Quanti blog

Tohle bude krátký a neproporcionální zápisek z Meziplotů, protože nikde jinde takhle čas neutíká - že jsme tam vážně strávili sedm hodin, a ne dvě, mi v plné míře dochází až ráno, kdy mě bolí nohy jak po stu jarních kilometrů a, kupodivu, plíce: jako bych tam vykouřila nejmíň dvacítku, ale jsem nekuřák a nikdo mi nedal ani šluka. Asi se tam tak prášilo…
Takže neděle, jedna hodina: fronty u vstupu veškerý žádný, prohledávání taky ne, klidně jsme si mohli vzít ten batůžek. Bára Zemanová se po každý písničce zadýchává jak rozjetej vlak a hlasitost má ohulenou na plný pecky, takže jen tak projdem a jdem zkusit Tleskače. Po cestě u stánku emco pokusím vyházet si dámské tričko, ale zavane vítr, takže všechny pokusy jdou do terče k pánskému. I tak jsem docela potěšená svou šikovností a bíločervené tričko s panďulákem bude víc slušet Lvíčkovi ;).
Tleskač jsou u mě, přiznám se, zhruba na hranici poslouchatelnosti: sice jim to šlape, ale ty písničky jsou víceméně jedna jako druhá a navíc mi jde na nervy ten plzeňský patriotismus. Nevím vůbec proč, ale kraj kolem Plzně nemám ráda; příjemná oblast pro mě začíná dole Klatovy a nahoře zas až Slaným a Louny, s čestnou výjimkou Mariánek (Vary jsem měla taky celkem ráda, dokud nebyly plné azbuky)… no, abych neodbočovala :). Při přesunu na Southpaw jsme vyhráli každý klíčenku a pouzdro na CD a zbytek dne jsme trochu litovali, že batoh nemáme, ale víc suvenýrů už jsme naštěstí neposbírali.
Southpaw měli šílený skluz, takže po jedné písničce jsme vyrazili na Bratry Orffy (s pauzou na kafe); váhala jsem, jestli si nekoupit album, a snad někdy příště, ale jejich hudba s písničkou Vzduchem v čele na mě působila jako skvělý relaxační elixír. Potom jsme se šli z hecu podívat na Ewu Farnou (a když pominu nablblost textů, ta holka má hlas jako zvon) a cestou na Blue Effect nás zákeřně ze zálohy přepadl hlad.
Horkýžů jsme tím pádem stihli poslední písničku (a jestli hráli vážně od 17:15, tak jim to trvalo necelou půlhodinu, což není ani na festivalové poměry moc). Po nich následující Wohnouti si to docela dávali, ale my jsme vyrazili ještě před koncem na zlatý hřeb večera - Baumaxu.
Udělali jsme dobře. Xavi stojí za vidění od chvíle, co vyleze na pódium na zvukovou zkoušku (”teď zkusíme zpěv, pak si přinesu šňůrky, zajdu se vyčůrat do toitoiky a začneme”). Výsostně lituju, že jsem si nevzala kameru a nemohla tohle vystoupení nahrát; na druhou stranu…
Xavi přinesl na pódium dva kartónky plechovek pravého gambáčku a rozházel je do publika. V boji o jednu z posledních jsem málem zmasakrovala vedlestojící maminku s kočárkem, ale dostala jsem ji. Bodlo… ale něco takového si umím představit u málokoho.
Xavi je enfant terrible, takže kromě rozházení piva na festivalu, kde jsou alkohol a drogy oficiálně zakázány (ale VIP mají v ledničce chlazené plechovkové) zlobil pořadatele i jinak. Potom, co se dozvěděl, že má zahrát poslední tři písničky, vyšvihl Paco de Lucia a pak pronesl “jamajskou angličtinou”:
“Dey told mi I hafe to play only tu mor songs. I don’ know wai, bicos der is nobody plaing aftr mi…” je mi líto, že tu nemůžu přepsat celý projev, protože jednak by se to nedalo číst a jednak si ho bohužel nepamatuju, následovalo třeba srovnávání Ježíše a Alláha, přičemž ten první je bastard, protože ten druhý vám povoluje víc žen jak na zemi, tak v sedmém nebi, kam se dostanete, když unesete letadlo. “…dis song iz olso ebaut.” A po Good Times & Bad Times vystřihnul… ano, hádáte správně… Pozor, jazz.
Tahle písnička se dá natahovat snad do nekonečna a tentokrát trvala víc než deset minut, v nichž během meziher Xavi vyplazoval jazyk do zákulisí (a nikdo mu nemohl nic říct, nedejbůh ho odstřihnout, protože to prostě byla jedna - poslední - písnička). Jestli chcete mít aspoň hrubou představu, za Steva Yzermana vložte Vladimíra Růžičku, Pavla Richtera, Roye Brendamoura a přes Monkey Buziness (sic), Red Hot Chilli Papers (sic) s mezihrou na téma “Californication”, Police a Stinga s dvěma mezihrami (mj. Englishman in New York) a mnoho dalších dojděte až k Yvonne Přenosilové a jejím Botám a dále po své trase. Já sice jazzu nehovím, ale tohle, to byla pravá a úžasná jam session (jednoho muže ;)).
Mohla bych Xaviho koncertík popisovat třikrát tak dlouho, ale to by byla nuda, a to si tenhle fenomén (”kámo, ty seš malej orchestr”) nezaslouží. Bylo to nejlepší ze 3 vystoupení, které jsem viděla (škoda loňského RfP, to byla trága), a Xavi byl natolik ve formě, že jsem si od něj, ačkoliv jinak autogramy nesbírám, šla podepsat vstupenku.
“Bylo lidí jak sraček,” jeho vlastními slovy, a já dodávám, že zaslouženě ;).

