Quanti blog

Včerejší akce byla skvělá… Nejlepší by bylo vypsat sem celý obsah party, od vtipkování ohledně ceny za šatnu po závěrečného panáka, ale na to jednak nemám tolik síly (vydalo by to na několik stránek), jednak není všechno vhodné… tak doufám, že bez blogové berličky ten zbytek nezapomenu :).
Po vystání fronty na šatnu jsem šla hledat lidi. “Čuchni si, že to smrdí jak podpaždí?” natáhnul ke mně ruku s půllitrem Pavel a já se zbytek večera dotkla jenom piva, které prošlo důkladnou kontrolou. “Tak co škola? Mimochodem, nechal jsem se vyrazit,” smál se na mě Martin a já smích opětovala: “Víš, že mě to nepřekvapuje?” “Ale od září zase nastupuju,” uklidňoval mě exFELák a já si nebyla jistá, jestli mu to přeju, nebo ne. Bylo na nich na všech ale vidět, že je jejich práce baví a upřednostňujou ji téměř před vším. Což jim závidím, ne to, že to dokážou, ale že to mají. Vlastně i to, že to dokážou při práci na hardware, protože to je obor, který mi nic neříká. (Servisní procesory ale při testování působily zajímavě, a bůh ví, třeba by mě to taky chytlo.)
“Lvíčka jsem naposled viděl u baru, ale už před nějakým časem,” poradil mi ještě, a taky jsem ho v určeném směru nalezla. Šel se se mnou najíst a většinu večera jsem pak pendlovala mezi jeho týmem, jeho bývalým týmem a svým bývalým týmem ;).
“Kde je Marek? Já bych ho chtěla nějak naštvat,” pronesla jsem zálibně se sklenicí koly v ruce (na úkor Lvíčkova lehce cholerického kolegy).
“Naštvat Marka? Ty si ráda hraješ s ohněm, co?” prohlížel si mě jiný Lvíčkův kolega. “Abys nedostala ukazovátkem. Nosí ho všude s sebou.” Objekt diskuse se objevil v doslechové vzdálenosti: “Marku? Máš u sebe ukazovátko?”
“Nie, ale mám nôž,”sáhl Marek ve zlomku vteřiny do kapsy, v druhém zlomku vteřiny ho otevřel… a já radši ztichla :).

“K. je těhotnej,” prozradil mi stranou Lvíček. “Teda jeho žena.” K. zrovna vyprávěl publiku, které obsahovalo i Marka, o 28 milimetrech. “To som nevedel, že máš iba takého malého. Ale neboj sa, i s malým šaškom se dá hrát velké divadlo,” okomentoval to Marek a moje poznámka, že to je čistá pravda a on, Marek (tak o půl hlavy menší než já .)), může hrát úplně všude… zůstala (naštěstí) přeslechnuta.

I při matonce, dvou colách, pár hltech piva z Lvíčkovy sklenice a čestného panáka whisky (Jameson?) nakonec, neboli za střízliva, večer utíkal a utekl rychle a výborně. A já přemýšlím, jestli je dobré, nebo špatné znamení, že se tak výborně pobavím právě s partou geeků - na většině z nich to ale není poznat a je s nima sranda. A já jsem hrdá na to, že jsem mezi ně nějakou dobu patřila a snad zase někdy patřit budu. A je mi jedno, co si kvůli tomu kdo o mně bude myslet ;). Každopádně ale - za střízliva a bez zásadních zvukových kulis se paří ze všeho nejlíp (ty hlasivky mě ještě trochu bolí… :)).

…to se prostě občas stává, že na nějakou zapomenete nebo si ji nestihnete vzít, takže se vám přesune do dalšího dne .) Já to nestihla, protože jsem celý den vyráběla předvánoční úklid a pak si šla trochu zapařit s (ex)kolegy. A krom toho, že jsem si zas vykřičela hlasivky, to bylo super… prostě mě baví trávit čas uprostřed bandy geeků ;).

Dneska jsem se chtěla jet podívat na Chodov na vánoční program, který se tam konal (a ještě jeden výstup od 17:30 koná, pokud jste někdo poblíž). Udělalo se mi ale - po výletě po delší době do školy - zase hůř, takže jsem se prostě nedokázala vyhrabat z postele, kam jsem po obědě zapadla.
Nechce se mi myslet na Vánoce: divná je už jen ta představa, že budem slavit den “předem” - obalovat kapra? vyrábět salát? zpívat koledy…? Dřív jsme tohle všechno dělaly s mámou 24. a na 25. prostě pár kousků kapra zbylo, odložila se i půlka dárků a nemuseli jsme se ani žinýrovat zpívat “nám, nám, narodil se”, protože už to byla pravda. 23.? Nejsem praktikující křesťanka, mělo by mi to být jedno, ale je to hrozně divná představa.
A i kdyby… Co budu dělat 24.? Štědrý den - a bude po nadílce… Přece to nebudu opakovat 24. jenom s mámou? Dělit už tak početně minimální (určitě oboustranně, jak mamina nemá čas na nakupování) nadílku napůl? A co 25.? Zůstat už třetí den u rodičů? Vtírat se kamarádům? Proboha…
Nějak to dopadne, je to jen pár dní. Ale - fakt se mi nechce na to myslet.

