Quanti blog

Kdyby mě včera nezastavila Superstar, blogovala bych ještě dál. K všeobecné smůle mě to do dneška nepřešlo, a tak poté, co jsem se pomalu vyhrabala z postele, udělala velký nákup, pomohla Lvíčkovi do schodů s padesátikilovou komodou, kterou nám nečekaně naskladnili, takže nebyl po ruce nikdo silnější (ale zvládli jsme to), uvařila oběd, uklidila kuchyň a obývák, rozházela ložnici za účelem výměny nočního stolku, udělala večeři a zbavila se přebývajícího nábytku, mohla jsem konečně zasednout ke kompu a pokračovat ve svojí vykecávací náladě.
Dneska bych si neodpustila neblognout; je totiž Halloween neboli Samhain, asi nejvýznamnější z keltských sabatů. Předvečer svátku mrtvých. Takže jsem si zapálila keramickou dýňolampičku z loňska a budu doufat, že mě strašidla nesežerou .).
“Diplomový” mail jsem ještě pochopitelně nedostala, jenom se mi zdál sen o tom, jak moje vřelé vztahy s vyučujícími postupně přecházejí v ještě vřelejší a intimnější, což má být možná signál, že to s tou školou možná nemám tak přehánět ;).
Včera mě mimochodem zastavilo cestou do školy pár kluků s kamerou a ukecali mě na “pětivteřinový” rozhovor. “Co vás poslední dobou zaujalo v televizi?” otázali se jako skuteční reportéři a já dokázala říct jenom, že nic, že na televizi skoro nekoukám, možná tak Lost a zprávy /z čehož ani jedno nebyla pravda ;)/. Nemám ráda příliš vágně koncipované otázky…
A jelikož už je zase pozdě a já bych ráda stihla po delší době zas aspoň jednu Stargate, zbytek slovního přetlaku vyventiluju zas příště… zítra… někdy :).
Trick or treat!

je velice nepravděpodobná, ale grafomanský den má občas každý :).
“A nahradíš si tu přednášku?” ptal se mě starostlivě Lvíček hned po zpublikování předchozího postu.
“Dva lidi mi slíbili zápisky; a vůbec, chodí tam lidi, kteří se přijdou na přednášku podívat jednou, aby věděli, jak vypadá vyučující… a taky to udělají. Já sice letos najela na vzornou studentku, ale nebylo mi dobře a neměla jsem na to náladu.”
Každá škola to má jinak; některý obor staví na cvičeních a přednášky jsou jen neškodné doplňky pro pokulhávající, v některém přednášky pomáhají pochopení látky, někde jsou prostě potřeba ke zkoušce a někde něco mezi nebo ani jedno z toho. U nás je jednoznačně dobré na přednášky chodit, ale zároveň se mezery dají s trochou snahy dohnat. (I bez ní, ale pak absolvování oboru připomíná prosvištění a nevím, jestli ten titul sám k něčemu je; mně se od začátku studia začínají spojovat věci do souvislostí a teď, co chodím skoro na všechny přednášky, s dvojnásobnou hloubkou.)
Ne, že by se mi extra chtělo už na tu předchozí, ale na rozdíl od některých kolegů, “kecy” doktora Diplomového zbožňuju. Dnes byli na semináři jen tři lidi - zřejmě pod vlivem poledního semináře doktorky Ekoložky, na němž se zmínila, že není nutné navštěvovat oba. Aspoň jsme měli dost času na pokec. Od problémů jak s fyzickým, tak duševním chátráním jsme se dostali přes fotografy a fotografii (téma kolegyně) až k přívětivým názorům ve smyslu “právo na bordel je jedním ze základních lidských práv”. Mám moc ráda jeho styl a mrzí mě, že jsem sobotní přednášku zasklila obdobně, jako před časem tátův křest. Dlužno říct, že to vzal s větším humorem :).
“Včera jsem se zas probudil s hubou v klávesnici, tak jsem se odebral na specializované místo… ráno jsem pak pobyt na specializovaném místě přehnal, tak jsem musel rovnou na vlak,” omlouval se kolegyni z páťáku, proč se jí neozval. Nikdo mu to nikdy nevyčítáme - má práce až nad hlavu, vede nejvíc prací a nikdy není na nikoho nepříjemný, naopak trvá na tom, že ho máme uhánět, protože není náš problém, že on nestíhá.
Kolegyně z páťáku si vyřídila konzultaci a chystala se k odchodu. “Počkej, prosímtě, můžu se tě zeptat - máte jako ročník nějaký internetový stránky?” odchytila jsem ji. Koukala na mě jak Křovák na mrakodrap. “Jako nějaký internetový fórum, kde se scházíte, vyřizujete si věci…”
“My si to vyřizujeme ústně,” odtušila páťačka. “My ještě neměli povinnej elektronickej zápis, takže jsme tím počítačem vcelku nedotčený. Jsme ještě asi taková ta stará generace.”
“To vám nezávidím, psát diplomku na stroji by se mi teda nechtělo,” pokusila jsem se o vtip, ale nesetkala jsem se s pochopením.
“…najednou byla tma, byl jsem v Hlásný Třebáni, bolely mě nohy, neměl jsem u sebe ani halíř…” popisoval Diplomový výsledek svého úterního podzimního zatoulání - a já byla ráda, že takový lidi ještě existujou.