V pondělí večer jsem byla za odměnu na Pusinkách (částečně za zápočet a částečně proto, že to byl poslední tejden, co je dávali). A nevím nic. Jestli to byl dobrej film, nebo stál za houby. Jestli bych to měla vidět ještě jednou, aby se mi to ujasnilo, anebo jestli bych už to radši nikdy vidět neměla. Podobnej pocit jsem měla, když jsem šla z Elizabethtownu; dlužno ale říct, že tenkrát obsahoval větší dávku nadšení a menší dávku osobního “dotknutí”.
Pusinky jsou místama úplně blbý. Začátek je hluchej až téměř do trapnosti a některý hlášky jsou… odpovídající těsně postpubertálním holkám. Vendula se chová drtivou většinu filmu jako tak strašná kráva, že já bych to s ní nevydržela ani pět minut, natož deset dnů nebo několik let. I omlouvání kamarádek má svoje hranice. Holky navíc působěj lehce nesourodě a počáteční příběh je prostinký až umělý.
Jsou tam ale někdy dobrý hlášky. A dobrý gagy. A nebylo pro mě vždycky úplně předvídatelné, co se stane. A taky jsem se dozvěděla něco nového možná i o sobě.
O sobě, protože mi chvílema připadalo, že mě někdo rozkouskoval a kousek vložil do každé z hlavních hrdinek (a samozřejmě každé něco přidal :)). Nevím, jestli jsem si tak připadala jenom já, nebo jestli si tak má připadat každá holka, která na ten film jde… jestli jsou ty problémy natolik obecné, ale Iščino trápení pod dominantním otcem, Venduliny mindráky s tloušťkou a Karolínina nejistota, skrytá pod sebevědomou slupkou, jestli na ní vůbec někomu záleží…
Nelituju toho kila za vstupný. Ale asi nikdy nepřijdu na to, jestli je tenhle film dobrej nebo špatnej, jestli o něm za pár let bude někdo vědět, nebo po něm neštěkne pes, a o čem vlastně sakra byl.
Ale na to, aby se mi líbil, mi stačilo, že v něm “hrálo” moje oblíbené mostecké nádraží :)

Update: Pustila jsem si znova trailer i klip k ústřední písničce a mám jasno: prostě se mi to líbilo. Je to náladovka. Trochu depresivní. To já můžu. Je to road movie, žánr, kde je člověk na konci cesty vždycky jiný než na začátku. To taky můžu. A hraje tam krásná, trochu zasmušilá a zanedbaná, ale krásná krajina (a další reálie) severních Čech, pro které mám slabost právě pro ten mix krásy a depresivity; přirozenosti a socialistického zabetonování. Když jsem šla z kina, řekla jsem Lvíčkovi, že bych něco takovýho chtěla někdy napsat. Chtěla bych umět vystihnout takhle specifickou kombinaci ducha doby a ducha místa. A věřím, že ten scénář byl původně ještě lepší. (Jo a ten údajnej product placement mi tady vůbec nepřišel, na rozdíl od spousty jinejch českejch filmů…

