Quanti blog

Neděje se nic. Poslední lednový pošmourný den.
“Tak se učíš?” pravila mamina na závěr obligátního večerního telefonátu.
“Už ne,” zamumlala jsem.
“Jakto? Už to máš za sebou? Tak proč něco neřekneš? A co jsi dostala?”
“Dvojku.” Připadala jsem si jak v Marečku, podejte mi pero: když Plhovi rodiče přijeli na třídní schůzku, vyposlechli si “dvojku” a zase jeli domů.
“No to je skvělý, dvojka!” jásala maminka. Mně to bylo jedno, hlavně když jsem to měla za sebou, nemusela tam chodit znova a v úplně ideálním případě to nebyla trojka. Pokud si vzpomínám, vždycky jsem měla takový podivný pocity, když mě někdo chválil za známky. Ani nedokážu vysvětlit proč. Nepovažuju to za adekvátní nějak posuzovat a hodnotit, když jediný význam to má pro mě a pro školní byrokracii.
“No, to je vostuda,” slyším v pozadí otce. Nojo, Quanti Angličanka? Že když byl někdo před 3 lety v Kanadě,že mu gramatika a slovíčka zůstanou nedotčená a napořád? Hm?

KOLEGA — — 16:57:58 30.1.2007
QUANTI: Taky mám za 2. Vůbec jsem se nepřipravoval, takže jsem spokojen. Ale dost mě překvapila rigidita celého toho systému. Ty paní jsou na tom JC asi dost zavřený.
Rozhovor probíhal takhle:

A tak dál. V podstatě šli jenom po gramatice. Bylo to ve zvláštním kontrastu s tím, že sami měli v zadání takový chyby, který by rodilý mluvčí rozhodně neudělal :-)

Mě to nepřekvapilo. A utvrdilo v názoru, že ať se děje, co se děje, jen máloco by mě přimělo nějakým způsobem se přimíchat k výuce angličtiny jakéhokoli druhu - tu mají, s výjimkou začátečníků, učit rodilí mluvčí. Českého angličtináře už doufám nikdy neuvidím, a to při vší úctě.

A otec? No coby, nic. Trochu jsem si zanadávala pod fousy a dál nereagovala. Kdo by mi taky kazil náladu, kdybych ho neměla?

Napadlo dvacet čísel a i když se do toho přes poledne opírá slunce, moc to neodtává. Praha, nebo aspoň její periferní části, se proměnily v horské středisko. (I na Florenci jsem ale potkala houf dětí s boby, cpoucí se do tramvaje.) Aspoň tak mi to po tolika měsících bez sněhu připadalo. Párkrát už pocukrovalo, ale to bylo jen pár cenťáčků něčeho, co vydrželo půl dne a sotva v tom zakřupaly boty.
Musím přiznat, že sušení kalhot a bot po každém návratu domů mi zas tak nechybělo. Stejně jako zjištění, že moje nové zimní boty v žádném případě nejsou nepromokavé. A mezi stromy po cestě domů se najdou takoví škodolibci, co mi shodí nálož z větve přímo za límec. Přesto se nedokážu ubránit tomu euforickému stavu, který znám převážně z okamžiků, kdy jsme dorazili do destinace některé ze zimních dovolených nebo lyžáků. (Dvacet cenťáků není už jen tak něco.) Všechny paneláky mi připadají jako horské hotely a všechny bílé pláně bych nejradši proťapala skrz naskrz. Pak mi dojde, že nejsem na Šumavě a že bych zimní procházkou došla zas tak akorát k břečce u silnic a u stanice metra, a snažím se dostat promáčené svršky co nejdřív domů.
Fakt mi to tady připadá až nepatřičně, městský lid asi pochopí. Ale nestěžuju si. Do kaluží už neťapám, ale do závějí i přes promokavé boty pořád ráda… :)

