jak je divný pocit, když někomu zbývají poslední dva týdny do čtvrtstoletí a poslední dva měsíce prezenčního chození do školy.
Ale nenapíšu.
Musíte se spokojit s ujištěním, že je to prostě zvláštní.
Titul má dvě příčiny: první vychází z toho, že včera byla tzv. Smrtná neděle (poslední předvelikonoční), kdy se v některých částech republiky vynášela Morana. Ta druhá je letní čas a fakt, že jsem si po probuzení připadala trochu jako po exhumaci. Tak nějak asi vznikají zombie.
Totiž, letní čas by člověk asi nějak přežil, kdyby šlo klasicky o školu od devíti. Ale já musela být před osmou na druhém konci Prahy, takže v šest vstávat.
Tedy v pět, protože za jeden den si tělo fyzicky nepřevykne, kdy je šest.
Což obnášelo jít v deset, resp. v biorytmických devět spát.
A když jde v devět spát člověk, zvyklý usínat nejdřív v půl jedenácté, co se stane?
Nemůže usnout.
A nemohla jsem usnout dlouho; když jsem z pokoje zaslechla omylem zapnutý budík na hodinkách nastavený na 0:00, byla jsem ještě docela vzhůru.
Ráno si tudíž pamatuju jen docela mrtvolně, ale zvládla jsem většinu věcí, co jsem měla v plánu, a večer dokonce i školu. Teď se jdu dospat, aby mě někdo ještě ex-post omylem nevynesl :o).
Chutě, které zná člověk z dětství, spíš zanikají - všechny ty socialistické a raně kapitalistické sušenky, zmrzliny, bonbóny… Čestná výjimka ale potvrzuje pravidlo, a tak jsem po dnešním nákupu zjistila, že chuť točené limonády z restaurace na Klínovci, po které jsem se pídila přes deset let, je s největší pravděpodobností chutí limonády bezové.
Včera jsem si hodněkrát vzpomněla na JXD a jeho články, proč Linux stojí za zlámanou grešli, protože ho nedokázal jednoduše nainstalovat na nějaký mírně nestandardní stroj tuším s dvěma disky. S velkým pobavením. Včera jsme se totiž s Lvíčkem domluvili a koupili si Win XP k oddechovým účelům (čti: na paření). Do konce března stojí v rámci legalizační akce jen něco přes dva tisíce.
Krabici dovezl Lvíček z CZC kolem šesté. Nebudu detailně popisovat průběh následujících asi čtyř hodin, ale v bodech:
Ale Need For Speed na tom běží luxusně, což byl koneckonců účel.
“Příští víkend půjdeme na Matějskou, dlouho jsme nebyli v kině, a na ty lovce mamutů,” plánovala jsem při usínání. “A taky bysme mohli jít na boby,” vrněla jsem přitulená k Lvíčkovi.
“Na boby? Jako na bobovou dráhu?”
“Jo, na bobovou dráhu,” nechtělo se mi už moc mluvit, tak jsem šetřila slova.
“To mi vyprávěl zrovna nedávno kolega, že nějakej jeho známej vzal na bobovou dráhu pětiletýho syna. No a von nějak za jízdy vystrčil nohu…”
“Nechci nic slyšet!!” a usínací hladina alfa byla ta tam.
“…a prej už asi nebude nikdy chodit.”
“Blééé,” ulevila jsem si. “Teď už neusnu.”
“Promiň.”
“Jak se to stalo?”
“Nechceš to slyšet.”
“Zavadil o něco u trati a urvalo-”
“Nějak tak. Už si to taky nepamatuju.”
Nakonec se mi povedlo myslet na něco jiného a usnout, dokonce jsem měla poměrně klidné sny včetně modré rybičky, která z pusy vypouštěla ještě menší modré rybičky… A v šest budíček.
O hodinu a půl později jsem si sedla před ordinaci. “A vy jdete?” změřila si mě sestřička. “Na implantát.” “Takže na sál, to je támhle na konci chodby.” “Já vím, už jsem tu byla, jen jsem si tady tak sedla…” “No seďte kde chcete,” usmála se a odešla. Otevřela jsem si Metro, co rozdávali v Motole. Za chvíli opět vyšla sestřička: “A co vy?” “No, my už jsme spolu mluvily, já jdu na sál.” “Nojo,” vzpomněla si sestřička. “Já si tam radši sednu,” zasmála jsem se, odnesla batoh a noviny na konec chodby a pokračovala ve čtení. Zanedlouho se sestřička objevila potřetí a minula mě chodbou k sálu. “Už se nezeptám!” hlásila. “Jen se klidně ptejte, já vám klidně zas odpovím,” bavila jsem se a využívala možnosti smát se, dokud jsem na to měla pusu.
Zábava byla i na rentgenu (mě aspoň dojal pokyn “můžete si lehce dýchat”)… a pak přišla na řadu druhá krvavá historka. S navrtáváním a zašroubováváním jsem si připadala jako šuple do skříně. “Nevyplachovat, ledovat, čistit i přes stehy.” Vypotácela jsem se ze sálu: pan zubní docent sice tvrdil, že je to jednodušší než extrakce, ale moje tělo (za poslední rok pět vytažených zubů) dávalo najevo něco jiného: tohle byla jediná z operací, u které jsem si nebyla jistá, že bych z ní dojela vcelku domů MHD.
