Quanti blog

Zítra vyloupnem první okýnko z adventního kalendáře. V neděli zapálíme pomyslnou první adventní svíčku (letos si věnec asi nejspíš pořizovat ani nebudu). Dnes mi přišel první vánoční spam (”Big Xmas sale for replica”). A mně přejíždí mráz po zádech. Předvánoční srazy. Pečení cukroví. Dokupování dárků (sice pár, ale je několik zásadních věcí, které ještě nemám vymyšlené, a teď se zas, jako každý rok, všude bůhvíodkud vynoří davy…!). A samozřejmě vánoční úklid a organizace, do toho školní záležitosti a naši mají úplně jiné starosti, takže si asi zas budu kupovat dárky sama.
Když jsem byla malá, tímhle dnem všechno začínalo. Málokdy jsem měla už prvního adventní kalendář, ten jsem dostávala až k Mikuláši nebo ještě později, když zlevnily (ne vždycky stály patnáct korun :)), ale důležité bylo, že se prvního měla sníst první čokoládička a všechno se začínalo blížit. Asi si tady každý den (rady, promiň) trochu zavzpomínám…

Co mám vůbec psát o koncertě, po kterém mi už dvacet hodin píská v uchu? Že to byl fenomenální zážitek? Ne zas tak úplně. (Ta Lucerna, i když vydýchaná a kdesi cosi, prostě má něco do sebe.) Že to byl skvělý koncert? Upřímně řečeno, hodně část jiných bych na DVD viděla radši: klukům to místy docela ujíždělo. Že měl nezapomenutelnou atmosféru? Olmécké hlavy visící na Průmyslovém paláci… Radši obraťme list.
Přišli jsme čtvrt hodiny před oficiálním začátkem, tři čtvrtě hodiny před oznámeným startem a hodinu před reálnou úvodní písní. I přes příšerné fronty na vstup, na šatnu… jsme se lehce po půl deváté ustájili v kotli, asi v šesté řadě od pódia, a zůstali tam asi hodinu.
Stát v kotli je nářez; vidíte vzorek, který má Zemánek na trenýrkách, Homolovic ksichty, dokonce i Fenka utopeného za bicími. Playlist měl švih, nové písně střídaly vykopávky (v tom nejlepším smyslu ;)) a hosti - Lety mimo, Vypsaná fixa, Tři sestry, Divokej Bill - hrající někdy wohnoutí věci, někdy vlastní. Skutečný šok přišel, když na pódium vtrhla skupinka v českých ženských krojích s českou vlajkou, druhá banda v kožešinách a s vlajkou finskou a k tomu divoký vousáč: Waltari. Slyšet “Yo tese tele tari na sümbalesta” (eh, finsky fakt neumím, takže pokus o fonetický přepis .)) naživo (zvlášť v podání onoho velmi charismatického frontmana) se mi asi zas hned tak nepodaří a už kvůli tomu to za to stálo.
A ještě kvůli jedné věci. Samozřejmě proběhlo nové číslo Dua Egon a další libůstky, ale víc než hodinu se nám v kotli vydržet nepodařilo. Žízeň, nedostatek vzduchu, únava… Nalili jsme do sebe půl litru vody / džusu a chvíli si sedli do chodby. (Samozřejmě nám během té doby utekla moje nejoblíbenější písnička z Dědy - Dům bez oken - a dvě nejoblíbenější z Pedra, ne-li vůbec: Mostecká a Gramofón. Ale playlist se na takových akcích většinou nedostane předem. :)) Pak jsme se rozhodli vrátit do kotle a udělali jsme - no, napůl dobře, napůl špatně. Dobře proto, že na Banány naběhli neskuteční týpci navlečení v kostýmech banánů, pobíhali mezi kapelou a rozhazovali do publika - správně, banány. Pár jich dokonce přilítlo zpátky :).
Konec Banánů byl ale vohulenej natolik… ne na práh bolestivosti, to nemůžu říct, přestože mě v průběhu koncertu bolela spousta zvuků, hlavně ječení ze spolukotle. Prostě tak, že už to nebyla hudba. To už byly jenom zvukové (nebo spíš tlakové) vlny, v kterých nějaká muzika ani nešla rozeznat. Už jsem si za těch pár let zvykla, že koncert nemůže být, jako když si to pouštím doma z repráčků, že se to prostě musí vohulit. Ale tohle už bylo skutečně za hranicí jakýhokoliv hudebního zážitku, to si můžu pouštět na hlavu vodu z kohoutku, tlaky budou stejný a pro uši to bude zdravější :). Ale co, příště prostě už nepolezu do kotle a doufám, že zítra už začnu slyšet i na to levý ucho.
Ale to DVDso si asi stejně koupím :-)

