Quanti blog

Od tohohle týdne nejmíň na šest týdnů nepodmíněně každodenní poslouchání koled. Chudáci. Na druhou stranu - už JENOM šest týdnů! Samotnou mě to překvapilo. Je třetina listopadu a za blbých 6 týdnů budou finišovat vánoční přípravy.
Je fakt, že většinu dárků mám vymyšlenou a část připravenou. Co dostanu já, se radši po loňsku ani nedomejšlím :).
Včera jsem potřebovala skočit ještě pro chleba a je fakt, že se mi moc nechtělo. Ale překonala jsem se. Koupila jsem pár dárečků, formu na muffinky, nějaký jogurty… přijdu domů, vybalím - a já nemám ten chleba. Nejsem zas tak blbá, jak to vypadá: vím určitě, že jsem ho měla v košíku. Na účtu taky nebyl. Tak buď mi někde cestou vypad, nebo zůstal na páse. Těžko říct. Každopádně jsme neměli co snídat.
Ale jo, něco se našlo, ale ty jogurty takhle při zimě nejsou na snídani úplně ono, a čokopiškoty jsou už víc zobání než jídlo.
Ve středu jsem se málem zakuckala smíchem, když nám Doktor Antropolog poutavě povídal o mexických pyramidách a o tom, jak se lišily od egyptských hlavně tím, že nebyly používány jako hrobky, i když to neplatí absolutně, protože v jedné z nich se taky našel sarkofág. Dusila jsem se a snažila se nemyslet na Hathor. Někdy je ta Stargate pěkně naprd! :)
Začíná na mě jít nějakej kašel, a taky začíná zima, i když zítřejší Martin snad přece jenom v nížinách na bílým koni nepřijede. Zato doufám, že zase někde ukořistím, jako loni, mladé Svatomartinské. K tomu kuře à la husa (normální husu bych asi nestrávila ani za pomoci deci becherovky a dvou litrů piva) a zima může přijít ;).

Když jsem se vracela podruhé ze školy, byla už tma. Pohroužená do myšlenek o budoucnosti katedry jsem úplně mimoděk nastoupila do autobusu, který dorazil k zastávce hned po mně. Měsíc v téměřúplňku se skrýval za takovou tou průhlednou mlhou, o které vaši rodiče říkají, že když je kolem měsíce, bude pršet. Spolu s mou chůzí se schoval za panelák a já zjistila, že romantická může být jakákoli budova, když je dostatečně obrostlá stromy.
Když jsem jela v tom autobuse, měla jsem pocit, že na mě bude doma čekat máma. Zvykla jsem si a přesto, že ten byt teď vypadá úplně jinak, než když jsem chodila do školky, pořád mám zafixovanou tu malou holčičku, jejíž maminka sem patří stejně jako ona.
Bylo mi z toho všeho i z toho posmutnělého měsíčního světla nějak smutno. Ani moje oblíbená Dancing in the Moonlight, kterou jsem objevila na YouTube, tomu nepomohla - spíš naopak, dýchá z ní nostalgie.
Když přišel Lvíček, řekl mi, že jsem si o jeden dárek říkala tak moc okatě, že už je mu blbý mi ho koupit.
Když jsem se večer usadila k vyhlašování Superstar, čekala jsem ledacos, ale určitě ne, že vypadne Tereza. Byla moje favoritka, a je zajímavé… Z devítky loni vypadl člověk, co mě nejvíc bavil, Filip Janko Witch ;). Letos taky jediný pro mě zajímavý, byť pochybný zpěvák - Aleš. Z osmičky loni vypadla moje favoritka Klára. Letos moje favoritka Terka a ještě na stejné písničce, kterou loni zpívala Klára (i když v jiném kole).
Je normální, že je člověku občas smutno z kravin, nemá cenu to nějak řešit, přejde to samo. Největší podíl na tom nejspíš bude mít ten úplněk…

