Quanti blog

Nepíšu. Věřte mi, že je to lepší, protože z letošního mlhavého, potemnělého a studeného podzimu, ve spojení s momentálním stavem nezaměstnanosti, mám po většinu dne náladu nevalnou až depresivní a fňukám nad nespravedlnostmi počínaje tím, že lidi blbí, neochotní nebo nekompetentní práci mají, povětšinou dokonce v centru nebo na metru, zatímco mně na deset reakcí na inzerát přijde v průměru jedna (zamítavá) odpověď, a když jdu na nějaký pohovor, je například v Libuši. (Z tohoto popudu jsem se roztrpčila nad nedělními Střepinami, že reportérka, podivující se v Husákově bytě skládanému toaletního papíru, je o dva roky mladší, a dělá televizní publicistiku, byť jsem po ničem takovém nikdy ani náznakem nezatoužila; závist je strašná věc.) Občas se ale povede nějaký vtipný střípek, tak vám je tady nadávkuju, ať zaženu depresi nastávajících dlouhých zimních večerů (no, svařák je stejně spolehlivější):

• Středa, vracím se z vybírání barvy implantátu.
  “Tak jaký ti tam nabídli?” zajímá se Lvíček.
  “Normálně, červenou, zelenou, fialovou…” líčím s vážnou tváří a vychutnávám si chvilkový pohled nechápavosti a imaginace barevných zubních náhrad :)
• Neděle, rodinná sešlost u Lvíčků, dědeček jako obvykle s nikým nesouhlasí a vyvolává konfrontace. Diskuse se dostává k bodu, jestli sousedům utíká pes, protože hromádky na zahradě od koček určitě nebudou.
  “Je to od koček,” nesouhlasí babička a vznětlivý děda vyletí:
  “No jasně, já tady ničemu nerozumím, nerozumím rozpočtu, nerozumím topení, já už nerozumím ani hovnu!”
• Chronologicky nejstarši, ale největší zásek, a to můj a lingvistický, což se příliš často nestává (a o to je to horší :)). Nakupuju ve štěrboholském Intersparu, Lvíček mezitím v OBI a po cestě domů se vzájemně chlubíme svými úlovky.
  “…a mám i víno, no víno, takový nějaký mešní… nebo ne, stolní, ale prostě takovej ten obyčejnej krabicák…”
  “Cože jsi to říkala?” nevěřícně se ptá Lvíček a já netuším zradu:
  “No, to přece na některejch vínech bejvá… vino di mesa, ale tohle to není…”
  “Víš, co je mesa?”
  “Ne,” pípnu, ale tuším.
  “Mesa je stůl. Ty sis myslela, že v supermarketech prodávaj mešní víno?” směje se mi a mně až teď dochází ta absurdita:
  “No, myslela jsem, že někdo pěstuje mešní víno a pak prostě prodává přebytky.”
  Doma jsem se pak přesvědčila: mše je misa. Jedno blbý písmenko, a to ještě samohláska… Ale taky - koho by to napadlo, když všechny normální okolní jazyky, včetně italštiny (kterou měl na obalu i můj krabicák slovy “vino da tavola”), řeknou stůl úplně, ale úplně jinak.

A teď mě omluvte - půjdu si udělat mešní svařáček…

ale já mám dneska tak strašlivě vánoční náladu, až to bolí.
“Dala bych si cukroví,” fňukala jsem Lvíčkovi odpoledne.
“Vidíš, a když jsem říkal, ať upečeš to nanečisto, tak jsi nechtěla,” popichoval.
“A svařák!”
“Tak si uděláme!”
“Těžko, nemáme červený,” upřímně mě mrzelo. “Ale mohli bysme se pro něj stavit, když půjdem na procházce přes Billu…”
“Chm, ale tím směrem jít nechci…”
“…tak přes Albert,” doplňuju iniciativně; to už jsme na cestě.
“Neblázni,” klepe se Lvíček, “tam ani nedojdem, já bych šel tak dva bloky a pak to otočil.”
Když vidím “rohatého” Nissana Primeru, evokuje to ve mně čerta s Mikulášem, mrazivé počasí a brzké stmívání tomu přidává… takže doma skončím u koled.
Sakrblé, mohly by ty záchvaty ještě tak na měsíc počkat :)