…jenom se učím, a věřte, že blogovat o time clauses, phrasal verbs nebo present perfect continuous by nebylo nic záživného. O něco zábavnější by bylo blogování o tom, jak jsem se stavovala v úterý cestou z města pro lečo, jelikož jsem potřebovala spotřebovat vajíčka blížící se k datu spotřeby. Před regálem s mraženou zeleninou jsem si vzpomněla, že do něj vlastně nemám uzeninu, takže jsem se stavila pro párky, zaplatila a odešla. Došlo mi to až doma, tak jsem vyrazila znovu. Když jsem připravovala večeři, přišla jsem na to, že jsem se vlastnoručně mystifikovala, protože vajíčka místo 23., jak jsem byla přesvědčená, procházejí až 26.
Bývala bych to rozvedla do trošku epičtějšího blognutí, ale nějak se mi nechtělo a teď už to není tak aktuální :).
Jsme tu taky zasněžení, kdo by po asi 30 hodinách sněžení nebyl, ale sluníčko se do toho opírá, takže bílá peřina mizí a kolem balkónu létají odpadávající kusy sněhu ze střechy, které pak správcová - pokolikáté už? - musí odhrabávat, i když mraky se už vysněžily. Příroda je škodolibá.
Moje každozkouškovoobdobní demence z učení se začíná pomalu hlásit o slovo, příkladně bloguju mezi žehlením a po předchozím odstavci koukám, že tenhle kus prádla jsem už jednou v ruce měla. Ano, začala jsem po pauze brát prádlo z vyžehlené hromádky a přendavat je na nevyžehlenou; ještěže jsem si toho všimla už při druhém kousku. A bude hůř.
Bývalý kolega včera oslavil čtvrtstoletí a údajně to není tak hrozný. V tom věku už by měl mít člověk trochu rozum, a zatímco obyčejným lidem se do té doby nějaké zuby moudrosti proklubají, já o ně před tímto datem přijdu. Představa té procedury není úplně příjemná, ale doufám v hladký průběh a pozitivní dopad několika týdnů na tekuté stravě ;).
Málo platný, ale to sluníčko, i když svítí mrcha do očí, takhle při zimě zvedne člověku náladu…

…mám online jen 3 kontakty. Člověk by se nedivil v létě, ale v tomhle počasí? Já vím, v hospodě nefouká, ale ta cesta… :) Druhá možnost je, že tolika lidem nejde proud nebo net, ale tomu se mi nechce moc věřit.
Vítr… Minulou zimu mrazy a sněhem padající střechy, v létě měsíc vedra nad třicítkou, pak od srpna do prosince podzim, současná situace odpovídá tak Velikonocům… Je samozřejmě možný, že to nesouvisí s tím, co si s planetou děláme, každopádně jsem zvědavá, co bude dál, třeba pětadvacet stupňů v březnu a druhou topnou sezónu v červenci jsme ještě nevystřídali. Asi jsem ulítlá (teda… doufám, že ne doslova ;)), ale já bych vážně preferovala v létě tak 28 a v zimě kolem nuly, a to i když chlad nemám ráda - moje biorytmy ho ale v období dlouhých nocí vyžadujou :).
A když proškrtám zbytek nostalgických nálad a uvažování o věcech minulých, přítomných a budoucích - co zbývá?
Doufat, že neodlítnem, a že třeba za týden nebo taknějak přijde konečně zima.

Protože cokoli blognete, může být použito proti vám. Protože jsem nějaká rozcitlivělá, asi díky počasí, a proto píšu víc osobně, než bych chtěla. Trápí mě pár věcí, ale o většině z nich na blogu prostě psát nechci, a to ani v obecné rovině. Být moc osobní se prostě nevyplácí.

“Chci smazat nějaký soubory, a ono mi to pořád vyskakuje ’soubor byl změněn, uložit?’” tápá mamina, v téhle (pro státní správu) nekřesťanské hodině ještě v práci.
“Počkej počkej… to zní, jako bys je měla otevřený… to musíš zavřít… pak to označíš a do koše, a pak ještě musíš ten koš vysypat,” snažím se sesbírat střípky děravějících vidlozních vědomostí.
“Označit… no do háje, teď jsem to zmáčkla, to se mi to zas otevře… já nechápu ty lidi, co si stěžujou, že si omylem smazali nějakej soubor. Jejich starosti bych chtěla mít,” hudruje mamina a já se směju. Nakonec se podaří a soubory jsou odstraněné.
Já mám všechno nakopírovaný radši dvakrát, ne-li třikrát, a před smazáním čehokoli se třikrát rozmejšlím. Jednou jsem omylem smazala (naštěstí nedůležitý) soubor, když jsem si zaměnila příkazy mv a rm :o). Já bych zas chtěla mít její starosti! :)

Taky bych chtěla léto, aspoň na chvíli. Většinou nemám s ročními obdobími problém, jenom listopadové plískanice mi vadívají a v únoru, v březnu na konci zimy už se obvykle cítím vyčerpaná. Teď už si přes měsíc připadám jak v hodně hnusném předjaří, a přitom zimu máme mít ještě před sebou. Help! I mrazy by asi byly lepší než tohle. Jsem strašně protivná a sama si lezu na nervy, je to jako několikatýdenní PMS :).