Miluju podzim, ale přesto mám podzimní depky. V letošním ročníku hltám přednášky, ale přesto jsem se dneska na tu poslední vědomě vykašlala s tím, že mě pobolívá v krku, vzhledem k posunu času je to na mě už strašně pozdě a na to téma/přednášejícího jsem už neměla náladu. S každoročním podzimním zpomalením nestíhám to, co si předsevzávám, přesto mě minulý týden napadlo, že mám na Vánoce skoro všechno zařízené, dokonce už mám i adventní kalendář, takže by klidně mohly přijít už za měsíc, místo za dva. Nejsem nadšená, že tu musím maminu mít a oblíkat se, i když jdu ze sprchy, ale když tu spí, mám zároveň takový příjemný pocit, jako když bydlím zase doma (přes den je pryč, takže se nestíháme nějak moc hádat). Chce se mi do psaní diplomky (novum), ale nemám téma, přesněji řečeno nemůžu se rozhodnout, jaké zúžení by tomu tématu nejvíc slušelo. Přestože jsem s tím článkem začla, už se mi nechce všechny ty paradoxy dál vymýšlet a vypisovat ;). A přestože se blíží zimní slunovrat, mám pocit, jako by rok právě začínal…

Dvě nebo tři přednášky zpátky jsme se na psychologii učili o principech vyhovění. Zdá se, že moje mamina je perfektně ovládá, aspoň hned ten první z nich, kterou nám doktor Odkašlávač představil pod názvem foot-in-the door. Tato metoda spočívá v tom, že nejprve vyslovíte malou prosbu, kterou oslovený snáze přijme, načež se dostanete k “velké” prosbě původní. Tento postup byl maminou vycizelován do následujícího:
Minulý týden: “v pátek 3. pojedem na ty Dušičky, tak já bych u vás pak kdyžtak přespala, šlo by to?”
“no… ehm… tak to by snad šlo, no.”
o pár dní později: “a mohla bych u vás spát i tenhle pátek?”
“no když nic jinýho nemáš…”
později: “a kde budeš spát v sobotu?”
“no já myslela taky u vás…”
okej… tak jsme víkend nějak přežili…
“a mohla bych u vás spát ještě i tenhle víkend? mně je zas blbý dávat peníze za nějakej penzion…”
“eh… um… ale my budeme dělat koupelnu, to by ses tu nemohla v sobotu ani umejt…”
“to mi až tak nevadí, ale v neděli to budete mít hotový, ne? já bych se potřebovala vykoupat aspoň než půjdu v pondělí k doktorovi.”
“jo takže ty tu budeš chtít spát i v neděli…?”
Klika, že má mamina aspoň přes tejden tu služebku. Já absolutně chápu její situaci, nicméně o víkendu se chci doma tak nějak uvolnit, moct chodit nahá do koupelny, mít sex a podobně ;). Když je člověk celé večery v napětí… Lvíček to nese hůř než já, protože já jsem aspoň zvyklá na mámino chození bosa, nedovírání dveří od WC a podobná specifika. Rekonstrukce mi zasahuje do života víc, než jsem si připouštěla. No, aspoň, že otec se o sebe umí postarat sám, jak mi žertem neopomněl připomenout do telefonu. Představa, že by tu trávil celý měsíc rekonstrukce, je zhruba tak radostná, jako učit literaturu na elektrotechnické průmce.