Nemám náladu tenhle příspěvek nějak literárně opracovávat, takže jím budou zmítat podobně rozporuplné emoce, jako zmítají mnou - potřebuju to dostat z hlavy.
Ráno mi na metru do ruky s Metrem vrazili i sušenky. Nepohrdla jsem, jako svačina se k mandarinkám hodily. Nestihla jsem si udělat akorát čaj, tak jsem si ho dala v Týnský. Stala se totiž opět oblíbená libůstka, že první pondělní hodina odpadá, aniž by kdo v pátek co tušil. Tak se pár lidí rozprchlo za vyřizováním; já šla s “jádrem” na “detašované pracoviště” naší katedry a nechala si cestou vyprávět Lexovy recese posílané do Volejte řediteli. Na diplomku by to klidně dalo ;).
Během hodinky jsem šípkovým čajem utužila své zdraví a družným hovorem vztahy se spolužáky ;) a zmizela o deset minut dřív, abych se stihla stavit v Ticketportalu.
“Brý den, máte tu taky normální lístky na koncerty?” zeptala jsem se pána s knírkem a bříškem za pultem s plakáty lákajícími na loutkového Dona Giovanniho. Měl, ale každý úkon v rezervačním systému v IE na staré šunce s modemem, co tam měl, trval… no, několik desítek vteřin až minut. Po čtvrt hodině a několika odkliknutích téhož jsem konečně držela v ruce dva vytištěné lístky na křest a mazala, abych si stihla před Ekoložkou odskočit. Ale dneska byli všichni zpomalení a v klidu.
Odpoledne jsem se s Lvíčkem potkala ve dveřích, tak jsem mu nestihla říct ani o lístcích (které našel na stole), ani o tom, co jsem se během “polední pauzy” dozvěděla na netu. Děkan vypisuje dodatečné konkurzní řízení na místo ředitele KTK. Přijdeme o náčelníka. Nejspíš.
Došla jsem autobus a zhnuseně si celou cestu měřila tlustou, černě oblečenou bábu, která si vedle sebe na sedačku plácla svýho tlustýho černýho psa. Jenom moje nechuť ke konfrontacím mně zabránila, abych jí řekla něco od plic. Ale ne. Radši se do žádných žabomyších sporů pouštět nebudu. (Beztoho byly ty koženkový sedačky hygieničtější, i když všechno je lepší, než ty chlupatiny v novějších tramvajích.)
Ve škole jsem stihla novou informaci infiltrovat do kolektivu i k doktoru Diplomovému, který prohlásil, že to nevěděl, nicméně že ho to nepřekvapuje. Po semináři jsem na něj vystála asi čtvrthodinovou frontu, po níž mi sdělil, že tenhle týden by měl už konečně mít čas na moji diplomku. Věděla jsem, že není lehké ho sehnat, ale na začátku tohohle semestru je snad ještě vytíženější, než na konci předchozích, potažmo ve zkouškovém. Věřím, že alespoň na tu konzultaci nad tématem DP a nad výchozí literaturou ho nějak urvu, a pak už toho moc potřebovat nebudu. Čekala jsem na něj na chodbě současně se Šéfem. Několikrát jsme se na sebe podívali. Nic špatného na něm nebylo vidět.
Cestu domů jsem si krátila přes půdu výtahem, kterým se dá dojet až k zadním dveřím, nejbližší cestou na Můstek. Už během čekání jsem cítila povědomou, nepříjemnou vůni. Když výtah přijel a otevřel se, pach zintenzivnil.
Do kabiny se někdo vyblil.
Punk’s not dead yet.

Už asi chápu, proč se některým klukům včetně Barta Simpsona tak líbí jezdit s bagrem a podobnými vozítky na skládkách a demolicích. Včera v Domečku jezdil bagřík, žlutej. Vypadalo to, jako když si na skládce hraje kluk: najížděl na hromadu odpadků, lžící je vytlačoval co nejvýš a žďuchal do nich, jako když pes něco chce. Vypadalo to, jako když řidiče ani nemá a jen si jezdí, upěchovává odpadky a tváří se důležitě jako dítě, kterému necháte vykrajovat cukroví.
“Hoďte mi to do tý lžíce,” zavelel (přece jen existující) řidič, a tak stará vana přistála v lžíci. Bagřík se rozjel - už zase jako bytost sui generis - a dychtivě se rozjel vyklopit svěřený náklad do kontejneru s nápisem Velkoobjemový odpad. Vana mu zůstala trčet nad okrajem, takže zvednul lžíci a chvíli ji tam uplácával jako bábovičku.
Měla jsem chuť napsat večerníčky o bagříčkách :-).

antispam na Bloguje není dělaný pro uživatele - pokud nemám říkat militantně přímo na linuxu, jelikož jsem si vědomá, že i widle se dají znásilnit k provozování více ploch - tedy pro uživatele víceplošného systému. Napíšu komentář, zmáčknu odeslat - a přepnu na jinou plochu s pocitem, že na té stránce už nemám co dělat. Jenže tam čeká ještě tlačítko Potvrdit a když ho stisknu až po pěti minutách, bůhvíproč mě považuje za podvodníka :). Jestli by nebylo lepší třeba zaškrtávadlo “jsem bot” nebo matematická úloha :).

První polední přednáška s člověkem, který projede celou sémiologii během tři čtvrtě hodiny (chudáci spolustudenti) - to jen pobaví.
Narazit na prima, ochotný a usměvavý lidi v každý instituci nebo krámě, kam vlezete - to potěší. (Stejně jako druhá přednáška doktora Antropologa - málem bych zapomněla, jak umí být zábavný.)
Ulovit v trafice hned tři nový vánoční magazíny a ještě mít ve schránce vánoční katalog Knižního klubu - to rozjaří.
A díky škole porozumět sama sobě a věcem kolem sebe, a pochopit znamená (téměř) se smířit - to upokojí.
Takový kus podzimu prolongovat… jen už pokud možno dál neochlazovat, ještě nemám zimní boty .).