Otevřením jsem rozezněla zvonek nade dveřmi a přitáhla tak k sobě zvědavý pohled trafikantky. “Dobrý den,” pozdravila jsem a zároveň už skimovala vitríny, protože nesnáším stát sama v malém krámku a vybírat, zatímco obsluha stojí a napjatě čeká, co bude. “Máte ten speciál Katky?” ptám se nakonec, protože z časopisů koukají převážně jenom kousíčky. “Myslíte to cukroví?” vytáhne paní šuplík zpod pultu a položí na sklo to, kvůli čemu jsem se odhodlala vstoupit do trafiky, kam obvykle nechodím, protože většinu srdci milých tiskovin pořídím buď ve své oblíbené trafice u metra, která má tvar nudle a tudíž se necítím při vybírání tak pozorovaná, nebo v regálu s časopisy v Bille, teď jsem ale neuspěla ani v jednom případě.
“A ještě Gurmána,” poprosím, protože ten měl taky na obálce první várku kulinářských Vánoc.”
“Čtyřicet devět… a pečení může začít,” mrkla na mě postarší trafikantka, na které bylo vždycky vidět, že tahle práce je pro ni přímo posláním, protože aspoň půlku produkce periodik podle mě zvládne přelouskat sama.
“Nojo,” usměju se. “Ono tam sice stejně nebude nic novýho, ale člověku to nedá.”
“Ale třeba jo! Vidíte, taky každej rok neodolám… to jsem ráda, že v tom nejsem sama.”
Uložila jsem kořist do tašky a zacinkala na odchodu. Pravý důvod, proč mám radši “samoobslužné” trafiky, je v tom, že téměř u všeho musím vidět aspoň obálku, ideálně i obsah, protože si nechci zaplavovat byt časopisy, které notabene ani nechci číst. “Věrnost značce” u mě funguje stoprocentně snad jenom u Apetitu; a i tam je lepší se přesvědčit ;). Jinak bych podobné spiklenecké rozhovory mohla mít i častěji.
Po cestě jsem uvažovala o tom, co jsem jí neřekla, i když jsem mohla; byly jsme tam samy. Že speciály nakupuju od druhého říjnového týdne s nadšením, ale přítomost dvoustránky s cukrovím v týdeníku, jako je Katka, mě trochu zaskočila. Hlásala “vánoční cukroví nanečisto” s deklarovanou výdrží kolem 4-6 týdnů.
“Jo, to určitě,” zabrblala jsem si. Dvakrát víc patlání, dvakrát víc nákladů a dvakrát víc kalorií, jenom aby se mohlo “slavit” nadvakrát? Tůdle… ale když jsme byli v úterý v Hostivaři, nestačili jsme zírat: regály plné kolekcí, adventních kalendářů… a kdyby jenom to, ale po chodbách chodili lidi s kolekcema a děti s advenťákama v ruce, asi budou mít dva, jeden za listopad a jeden za prosinec (tak dlouho to, předpokládám, nevydrží nenačnout). Fakt, vystrčte to do výloh, kdy chcete, a lidi to prostě koupí. Ale dvě várky cukroví?
“Já bych se nebránil,” nechal se slyšet Lvíček.

Vedle našeho busu, který jezdí ve špičce třikrát do hodiny, odklonili přes trasu metro - naše zastávka - Tesco mnohem frekventovanější linku, která jinak jezdí a staví o ulici dál. Konečně si člověk nemusí každou cestu plánovat půl hodiny předem! Sobecky si přeju, aby oprava příčné ulice, kvůli které to všechno je, trvala co nejdýl ;).

a omluva všem, kdož jste mi psali komentáře (přišla jsem na 3-4 komentáře od radyho a 2 od peťulky), které se nezobrazily. Nějakým podivným myšlenkovým pochodem antispamovátka tady na blogu, možná proto, že máte maily na gmailu, se dostaly do komentářového spamového koše a nebýt radyho upozornění, nikdy bych to nezjistila (Akismet je jinak dost spolehlivý, proto spamový koš normálně neprohlížím). Doufám, že to bylo ojedinělé a už si to ten blbeček bude pamatovat, a kdyby se vám tady neobjevil (slušný a věcný) komentář, ozvěte se (quanti zavináč zewl tečka net nebo ICQ deset šestsetpadesát dvatřitřitři ;))

PS: Pokud jste váš komentář ztratili před 27. zářím, už byl smazán :( ještě jednou se omlouvám a pokud chcete, pošlete ho znova…