Shodou okolností to bude mít Lvíček dnes místo v televizi live. Mamina po dobu rekonstrukce přebývá přes týden na hotelu v jednom jihočeském městě, kam dostala shodou okolností právě následujících několik týdnů služební cestu. Doma se přestavuje koupelna, záchod, odpady a tak, tudíž je byt mírně neobyvatelný. Mamuš tak bude spát na našem dvousedačkovém nerozkládacím gauči. Kolikrát, to je na nebi hvězdnatém, ani ona není pochopitelně ze čtyř pater bez výtahu a gauče bez peřin nadšená, lepších řešení však moc není…

“Vopravdu?” zeptá se určitě Lvíček, protože něco alkoholického jsem požila naposled v pátek. Ale jak si jinak vysvětlit ty sny? Sny, které připomínají napůl film od Ondříčka a napůl osudy bývalých chovanců psychiatrie? Vstávání mi poslední dobou nejde, ale můžu se těšit, že už jenom zítra; v sobotu si (snad) půjde trochu přispat a v neděli dostanem od humanitární organizace jménem stát osm hodin spánku & jednu bonusovou zadarmo. Až to v ložnici přestane ráno vypadat stejně před roztažením závěsů i po něm, půjde to doufám líp.
Včera jsem doopravdy byla doma - proti původním plánům bez postele (pak na spaní ano, samozřejmě .)), bez SG a čaj vystydnul. Bylo by mi to jedno, kdyby se sny ubíraly nějakou méněmůrní dějovou linií. Nebo - na druhou stranu - aby se mi zdály rovnou ve scénáři. Když může Ondříček…

Tak například dneska. Mám poukázku na druhou vstupenku do kina k jedné zdarma (platí každou říjnovou středu, takže dnes naposled) do hostivařského Palace. Mám pozvání na dopitnou u příležitosti zavření jedné vinárny, mám pozvání na koncert Skalenců a ještě je na Václaváku koncert Supportů (promoakce Roomsteru), který sice nějak aktivně neposlouchám, ale zase mi nijak zásadně nevadí, a tak zadarmo a ještě v dnešním poměrně slušném počasí, čtvrt hodiny vzdálenosti hromadnou otravou…
…jsem dneska strašně zpomalená a ospalá, o Lvíčka se navíc akutně pokouší angina, takže…
…postel, čaj a Stargate.
Je akorát ironie, že líný a nemocný dny na člověka přijdou většinou v situaci, kdy nemá o program nouzi.