A do třetice? Před Andělem jsme míjeli objekt,který mohl být hadrem nebo přejetou kočkou, a jelikož ležel neobvykle napříč vozovkou, místo na jejím kraji, otočila jsem se po něm. Byla to kočka. Ne sražená autem, ale naprosto naturalisticky rozježděná. Lekce kočičí anatomie mi zůstala před očima, takže jsem litovala, že jsem se vůbec ohlížela.
K dnešku to ale nějak sedělo.
Jdu ledovat.
Netajím se tím, že mě návrh budoucí knihovny zrovna moc… nenadchl (a většinu mých spolužáků kult-urologů taky ne). A to se nepovažuju za zpátečníka, který by vinil Tančící dům ze zprznění nábřeží (naopak). Ale šmoulí domeček na Letné? Nicméně po celé té mediální masáži už si na klobouk “v barvě šampaňského” zvykám a uvidím, jak bude vypadat v praxi (přestože se - snad poprvé ve svém životě - ztotožňuju s Knížákem v tom, že mnohem lépe by se takový objekt vyjímal někde na periferii, než pod památkovou zónou a vedle mého oblíbeného stadionu ;)).
Když jsem návrh viděla poprvé, řekla jsem si “to se někdo v té komisi zbláznil” a byla jsem si jistá, že bych vybrala jinak.
V anketě na IDNES jsem si prohlídla všechny finálové návrhy a musím smutně konstatovat: asi ne. Kromě “vajíčka” a posledního návrhu se zatočeným výběžkem střechy se níc ani vzdáleně nepřibližuje tomu, co bych zařadila do kategorie “líbí”. Buďto jsou hnusné, nebo naprosto nudné.
Takže sice bych mimozemský sliz vychrchlala radši někam na periferii, třeba do Letňan, ale v zásadě už jsem s ním smířená…
…ale dalo mi to kurva práci se udržet :).
Všichni se asi domluvili a pražské koncerty tří (…nejmíň tří…) kapel, které už dlouho chci slyšet naživo, naplánovali… na příští víkend. Na ten víkend, co budu regenerovat čelist a nejvyšší fyzický výkon, k jakému se vzchopím, bude drobný nákup s odvozem autem. Někdo mě nemá rád, nebo mi dává najevo, že letos nemám s hudebními zážitky moc počítat (což už začalo dříve tento týden).
Nojo, tak jindy…
Je to venku: to, co loni, totiž jízdy nočním vlakem z Českého Brodu do Prahy, půlnoční sprchování kil prachu a popolední mátožné směřování na vlak zpátky… už se nebude opakovat. Pořadatelům Rock for People už byl Brod malý, takže letos se RfP stěhuje do Hradce, kam už si denně vlakem nezajezdím, a kdyby přece, tak se to docela prodraží, stejně jako případné ubytování. Příbuzného ani kamaráda nemám v Hradci žádného a stanovat se mi nechce z jednoho prostého důvodu: loni jsem byla po každém dni tak špinavá, jako jsem nebyla od dob, kdy jsem jezdila na tábory. A možná i víc. Účast na festivalu je náročná činnost a ráda bych se po ní vždycky osprchovala a lehla si do peřin ;).
Takže jsem zklamaná, protože RfP s termínem v prvním červencovém týdnu se mi jevil jako optimální akce na vyčištění hlavy od zkouškového. Budu muset svoje plány přeplánovat. Ale pokusím se to brát s úsměvem.
Jako praštěná jsem se cítila ráno, když jsem se probudila, a vůbec nevím proč. Stav bohužel trvá, nepomohla snídaně, čaj, cola ani těžká pecka rádiem Bonton - popkorn nezastavíš, takže zkouším blog. Následující zápisek bude možná malinko psychedelický.
Jsem poslední dobou strašně líná na to, něco psát, normálně bych čtenářstvu vyjevila názor na projekt Národní knihovny, okomentovala několik spolubloggerů, kampaň na Visty a další novinky, ale jelikož už všechno tak nebo onak někdo stokrát omlel, už se mi nechce. Asi jarní únava.
Ta na mě dolehla až včera a dneska. Do té doby jsem otravovala spolužáky svojí dobrou a aktivní náladou, tak teď to mám asi za trest. Pokud mě to do zítřka nepřejde, nevím, jak budu čelit dvěma porcím Docenta (a žádné porci oběda, musím si něco zabalit). Včera jsem se nicméně dostala k části vypracovaných otázek a dalším hintům k eseszetká. Obzvlášť potěšující je komentář k jedné otázce:
PROKLETÁ OTÁZKA!!! NIKDO NEVÍ CO TO VLASTNĚ JE A KDE SE TO VZALO MEZI OTÁZKAMI. NEMÁ SMYSL SE TO ZKUSIT DOZVĚDĚT A UČIT. NEVYTAHOVAT SI!!!!!!
Mám naši katedru ráda.
Poznatek: dlouhodobě nefunguje ani energydrink, ani multivitamín s guaranou. Asi je to fakt jarní únava. Snad přejde brzo, aktivní stav minulého týdne mi vyhovoval o hodně víc…
