Quanti blog

Dnešek se zdá být dnem pro moje zuby pozitivním; při ranním čištění se mi podařilo zbavit přisedlého zbytku osmičky vlevo nahoře a o hodinu později mi zastupující zubařka přešmikla poslední stežík. Ani jsem se neptala, jak mám dostávat zbytky jídla z děr po zubech, protože mi připadá, že už začínají zarůstat - doufám, že to nebyl nemístný optimismus.
Byla jsem u našich, a šok na šok: kromě avizovaných baráků (které se tam sotva vejdou, ta část,která není vidět na obrázcích, je obklopená ostatními paneláky a “výborná dostupnost” rovná se deset minut pěšky do kopce na autobus nebo čtvrt hodiny pěšky po Jinonické na tramvaj), které se ještě nezačaly stavět, ale přes protesty všech místních kvůli (censored) starostovi P5 nejspíš co nevidět začnou, i když všechno, pozemkem a příjezdovou cestou počínaje, je pro tak rozsáhlý bytový projekt poddimenzované… kromě nich se v přilehlém svahu staví další bytový dům. Teď už bych tam nechtěla bydlet snad ani zadarmo: kdyby byt, v kterém bydlíme, byl náš, kdyby dům, v němž je, byl v lepším stavu a zateplen, a kdyby tu jedna nebo dvě partaje nebydlely, ráda bych tady zůstala: tady se nic stavět nedá, leda zemljanky.
Taky jsem koukala, že zastávku u našich postihlo plošné zeznameňování. Připadá mi to absurdní, když na ní prakticky pokaždé vystupuje a nastupuje několik lidí, zatímco na sousední, která zůstala stálá, jen sem tam někdo… ale já to tady neřídím. Pro mě je důležité, že se děkan umoudřil a nechává nám stávajícího vedoucího katedry ve funkci aspoň po jeden další rok!!!
A to je doba, do které bych měla dostudovat.

Omluvte nekonzistenci tohoto zápisku vzhledem k popisovaným emocionálně nabitým zážitkům. Původně jsem chtěla psát o brzkém vstávání, chystaném proplachování šalvějí (”až po vytažení stehů”) a dárkům, které táta dovezl z Hongkongu. Snad příště ;)

Opravdu. Měla jsem ho rozepsaný, ale šmejdský touchpad pochopil jeden pohyb prstem jinak než měl. Takže máte smůlu, aspoň se nemusím do ničeho nutit ;).
Ne, nic se neděje, jenom vlivem změn topografických poměrů v hubě, hormonálně-enzymaticko-antibiotních bouří v organismu a výkyvů počasí jsem prostě nafrflaná a není mi dobře. Těším se na zítra do školy jako maniak, i když vím, že skladba pondělních dopoledních přednášek je duševnímu zdraví nenakloněna a moc spolužáků tam asi taky nebude, protože většina finišuje s prací a učením na středeční pé zet ká. Aspoň že to už mám za sebou.
Věřte nebo ne, ale před barákem se začíná rozvíjet už i zlatý déšť. A na výletě u trati jsme našli i kočičky. Nejdřív dvě živé a pak několik keřů těch pro včely :). Zima už asi fakt nebude (doufejme).
Včera začala Matějská a kolotočáři se asi po loňsku docela zahojí. Ale ne na mně, minimálně ne teď, od Vánoc používám novou vůni: Eau de la Couronne. Za dvacku strávím radši s někým hodinu u piva, než tři minuty na houpačkách.

Levá nahoře: pomalu zarůstající kanálek. Ulomený kousek zubu bůhvíodkud (na zbytek osmičky je moc vepředu; na to, aby patřil k sedmičce, je nesmyslně umístěný; na to, aby byl býval ulétnul při vrtání, drží a drží; těsně přiléhá k sedmičce a nejde vyndat). Při vyndavání s ním byly největší problémy, při zarůstání relativně nejmenší; přesto dokáže skrýt nepochopitelné množství jídla stejně jako ostatní: po obědě jsem z něj vypláchla asi centimetrový kus zeleninové natě z polívky.
Pravá nahoře: největší díra, po jediném prořezaném zubu, možná proto nebyla šitá. Jelikož je nahoře, mohlo by se zdát, že to tak nevadí, ale vejde se do ní třeba celé zrno mléčné rýže a dostane se ven jen proplachováním. Momentálně nejvíc bolí.
Pravá dole: šitá, stále ještě rozbolavělá, ale vcelku v normě, jen se nesmí moc dráždit.
Levá dole: pain, pain. Nějak blbě srostla (včetně šlincu od řezu dásní až někam pod trojku), takže vybírání zbytků jídla z kapsy srostlé na straně protilehlé od jazyka jde strašně špatně, za sedmičkou vzniknul trojúhelníkový kráter, který bezezbytku nevymetu ani mezizubním kartáčkem, a řez vytváří pod dásní hrbol, kde se taky usazuje jídlo. Doufám, že to ještě nějak zaroste.
Jím jen třikrát denně, protože víckrát tu anabázi s čištěním zubů a přilehlých prostor postupovat nehodlám (vždycky je to samozřejmě podráždí). Eh… nojo, asi jsem hypochondr…