Když Lvíček požádal u pokladny o tašku, dostalo se mu odpovědi “za korunu nebo za dvě”. Ještě lepší je, že Tesco to chystá taky. Šetřeme životní prostředí a náklady. Ok…
Měla jsem každovánoční sraz s holkama. Nepříliš vhodně načasován; vzhledem k těsně premenstruačnímu stavu mě bolela hlava a byla jsem podrážděná (snad to nebylo moc poznat). Jinak jsem je ale ráda viděla, hlavně Ilonu, která je trochu ostříhaná a zdálky připomíná Carterovou :). Předběžně jsme si domluvily i to, že bychom mohly strávit Boží Hod (aspoň částečně) spolu, pokud se situace nevyjasní příznivěji.
Dostala jsem dárky! Letos první, což určitě potěšilo (snad i ty moje, na druhou stranu). Takže si můžu sednout k holandské pohlednici, umýt si ruce Bali mýdlem, pověsit do okna dřevěnou ozdobu, zapálit cestovní svíčku, natřít nohy krémem a udělat si čaj “Banana Colada”.
Skoro se letos obávám, že to Štědrý den u našich ani nepřekoná ;). Ale Štědrý den má být dnem překvapení, a třeba se - v pozitivním směru - pletu… :)

prohlásil Lvíček, když bylo ráno pod nulou a já měla vánoční náladu ;).
Během dne se mi ale přihoršilo: alergická rýma ze zvířeného prachu včera a průduškám to taky moc dobře neudělalo. Cestou z pošty jsem se proto zastavila v lékárně.
“Heleďte,” povídám magistře trochu nedůvěřivě, “nějaká podpůrná léčba bronchitidy, jak tady máte všelijaký ty pastilky… máte něco vážně dobrýho?”
“Máme,” ona na to, “islandskej lišejník,” a sahala do regálu pro krabičku.
“A kolik to stojí?” mžourám na to.
“No, hodně,” zasmála se. “Sto dvacet pět korun.”
“A vážně to funguje?” ujišťovala jsem se.
“Vážně,” ujistila mě.
“Tak mi to dejte.”
V tramvaji jsem vybalila jedno cucavé průhledné kolečko a dala si ho do pusy, odhodlaná snést jakoukoli chuť. Chuť by sice gurmány nenadchla, ale nebyla zdaleka tak strašná, jak jsem se obávala. A za pár minut jsem cítila (je to jak reklama na Lurdy, ale vážně), jak balvan na prsou mizí. Sice se ještě vrátil, ale už ne v tak silné a nepříjemné podobě, a dokonce jsem si jednou odkašlala!
Takže úplně zadarmo, ale zase s čistým svědomím tu můžu udělat reklamu na IslaMint. (Aspoň doufám, že to stejně zabere i zítra, až do úplného vymizení.)
Jo, a nad stůl jsem si natáhla červený řetěz. Ale vypadá trochu blbě, tak ho možná zas sundám.

Už jsem rozepsala čtyři příspěvky a všechny se mi zvrhly do něčeho moc osobního. Když trávím čas u rodičů nebo s rodiči, stává se mi to.
Za dva týdny jsou Vánoce; nemám žádnou výzdobu, neplánuju (téměř :)) žádné cukroví a dneska jsem mámě navrhla, ať se vykašleme i na rybí polívku a salát a kapra si dáme s chlebem.
Je to tím, že je tak teplo - vánoční atmosféra prostě letos nepřichází, jinak si to neumím představit.
Pravda, dárky už mám prakticky všechny a občas si pustím koledy… ale to je konečná.
Nevím, proč mě atmosféra u rodičů většinou dostane do hluboké melancholie. Možná to, že jsou v novém bytě pořád staré krámy a máma každou věc před vyhozením třikrát otočí a pak si ji stejně schová. Možná i to, že o mém pokoji se už mluví jako o “pracovně”. Člověku je to trochu líto - váš pokoj u rodičů je takové vaše teritorium, které jste vždycky mysleli, že vydrží navěky. Jenže rodiče taky potřebujou žít.
Každoročně po mně otec chtěl, abych psala Ježíškovi. Po pubertě to začlo být poněkud trapné, ale zvykla jsem si. Jedna velká věc a zbytek - knížky, cédéčka, drobnosti - byl výběrový, orientační seznam pro mámu. Letos máma něco navrhla tátovi, táta to navrhnul mně a já, i když jsem původně měla jiný nápad, jsem souhlasila, protože to byla slušná nabídka. Čekala jsem ale aspoň, že se máma zeptá, tak jako každoročně, co bych chtěla k Vánocům. (Ptám se, samozřejmě, taky; ale málokdy se něco dozvím.) Místo toho si jenom povzdechla, že toho má moc a že doufá, že mi aspoň něco pro radost zvládne koupit.
Dopis pro Ježíška zůstal v zadní kapse džínů: nikdo se po něm nesháněl.