Měli jsme s Lvíčkem společensko-rodičovský víkend. V pátek nás čekal pozdní oběd, dřívější večeře nebo jednoduše řečeno žranice v Ambiente (nebudu psát v jakém, protože i na samotné stránce jsou 3 verze, v logu Brasilero, v kontaktech Brasileiro a v odkazech Brasiliero, takže se jako nebrazilec nebudu ztrapňovat). Vzhledem k nedostatku konfliktních témat a nadbytku kvalitního papání probíhala vcelku dobře, když pominu incident se suši. Otec mě přinutil, ať ho ochutnám potřené wasabi a obložené zázvorem. Nebudu zabíhat do detailů; po několika desítkách mučivých sekund jsem to dokázala v nejnižší potřebné míře přežvýkat, polknout a zařadila si do svého (řídnoucího) seznamu potravin, kterým se vyhýbám obloukem, nakládaný zázvor. Pak už všechno bylo jenom dobrý nebo strašně dobrý.
V Brasileiru (čert to vem) mají hrozně zlý číšníky. Hlavně jeden blonďák chodí a: “madam, objednala jste si…” “tak jenom kousíček” “aaaale, to rozhoduju já,” a prskne člověku na talíř půlku sumečka nebo amura. Rybky byly výborné, ale vzhledem k tomu, že chodily až ke konci, jsem nebyla schopná ty porce dojíst a na talířku se mi krčily zbytky už od tří druhů; já jsem ale čekala na lososa jako na zlatý hřeb. A dočkala jsem se.
“Losos s maracujovou omáčkou,” přikráčel číšník, a jídelní orgie - miluju lososa a miluju maracuju - skončila pravým a nefalšovaným gurmánským orgasmem.
Nechali jsme si odnést talíře (jenom zlý číšník, když viděl, že unikáme jeho moci, mi nesl na stůl čistý, ale ubránila jsem se) a přinést hruškovici a kávu. Můžu potvrdit, že jako digestiv je domácí hruškovice nejlepší: vůbec mi pak po té hoře jídla nebylo špatně. Jedla jsem ale až druhý den v poledne :).
Dopoledne jsme si dali druhou porci rodinných aktivit a jeli za babičkou převzít sekačku. Přiznám se, že se jí bojím: elektrická byla takový chroustátko, tohle člověk musí startovat lankem, motor zařve a zmáčknutím páčky pojezdu sekačka vyrazí jak drak. Všichni jsme si to vyzkoušeli a společně posekali džungli, která kdysi bývala zahradou.
A další den jsme pro změnu vyrazili k Lvíčkovým, kde jsme se dozvěděli, že jsme v sobotu byli šest kilometrů od sebe (a v době, kdy jsme odjížděli, možná i blíž, protože tou dobou zrovna oni mířili pro sud k nám do pivovaru). Já se ale stejně potřebovala učit. Teď budu mít snad aspoň kapku volnější týden, co se týče intelektuální činnosti (potom, co dosmolím zadání diplomového úkolu). Zaplaťpámbu, protože počasí se na mně podepisuje tak, že jsem dneska při vaření oběda suverénně roztrhla neuvařenej pytlík rýže.
Ty spotřebiče mě poslední dobou dost vytáčej, protože tak 2-3 tejdny zpátky to ve věži udělalo *cvak* a od tý doby nefungujou hodiny. Jenom hodiny. A cvakne to takhle nahlas vždycky při vypínání. A minulej tejden mi nějak podobně odešel radiobudík. U něj jsou ty hodiny řádově zásadnější věc, ale přece jenom člověka malinko víc srštve ta věž, protože budík už má leta, kdežto věž je necelýho půlroka po záruce. A novým, maličkým, modrým a přímo ťufacím budíčkem mě včera překvapil Lvíček. K svátku. Měli jsme ho v plánu koupit v pátek, ale prý se mu mě zželelo. A taky chtěl, abych vrátila na svoje místo meteostanici, kterou jsem si dočasně nahrazovala hodiny ;).
PS: Gratuluju oběma (a všem dalším) úspěšným včerejším maturantům. Teď teprv poznáte, zač je toho loket .)

