Quanti blog

Včera jsem jela navštívit rodiče. Nová sedačka vypadá luxusně a nový notebook pořízený pro maminu na internet docela taky, protože má i vestavěnou kamerku, ale soudě podle bleskového průzkumu na czc, mohl stát tak kolem 15 tisíc :). Shodila jsem boty, sedla ke stolu, otevřela stránky czilly, stáhla firefox, nahradila éčko liškou v panelu rychlého spouštění, oznámila změnu majitelům a mohli jsme vyrazit na večeři.

Večeře proběhla docela v pohodě, bez větších konfliktních témat, pokud pominu diplomku a budoucí zaměstnání. Musela jsem připustit, že pořád nevím a že mám jasno v podstatě jen ve dvou věcech: pracovat v kanceláři u počítače a nekomunikovat příliš s lidmi, hlavně s neznámými (prodej produktů, výroba reportáží apod.). Už to je určitým způsobem pokrok a upřesnění, ale nebylo to oceněno. Bylo mi jen se vždypřítomným úsměvem sděleno, že přesto, že úloha zprostředkovatele práce je nelehká, protože si pak stěžuje buď ten člověk, pokud mu práce nevyhovuje, nebo ta firma, když jim nevyhovuje pracovník… může mi pomoct, ale měla bych si už teda pomalu rozmyslet co.

Nejvyšší čas začít se znova věnovat IT: v tomhle oboru otec naštěstí příliš kontaktů nemá.

Co se týče moře: uvítala bych, kdyby konečně vynalezli teleport - přemístit se z domova přímo na pláž a večer (nebo aspoň cca za 3 dny) zase domů, to by bylo nejlepší. Ale tenhle vynález na sebe nechává moc dlouho čekat.

Zítra už budu mít o dvě bambule v puse míň. Neumím si to nějak představit a snažím se moc si to nepřipouštět.

Poslední článek byl o ničem, aspoň z hlediska mého životaběhu. Trochu zanedbávám, ale jelikož jsem poslední dva týdny (od poslední zkoušky) byla víceméně doma, příliš se nepřihodilo.

Minulý víkend se o mě pokoušela nějaká choroba (teplota, závratě…), takže jsem se omluvila i z výletu za babičkou a poradního hlasu k výběru několika kusů nábytku. Začátkem týdne mi telefonoval otec.
“Tak co, už je ti dobře?” zeptal se, a já věděla, že další otázka bude: “Kdy půjdeš do posilovny?”
“Už docela jo.”
“A kdy půjdeš do posilovny?”
Spolkla jsem poznámku o nevhodnosti takového dotazu u někoho, kdo je těsně po nemoci (přestože lehčí) a kterého za týden čeká operace (přestože jenom trhání osmiček), takže potřebuje být fit, a řekla jsem: “Asi ve čtvrtek.”
Nakonec jsem nešla ani ve čtvrtek, ani v pátek, protože mě lehký úklid (vyluxování a vytření bytu) tak vyčerpal, že jsem usoudila, že by nebylo rozumný dorazit se posilkou. Bůhví, kdy se tam dostanu příště a co mě vlastně čeká v následujících dvou měsících, kdy moje ústní dutina pozná středověk ;).

Taky dávali Bulšit: ne, že bychom se na něj dívali, ale viděli jsme upoutávku.
“Proč to přeložili takhle?” znechuceně uvažoval Lvíček.
“A jak bys to přeložil? Buvolí hovno?”
“Býčí bobky!”
“Býčí bobky? Cože?”
“No jasně, to je normální,” rozhodl se mi to dokázat. Google našel jeden výskyt, což mě rozveselilo :).

Já zas bavím Lvíčka tím, jak je z mých reakcí jasně rozeznat, kdy mám fernetové dny. To se ale nedá popsat, u toho se musí být ;).

Většina spolužáků má zrovna největší fofr před PZK. Je neskutečně příjemné mít je za sebou :).

Potom, co mi bez příčiny pořád padal Firefox a zase se sám spouštěl, jsem prohnala notebook memtestem. Jeden ze dvou 256 modulů je opravdu vadný. Stalo se tak zhruba dva roky a jeden měsíc po koupi. Začínám věřit teoriím o kurvítkách. Původně jsem byla rozhodnutá doplnit paměť a jet dál, teď mě ale nahlodávají relativně dostupné 12″ Fujitsu Siemensy. Váží totiž slušná necelá dvě kila, což bych na diplomkové pouti po knihovnách na jaře a v létě vcelku ocenila.

