, kde tato organizace vede).

Dostala jsem hned dost úkolů a do všeho, včetně vyřizování telefonů, jsem se vrhla jako hladovec do Mekáče: prostě práce, hlavně že je nějaká. Samotnou mě překvapilo, že jsem téměř naprosto ztratila ostych v mailové i telefonické komunikaci. Někdy kolem třetí jsem po splnění úkolů byla poslaná domů.

Druhý den jsem dělala prakticky to samé (produktivita práce celkem dost klesá na desktopu, kde je jen jedna plocha, s prohlížečem, který nepodporuje taby, mail klientem, který nemá ani možnost Vytvořit zprávu pro…). Šéf mi slíbil, že mi ukáže, kam se tu chodí na oběd. Ukázal, na chodbě. Šla jsem se naobědvat sama a připadala si jako… mno… bez komentáře. Oběd taky nic moc, ale ceny poměrně slušné. Odcházela jsem naštěstí už kolem druhé, k domluvenému zubaři.

Organizace je plná páprdů (duchem mladí pánové prominou) kolem padesátky, kteří se mnou “zdvořile” zapřádají rádobyvtipné debaty o tom, jak mě po ránu znásilnit (zatím jenom na kafe), proč jsou filosofické školy na houby (a co by filosofové měli udělat se společností) nebo proč chlapi vaří líp než ženské. Jedním z nich je i můj ukecaný spolusedící v kanclu, ještě štěstí, že je relativně často pryč. Ve čtvrtek jsme šli na oběd spolu (a příšerně dlouhé čekání bylo protahované jeho vykládáním o Zepteru). Když je v kanceláři, radím mu s počítačem a nově i s angličtinou, kam začal chodit v pátek (úplný začátečník).

V pátek jsem byla z PR v budově sama, mluvčí i mluvčí měli dovolenou a já měla kromě pár denních úkonů jediný úkol, sedět na telefonu. Telefon přišel tak 2x do hodiny. Při některých telefonech už jsem začínala chraptět a topení jsem si musela dát skoro na maximum. Těžko říct, jestli intenzivní pohyb MHD, spolupracovníci nebo vzduch z klimatizace… jasně, večer už mi nebylo dobře, včerejšek jsem proležela a dnešek vypadá podobně.

Ke všemu mizernýmu tabulkovýmu platu abych slízla ještě nemocenskou.