Dneska jsem udělala zápočet z psychologie, takže už mi zbývají jenom tři zkoušky a mám chvíli relativně klid, tak se zas rozepíšu. Napíšu vám, jak bylo v Brasileiru, jak se seče benzínovou sekačkou nebo proč mi odcházejí spotřebiče… ale až zítra ;)
Jinak zítra maturují Sway a petulka, takže držím oběma palce :) ale oni to snad ani jeden nebudou nijak zvlášť potřebovat…

Měla bych se učit, ale místo toho si připadám, jako by mi ležel na hlavě, prsou a žaludku kámen, takže čekám na slibovanou bouřku jako na smilování a jestli zas nepřijde, tak budu hodně, hodně naštvaná :).
Poslední dobou se učím skoro pořád a když se neučím, uvažuju o tom, co bude dál. V zásadě mě to nikam neposunulo, jenom v současnosti zastávám ten názor, že se nechci živit psaním. Když totiž někdo zkritizuje to, co napíšu, cítím se mnohem hůř než u jakékoli jiné kritiky. Psaní je totiž jedna z nejosobnějších věcí, a to i kdybych psala o studentské demonstraci nebo třeba o slepičí farmě, nevyhnu se prezentování vlastního názoru. Neříkám, že je to definitivní rozhodnutí, nakonec znáte to, odříkaného bývá největší krajíc… ale vyhledávat to aspoň v nejbližší době nebudu.
(Apropó, když už jsme u toho, chci vám věrným čtenářům poděkovat, že jste na mě hodní ;).)
Vzhledem k té školní náplni není, co zajímavého bych napsala. Chystali jsme se v sobotu na některý z maratonských nesoutěžních běhů, ale celý víkend mě z neidentifikovaných příčin bolelo břicho, tak jsem běhala jenom na WC ;). A náplň dalších dnů jsou zkoušky, zkoušky, diplomový úkol a doufejme snad i Mezi ploty…

Ve středu mě čekala jedna ze zkoušek, kterých jsem se bála nejvíc: poslední doktorka Ekoložka.
“Hodně štěstí,” přály mi po poslední přednášce našeho prvního profesora spolužačky, a nějak se to zvrtlo do zpívání “hodně štěstí, zdraví…”
Dohnal nás Lexa: “Ty máš narozeniny?” “Ne, jdu na zkoušku u Ekoložky.” “Ah… no tak to Hodně štěstí, zdraví…” ;)
Tak jsem si sedla na chodbu a snažila se nacpat si do hlavy několik desítek teoretiků architektury, kteří vesměs hlásali to samé a nebylo v mých silách jejich koncepce rozlišit jednu od druhé. Měla jsem chuť odejít. Až přišla Líba.
“Je tady pan doktor Antropolog?” sháněla se a já jí mohla říct, že není, neboť jsem ho už dopoledne viděla odcházet v kvádru a s kufříčkem a říkat sekretářce, že kdyby něco opravdu hořelo, může se tam zastavit v pátek.
Nebyla potěšená, jelikož si přišla domluvit dobrovolnou otázku na postupky konající se od toho dne za týden, ale když viděla moje zoufalství, vytrhla mi papíry a začala mě zkoušet, až už jsem víceméně rozeznala aspoň většinu grafomanů náležejících do třetího roku Ekologie. Na mém konečném úspěchu tak měla lví podíl, takže jsem s ní nemohla nezajít na pivko.
Probírala se poměrně neženská témata: kromě školy to byly téměř výlučně kalební historky. “Já ani vůbec nevím jak se jmenuješ, já tě znám jen jako Quanti. A to jsem ti ještě dlouho říkala Multi. Třeba jsme byly s Vandou a já říkám ‘to Multi…’ a ona ‘myslíš Quanti?’” Tak jsem jí na oplátku řekla, že jsem před časem uvažovala o změně nicku na Mixie. Multi je ale taky pěkný ;).
Po vzoru enimena teď zobu prášky (krom piracetamu, na který jsem nenašla odvahu, a upřímně řečeno, ani finance - všeho ostatního mám zásoby ještě od minulých zkouškových nebo od Vánoc) a připravuju se na 5 dalších zkoušek a těsně navazující práci na diplomce. Proto nebloguju, a jak zrovna teď vidíte, o nic nepřicházíte. Včera mě ale ve škole někdo pochrchlal bacilama, tak jsem se rozhodla pochlubit svými dílčími úspěchy.
Jo, a když už jsme u úspěchů: včera jsem snad jako první (aspoň v rámci těch přednášek, které jsem navštívila, ale byla jich myslím většina) položila na přednášce docenta Architekta otázku (k čemuž nás vybízí každou hodinu a láká, že ty, kteří se ptají, si bude pozitivně pamatovat u zkoušky).
A nebyla to otázka, kolik nám dá zkouškových termínů…

