Quanti blog

• Nejenom pro mě, i když se den po dni víc ponořuju do prací na diplomce. Při listování časopisy jsem se dozvěděla dokonce už před třemi týdny v rubrikách typu “drby z redakce”, že se začínají chystat vánoční přílohy. Docela mě to překvapilo, měla jsem za to, že až někdy na přelomu července a srpna.
• Gorilí jméno nepovažuju za ideální (hlavně že před časem prohlašovali, že nebudou pokračovat v řadě “jedna dva tři”), víc by se mi líbilo Jambo, Juvi nebo Kiri (poslední dvě jsou navíc poměrně unisex :)).
• Jinak gratuluju ondrášovi k významnému kroku a přeju do budoucna spoustu malých žároviček ;)

Letní slunovrat jsem nijak zvlášť neprožívala, a poté, co jsem se v pátek večer přinachomýtla k Midsommaru v IKEA, který ve chvíli, kdy jsme si tam pro něco zaskočili, sestával z jediné pokladní, která vydržela navlečená ve vílím úboru, poslední zbylé krabičky jahod za 10 korun a davů lidí, kteří vykupovali zlevněné (či co) pokojové rostliny - je mi celkem jasné, že se na tom v blízké době nic měnit nebude ;). Jenom je mi trochu líto, že teď už se zas začnou krátit dny. Ale zas budeme moct chodit spát dřív než v jedenáct, protože nebude do půl jedenáctý světlo ;). Mně by ideálně vyhovovalo svítání kolem šesté a stmívání kolem osmé, ale planeta, která se pořád musí kolem něčeho motat, to každou chvíli mění ;).
V sobotu jsme byli na Shrekovi Třetím a musím říct, že to rozhodně není taková blbost, jak se některé recenze tváří. Je to prostě pokračování, staré tváře, nové vtípky, oscarový velkofilm to není, ale je to opravdu příjemná zábava, rozhodně neurazí. Snad budu moct něco takového říct i o třetích Pirátech, na které se dostanem snad příští týden.
Jinak jsem víkend proodpočívala, zkusila zase pár jídel inspirovaných kulinářskými časopisy (všechna se povedla) a začala pozvolna pracovat na diplomce. Je trochu symbolické, že přesně na opačném pólu roku, tedy šest měsíců před obdobím, kterého se moje práce týká.
(Nebojte, lidi. Do Vánoc je ještě půl roku! ;))
A sen noci svatojánské? Čertví, co to znamená, ale byl zase jednou erotický…

Konečně. Po tolika dnech utrpení pod panelákovou střechou a posledních dvou hodinách před bouřkou, kdy jsem doopravdy myslela, že mi uletí hlava, konečně už několik hodin v kuse (s drobnými přestávkami) chčije a chčije. Hurá!
Nejsem po zkouškách schopná jakýkoli intelektuální aktivity, ani se rozhodnout, co dělat o víkendu. Nakonec jsme k nějakému programu dospěli, tak doufám, že to ohledně počasí a dalších faktorů vyjde. Ale klidně bych jen tak seděla a koukala do zdi :D.

…tak se musím pochválit.
Do prvního letního dne jsem vstoupila s úsměvem na tváři a zaplněným indexem. Už jenom dva zápočty, které ale souvisejí výlučně s diplomkou. Je to zvláštní pocit. Rekapitulace?
Pětiletý studijní plán dovršen ve třech letech (díky ochotě většiny vyučujících a tomu, že jsem minulý červen, minulé září a poslední dva měsíce padala na hubu): první cyklus - 14 jedniček a 8 dvojek, druhý cyklus - 7 jedniček a 2 dvojky. Tý vole!
Samozřejmě, teď přijde práce na diplomce a učení na státnice, ale tu poslední zkoušku jsem si včera doopravdy užila a zapila nejdřív s rodiči a pak se Lvíčkem; takovou úžasnou, pohodovou, relaxační a výbornou večeři zakončenou karamelovým pohárem, to už se mi dlouho nepřihodilo.
A konečně jsem si během posledního roku (po úspěšně složených postupkách) trochu zrestaurovala sebevědomí zdecimované tím, že jsem na bohemistice nedokázala do druhýho cyklu postoupit ani po pěti letech.
Protože mi taky už konečně došlo, že bohemistika je prakticky naprd :).
Hurá! ;)

Skoro pokaždé, když se podívám do ČiliChili, s překvapením tam objevím článek od někoho, koho znám. Svého času to byla jedna blogerka, pak jiný bloger, ale teď jsem tam našla příspěvek od svého bráchy. (Asi tak každý třetí článek o cestování, na který v nějakém časopise narazím, je od mého bráchy.) Prostě všichni někam píšou, jenom já ne.
A doopravdy nevím, jestli to vlastně chci.