• Na každodenní vánoční okýnka, jak už jste možná odhadli, nemám náladu. Možná od prvního prosince, adventní neděle nebo od Mikuláše. Když nic jiného, můžu publikovat útržky z diplomky. Pokud budou publikovatelné.
• Pořád jsem nemocná - tenhle podzim poprvé, takže vcelku úspěch, ale zato divně. Vždycky, když si myslím, že už se mi uleví, se mi přihorší. Možná to bude tím teplým počasím. Možná, že kdyby bylo jiné, stěžovala bych si, že to mám z mrazu.
• Kvůli tomu mi taky utekla poměrně pěkná sada nádobí v Tescu, kterou jsem tam okukovala a než jsem se rozhodla, že ji chci, lehla jsem. A než jsem vylezla, už nezbyl pochopitelně ani talířek.
• Že nejsem v náladě, je poznat i podle ondrášovského způsobu blogování, který mi rozhodně není vlastní.
• Podzim se dostavuje v té nejotravnější podobě. Ne, že bych tak toužila po zamrzlých dutinách, ale k samému závěru listopadu už určitý mráz patří. Zimní depky bývají o něco příjemnější, než podzimní. Jdu si udělat čaj.

“Těšíte se na Vánoce?” zeptala se mě dnes mamina v telefonní konverzaci jako vyloženě pozitivně míněnou a vzhledem k roční době u mě s Lvíčkem spíš řečnickou otázku.
“Ale čoveče ani ne,” konstatovala jsem. “To počasí, a vůbec… nějak mi to vůbec nedochází.”
Je v tom letos guláš. V šesti ze sedmi případů je čtvrtá neděle před Vánoci adventní. Letos, protože Štědrý den rovná se poslední adventní neděle, pokud připadne na neděli, takže ČT vysílala první adventní koncert, který nebyl ještě vůbec adventní. Haluz.
Samozřejmě, to teplo. Nepamatuju se, že bych koncem listopadu ještě nemusela vytáhnout kabát (měla jsem ho, pokud si vzpomínám, letos jednou, a to už před nějakou dobou). Sněžilo sice už před Martinem, ale od té doby maximálně mlha, déšť, inverze a smog. A tak dál…
Stejně mám ale takový nepříjemný pocit, že podvědomě pořád čekám na to, až spustí vánoční speciál Seznam. A jestli jsem to dobře pochopila, tak se letos nedočkám.
Asi si budu muset začít psát nějaký vánoční seriál na pokračování sama.

Sice vím, že sovy žerou hlodavce, ale že bude RSSOwl tak žravá, že mi schlamstne skoro celou krysu, jsem přece jenom nečekala :). Mně by ideálně vyhovovalo něco, co bude aktualizovat zdroje někde na serveru, třeba jako mail, takže při přístupu z jakéhokoli počítače budu mít vždycky k dispozici aktuálně “odečtenou” verzi. Ale to chci asi moc.

Po dnešku by měl začít adventní půst. Vzhledem k tomu, že jsem na zítřek bezděčně naplánovala k obědu rybu, to docela sedí. Jen ta kateřinská zábava nějak neproběhla. U mě místo včerejších 4 už jen asi 2 litry čaje, je mi o něco líp.
Za měsíc jsou Vánoce a já ještě nemám dárek pro maminu.
Za měsíc jsou Vánoce a já ještě ani nezačala plánovat pečení.
Za měsíc jsou Vánoce a já, samozřejmě, nemám ani náznakem vygruntováno ;).
Za měsíc… a Seznam ještě nespustil vánoční stránky (a už asi ani nespustí).
Asi to nenese.