Jedna z mála věcí, která se mi vryla do paměti z Le Nouveau Sans Frontières (plus recept na masopustní lívance). Druhá je “je suis au régime”.

Mardi gras je masopustní úterý. Vůbec jsem nevěděla, že je dneska; přestože to dá asi rozum, když o víkendu byly masopusty všude včetně Prahy, i na Toulcově dvoře, kam jsem se chtěla podívat, protože je to nedaleko, ale nakonec jsme nešli, protože jsem se ještě necítila na nějaké akce.

Stejně bych si ještě nemohla dát jitrnici.

Sotva mi trochu přestalo týct ze dvou děr, teče mi ze dvou dalších; ani se je neodvažuju zkoumat a děsím se večerního čištění, kdy si rány přes veškerou opatrnost rozbolavím a natrhnu, takže se zase rozkrvácejí. Je mi sice líp, než po minulém trhání, tentokrát mi nic neodvrtávali a nevysekávali, ale zas mi připadá, že to víc bolí; bolest po jediné prořezané osmičce zasahuje nahoře až do tušených dutin pod nosem (myslela jsem nejdřív, že půjde i s kusem čelisti - moje zuby se drží teplých místeček) a dole až k mandli a do krku; špatně se mi polyká. Jsem samozřejmě zase na tekutinách a přestože džusy a mlíka zaženou hlad docela dobře, není to přímo ono. Obklopuju se časopisama o vaření a sním o tom, co dobrýho udělám, až zas budu moct jíst. Já vím, takhle asi nezhubnu - nebo možná i jo, když budu vařit, ale ne péct sladký - nebo možná i tak, když ho nebudu jíst.

Je suis au régime znamená Držím dietu.

…Lvíčkův kolega nejde do práce, protože ho bolí levá noha a neví proč. (Já bych si při jeho asi 150 kilech troufla říct proč.) Já se probudila s nějakým zaseklým kloubem a ještě jsem to úplně nerozchodila, takže dnes je zřejmě nějaký neoficiální den k poctě doktora House ;).

Jaro, letos už podruhé. Nejen sedmikrásky, zelená tráva a pupeny na keřích, už vyrůstají i krokusy, viděla jsem dnes dvě žluté hlavičky. Skoro 2 měsíce před Velikonocemi.
Taky jsme na procházce (která mi dala po týdnu rekonvalescence zabrat) zjistili, že tady mezi paneláky nepřebývají jen straky a sem tam nějaká sojka. Na bříze za domem, která už přerůstá panelák, seděly dvě žluny! Tyhle ptáky jsem naživo viděla snad poprvé (a pořád si je pletu se žluvama, ale na internetu není problém se ujistit). Je fajn, že se u nás daří ptáčkům, ale ty rostlinné excesy by ještě mohly počkat; bojím se, že to ještě pomrzne. A někde v televizi jsem zaslechla, že některé druhy zvěře letos ani nezabřezly, protože signálem pro to, že se mají pářit, jsou pro ně hluboké mrazy (=>zajišťuje, že budou rodit do jarního tepla) a letos ještě pořád prostě nebyla zima.
Já si nestěžuju; lyže nemám a nové zimní boty jsou všechno, jenom ne nepromokavé. Je to jenom divný. I já se víc raduju, když známky jara přijdou aspoň po pár týdnech mrazu. Aby bylo čeho si vážit :).
Zase žvatlám o ničem. Ale čeká mě operace druhé strany huby a seriózních témat se nedostává.