Moje skorotchyně by mě za tohle asi něčím praštila, ale já už se prostě zas těším - na brzké stmívání, na světýlka, řetězy žároviček, na sníh, rukavice a svařák na vánočních trzích, na balení dárků. Blázen, ta ženská, řeknete si. Asi jo, no :).
Už mám doma dva vánoční speciály, za které mi - zřejmě už ve vánočním duchu - včera odpustil můj trafikant čtyři koruny.
“Já vám budu muset dát tisícovku,” přehrabávala jsem se v kapsičce na drobné.
“A kolik toho máte? Pět padesát? Tak mi to dejte,” vzal mince a padesátikorunu místo požadovaných 59,50.
Dneska jsem tam cestou na studijní skočila zas a za Katku mu dala patnáct korun - takový lidi si musím oprašovat :).
Je strašlivý, kolik má člověk jako nezaměstnanej práce. Dneska jsem byla na studijním pro papír, že jsem dostudovala, aby měla mámina účtárna doklad, protože kdybych nedodala potvrzení o studiu a bylo to z důvodu nedostudování, mamině by počítali výhodnější daně jenom do září včetně, kdežto s papírem to bude do října. Jestli tohle není byrokracie, tak už nevím co, plus jejich účetní je natolik hysterická, že to nemůže počkat do prosince, kdy dostanu diplom. Tak jsem se nechala bábou na studijním, o které jsem doufala, že už ji nikdy neuvidím, ještě jednou bonusově seřvat, že dost rychle a přesně neformuluju svůj požadavek a že nemám index, takže vona to bude muset celý vopisovat. Později jsem si od své potenciální zaměstnavatelkyně vyslechla, že nechápe, proč mě tam poslali, když ta pozice je už asi týden pozastavená. A pak jsem v Bille mezi rohlíkama řešila s jiným potenciálním zaměstnavatelem (tentokrát nikoli via pracák), kdy mám čas na schůzku.
Proto ani nebloguju. Ale občas mi to nedá :).
A pokud byste se mnou náhodou někdo sdílel stejný záchvěv předvánoční nálady, zaskočte na vanocnidarky.cz - je to skoro tak vánoční, jako kdybych to dělala já ;).

Loni touhle dobou byl už na stáncích minimálně jeden vánoční časopis a Billa měla vánoční leták. Letos nikde nic (pravda, moc podrobně jsem trafiky poslední týden neprolézala) a Billa má leták jen na Rakouské dny (je ale fakt, že ho dnes vydali, jen není na prodejnách, aspoň na té naší) a v letáku z Tesca jsou teprve Dušičky. Smekám ;) minimálně před tím, že to letos nepřišlo zase dřív než loni.

že dneska, když jsem se náhodou ocitla u Karolina a rozhodla se podívat na svou domovskou katedru, (kde sice nikdo nebyl, ale tím spíš) jsem při pohledu na rozvrh a na nástěnky a při zaslechnutí konverzace studentů jiného oboru konečně pochopila, že už to mám za sebou. Že už mezi ně nepatřím, že jsem dostudovala.
A taky jsem se zatím z neoficiálního zdroje dozvěděla, že se mi to definitivně potvrdí možná mnohem dřív, než jsem čekala.

• Jak už jsem jednou měla možnost zjistit, nezaměstnaný člověk má hrozně málo času, takže po dlouhé době blog v bodech ;). Uklízím byt, hledám práci, občas se vídám s lidmi, na které jsem neměla v poslední době čas. Obíhám úřady a podobně, přemýšlím (stále) o pořízení tarifu (stejně asi nakonec u těch krys skončím), sháním dárky na podzimní vlnu svátků a narozenin Potřebovala bych někde splašit konec od zipu, než přijdou zimy, ale galanterie jsou dnes ohrožený druh obchodů.
• Kapánek mě naštvali v Hajprnově, kde jsem narazila na moc pěkně vonící (tuším fialkový) gel do WC. Místo velkého balení jsem už bez očichávání a zkoumání vzala o regál níž stejně barevný gel stejné značky v menším balení se zásobníkem. Doma jsem zjistila, že je levandulový. Nesnáším levanduli (v kombinaci s vůní jahodového toaletního papíru je navíc cítit asi jako šalvěj). Pro mě je to stejný podraz, jako kdyby byly dvě balení hnědého gelu, z nichž jedno by vonělo jako čokoláda a druhé…
• Ještě pořád mi úplně stoprocentně nedochází, že mám titul, ale už jsem si přepsala životopisy. Nicméně až tak úchvatně se to tam nevyjímá ;)