Byla mi nabídnuta dovolená v Egyptě, v první dekádě dubna. Zadarmo. Ale bez Lvíčka. Léčebné účinky moře bych vřele ocenila, ale letos jsem se jednak nikam letadlem (fakt to nemusím) nechystala, jednak na dovolené u moře mám ráda vyloženě jenom to moře: co se týče relaxačních účelů, doma mám víc knížek, víc hudby, DVDčka a internet a určitě nemám plísně v koupelně, bakterie Faraonovy pomsty a písek v kalhotkách.
A vzhledem k tomu, že možnosti zábavy se spolucestujícími jsou víc než nejisté… může se to zdát jako škoda, ale nechci. (I když, zhubnutí vlivem egyptského průjmu by bylo patrně pozitivní ;).)

PS: Spiderman je ještě nudnější, předvídatelnější a pitomější film, než jsem čekala; navíc z něj má člověk pocit, že každá událost, prezentovaná v pětiminutové scénce, musela původně zabrat jeden komiksový sešit. Brr. A nejhorší je snad Kirsten…

Nějak se nám začíná zatahovat. Prakticky každý řeší nějaké problémy. Dgx skončil, sotva jsem ho začala číst. Ostravak skončil. Noční pták nemá o čem psát, a tak nepíše. Šumař naopak zahlcuje moji čtečku denně jedním příspěvkem a někteří jiní jsou na tom podobně. P. prodělává rozchod, zakázala (nemůžu se jí divit) komentáře, takže jí nemůžu napsat, že jí držím palce a že za čas pozná, že to bylo dobře. A že vím, že i rozchod s někým, kdo se chová jako sketa a hnusák, prostě bolí a nikdy to není jednoduchá záležitost. Šumař se opřel do cannyho, kterého (by mě nenapadlo, že se navzájem takoví lidi čtou) přišli obhajovat fixu a slečna s. K arsinoe chodí nějaký ubohý duševní mrzáček, který zanechává naprosto scestné urážlivé (až žalovatelné) komentáře. A hvězda české blogosféry, kterou nebudu jmenovat, pár týdnů po ohlášení konce ucítila s nástupem AdSense prachy a teď zavařuje klávesnici několika příspěvky denně (ne, neničím si duševní zdraví jejím čtením, to Lvíček ji má ve svých feedech). Tak je to celý takový nějaký divný. A to jsem nezažila “staré zlaté časy” vosy na jazyku, pooha a tak dále.
Ne, nesměřuje to k pointě. Jsem na psaní závislá, proto to pořád dělám a nechystám se skončit. (Jenom mi není úplně jasné, proč vlastně to dělají ti, kteří se psaním živí: já to dělám proto, že mi psaní chybí a bez aspoň minimálního upouštění páry blogem bych asi zemřela přetlakováním písmenky.)
Jenom mi přijde, že to s celou společností, nejenom s blogosférou, jde poslední dobou tak nějak z kopce.

Bábovku jsem dělala mockrát, nejčastěji (protože se mi většinou nechce m***t se se sněhem, babiččina to není) tuhle (ve variantě Margot je opravdu vynikající). Problém byl v tom, že to nikdy nebyla bábovka. Protože nemám formu na bábovku, mám jen takovou tu teflonovou soupravu chlebíček + koláč + forma na dort s výměnným dnem. Takže to byl vždycky bábovkový věnec. Vždycky dobrý. Ale před pár týdny jsem dostala dvě bábovkové formy (staré hliníkové, ale nepoužité). Takže jsem v pátek udělala dvojnásobný bábovkový experiment: protože mi dobíhala trvanlivost u tvarohu, vygooglila jsem recept na tvarohovou bábovku (samozřejmě bez sněhu ;)) a použila novou formu. Tu samou, jakou vždycky používala babička.
Upekla se výborně a vyklopila nádherně. A když se vyklopila, najednou jsem se vrátila o spoustu let zpátky. A i když bábovka chutnala jinak, než od babičky (ale pořád docela dobře), byla to bábovka, jeden z nejklasičtějších moučníků mého dětství - a byla to moje první bábovka, kterou tak můžu opravdu nazvat.
Z čehož plyne, že nejen obsah, ale i forma je důležitá… :)

Jsme nemocní. Lehce, chřipková epidemie nás snad nezasáhla, teploty jsou přízemní a už je nám líp. Po dvou dnech strávených v posteli. Po dvou dnech a asi deseti dílech Lostu.
Co taky dělat v posteli?
Pořád odmítám přiznat, že jsem se chytla. V originále je to nicméně trochu uvěřitelnější (bůhvíproč) a taky děj se na začátku druhé série docela razantně posunuje kupředu (a samozřejmě, otevírá prostor pro další spoustu nových zápletek).
Akorát mě naštvalo, že mi zabili postavu, s kterou jsem začala sympatizovat (až do úrovně hledání toho, co máme společného).
Ale to jsou holt ty ztracené iluze… :)