Ležím teď v angličtině a zjišťuji, co nevím; hlavně frázová slovesa jsou hrob. Asi dám tu stovku za Mediatéku, jestli mě nenechají si ty testy ofotit zadarmo, jak někdo říkal, a příští týden budu polehávat tam; zatím mám “jen” cvičebnici k FCE.

A tohle mě zaujalo: banner z IESB.NET, dávám odkazem, protože jinak se resizuje podle stránky :)

…ještě jednou z půlhodinky čekání na zápočet…
“Hele, a jak tyhle flašky otvíráte (Mattoni Sport)? Já si to koupila kvůli tý flašce, ale nejde mi to odšroubovat. Ani hasákem.”
“Hasákem…? Ukaž… Nojo, fakt to nejde…”
“Můžu?” Nečekám od toho nic, majitelka i pokušitelka se dávno baví o něčem jiném, já si beru láhev, obejmu uzávěr, otočím.
“Tady máš,” podávám odšroubovaný kousek i zbylou láhev majitelce a připadám si jako Železná Zekonka ;).
I když v testu o superhrdinech mi vyšlo něco úplně jiného.

V půl jedenácté jsme se sešly v “čekárně” na zápočet; samé holky, tak jak to mohlo asi vypadat.
“Já už čtrnáct dní zvracím.”
“A nejsi v tom?”
“To jsou jasný příznaky…”
“No to by už bylo…”
“…tak druhej měsíc, no.”
“Taky jsem koukala, že zrušili takový ty příspěvky na antikoncepci.”
“To už dávno.”
“To zrušil Rath; přímo těm pojišťovnám zakázal to poskytovat.”
“Co von vo tom může vědět, když nemá frndu!” razantně zaargumentovala moje oblíbená Vda.
“Zato má dvě, do kterejch…”
“…může kecat.”

vybírala jsem si ho teď asi za ty příspěvky, které jsem v prosinci blogovala, přestože za to mnohdy nestály. Se začátkem nového roku jsem neměla mockrát chuť posadit se ke klávesnici; pokud ta chuť přišla, nějakým záhadným mechanismem se to vždycky zvrhlo do bilancování a do melancholických výlevů nad počasím, chmurně vysokými výročími, počasím, rodiči, mlhavou budoucností, počasím, finanční vyčerpaností a kvalitou bydlení. Tak jsem se na to vybodla a šla radši z mouky po sýpce smetené upéct pár muffinů, které teď příšerně uměle smrdí z kuchyně a já hádám, jestli mi do trouby zapadlo víčko od mlíka, roztekla se silikonová forma, která budí nedůvěru už od pohledu, nebo jestli ty muffinky z nevyzkoušeného těsta budou vážně tak hnusný.
Krom toho, že nám plesniví zdi na severní stěně domu a táhne nevyměněnými okny na jižní, začal nám ještě za ložnicovou zdí nový soused z vedlejšího vchodu každý den až do večera ohulovat věž nějakým libozvučným technem. Když začal produkci dnes, došla nám trpělivost a zašli jsme za správcovou.
“My teda víme, že taky nejsme nijak zvlášť tichý,” ospravedlňoval se Lvíček po schodech, “ale to je každej den a my máme oba zkouškový období…”
“To my taky nejsme,” oblíkala se do kabátu správcová, “je nás hodně, a bude nás ještě víc, Máňa v květnu čeká rodinu.”
Spadla mi čelist. S Maruškou jsem si jako dítě hrála, je o rok starší a tuším, že jsem si tu před časem stěžovala, jakou práci se u nás dá obhájit na bakaláři. “V březnu má mít státnice,” doplnila správcová, a já trochu škodolibě opáčila, že to je tak akorát.
V neděli jsem byla s mámou vybírat nábytek a na obědě ve skontorestauraci si prohlížela článek o babyboomu českých “celebrit”. Dvanáct těhotných ještě asi nebude konečné číslo. A nejenom celebrity, minimálně dvě internetové známé a bůhví, kdo ještě. Mě ta představa stále ještě děsí :).
V posledním patře sousedního vchodu jsme zazvonili na zvonek. Soused se omluvil se slovy, že to netušil a že to hned ztlumí, a slovo zatím drží. Jo, bylo to zase vcelku o ničem. Ale už mi to blogování nějak začínalo chybět. A co má člověk taky dělat, než se mu dopečou muffiny?
PS: Ale jo, dají se jíst :).