Dyť my už sme taky starý, jak zvětralý pívo
V sobotu jsme jako každoročně stanuli mezi davem, účastnícím se Muzejní noci. Z Kaštanu jsme odešli v půce koncertu Vagyn: poznámka - tak malé prostory se prostě slušně nazvučit nedají. Po návratu na Staroměstskou jsme chtěli zkusit Muzeum Karlova mostu, ale davy na Křížovnickém náměstí byly viditelné přes dva bloky, tak jsme to vzdali a rozhodli se projít k nejslavnějšímu z muzeí. Vzali jsme to kolem Městské knihovny a na poslední chvíli se rozhodli zajít přece jen na výstavu Hrubý domácí produkt. Dobře jsme udělali. Nebylo tam moc lidí a byla velice zajímavá, postel s mcdonaldovskými čely, kresby vytvořené mastnotou na krabicích od pizzy, sarkofág z krabiček od cigaret, pizza vytvořená pro změnu z koberců z IKEY nebo videosmyčka, v níž někdo pokrývá papír slovem HOVNO… zážitek dne.
NM bylo, podle očekávání, přecpané a v expozici lovců mamutů se dalo stěží dýchat, přesto mám aspoň dvě rozmazané fotky Věstonické Venuše, jednu fotku ztraceného mamutka a asi pět západů slunce nad Václavákem.
Fajn to bylo.
Ná-á-á, senná rýma, a na tu se přece jenom neumírá, stejně to všechno zejtra končí, bude soudnej den!

To mě zas jednou rozčílil článek na Novinkách. Při čtení jsem si vybavila jiný článek z Novinek, který dává o hodně větší smysl. Katolíci se svou morálkou “ať je planeta plná lidí, kteří se budou mít mizerně, a my jim z hromady svých prachů semtam postavíme kostel” mi můžou - jak jsem se přesvědčila už pomilionté - doopravdy políbit (vy víte co).

• Dneska jsem jela v busu s kýmsi v bohemáckém tričku, takže jenom připomenutí: Klokani postoupili do první ligy. Praha letos válcuje všechno okolo ;)
• Zítra máte exkluzivní příležitost navštívit poslední koncert legendární Skřehule
• Do zítřka můžete ještě navštívit kavárnu Potmě
• V pátek si nenechte ujít open air Ztracené existence
• A konečně v sobotu už proslulá Muzejní noc: pokud si chcete užít atmosféru noční Prahy, vychytávání, před kterým z muzeí bude nejmenší fronta, a vození se zadarmo zvláštními autobusy, neváhejte…

Jedna věc je jistá: v kamenném domečku by se bývalo učilo mnohem lépe, než v jižním pokoji panelákového bytu pod střechou pracující na principu litinových kamen (brzy se rozpálit a dlouho sálat). Kamenného domečku nemajíc, přešla jsem na průtokové vodní chlazení a semtam dumám, jestli bychom si nemohli dovolit klimatizaci. Problém je, že je to zřejmě (aspoň na dlouhou dobu) poslední léto, kdy budu trávit celé dny učením nebo smolením vědeckého díla, místo v klimatizovaných pracovních prostorách. Neměla přijít nějaká ta nová doba ledová?
Jo, léto: přesný termín ještě není, ale ode dneška (resp. podle data od včerejška) za tři měsíce nastává doba vymezená závěrečným zkouškám a za tři měsíce a dva týdny už bude prostě po všem. Prý je to ještě spousta času, ale čas je prodejná děvka :). Nejspíš budu psát vážně po knihovnách, kde je sice menší klid, ale většinou zase větší chládek a spousta literatury, kterou nemusím tahat domů.
No a za půl roku… já vím, že to nechcete slyšet, ale za půl roku budou zbývat dva týdny do Vánoc…;o)

Když není světlo, je tma. Ale když je obyčejná tma, je ještě pořád vidět - stíny, obrysy, pohyby. A co je po normální tmě?
Totální tma.
Návštěvy kavárny Potmě jsem se trochu bála, ale zvědavost (a taky vidina hrníčku) byla silnější. Před stavbou, která bude stát do středy na Ovocném trhu, počkáte chvíli ve frontě, vypnete si mobily, sundáte hodinky a dostanete žetonky. Pak se vás ujme nevidomý průvodce a s jistotou vás dovede k volnému stolečku - vy už od prvních dveří nevidíte nic. Stolečky vás trošku uklidní: známý kavárenský model hranatého dvojstolku s kovovým okrajem, polstrované židle možná znáte z některých přednáškových sálů, ale tím to končí. Jako tonoucí stébla, vy se snažíte zachytit zrakem něco, cokoli, podle čeho byste se mohli orientovat. Ale nejde to.
Dostanete kafe, cukr, mlíčko a lžičku; strefit se s tím vším do hrnku není zas tak těžké. Po nějaké době vnímáte jeden světlejší flek na levé stěně a jeden pruh a pár teček na druhé, jenže toho světla je tak málo, že vám stejně nepomůže nic vidět, a akorát ruší. Dáte si ještě jedno kafe a i když vám připadá, že tu sedíte tak deset minut, odhadujete, že to bude asi přes půl hodiny. (Já, protože vím, jak dlouho mi většinou trvá vypít kafe, si dávám na rozdil od Lvíčkovy střízlivé půlhodinky větší rezervu, a taky jo, byli jsme tam hodinu.) Když už si člověk říká, že vyjít ven by snad dokázal, šel by podle stěny… při vyvádění průvodcem zjistí, že buď tam jsou šestiúhelníkové stěny, nebo přece jenom není příliš (skoro vůbec) zorientován. Vycházíme ven přes “přetlakovou komoru” a v druhé místnosti už vidíme osvícený obdélník dveří jako důkaz, že jsme neztratili zrak. Pecka do očí sluníčkem i přes ochranu rukou, odevzdáváme žetonky a platíme, mám hrníček černý, Lvíček bílý, jak jsme si to přáli, a zážitek na dlouhou dobu. Za stovku na jednoho akorát… :)