Quanti blog

“Dostudováváš v nejlepší možný době,” řekl mi táta v úterý u kafe, na který přišel o tři čtvrtě hodiny později. Kvůli výlukám.
“Nejsou lidi.”
No, nejsou. Ale taky jak kde. Nejsou zubaři, nejsou vývojáři, nejsou manažeři a obchodníci. Ani jedno z toho nejsem. Místo v kultuře, popřípadě někde v mém bývalém oboru, oblasti češtinářské a literární, je buď mizerně placené, nebo naplněné nějakou ubíjející organizačně-administrativní nudou. Anebo není volné.
Největší problém je, že nevím, co vlastně chci, což brzdí možnost shánět si místo i sama, mimo inzertní servery. Čekám, že na něj natrefím a ono mi cinkne do nosu, podobně jako moje brigáda před rokem a půl. V praxi už jsem ale pozbyla tu krásnou dětskou víru, že si najdu vyhovující inzerát, pošlu tam CV, oni mi odpoví, smluvíme si pohovor, na jehož konci mi nabídnou dvakrát až třikrát víc, než za kolik bych tam byla ochotná pracovat, a podepíšeme smlouvu. Všechny dosavadní pokusy (kterých nebylo, pravda, příliš,když budu volná až v listopadu), které neskončily už u bodu 1, skončily pravidelně u bodu 3, s výjimkou jednoho, kde mi jen řekli, že volám moc brzo (až příliš zajímavé místo, no ;)) a že se mám ozvat tak v září. A do toho Lvíčkovi napíše headhunter z Graftonu, že našel na jeho stránkách CV a rád by si s ním popovídal.
Prý bych si mohla otevřít zážitkovou agenturu, navrhnul mi Lvíček, když jsem ho na naše tříleté výročí vzala včera do Šárky, kde proběhlo naše první rande, a spojila to s piknikem. Ale to by nedopadlo dobře - jednak nejsem schopná doma pracovat efektivně, jednak nejsem organizační typ a jednak bych se nejspíš neuměla vcítit do vkusu cizích lidí. A taková finanční zodpovědnost za to, jestli se někomu bude můj program líbit, to je něco, čeho bych se nerada dožila ;)) No a v neposlední řadě, já si totiž nejlepší zážitky, jako třeba když nám v Šárce proběhly pár metrů před nosem přes cestičku dvě srnky, hamounsky syslím pro sebe ;)

Ne, že by se mi přímo chtělo, ale už je to trochu blbý ;).

“Tos ho nemoh hlídat?” vyhrkla jsem na Lvíčka se slzami na krajíčku. “Já si byla jenom odskočit-”
“Já právě taky,” přiznal Lvíček, “myslel jsem, že už je všechno zařízený a že už pojedem.”
Na naléhání nevěsty jsem přiznala, že je mi zima a jsem unavená. Půjčila mi něčí bundu a sehnala klíč od orlovny, kde měli nejvytrvalejší svatebčané přespávat. Odcourala jsem se tam sednout si; v místnosti bylo přece jenom tepleji, než o půlnoci, byť začátkem července, venku.
Po chvíli za námi přišel řidič Evangelík a dal nám naději: nebude tu spát, nechá zmetabolizovat malou slivovici a přece jenom pojedeme. Někdy kolem půl druhé jsme se tedy rozloučili se zbytkem svatebčanů a odploužili se na parkoviště k Popelce.

Následující cesta byla strašná. Zanedlouho po začátku jízdy jsem začala usínat, vědomí odpovědnosti za bezpečnost nás všech, kterou jsem na sebe vzala usazením na předním sedadle, neboli úkolu udržet řidiče vzhůru, mě každých pár sekund vyburcovalo z mikrospánku a donutilo mě zamumlat několik naprosto nelogických a nesmyslných slov. V době kolem druhé ranní navíc ožívá spousta zvířat, namátkou vysoká, zajíci, ježci a kočky, a drtivá většina považuje v té době silnici za kus svého teritoria. Během noční jízdy jsme takto potkali a naštěstí (i když občas jen náhodou) nezajeli několik koček (Lvíček tvrdí, že nejmíň pět, já si pamatuju na dvě), asi dva zajíce, srnce a srnku (jeden z nich byl jen na druhé straně silnice, ale už nepamatuju, který). Po každém takovém zážitku mě na čas vybudila hysterie, co se mohlo stát, k pokusům o konverzaci s řidičem; stále méně častou, méně obsáhlou a méně smysluplnou. Adrenalin v mém těle prohrával se spánkovými hormony na celé čáře. Naštěstí kilometry ubývaly, cestu už jsme znali a za dvě hodiny jsme konečně byli zase v Praze. (Evangelíka obdivuju - nevím, jestli si cestou povídal s Bohem, nebo má prostě jen tak silnou vůli; já bych asi i za volantem při téhle noční jízdě usnula a nabourala, nebo aspoň sejmula některé ze zmíněných zvířat).

