Quanti blog

Nemyslím si, že by pro někoho byl můj blog živou vodou a denně netrpělivě čekal, nepřibyde-li mu něco ve čtečce. Určitá elementární solidarita s případným čtenářem mi ale nedá neutrousit pár řádků.
Momentálně se potýkám s diplomkou. Jde mi to sice o něco líp, než jak mi to (ne)šlo minulý týden (jít mi to hůř by už asi znamenalo umazávat), pořád mám ale pocit, jako bych měla za úkol naplnit vanu cedníkem, jen už do ní konečně někdo dal aspoň špunt :). Nemůže se mi tedy nikdo divit, že mám bušení do klávesnice a skládání písmenek a slov jednou v životě pro změnu plné zuby, a to tak absolutně, že se mi nechce od odborného psaní odreagovávat ani blogováním. (Stejně by se to nedalo číst.)
Je ale téměř jisté, že je to u mě jen dočasný jev. Takže stay tuned…

Zlomil se mi pant u notebooku. Repas, pořízený před pěti měsíci, šetrně a nepříliš často používaný, nikdy neotvíraný víc než na 90˚, nikdy netřísknutý.
Že bych ho měla reklamovat, pokud je ještě v záruce? Chyba lávky, přátelé. Pant se prostě nemůže ulomit sám od sebe (zvlášť u použitého notebooku, samosebou), ergo kladívko musela jsem ho ulomit já. Údajně se tomu všichni z prodejního týmu Gigacomputeru srdečně zasmáli. To je železo, vysvětlil mi můj prodejce, a to se prostě nemůže zlomit samo od sebe. Notebooky jsou udělané tak, aby se panty nezlomily. Plus pár historek, že naprosto VŠICHNI tvrdí, že “to samo”, i když z notebooku ještě teče voda nebo smrdí kafe. Připadala jsem si jako kdybych byla zatčená policií a na protesty, že jsem nevinná, bylo reagováno, že to říká každý. Samozřejmě, to je pochopitelné, že to každý říká, ale co s tím, že někteří opravdu jsou?
Takže nebudu posílat ntb na reklamaci, o které mi bylo rovnou řečeno, že bude vyhodnocena jako neoprávněná (s radou, ať si rozmyslím, jestli od nich budu chtít případně mimozáruční opravu a do jaké výše bych byla ochotná jít). Poohlídnu se po náhradních pantech na internetu (kupodivu, těch pantů, které by měly být normálně nezničitelné, se tam prodává hromada).
A už si nikdy nekoupím repas. Minimálně od Gigacomputeru.

Z diplomky už blbnu. Teď zrovna bych nejradši k čaji zakousla linecké kolečko (myslivecký knoflík, vanilkový rohlíček, pracnu…). Koledy jsem si pobroukávala už včera, a ve snu se o mě praly tři noční můry - jak píšu diplomku, jak se snažím uklidit nekonečnej a neukliditelnej bordel a taky něco o večeři s rodičema, což je buďto relikt, nebo předtucha (dala bych přednost první variantě), protože ty poslední dobou probíhaj vcelku v poklidu.
Doufám, že tyhlety noční děsy nebudou pokračovat, dokud to nedopíšu…

Nebo cennosti, nebo vzácnosti… takhle nějak asi bude vypadat český název HP7.
Ano, posledních cca 27 hodin (s přestávkami na jídlo, spánek a hygienu) jsem strávila nad knížkou. A můžu říct, že ani v nejmenším nelituju ani peněz, ani času (přestože bych bývala uvítala, kdyby vyšla jindy, než když jsem uprostřed psaní diplomky ;)). Je to ten nejvíc dechberoucí díl z celé série, a přestože myslíte, že už není co vymyslet, opak je pravdou: z předchozích dílů se dala dost dobře předvídat jen jedna, možná dvě nebo tři věci - ne víc - a autorka vás až do posledních asi 2 kapitol udržuje v napětí (včetně zavádění děje na neobvyklá místa).
Děj prozrazovat nebudu, ale pokud jste si přečetli spoiler na idnes, nemusí vám to být líto, protože je naprosto mimo ;).
Můžu jenom prozradit, že na konci, ale několikrát i v průběhu knihy jsem se rozbrečela.
Klobouk dolů.
A poslední slovo není “scar” ;)