Článek u Iva vyšel sice už ve středu, já se k němu dostala ale až teď. Zprávy.seznam.cz jsou zatím sice jen v testovací fázi, mně se z pár dotazů ale zdá, že fungují perfektně a články by měly být zařazeny do vyhledávání už pět minut po zpublikování. Něco takového mi dost chybělo např. při vyhledávání, jestli kouř na horizontu znamená, že někde hoří, a podobných novinek. Seznam udělal zase krok dopředu ;)

Ne, neuřízli jsme je mimozemšťanům. Obyčejné gumové rukavice došly, tak jsme naplnili na zmrazení uklízecí. Vypadá to dost absurdně, líp drží tvar na rozdíl od těch chirurgických, které vypadají jako mražené pidivemeno, ale chladí dobře. Včera jsem spotřebovala 4 ibalginy, dnes jsem zatím na 2.
Ale pryč od lazarského fňukání. Včera byl Valentýn. Ve svém současném stavu jsem neměla na nějaké slavení myšlenky a s Lvíčkem jsme se shodli, že nějaká bonboniéra by mě leda naštvala ;). Nečekala jsem nic, ale večer přijel Lviček ze školy s růžičkou. Asi nemusím psát, jak to potěší :).
Doufám, že se už o víkendu dostanu někam ven, aspoň na procházku a na nákup. Čeká mě nesnadný úkol vymyslet jídelníček, který by byl dobrý, ale dal by se snadno rozkousat, abych nad Lvíčkem nemusela stát a slintat. Nějaká forma mletého masa to jistí, nejspíš sekaná s bramborovou kaší a kuličky z mletého s těstovinami a rajskou omáčkou, mňam. Ale co přijde na řadu příští víkend, už vážně nevím ;).

Večerní čištění zubů připomínalo spíš vraždění neviňátek, dnes už se rány zacelují, pokud je nenaruším nějakým tím jídlem, jako nehorázným jogurtem, přesnídávkou, dvěma pytlíkovými polívkami, banánem a uždíbnutým kouskem pizzy. Cpu se oproti včerejšku hrozným způsobem, takhle zítra sežeru pečené sele :).

“Ty změny, jak jsi tady udělala, jde to vrátit zpátky?” ptá se mě opatrně mamina, když volá. “Já když si otevřu Blesk, tak to na mě nějak bliká a nejde to otevřít a chce to něco instalovat, a to já se zas bojím.”
“To nainstaluj, to bude nějakej flash,” nadávám si v duchu, že já se vůbec snažím.
“A když to chci zavřít, tak na mě vyskočí, jestli chci zavřít všechny panely. A když dám ne, tak se nic nestane.”
“To musíš dát ano,” povzdechnu si.
“To jsem zkoušela,” pochlubí se maminka, “jenže to se to pak zavře celý až na tu plochu. A já chci zavřít jenom to jedno.”
Nevím, jestli pochopila vysvětlení, že kliká na špatnej křížek. Měla jsem to dělat někdy, kdy by bylo víc času, a odladit to pro BFU. Nebo jsem se na to měla vys*at. Někdy si říkám, že bych se měla vykašlat na to na všechno: pro kamarády a známé z irca musím být stejný bfučko, jako moje máma pro mě.

Zvažuju prodej stávajícího notýsku a pořízení novýho, s možným připlacením od rodičů k blížícím se narozeninám. (Kdyby toho nebylo, koupím si nějaký repas, hlavně aby byl malý a lehký; teď mě ale láká něco s Core 2 Duo, který by mohl jednak nějakou dobu vydržet, než by se stal archeologickým materiálem, jednak by měl mít větší výdrž a menší výtopnost.) Nejdřív ale budu muset zjistit finanční strop (a taky to, kolik dostanu za prestýžko). Protože samozřejmě třeba tenhle dellíček je slintací, spíš mi ale nezbude nic jiného, než nějaké Amilo, z nichž ale většina váží přes 2,4 kg. Nojo, notebook vážící pod 2 kila a s cenou pod 30 tisíc je pořád spíš fiktivní záležitost…

Veškerý vtip končí v zubařských kleštích.

Mám to za sebou.

Bolí to.

Pořád ještě krvácím.

Je mi špatně z představy, že se mi to sotva za týden stačí zahojit a už budu muset ledovat druhou stranu.

Já vím, že nejsem jedinej člověk na světě, kterýmu kdy operovali osmičky. Ale kde jinde si postěžovat, než na vlastním blogu. V dalších dnech snad přijdu trochu k sobě a moje dutina ústní se snad bude chovat podle cimrmanovského “táhni a srůstej”.