Poslední měsíc se mi zdvojnásobila návštěvnost na blogu. Zavinila jsem to sice sama, ale úplně nezáměrně, ne jako Kombajn se svými titulky ;). Čistým obdivem k Lukáši Kovářovi a přepsáním dvou slok jeho hitu se mi teď statistiky keyphrases hemží různými variacemi na takovou pouť na kolech. Text ano, empétři ne; musím vás zklamat. Sama bych ocenila ;).
Poprvé od prváku na bohemistice letos chodím vyloženě ráda do školy. Na bohemistice docházková morálka i mínění o oboru postupně upadalo. Na kulturologii je to opačně. Možná je to i tím, že čtvrťáci už jsou braní jako mazáci. Možná se mi to jen zdá, ale i míň přístupní vyučující se na nás víc smějou, jsou hodnější, vstřícnější. Třeba to je i tím ročníkem, do kterého jsem se teď včlenila; ročníkem, který navštěvuje Lexa, nejproslulejší ze všech současných studentů kulturologie :). Doufám, že se mi nakonec povede zhlédnout i Dentální rapsódii.
Po večerech odkoukávám Stargate, seriál, který jsem kdysi odmítala jako prázdný sci-fi blábol (máte meziplanetární bránu a deset řad seriálu skrz ní cestujete na jiné planety, není to sakra nuda?). Ani jeden díl puštěný na ukázku, shodou okolností relativně schematický a nudný, mě nepřesvědčil. Pak jsem se zakoukala do jednoho předělového dvojdílu, myslím, že mezi osmou a devátou sérií, a byla jsem chycená. SG-1 tam změnila při cestě do minulosti pro ZPM časovou linii, takže když se našly jejich videokazety, byla Carterová jakási ošuntělá sekretářka a Daniel neméně ošuntělý učitel. Bavila jsem se moc a poté, co v některé z televizí zopakovali film, jsem začala odkoukávat seriál od první řady.
Jen mě občas štve, že dokážu odhadnout dějové linie, někdy pár sekund, někdy i pár desítek minut předtím, než se to stane nebo na to SG-1 přijde. Dneska jsem viděla předělový dvoudíl 3. a 4. série a v něm Teal’ca navlečeného do skafandru. Okomentovala jsem to “one small step for a Jaffa…” a asi o minutu později to opravdu při potvrzování spojení řekl ;). Začínám se do toho humoru dost dobře infiltrovat a musím říct, že bych to od sci-fi seriálu původně opravdu nečekala - tedy od seriálu míněného “vážně”, ne jako Červený trpaslík. Přesto je tam vtipných pasáží dost. Nebo mám jenom tak pokleslý vkus :).

Před týdnem, v pátek odpoledne, jsem měla za sebou školu, před sebou víkendovou směnu u rodičů a s napětím jsem čekala, jestli se udělá alespoň trochu hezky. Udělalo, takže jsem ve čtvrt na pět mohla přisednout ke Lvíčkovi a vyrazit - z Parku do parku (průhonického).
Byla jsem tam jednou v poslední době (a možná někdy jako dítě), takže jsem se jednak téměř orientovala, jednak tušila, co čekat. Ale skutečnost zadumaného, barevného, obrovitého komplexu moje očekávání předčila. Stejně tak Lvíčkova. Při dvou hodinách pocourávání jsem měla podobně osvěžující pocit, jako v létě v Mariánkách - starosti fuč, spěch fuč, realita všedního dne fuč, jen “lázeňský” klid, pohoda a příroda. Akorát že ty Průhonice jsou zásadně blíž.
“Prima víkend, děkuju,” zkonstatoval Lvíček, když jsme zase vyšli pohádkovou branou; oba jsme věděli, že náš čas pro sebe tím v podstatě skončil.
Ale někdy dokážou být dvě hodiny delší, než celá dovolená.

Sníh poklidně padal v malebném údolíčku, lemovaném několika paneláky, už minulý a předminulý týden. Jenom měl nepatrně jiné složení - byly to vločky polystyrenu, připraveného k zateplení budovy. Iluze byla ovšem pěkná.
“Vidíš to?!” zakvílel za volantem Lvíček. “Bažant!!”
Pták se bezstarostně producíroval na kraji silnice.
“Chceš ho?”
“Umím já ho snad škubat a kuchat?” ohradila jsem se. Technicky by to ale zřejmě velký problém nebyl. Bažant se nebál; aspoň aut.
V jednom z paneláků na kraji údolíčka jsme nabrali pět banánových krabic a odvezli je k Lvíčkům do sklepa. V sobotu, kdy jsem naklusala na globální vyklízení, nenápadně vypadly ještě dvě krabice a pár tašek. Táta mě dokonce kavalírsky hodil domů.
Tam pár vteřin po nás přistálo auto s Lvíčkem, který měl taky pracovní, ale aspoň čerstvěvzduchovou sobotu, a jeho rodiči. Tím pádem došlo před barákem k neplánovanému střetu obou rodin, jelikož táta si přibalil i maminu, aby cestou zpátky neusnul.
Jak se sobě líbili, to nevím. Formální konverzace se aspoň zdála být srdečnou, až tak, že jsme obyvatelům přilehlých bytů sehráli Rodinná pouta v předstihu a live :). Jak se jí druzí rodiče líbili, jsem se ptala jenom maminy.
“Moc! Jsou ještě takoví svěží,” přiznala.
Ostatních aktérů se tím pádem radši neptám.