Quanti blog

Jsem ostuda, psát o Okultění až skoro týden po něm. Tak dlouho jsem ale čekala, až budu mít čas popsat všechny famózní nuance a vtípky, až se mi téměř vykouřily z hlavy. K vašemu štěstí, protože když se rozepíšu, neznám míru :).
Lidí přišlo tak akorát. Hodně, ale ne tolik, aby přetékali z performančních míst za rohy členitých chodeb celetenské budovy. V pět zahájil program poděkováním a svérázně pojatým výkladem, co je okultění, vedoucí katedry. Na gauči proti sekretariátu se objevil… obyvatel stanového městečka!
Organizátoři akci totiž pojali tentokrát skutečně festivalově, a byl to festival dohromady hudební, filmový i divadelní, spojený s vernisáží fotografií i jiných výtvarně ztvárněných, abych tak řekla, kulturních jevů. Byl tedy vydán rozpis dění na jednotlivých “stagích” - stage 306, stage chodba a stage 317, k tomu mapka areálu; na stagích i v průchodech nesmělo chybět občerstvení a jako zázemí stanové městečko. Chyběly bohužel toi-toiky, jejich funkce ale byla dostatečně suplována běžnými WC v budově, jejichž kapacita byla naštěstí dostačující.
“Obyvatel stanového městečka” byla velice vtipná kreace, pro mě nejhezčí zážitek z celého Okultění, protože Obyvatel úvodní přednášku prospal ve spacáku, pak vstal, vyčistil si u umyvadla ve stage 317 zuby, nasnídal se rohlíkem s Májkou, přečetl si noviny, uvařil si na přenosném plynovém vařiči čaj a po skončení programu se spěšně sbalil, aby stihl kyvadlovou dopravu “každou půlhodinu” na afterparty v Atmosféře. Tam jsem nepobyla dlouho, protože jsme byli rozdělení mezi dva stoly na opačných koncích hospody, nechtělo se mi utrácet a chtělo se mi domů.
Další nejlepší body Okultění v kostce:

1. jednoznačně recitace básně Nanao Sakakiho
2. antropovizní šou prváků a několik fakt vtipných vtipů o bipedii, kterými neantropologické čtenáře nebudu unavovat
3. živé obrazy třeťáků (možná, ale opravdu jenom možná sem nahodím fotky)

Já jsem bohužel plán na svou instalaci nestihla zrealizovat; nu což, stejně by v té záplavě tvořivosti patrně zapadl. Svou stopu jsem ale na Okultění zanechala, dokonce aniž bych si toho byla vědoma.
“Pěkný fotky,” pochválila mě Martina.
“Jaký?” vyděsila jsem se.
“Ty z toho Novýho Zélandu přece!”
Záměna jmen se záhy vyřešila a - bohužel - napravila ještě před vernisáží. Na jednom místě moje jméno - nezaslouženě - však stále ještě vylepené je. Nechám si jeho lokaci pro sebe do doby, než se mi ho podaří zvěčnit něčím lepším než VGA mobilním foťákem, pokud to někdo neobjeví dřív…

Je to tak. Kdyby mi nebylo blbé požádat fotografku, ať po těch dvou fotkách, kde jsem mrkla, a tří, kde se tvářím jak po pohřbu, udělá ještě jeden nebo dva pokusy, nemusela jsem na občance vypadat… tak, jak tam vypadám.
Z toho jsem se ale poučila. Včera jsem dělala první zkoušku z těch osmi, co zbývají odkroutit do konce studia. Učila jsem se na ni už dřív, ale z původního termínu sešlo a v neděli i včera jsem měla trochu jiné myšlenky, zkrátka, něco jsem uměla, s něčím to bylo horší.
Zkouška se začala odehrávat snad nejhorším možným scénářem. “Tak na čem jsme se domluvili? Něco z tý interpretativní?” nadhodil doktor Etnolog.
“No my jsme se vlastně nedomluvili… já spíš myslela něco z toho prvního semestru,” smlouvala jsem, protože interpretativní antropologové se mi jevili jako dost nezřetelná mlhovina.
“Z prvního, jo? No tak tu Chicagskou školu.” Z bláta do louže: Chicagskou školou začaly letos přednášky - tím, že už nám o ní říkal kdekdo, takže nás s tím už nebude otravovat.
“Ehm… no to jsme vlastně nějak neto…”
“Tak tu Manchesterskou,” mávnul rukou. Z toho už se nešlo vyvléct, tak jsem začala blábolit něco o Rhodes-Livingstone institutu, A a B městech, představitelé… eeee… ten… Wilson… a pak taky Max Gluckman… Vytáhnul ze mě teorii konfliktů, ale už ne antropologii práva, ani autora práce Kalela dance, ale statečně jsem okecávala (data, autoři a představitelé, nedejbože následovníci, to je můj hřebíček do rakve), co jsem si z poznámek pamatovala - jak to jeden autor pojal jako zbavování násilí a druhý jako eskalování násilí do otevřeného konfliktu…
Když viděl, že ze mě víc nevydestiluje, nahodil konečně: “Tak Erving Goffman.”
V duchu jsem zajásala, protože toho jsem uměla nejlíp, ale když jsem nevěděla, co kromě Všichni hrajeme divadlo od něj vyšlo česky, zastavil mě.
“Co já vám dám? No… ale já vám… já vám dám dobře,” navrhnul. Jsou lidé, k nimž bych si to nedovolila, a sama ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale opáčila jsem: “Tak mě nechte ještě neco říct o tom Goffmanovi, třeba ty totální instituce, to je takovej zajímavej koncept,” a začala jsem žvanit. Tak se mě ještě zeptal na Svena Eka a Lodewjika Brunta a o obou jsem naštěstí něco věděla, tak mi tu dvojku s tím, že nějakej ten přehled přece jen mám, nakonec dal :). Nemám s tím prý dělat štráchy, instruoval mě na konzultacích vedoucí katedry, a stihnout to před mumrajem s postupkama a státnicema (půlka května). Tak se snažím.
A líná huba, holé neštěstí do třetice: kdybych si nepostavila hlavu, že chci ty boty, které se Lvíčkovi až tak nelíbily, neměla bych teď úplně super botičky k džínům i hnědé sukni, jak jsem zjistila doma. A to se vyplatí! :)