Domů (byli jsme naštěstí zavezeni až před dům) jsme dorazili kolem půl čtvrté, těsně před svítáním, 22 hodin poté, co jsme vstali. Zatemnili jsme ložnici a spali jako broučci pod jalovcem.

• Vydržte, a až budu mít náladu na kus beletrie, naši cestu domů ze svatby vám dopopíšu.
• Venku už jsou jeřabiny, šípky i žloutnoucí a hnědnoucí listy. Na trhu švestky a u vinařů burčák. Nenaděláme nic: podzim je tady.
• Btw, nesnáším dny, jako je dnešek - mění se počasí, člověku je špatně, nemůže se soustředit na psaní… a ta slibovaná bouřka stejně ani nepřijde. Ale navzdory dnešku, už se blížím…

Pohybovat se autobusy má své kouzlo. Tak například včera cestou do Lidlu zdržoval náš autobus návěs s kamerou a červenou fabií “autoškola”; se dvěma herci a bez kol. Cestou z Lidlu zase koňský povoz. Snad jenom jet na krávě jsem ještě nikoho v hlavním městě nepotkala ;)

…být na demonstračním obrázku na úvodní stránce nyxu, taková čest se nestává každý den… :D

co se s náma stalo o půlnoci ve vsi vzdálené od domova dvě hodiny jízdy stříbrnou škodováckou Popelnicí, jak zní celé jméno Evangelíkovy plynové Popelky. Škodouky, jak by řekl s patřičně pohrdavým výrazem Lvíčkův slovenský exkolega, kterého pro účely blogu nazývám Mravec (naštěstí o něm nic netuší, protože jeho slovenská národnost, napoleonská výška a cholerická povaha dávají dohromady dost výbušný koktejl). Mravec má bavoráka (bávo pro socky, tvrdí prý Evangelík, a já to nejsem kompetentní hodnotit, protože mně se bávo nelíbí žádný) a o tom, za jak dlouho by tu trasu zvládnul on, se nebudu rozepisovat, protože přece jenom nevím, kdo, kdy a kde tuhle stránku může zindexovat :).
Mravec s námi na svatbě ale nebyl a tak nás nechám trčet ještě aspoň do zítřka v orlovně, protože teď už je na tak pěkné líčení nočního safari moc pozdě. Teď jsem jenom chtěla napsat, že mě článek na lupě přivedl na jednu věc. Kolik je u nás vlastně tak zhruba blogů?
Na bloguje.cz (jsem lina linkovat) je v téhle chvíli 7771 blogů, a jelikož neaktivní se po čase mažou, většina z nich tak bude docela udržovaná. Podle onoho článku na lupě, rozhovoru s Michalem Illichem, je jich na blog.cz ale celých 600.000 blogů (!), z toho zhruba polovina aktivních. (Koukala jsem i na sblog, ale tam nejsou statistiky veškeré žádné.)
Nevím, jestli to není překlep, protože si v naší pidizemičce prostě neumím představit půl milionu blogerů.
Každopádně, i když jsem si o tom svém nikdy nemyslela naprosto nic světoborného, aspoň jsem ho brala za takový vizitníček, že ráda píšu, že mě to bavi a že to snad trochu i umím. Teď mi došlo, že blog nic takového neznamená a že mnohem spíš než forma “nezávislé publicistiky” to je prostě místo, kde má doslovně každá puberťačka svoje extrahustý empétrojky, drby o Olsenkách a odkazy na stránky o celebritách, pospojované nicneříkajícími frázemi “kdo klikne, neprohloupí” a “papáček a zase se někdy vraťte”.
A v určitým smyslu mě to trochu dožírá.