Poslední dobou se mi stávají podivuhodné věci, a nejde to ospravedlnit ani zvýšenou mozkovou zátěží v rámci nadcházejícího (pro mě vlastně už probíhajícího) zkouškového, protože jsem v tomto směru nic moc zvyšovat nezačala.
Špatně se o nich bloguje; jsou to spíš gagy. Takhle jsem se včera chtěla svézt s Lvíčkem na jih, obuju se, přes ruku hodím bundu, zamknu a až v mezipatře si všimnu, že mi z kapsy visí ikeácká lžíce na boty.
Nebo jsem pak přišla domů, převlíkla se do domácího trička, asi po dvou hodinách jsem si byla v koupelně umýt ruce a do zrcadla koukám na cedulku, kterou mám pod krkem - tričko naruby, obráceně a já to ani nezaregistrovala :).
Dnes jsem byla na Světě knihy, a jsem na sebe hrdá: nekoupila jsem si skoro žádnou kuchařku, nevzala si téměř žádné z nabízených starých čísel časopisů a z velké hromady letošních kalendářů k rozebrání jsem si rozebrala jenom tři. Odpočívat mezi ťapáním po třech vydýchaných halách a rozhodováním, za co můžu svých závratných pět stovek utratit, jsem chodila ke koutku se dvěma barovými židličkami a CD přehrávačem, z něhož předčítala Ivanka Devátá své Co číhá za humny. Znám to celé nazpaměť, ale stejně jsem na chvíli zatoužila tohle cédéčko doma mít (stejně jako Pistolníka Františka Nepila, kde jsem ale nerozkódovala, zda to mluví on či někdo jiný), ale nakonec jsem si ani ten, ani žádný jiný zvukový nosič neodnesla a myslím, že to bylo nakonec dobře, stejně bych ho neposlouchala, a podobně to platí s beletrií. (Promiňte předcházející chuchvalce slov, ale už jsem poněkud unavená :).)
A nakonec - málokdy upozorňuju na články kolegů bloggerů, notabene mnohem čtenějších, ale dneska neodolám: kdyby tu byl nějaký kočkofil, který nemá fiksu pojku ve čtečce, ať se podívá sem.

Už i osud se mě zřejmě snažil vytáhnout na nějakou společenskou akci: před pár týdny jsem vyhrála dvojici lístků do hostivařského multikina, takže jsme se je v poslední den platnosti rozhodli s Lvíčkem přece jenom využít ;). Lvíček chtěl na Vratné lahve, já na Pusinky, ale ty hráli akorát odpoledne a navíc běží v kinech kratší dobu, takže je snad ještě stihnem.
Nemůžu říct, že bych litovala. Tkalounova sexuální posedlost byla sice místy až trochu trapná a taky mě iritují věčné svěrákovské mánie detailních záběrů třeba na naolejovaný pant, ale některé hlášky (”já jsem měl takovej nápad… a už ho nemám”) i “nehlášky” (”Hm.”) mi přiváděly tradiční záchvaty smíchu (spoludiváci byli pravděpodobně nepříliš nadšeni).
Z kina jsme jeli tramvají kolem naší oblíbené pizzerie.
“Mohli bysme zas někdy zajít.”
“Tak zajdem zejtra.”
“Supr.”
…
“Bude osm, máš chuť se ještě s něčím patlat?” a šli jsme hned :). Byli jsme tam skoro sami a pizza byla hotová rychleji, než kdybych ji vytáhla z mrazáku (tak rychle jsme v pizzerii jídlo ještě nedostali). Díky tomu, že kino nás nic nestálo, to ani nebyla taková díra do rozpočtu :).
Marná sláva - večeře doma a film na DVD, to se prostě nedá srovnávat…