Pátek třináctého se na mně nijak zvlášť nepodepsal, kromě skutečnosti, že jsem nebyla schopná koupit kuře.
Cestou ze školy jsem se stavila v Albertovi, kde měli “kuře a dvě stehna” v akci. Jenomže u pokladny kuře dlouze propíplo a nezapočítalo se. Totéž udělalo při zadání kódu z klávesnice. Byl přivolán vedoucí dne, dumal nad kuřaty u pokladny, v prodejně i v kanceláři a asi po deseti minutách mi řekl: “My vám to kuře prostě nedokážeme prodat. Stáhneme ho z prodeje a zkusíme zjistit, čím to je.”
No dobře; ale připadalo mi zvláštní, že si kuře v letákové akci nikdo od středy nekoupil? Nebo za to mohlo vážně až datum 13.?
Jela jsem pak nakoupit do Tesca. Tam čtyřstehnové kuře nevedou a všechna “běžná” měla datum spotřeby do druhého dne a vyzírala dost nedůvěryhodně, tak jsem udělala na víkendové jídlo jiné plány. Navečer jsme ale měli v plánu procházku, tak jsem navrhla, že bychom to mohli spojit s návštěvou (jiného, místního) Alberta, jestli to tam nebude fungovat.
Oblíkli jsme se, a co já si pamatuju, vyráželi jsme někdy po půl, možná k tři čtvrtě na osm, pohodička, přicházíme k osvětlenému Albertu…
“Do kolika tady vůbec mají,” prohodil Lvíček pár metrů před ním.
“Do osmi,” řekla jsem s klidným pohledem na hodinky, kde bylo… 20:05. Maník před námi zamknul skleněné šoupačky a my jsme se otočili a volnou procházkou zamířili zpátky k domovu.
(Kuře jsem koupila druhý den.)
V neděli jsem opět absolvovala den s rodiči, a vzpamatovat se z něj mi trvalo jen necelé dva dny, což je pozitivní. (Řekla bych, že se nevzdám a budu bojovat, ale v jednání s otcem si člověk připadá napůl jak Sisyfos - a napůl jak blbec.) Na oběd jsme jeli k babičce (klidně bych tam byla na stravu častěji, babiččiny míchanice, v nichž je základem pohanka, jáhly nebo tentokrát čočka, smíchaná s mraženou zeleninou, sojovým masem a kořením, mi chutnají moc) a část návštěvy jsem strávila na zahradě: byla jsem jenom v tričku a v baráku byla zima jak v psírně, zatímco na zahradě sladkých cca pětadvacet na slunci, spousta modřenců, narcisek a květů jabloní. Teplo probudilo i vosy, které asi letos nikde pořádně nezmrzly - aspoň jsem snad ještě nezažila vosy v dubnu.
Jednu jsme likvidovali na babiččině kuchyňském okně a podařilo se ji vyhnat ven. Ta, která vegetovala na kuchyňském okně u našich, už takové štěstí neměla; byla celkem brutálně přizabita a následně zarolována do žaluzií, doufám, že to ochránci zvířat nečtou ;) - a když jsem o tom večer Lvíčkovi chtěla vyprávět, na otázku “víš, že už jsou vosy?” odpověděl pro mě nečekaně “vím, dneska tu jedna byla”. Dneska začalo pršet a zítra se má o deset stupňů ochladit, tak snad o nich zas nějakou dobu neuslyším.
A o tom, že líná huba je holé neštěstí, zase až příště :o).