V den, kdy jsem začala psát tento přispěvek. bylo hezké datum; a za rok bude ještě hezčí. (To zas bude svateb!) Při té příležitosti jsem si vzpomněla, že jsem vám ještě nenapsala o té svatbě. A protože dodnes vzpomínám na větrníčky, točenou kofolu a zajíce přes cestu, nakonec se s vámi přece jen podělím. Ačkoliv to byl jeden z nejnáročnějších dnů poslední doby ;).
Vstávali jsme v půl šesté, protože v sedm jsme měli být vyzvednuti Lvíčkovým kolegou na Čerňáku. Tam jsme byli taky po pár minutách Evangelíkem a jeho Popelkou (stříbrná felicia na plyn) naloženi.
Cílovou ves na Svitavsku jsme našli celkem bez problémů, na místě se ale ukázalo, že nikdo nevytiskl ani si nezapamatoval adresu nevěsty. Takže jsme projeli vesnicí, projeli dvě další, otočili se zpátky a nakonec zastavili u jediného široko daleko život jevícího místa, jakéhosi obchodu s nábytkem. Byla jsem vyslána a vešla do pusté místnosti, kam po chvíli vstoupil starší muž.
“Dobrý den, nevíte, prosím vás, kde tu bydí Nevěstovi?” zeptala jsem se.
“Vím,” přisvědčil roztomile moravsky úzkým Í, a po chvilce mi dokonce prozradil, kde ;). Shodou okolostí to bylo takový kousek, že mi to mohl dokonce i ukázat, moje navigační schopnosti jsou totiž vcelku chabé :).
Na místě jsme dostali najíst, seznámili se se svatebčany a pak se jelo na obřad do další vsi. Obřad byl v kostele. Kolega Evangelík nás sice přesvědčoval, že civilní obřad je šaškárna ještě větší, protože tam ty řeči nemají vlastně žádné opodstatnění, já jsem přesvědčená, že budu jednou radši poslouchat nějakého starostu znuděně deklamujícího, že snoubenci se rozhodli používat společné příjmení Lvíček, než kněze, který nám vysvětloval, že ženich (pokud vím, bez křesťanského základu, který to dělal víceméně jen kvůli nevěstě) je personifikací Ježíše Krista a nevěsta Církve. S Lvíčkem jsme stěží tutlali smích při představě Ježíše Krista nosícího žlutou stavební helmu a závodícího na kolečkových skříňkách po chodbách Firmy.
Nakonec obřad skončil a jelo se do třetí vesnice, kde se na grilu tetelila prasečí stehýnka a v pípách kvasnicové pivo (v průběhu večera ozdravujícího zažívací ústrojí všech, kteří ho požili) a černé zlato, čepovaná kofola. Náš řidič se vrhnul na kvasničák a naše dohadování, jestli odjet vlakem, zůstat do rána (řidič měl spacák, my nic) nebo počkat, až vystřízliví, a jet během noci, v průběhu odpoledne neneslo žádné výsledky, až nám nakonec poslední vlak ujel a my byli vystaveni na milost a nemilost Evangelíkovi, který se křesťansky rozhodl, že teda vystřízliví a pojedem, takže už někdy od páté nic nepil. S každou hodinou se tak stával odolnějším vůči přemlouvání neodbytných svatebčanů k panákům, řka, že když tak dlouho střízlivěl, tak by ho to už jenom naštvalo.
Součástí svatebního veselí bylo kromě nehorázného množství jídla a sladkostí i několik her. Lvíček i Evangelík se jako ženichovi kolegové zúčastnili většiny z nich. Evangelík u mě získal plusové body tím, že mi půjčil foťák; já si totiž svoje “prdítko” nevzala, protože Lvíček bral svůj… jenomže… když jsme chtěli udělat první fotku, přišli jsme na to, že akumulátor zůstal v nabíječce :). Několik hodin jsem tedy trpěla nemožností focení, a když Evangelík přinesl manželčin kanónek, nejdřív jsem si ho půjčila… a pak už jsem ho až do večera nevrátila ;).
Po hrách následovala hudba (raději bez komentáře) a taky rozbalování některých darů. (Vším se prolínala vůně stále se opékajícího prasátka, kterou jsme byli na konci dne cítit velice výrazně, protože se ochlazovalo, tak jsme se chodili k ohni ohřívat.)
Ochlazovalo se, stmívalo se, a zatímco já se už nemohla dočkat oznámené “doby vystřízlivění” mezi jedenáctou a dvanáctou, řidič začínal být stále nalomenější a náchylnější k tomu, dát si ještě panáka a zůstat přece jen přes noc. Se mnou přestávala být zábava. Najednou za mnou přišel Lvíček, že se domluvila změna: někdo další se ještě vrací do Prahy, má pro nás místo a mohli by nás dokonce dovézt až domů. Nadšená jsem nebyla (nemám takovéhle improvizace moc v lásce), ale souhlasila jsem.
Pak jsem si šla odskočit a připravit se na odjezd, a když jsem přišla na plácek před boudami s pitím a prasetem, kde se všechno domlouvalo, našla jsem tam svědka a snad ještě nějaké další lidi, Evangelíka, který si právě připil, a Lvíčka, od kterého jsem se dozvěděla, že plán B padl a naše náhrada nakonec do Prahy (bůhvíproč) nejede.
Byla půlnoc, byla mi zima a měla jsem chuť se rozbrečet.
(Pokračování příště ;))