Tahle otázka u nás nikdy nebyla aktuální, nepatřili jsme mezi rodiny, které se chlubí počtem typů cukroví, a z každého, kdo peče nad deset, je mi vyloženě špatně :). Letos se mi do patlání nějak nechtělo, takže jsem v Bille popadla tři balíčky, kokosový, kakaový a světlý linecký, a udělali jsme si válecí a vykrajovací odpoledne :o).
Z každého těsta jsem půlku vykrájela (světlé všechno) a upečené budu slepovat jednak v rámci příchuti, jednak mezi sebou, jednak marmeládou a jednak možná čokoládou, nutelou nebo krémem; ze zbylého těsta chci udělat rohlíčky a namáčet je v čokoládě nebo citrónové polevě (taky obojí). (Když bude čas a nálada, možná ještě spatlám domácí ořechové těsto na pracinky a medové na perníčky.)
Tak kolik vlastně budu mít druhů? :)

Za barákem, když jsem šla ráno s tříděným odpadem, nám kvetly sedmikrásky. A nejenom nám.

Když jsem dorazila k doktorce, nikdo tam nebyl. Tedy skoro nikdo: dva lidi v čekárně vstoupili téměř vzápětí současně do ordinace a současně taky za pár minut odešli, ani jsem se nestačila začíst do Vánočních dortů. Pak mě doktorka pozvala dál, a tam byla taky sama.
“Sestřička má dovolenou,” odpověděla a šla si sama vytáhnout moji kartu. “Tak copak tě trápí, Janičko?”
Popsala jsem jí potíže, poslechla si mě a diagnostikovala menší bronchitidu. Dostala jsem (nepřekvapilo) antibiotika a sirup na odkašlávání.
“Prý máte v rodině miminko,” udržovala jsem společenskou konverzaci poté, co jsem popsala, jak to mám já se školou a rodiče s rekonstrukcí. “Naši mi ho ani nevyfotili, když byli na návštěvě.”
“Počkej,” zasvítily jí oči, “Alice před chvílí přijela, tak já ti ji ukážu!”
Odešla ke dveřím, spojujícím ordinaci se soukromým bytem, a zavolala do jeho útrob: “Aličko, je tady Janička Q., chtěla by vidět malou.”
Moje vzdálená sestřenice přišla s miminkem v náručí a řekla mi “Dobrý den”. Nejspíš jí nedošlo, kdo jsem, nebo… Už nejsme děti, no.
Pochválila jsem čtyřměsíčního prcka s vykulenýma modrýma očima, podala jsem mu prst do ručičky a po chvíli, abych ho radši nenakazila, se rozloučila stejně zdvořilým “nashledanou”, jako Alice se mnou.
“Hezký Vánoce!” odešla jsem pak s receptem.
“Tobě taky, Janičko, a pozdravuj maminku!”

