Quanti blog

…dneska ráno už jsme z auta seškrabávali námrazu. Bylo pod nulou, což je nemilé. Ještě nemilejší je, že nám přestali topit a pouštět teplou vodu.
To v létě člověk snáší přece jen o něco málo lépe.

začal až dnes. Ráno je kurevská zima, to jednak… většina stromů si pomalu dala říct se zabarvováním… a Stan - naši místní krytou, leč bez pochybností letní hospodu dneska rozebrali. Navíc mě příšerně rozbolela hlava, což dělá z tohoto příspěvku jeden z mých nejkratších.

chlácholila mě maminka, když jsem si minulý týden stěžovala, že poslední hezký víkend v roce budu muset strávit přípravou půlky jejich bytu na rekonstrukci. Venku to vypadá na nejfamóznější podzimní týden. Mamina trvá na tom, že má bejt hezky jenom do středy. Asi jí budu muset věřit, nebo mi hrábne.
Venku je fakt krásně, stromy se barví, na nebi skoro ani mráček. Na balkóně si nám uštrikoval nějakej pavouček nitku babího léta, téměř přes celý zábradlí; bohužel asi nebudu schopná to nějak rozumně vyfotit. A do konce týdne buď jeden nebo druhý nemáme čas na výlet. No, člověk musí přežít horší věci.
Včera jsem měla ve schránce dokonce tři porce spamu (ráno, v poledne a večer, jako prášky na žaludek :)) a dneska volební lístky. Zhruba před měsícem jsem uvažovala, jestli si nejít zas něco přivydělat k volbám, ale rozhodla jsem se, že se na to vykašlu. To nadšení z rutinní a nudné úředničiny už zkrátka není, co bývalo…

Dopoledne jsem udělala razantní průvan v šatníku a vyhodila tašku od peřin plnou oblečení; další dvě igelitky čekají na odnos do charitního kontejneru, teda jestli tam ještě pořád je. Což znamená, že uprázdněné místo musím zas začít pozvolna naplňovat ;). Nebudu lhát, nakupování šatstva asi nikdy nebude mou absolutně nejoblíbenější činností, ale posledních pár let je to, místo pain in the ass, relativní zábava, a člověk aspoň nevypadá, jak kdyby povstal z hrobu (nebo z matčina šatníku 70./80. let).
Po obědě jsme se jeli mrknout na den otevřených dveří k budoucímu metru Střížkov. Vypadá to tam dost fajn (i když vize stanice Prosek je ještě hezčí), ale stejně bych tam bydlet moc nechtěla :).
Následovala asi tříhodinová cesta domů přes Černý Most, jmenovitě IKEA. Na sjezdu dolů k ikeáckému parkovišti zrušili kruhák a zavedli místo něj semafory, což byl napoprvé docela šok :). V IKEA byly mraky lidí a živá hudba… a já kromě pár potřebností do domácnosti pořídila další dárky, takže jich mám odhadem už kolem poloviny, což mě docela těší ;). Některé další jsou vymyšlené nebo v přípravě, akorát rodiče… to bude ještě trochu oříšek…
Mimochodem, jsem s těma Vánocema zas už nějak smířená ;).

Všichni, kdo čtete aspoň trošku pravidelně, víte, že jsem cvok do Vánoc. Proto vás možná (stejně jako mě) překvapí následující zjištění:
Já se letos na Vánoce netěším.
A nevím proč.
V pondělí jsem si koupila onen avizovaný první slepičí vánoční časopis. A po prolistování jsem cítila strašlivé znechucení.
Třeba jsem se už natolik obouchala.
Třeba ten časopis je prostě jen tak špatný (samá reklama, půlka absolutně nevánoční jídla, půlka složité cukrovinky s nablblými návody v minulém čase, jako ‘v míse jsme si rozpustili máslo…’).
Třeba je vážně moc brzo.
Třeba je to tím, jak nepříjemné zážitky jsem měla z Vánoc loni, hlavně ten strašný alergický záchvat po pár hodinách v rodičovském bytě (ale letos mají naši rekonstruovat…).
Nejspíš je to tím, že jsem si letos vůbec nestihla užít babí léto a stýská se mi po něm. (Už jsem ale několikrát září proučila a nezaznamenala jsem nějakou zásadní změnu.)
Nejhorší ale je, že ono to vážně je už jenom dva a půl měsíce. A když to nevychytám někdy do konce listopadu, čekají mě zase jenom příšerné prosincové návaly v krámech (ty jsem neměla ráda nikdy ;)).
Snad je to jenom běžná říjnová depka z nedostatku světla…

Byla jsem zvědavá, co si v MF PLUS (kterou si kupuju jednou měsíčně, protože neodolám knížkám) počtu. Rozhovor s jazykovým redaktorem ČT - na ten jsem byla zvědavá. Jak redaktor vyplísní zpovídaného za gramatickou, stylistickou i ortoepickou úroveň hlasatelů, co se dozvím za ‘drby’ ze zákulisí našich médií… Místo toho s úžasem čtu otázky, zamýšlené patrně jako provokativní, na mě ale působící neuvěřitelně stupidně - neměli bychom učit děti od narození radši anglicky? Vadí nespisovná čeština? a jako spadlá z nebe zírám na “otázku”: “u mě má například okamžitě mínus člověk, který mi ke zprávě v e-mailu domaluje takzvaný smajlík. Mám pocit, že mi radí, že to, co je před smajlíkem, má být vtipné”.
Z toho mám pocit, jako bych žila na jiné planetě, kde se jen náhodou dorozumíváme podobnými slovy. Nikdy jsem si smajlík nevykládala jako “teď se směj”. Když ho dostanu nebo napíšu (jakože v mailové komunikaci se je snažím omezovat, na IRC je to trochu jiná kapitola), vnímám ho tak, jako že JÁ (nebo pisatel) jsem se usmála. Jako nahrazení fyzického úsměvu, který je neviditelný, popřípadě zlehčení něčeho, co by se - pouze v psaném kontextu - dalo omylem vyložit vážně.
Koukám, že je nakonec škoda, že jsem svoji chystanou diplomku o emotikonech neměla příležitost dopsat. Nebo jsem s tímhle výkladem smajlíků fakt v menšině?

a slyšet

Stromy se sotva začaly barvit a do obchodů už nenápadně infiltrují vánoční balíčky kosmetiky (slyšela jsem, že v Kauflandu mají už i čokoládové mikuláše, ale nevím, co je na tom pravdy) a zítra vychází první slepičí časopis s cukrovím.

Je to na mě letos nějak moc brzo.

Tři fotky, které si zapamatuju:

3.: hořící domy v rezidenční čtvrti New Orleans.
2.: plačící holčička, které vojáci v Iráku právě zastřelili oba rodiče.
1.: těhotná manželka mrtvého vojáka, která se tiskne břichem k jeho rakvi. (Loni jsem na World Press Photo nebrečela.)

0.: pěna ve fontánce před Karolinem.