…utěšovala mě matka, když mi včera přála v předvečer pětadvacetin. Prý je to nejlepší tak ve třiceti: člověk už není úplně blbej, ale je ještě do určitý míry zachovalej. Jo, mamina v tý době ještě ani nepomyslela, že by si pořídila potomstvo :o).
V určitým směru je stárnutí příjemnej pocit, míněno stoupající počet zkušeností, ale v dnešní společnosti zaměřený na mládež, mládež, mládež si člověk od osmnácti trvale připadá, že chátrá :).
Teď jsem se svým čtvrtstoletím už celkem smířená. Pořád stejně dychtivě plánuju aktivity příštích let: nekončí život, nekončí ani studijní aktivity, jenom se vzdaluju současným gymnazistům už na světelná léta, ale to není věc, kterou bych brala negativně :).
Dám si symbolického narozeninového panáka a půjdu probouzet vzpomínky na novorozeneckou žloutenku :)

Jako obvykle jsme se nadšeně vyhrnuli z auta, nanesli tašky, přezuli se a sdupali po mlynářských schodech pozdravit se s prarodiči. V rychlosti jsem při cestě mrkla vedle schodů na mřížku nad plynovým kotlem, kde se ráda vyhřívala. Asi je venku, řekla jsem si.
Dole nás štěkotem vítal zakrslý zlatý retrívr, neboli voříšek Fifinka, a v závěsu i babička. “Kočička se nám ztratila,” pověděla hned nato a já čekala něco jako ‘od včerejška jsme ji neviděli’.
“Je to už měsíc,” povzdechla. “Byla těsně před okocením a jednou chtěla pustit ven a už nepřišla. Myslela jsem, že rodí u sousedů na půdě, jako obvykle; ale ten to tam prohledal, nasypal jí krmení, a ani po týdnu z něj neubylo…”
Hrnuly se mi slzy do očí. Lvíček se mě pokoušel utěšovat: “Třeba je v bezpečí, někde s koťátkama…”
“Přišla by si pro jídlo,” mávla jsem rukou.
“Mohlo se stát cokoliv. Kočky pořád někde couraj, v polích hodně couraj…” konstatovala babička a v mojí hlavě logický výčet narůstal: auta, děti házející kamením, jed na krysy, myslivci… “A Fifinka ji hledá. Chodí se dívat pod schody, a když řeknem “hledej Micinku”, běží nahoru k sousedovi, jestli tam není. Dobře rozumí.”
Jenomže celá (i když o psu postavy velškorgiho se to dá tvrdit jen špatně) Fifinka mi kočku Kotku nenahradí. Je to pes, a i když mi olizuje kalhoty mezi šprušlema židle, psem zůstane. Kotka byla nejhodnější a nejmazlivější kočička, jakou jsem znala, a s ideálním modem vivendi: půl života venku, půl života za pecí. Byla? Nebo mám napsat je?
Věřím na zázraky. Ale vesnická kočka devět životů spotřebuje poměrně rychle…

Včera se konala malá předoslava mých narozenin. Vážně maličká.
Byla jsem obdarovaná anglickými cukrovinkami, jmenovitě jelly beans a Smarties ve tvaru velikonočních vajíček. Týž den jsem si pouštěla poslední díl IT Crowdu, takže jsem si nemohla nevzpomenout na “Smartie cereals”:

Jen: Oh my god, I didn’t even know Smarties made a cereal.
Moss: They don’t. It’s just Smarties in a bowl with milk.

Po zavíračce jsme se cestou na předposlední metro stavili v podivuhodně vypadající knajpě, kde nám servírka čarodějnického vzezření naservírovala k tequillám stylovou písničku:

Tak se dneska odehrává další válka s loky
rezavej je rum a šustí listy koky
Týden pracně budovaný - občan už je v tahu
a takhle je to všude od Ostravy k nám

Žádná válka se ale neodehrávala; exla jsem narozeninový panák, zakousla citrón a pokračovali jsme na to předposlední metro. Nemůžu ale říct, že by mě to nějak mrzelo: celonočním tahům jsem stejně moc na chuť nepřišla a nemám potřebu osobně poznávat zastávku Ústřední dílny DP.
Vtip je v tom, že se mi letos nějak ani nechce slavit, a oproti dřívějšímu fanatickému prožívání všech svátků a oslav mě to drží už někdy od léta: letos žádný Halloween, téměř neprožívané Vánoce, Velikonoce (i když mi teď leží tři vajíčka v octové lázni, aby se neřeklo) ani narozeniny. Teda jako proti dárkům nic nemám ;), ani proti tomu vidět kamarády nebo příbuzné, ale slavit se mi nechce a nechce.
Radši nepřemýšlím, čím to může být.

Velikonoce letos nějak vůbec nevnímám. Možná proto, že řeším spíš kloktání acylpyrinem, než to, co je kolem. Velikonoční prázdniny se u nás taky nevedou, jenom zítra je děkanské volno (aspoň zameškám jenom dvě přednášky) a samozřejmě pondělí, kdy mi reálně hrozí, že poprvé v životě prožiju svátky jara po venkovsku.
Jinak se hrabu v materiálech na diplomku, což mě hlavně dneska fakt zoufale otravuje, a dumám, jestli se ten kus reformy, kde se mluví o tom, že doba studia se nezapočítává do důchodu, týká i nynějších a dřívějších absolventů.
Jestli máte pocit, že mám nějakou divnou náladu, tak mám, a nevím ani moc proč. Možná jarní deprese…