“Jdeš úplně zbytečně, vůbec nikdo tu není,” přivítala mě Vda na katederní chodbě, kde jsem se objevila tři čtvrtě hodiny po plánovaném začátku přednášky, která nikdy nezačíná dřív než o půl hodiny později. S blížícím se termínem rozhodnutí o změnách ve vedení je ale vedoucí katedry (údajně) čím dál zmatenější, nesoustředěnější a neorganizovanější. Usoudila jsem, že teď už ta přednáška pravděpodobně vážně nezačne.
“Já si odskočím a můžem do Týnský na kafe,” pravila Vda, když jsme si vyměnily pár informací o tom, jak je nám oběma blbě a že to jsme tam vůbec nemusely chodit. “Na čaj,” zpřesnila jsem to automaticky, než mi došlo, že “na kafe” je poměrně běžný terminus technicus pro to, jít někam na něco.
“Nojo, asi na čaj, to se tak říká… já běžně chodím na kafe s lidma, co kafe vůbec nepijou.”
Cestou jsme probraly bronchitidy, rýmy, zubní i zažívací problémy a na místě jsme se u černého a šípkového čaje dostaly přes školu, práci a prachy k Vánocům.
“Letos se moc netěším, protože u nás bude babička. Žije sama a když se strejda oženil, začali si ji brát na Štědrý den k sobě, ale ten další rok řekli: ‘A teď vy!’ Jasně, to je spravedlivý, v pohodě, ale když my máme ty Vánoce vždycky tak pohodový. S mámou nic neřešíme, nejsou umytý vokna? Nebyly umytý dva roky, komu to teď vadí? A kdo by taky v mínus deseti myl vokna? Jenomže babička je strašně nervní a kazí mi tu pohodu.”
“Mně by ji kazil táta, ale poslední roky není nikdy na Štědrý den doma.”
“A co jako dělá? Hele, nemá von druhou rodinu?” napadlo Vdu.
“Nevím. Dřív snad jezdil a dělal nějaký pořady, i na Silvestra, ale to už poslední dobou bejvá s mámou. Nevím, je to dost možný. My se neptáme. Letos asi budu s mámou večer zase sama, a moc se mi tam nechce, vždycky na mě padne taková úzkost, která se dá přebít jen S tebou mě baví svět v televizi v ložnici, cukrovím a grogem. Nebo na netu.”
“Já vždycky měla tradiční vánoční program. Dopoledne klasika, nějaký ty Popelky, odpoledne aspoň na hodinu procházka s kamarádem, co bydlel v ulici o tři vchody dál, pak jsme přišli do přízemí a tam byli rodiče u sousedky na vánočního panáka. Vrátili jsme se nahoru, vrzli kapra do trouby a bylo. Ale teď to bude úplně jinak. S tím kamarádem jsme se rozešli dost ve zlým, přátelství skončilo. No a bude u nás ta babička…” povídala Vda krapet rezignovaně a já jsem jí rozuměla - i tradice někdy, přestože nechceme, končí, a nejhorší je, když víme, že ty svátky, které máme rádi, prostě nebudou podle našich představ. Ale vždycky to nějak zvládnem.
(Jenom jsem trošku záviděla, když jsem slyšela o těch sousedech s vánočním panákem.)

Lezu do metra, a najednou na mě postavička s krosnou nadšeně zvedá obočí až k čepici. “Lucko, čáááu!” Už dlouho jsem nikomu nevlítla do náručí. “Tak jak se máš, jedeš ze školy, žejo? Jak to jde?” Probíráme těch asi deset minut, po které je únosné se zdržovat, co se dá, od prasečího moru až po Silvestra. “Letos nic nemám, určitě nejedu nikam pryč, tak třeba na těch pár hodin můžem někam,” a já doplňuju, že klidně třeba k nám. A aspoň mám větší odvahu k tomu, k čemu už se asi týden odhodlávám, napsat i ostatním, v (skoro) půlce prosnice už téměř drzý mail, co a kde mají v plánu na konec roku 2006.
Na ČT budou relaxovat u karaoke Japonci i našinci, ale doufám, že ne my :).

…ale stejně to moc nepomohlo. Bolí mě na prsou a není mi dobře, už jsou to dva týdny, co se z toho nemůžu vyhrabat. Asi nepopřu, že to souvisí i s psychickou stránkou a neustálým strachem, co bude, jak bude, co mi otec slíbí a čím mi zas pohrozí, když se neshodneme.
Nemám náladu psát. Nemám náladu na nic. Znechucuje mě to.
Nechci Vánoce.

Za posledních pár dní jsem, jako fanatik na samolepky, nasbírala Katku, Vlastu, TV Revui (br) a ČiliChili s vánočními lepicími pozornostmi. Proti svému zvyku dokonce zvažuju odlepení a použití některé z nich ;). Pokušení přilepit si čivavu na notebook asi ale přece jenom odolám.
Cestou od zubařky (dvě hodiny nejíst vůbec a týden nic tvrdýho) jsem dneska pokoupila téměř celý zbytek plánovaného dárkovstva. Teď, kdyby přišla sněhová vánice (ha ha) a dva týdny jsem se nedostala z bytu, trápilo by mě jenom to, že nemám rezervní platíčko antikoncepce. Zbývá ještě pár drobností, ale to už jsou spíš bonusové věci, takové třešničky na dortu, na které buď narazím (a zbydou na ně peníze), nebo ne. Základ je hotový.
Pořád mě ještě bolí v krku, i po třech čajích a kuřecím vývaru, takže asi zatnu zuby a zkusím deset sekund cucat zakoupené echinaceové kapky. Když to nezabere, už mi zbyde asi jen svařená slivovice.
Léčbě zdar!