Sháněla jsem do krysy nějakou čtečku, pokud možno ani g-, ani k-. RSSOwl je v Javě, což znamenalo závislost asi sedmdesáti balíčků včetně tomcatu apod., ale přesto mě nalákala. Ovládání je v něčem super (dvojklik na článku rovnou otevírá do nového tabu, mezi články se jde pohybovat šipkami), v něčem podivné (v článku nefunguje přeskakování tabulátorem, například ve formulářích, a jak zdroje, tak jednotlivé články se otevírají vedle sebe v tabech, kterých je navíc jen omezené množství). Celkově se mi ale líbí víc než Liferea, která sice vypadala uhlazeněji, ale ovládáním mě vytáčela; snad si zvyknu a časem přijdu na to, jak nějak znásilnit třeba ty tabulátory. Akregator pro mě ale stále zůstává nepřekonaným vrcholem :).

Jak si tu občas stěžuju na svoje nedostatečné společenské vyžití (za které si stejně můžu většinou sama), příští rok se jeví úplně jinak. Už teď se mi plní diář. Ovšem… preferovala bych trochu jiné události.
Rady, teď radši přestaň číst, myslím to dobře :).
Byla jsem u zubařky. Kaz ve čtyřce byl napraven hned. Šestka vypadá na rentgenu nevinně, ale když s ní mám problémy, nedá se dělat nic jiného než odvrtat a zjistit, co a jak. Zato v nevyklubaných osmičkách (3 ze 4) mám zánět a tak přijde to, kvůli čemu jsem se smála půlce známých coby degenerovaným. Půjdou ven. Týden po sobě, v únoru, antibiotika. A měsíc potom ten implantát, kvůli kterému jsem přišla.
“Ty už nevyrostou a jenom by dělaly problémy,” dozvěděla jsem se při pohledu na rentgen. Překvapilo mě to; když jsem byla jako malá na táboře, rostla osmička jedné tuším 26leté vedoucí, takže jsem neztrácela naději. Naděje nepřežije moje pětadvacetiny.
Co vím, tak se zákrok dělá jen v lokálním umrtvení, takže se mi někdo bude strašnou dobu hrabat v nejzazších útrobách pusy, a to na několikrát - Lvíček byl na celkovém, ale na to jednak nemám prachy a jednak si nejsem jistá, jestli by se mi chtělo (přestože prej narkóza je příjemná :)) - ale neměla bych to snad mít komplikované. No, myslela jsem, že tohle mě mine, když už jsem je měla X let těsně před vyklubáním… ale tolik to neřeším (to jen teď u blogu), protože na mě ještě ke všemu něco leze, mám teplotu a bolí mě v krku. (Omluvte proto mírně zmatenou strukturu.)
Happy Thanksgiving.

Předpokládala jsem, že touhle dobou budu na cestě na koncert skřehotací kapely. Kdepak, ouha, chyba lávky a tak vůbec; Lvíčkovi není dobře, takže místo fiksuzážitku je to čaj, paralen a náhlý, nečekaný a totální výpadek proudu od velkého věžáku na severu po velký věžák na jihu, včetně pouličních lamp.
Dneska jsem si střihla jednu přednášku pro čtvrťák a dvě přednášky pro páťák a přiznám se, že nebýt toho, že jsem měla něco domluvené v pět na Andělu, asi bych zase zdrhla, jako už jednou, co doktor Antropolog, který překrývá obě páťoroční přednášky, odpadl. Na dvě porce docenta B. a jednu doktora X (modří vědí a Google nemusí :)) za sebou totiž nikdy není člověku málo špatně.
“Jaký to je?” ptala jsem se páťaček před začátkem.
“Přednáší otázky ke státnicím. Nudný jako vždycky, ale tohle je aspoň užitečný,” jsou upřímné. Nakonec to je i docela záživné, vůbec ne taková příšerná nuda, jakou pamatuju z přednášek druháku, na které jsem se donutila jít snad třikrát; pero se mi nezastaví a jsou to i docela užitečné a zajímavé věci z oblasti rozpočtu a financování kulturních institucí. Zato na druhou porci docenta B. už nemám a odcházím asi dvacet minut před koncem poté, co už asi popáté během mých studií poslouchám patristiku a scholastiku.
Vůbec se během těch pěti ročníků některá témata prorotují i třikrát. Dějiny filosofie. Cyklický vývoj a kulturní oblasti. Psychoanalýza. Behaviorismus. Kognice. Z jiných úhlů a do větších hloubek, ale de facto pořád to samé. (Já vím, u státnic se mi toho bude zdát příšerně moc.)
Příšerně moc mám i doporučené literatury k diplomce, a to jí bude muset být ještě tak aspoň dvakrát tolik plus nějaký zdroj ve fránině plus nějaký nepřeložený zdroj (aspoň 50 normostran) na překlad v angličtině. Táta furt dává k lepšímu, jak kdysi napsal tři diplomky za víkend; zajímalo by mě, jestli si odkazy k literatuře vymyslel [stejně to nikdo nekontroluje], jestli si to vymyslel celý nebo jestli to psal z literatury, kterou měl většinou doma a byl prostě tak dobrej. Já bych každopádně napsala na stroji diplomku tak možná před důchodem.
Začíná to bejt moc dlouhý a nezáživný, takže věřím, že většina z vás to už prostě dávno přestala číst. Vy ostatní mě omluvte; tohle je prostě aktuální náplň mýho času. Většinová. Kromě shánění brigádníků rodičům, občasného quantituningu, postupné dechaotizace domácnosti a samozřejmě Vánoc.
Ale to taky slyšet nechcete.