Myslela jsem, že mezi profesionálními novináři (tedy těmi, kteří se už nějakou dobu projevují v českém tisku) mě nikdo nebude naplňovat takovým pohrdáním, jako vyhulený mozek JYD, který má v Reflexu lepší trafiku než leckterý europoslanec. Spletla jsem se. Posledních několik týdnů nestačím žasnout nad sloupky dnesáckého Martina K., při jejichž čtení osciluji mezi domněnkou, že mu někdo vyoperoval oblast sloužící v mozku smyslu pro humor, po domněnku, že mu vyoperovali zmíněný orgán celý. Srovnání HP s pornografií a návrh věčného úřadu prezidenství pro Masaryka nemůže považovat za vtipné ani on sám. Kupa naprosto zbytečných písmenek, psaných snad jen s cílem vyvolat - jak říkáme my, internetovníci - flame. Kdyby si pan K. založil blog, asi by se o sobě v komentářích hodně dozvěděl.
A ne že by mě to na manžela jedné z mých nejoblíbenějších učitelek na ZŠ nemrzelo.

Navzdory svým svalnatým řečem jsem se včera po týdenním váhání odhodlala odepsat na nabídku místa asistentky redakce. Za minutku mi v inboxu blikla automatická odpověď:

Dobrý den, od 6.8.-19.8.2007 jsem na dovolené. V kanceláři budu k zastižení 20.8.2007

To mám asi za tu neupřímnost.

A ještě třešnička navíc - úderem osmé začali ve vedlejším vchodu rekonstruovat nějaký byt. Tak zatím bloguju a experimentuju, jestli v práci míň ruší vrtačka nebo Harry Caine od Southpaw.
Zatím to vychází téměř nastejno…

Když čtu magazín našeho největšího (největšího takříkajíc seriózního) pojišťovacího ústavu, poslední dobou v něm už vždycky hledám nejdřív články blogera goči. Ačkoliv ho na rozdíl od některých jiných blogerů osobně neznám, prošla jsem s ním dolíčkem i Tureckem. Tak nějak je mi to divný, číst pak v magazínu, jaký měl problémy s prvním zasunutím. Přestože je to příběh, který by mohl být klidně i na blogu.
Je to podobně zvláštní, jako když hledám jeho články v “nejlepším tuzemském firemním magazínu” a narazím na článek svého bráchy.
Všechno souvisí se vším.
Byly doby, kdy bych si bývala strašně ráda přečetla svý jméno pod nějakým článkem. Pod článkem v časopise, který normálně vychází, a ne v LITErárních noviNKÁCH. Přestože jsou (nebo byly) oficiálně registrované jako periodikum.
Teď…
Od doby, kdy jsem se pokusila něco napsat veřejně mimo tento blog, tohle relativně bezpečné místečko, kam chodí jen pár lidí a případné komentáře mimoňů se dají smazat, aniž by musely otravovat čtenáře a nutily mě reagovat… od té doby mě přešla chuť psát kamkoli cokoli, protože když něco někam napíšete, může to zkritizovat každý blbeček, který umí číst.
Třeba si to moc beru; ostatně, nemám ponětí, kolik chodí urážlivých dopisů, mailů či jiných reakcí blogerovi gočovi. Nebo bráchovi. Nebo jiným. Ale nějak nemám odvahu to zjišťovat.
Reálný život je ostatně něco úplně jiného, než maturitní písemka, kterou vám učitelé chváli čistě proto, že je to (relativně výjimečně) něco, co se dá číst. Schopnost psát s novinařinou souvisí jenom tak vzdáleně, jako inteligence s vysokou školou.
Nebudu to riskovat.