Tak jsme se vrátili z dovolený. Ne, že by tam občas nebyl k dosažení internet, ale používali jsme ho na nejnutnější věci a blogování fakt nejnutnější není. Taky jsem neměla náladu a vzhledem k tomu, že na mé napsání netrpělivě čeká několik desítek stran odborného textu, poslední asi měsíc na blogování obecně chuť nemám a příští asi dva měsíce taky ještě mít nebudu: po dopsání plynule naváže šprtání. Jinak bych už dávno zbeletrizovala naši noční cestu ze svatby před dvěma týdny. A jestli se budu rozepisovat o našem bezvadném dovolenkovém programu, taky nevím, nejspíš taky
Ale začali jsme sbírat turistické známky, z dovolené máme 4 (a mohlo jich být víc, kdybychom se nerozhodli až v půlce pobytu), k tomu dva pidifrky a spoustu fotek a zážitků. Mám to odzkoušené z dětství a potvrdila jsem si to zas: dovolená v tuzemsku je báječná věc a nebýt moře a jeho léčivých účinků, ani se z republiky nehnu. Nicméně, doma je prostě doma a vlastní postýlka… hmm, už se nemůžu dočkat ;).
A jestli vás zajímá, odkud mám heslo v titulku, pak doražte po prázdninách na nějaké představení: viděla jsem jen Dentálku, ta za to určitě stojí, na Mejdla se taky teprve chystám…

…Globus. Možná máme fakt jenom smůlu na nejpříšernější píču, která kdy kde za pokladnou pracovala, ale aby pokladní šacovala čerstvě zakoupené, placaté batohy, které viditelně ještě nikdo neotevřel, aby se podívala, jestli v nich něco nepašujeme, to je na mě moc. A ještě tam přestali dávat (ale i prodávat) igelitky… ještě, že jsem toho prozíravě nebrala moc (a že jsme měli ten nový batoh ;)), páč tahat nahoru nákup v pytlíkách od pečiva a zeleniny, to je zážitek…

Nedivte se. Loni jsme měli tropická vedra a od srpna podzim přešedší pozvolna do jara. Letos zkrátka už teď, v druhé dekádě července, nastoupilo počasí odpovídající konci září, kaštany a ořechy taky dorostly do regulérní velikosti a už jenom dozrávají, kaštanové listí hnědne a strom u zastávky jsem dneska přistihla už napůl červený. Počítám, že koncem srpna by mohlo začít sněžit a budeme tu mít pro změnu půlroční zimu.
Nebo že by přece jenom ještě ne?

“A čím se vlastně živíš?” zeptala se mě nevěsta.
“No, já ještě ničím, teď dostudovávám,” usmála jsem se.
“A co studuješ?”
“Kulturologii.”
“Ku-co?” vykulila oči nevěsta. “To je nějaká historie nebo co?”
“Mno… vlastně teorie a dějiny kultury,” pokusila jsem se vysvětlovat.
“A to tě baví…?” nechápala. “Mě by to teda nebavilo.”
Tím se mnou byla hotová a šla se věnovat dalším hostům. A já byla ráda, že jsem se ani nedostala k vysvětlování, proč mě to baví a co je na tom zajímavého. Protože by to stejně bylo házení hráchu na stěnu.
Ale prase, slivovice a točená kofola byly vynikající.

O víkendu jsme toho stihli hodně, bohužel jen malá část se týkala mojí diplomky :). Pár knížek jsem prostudovala, bohužel shodou okolností takových, z nichž nevyužiju buď nic, nebo jen jedinou zmínku. V sobotu Lvíček a jeho táta obložili koupelnu, takže zbývá zazdít vanu a budeme mít první místnost vyhovující i náročným estetickým požadavkům ;).
V neděli jsme toho chtěli stihnout moc, takže na výlet na Zříceninu, tyčící se nad domem Lvíčkových prarodičů, jsme měli jenom asi dvě hodiny. Trošku jsme se přitom přecenili, takže jsme ještě dnes zničení oba. Pravda, Lvíčka bolí jenom lýtka, mě celé tělo od zadku dolů :).
Když jsme se vrátili, stálo před domem “civilní” auto záchranné služby. Potom přijely ještě dvě sanitky… a potom pohřebák. Zatím netuším, kdo v našem baráku umřel, a skoro to ani vědět nechci.
Dneska jsem byla nezpůsobilá práce fyzické a kvůli zvratu v počasí směrem k deštivu jsem toho moc nenapracovala ani duševně. Zítra snad bude líp a pozítří musím do knihovny, než mi do půlky srpna zavře.
Spát…