Ne, že bych během uplynulého týdne a dvou víkendů nepsala - psala, ale nezpublikovala jsem to, protože to bylo akorát smutný, depresivní a příliš osobní. Organizovala jsem třídní sraz, což samozřejmě dopadlo blbě (taky už se do toho zas asi několik let nepustím). Naštvali mě rodiče, kteří si vymysleli na poslední chvíli do pokojů dlažbu (to je nápad), že prý laminátky “něco” uvolňují (hmmm) a na dřevěný se zase nesmí mokrým, čímž pádem se všecko posouvá o týden a moje asistence, která byla vyžadovaná na tenhle (prázdný) víkend, se posunula o týden, kdy je u Lvíčkových prarodičů vánoční burza.
Ach jo.
Tam jsme taky byli minulou sobotu - chlapi přezouvali auta a já s Lvíčkovou mámou a babičkou vařila a konverzovala o receptech, oblečení, školách, místní samosprávě, zvířatech a ledasčem jiném. Jak padne zima a začne se topit, stane se z domečku místo, které teplem a příjemnou atmosférou setrvale připomíná Vánoce. Mně je pak příjemný každý den, kdy tam můžem být (a nemusíme spát, protože péřové peřiny mi většinou spustí nehoráznou alergickou rýmu). Pravé Vánoce by mi tam ale určitě ten pocit zkazily - večeří se tam řízky ;).
Ne, že bych chtěla vyvolávat paniku, ale Vánoce jsou už za pět týdnů. Já už mám kupodivu i většinu dárků, jenom pro Lvíčka mě pořád napadají další a další, v podstatě ale stačí realizovat ještě pár nápadů a vymyslet něco pro maminu. A doufat, že nám o adventních víkendech zůstane dost času na procourávání vánočních trhů. (Podaří se mi letos vyjet někam do Německa nebo Rakouska, kde svítí spousty světýlek, celá města dýchají Vánocemi a svařák dostanete v pamětním hrníčku zdarma, nebo to zůstane zas až na příští rok?)
Co se týče adventu, myslím, že jsem konečně našla značku notebooků, foťáků a hudební techniky, která by vystihovala moji zálibu ;). Škoda (hm… anebo dobře? ;)), že nic z toho teď nepotřebuju. Ta značka bohužel nevyhlíží moc důvěryhodně :).
Svůj (už skoro dvouletý, letí to) notýsek jsem obdařila novou Fidorkou a šlape celkem pěkně. Není na tom ještě tak špatně, aby neutáhnul TADY nebo Trpaslíka, ale už jsem z nich z obou mírně znechucená (z Trpaslíka víc), tak na něm běhá - jako původně - krysa, za tu dobu ještě promakanější. Příjemně.
Bohužel, “lightweight” se na hardware neprojevilo, takže do školy ho zřejmě tahat zase nebudu… stejně jsem tam s ním při všech řídkých pokusech působila jako pěst na oko, nejsem na VŠE ani na Harvardu :).