Quanti blog

Celý září jsem si říkala, že konečně budu chodit do hospod a na srazy, když na to konečně budu mít čas nekontaminovaný výčitkami svědomí. Jenomže dneska, poté, co jsem se vesele chystala skoro celý týden vyrazit do města, našla jsem se [I found myself] v bezdůvodně lítostivé náladě. Podzimní splín (?) mě zastihnul v nejnevhodnější dobu.
Pak máte dvě možnosti, za prvé: zůstat doma a buď se vyfňukat, nebo se pokusit najít si program, odpoutávající pozornost od vlastního ega (pozn.: blogování je nevhodné). Za druhé: překonat se a v určitém počtu případů (nemám vysledovanou statistiku) toho litovat, ve zbylých se z toho dostat.
Většinou nedokážu z představ vyhnat mnohokrát zažitou vzpomínku na to, jak sedím a smutně hypnotizuju hladinu svého nápoje, bez větší souvislosti s tím, jaké vztahy mám s lidmi, kteří tam jsou se mnou. Vykašlat se na to je bezpečnější a méně namáhavá varianta pro všechny.
Samozřejmě, že poté, co se člověk rozhodne, ať už jakkoliv, je mu ještě hůř. Ale příště zase na akci, kde si chtěl dát zdvořilostní Tečku a jet domů denní MHD, táhne po půlnoci centrem do strip baru a s kolegy vyřvává na celou ulici Hajný je lesa pán (a ráno chrlí :)).
Tak si k tomu čekání jdu pustit Superstar.

Lilo. Bíle lilo. Bez milosti. Bez lítosti. Liliově bíle lilo. Až se slilo, co kde bylo.

(Příznivcům tradičního zavaděče se omlouvám, používám grub ;).)

Lilo včera tak, že jsme zmokli i během přebíhání z auta do baráku. Lilo tak, až mě to u doposud mírného babího léta překvapilo. U něj mě ostatně překvapuje víc věcí - hlavně to, že bez velkých cirátů se zabarvováním listy prostě opadávaj. Vypadá to, že letos se barevného podzimu ve větší míře nedočkáme. Rána začínají být pošmourná a mlhavá. Dneska mi celý den hučelo v uších a nevím, jestli za to může to počasí, včerejší výběr z hroznů nebo vypsychování u rodičů, kde mi dvě hodiny v bezútěšně chaotickém a zaprášeném bytě dokážou přivodit depresi a spustit alergii.

Proto taky možná tenhle příspěvek nemá ani hlavu, ani patu. (Ten první řádek, to mi nehráblo, to byl Šiktanc…)

Lobo a kamarádka Hanka odpromovali, další miliardy kamarádů nebo známých (často zásadně mladších) dodělaly bakaláře nebo aspoň odjely studovat do zahraničí. Já mezitím o prázdninách jezdila za zkouškami do Karlových Varů nebo do jiných obskurních míst (třeba na FAMU), zanedbávala blog a místo něj smolila práce o novoročních sabatech a nevegetariánských médiích, a trpěla na dovolený zaplacený dávno předtím, než by mě vůbec napadlo o nějakejch postupkách v září přemejšlet. (Příště dovolenou zásadně v červenci nebo až v říjnu!)
Postupové neboli souborné zkoušky zakončující první cyklus studia jsou taková bakalářka bez bakaláře. Obhajovala jsem práci (u níž jsem si nebyla ještě dnes do půl jedenácté jistá, jestli ji její vedoucí vůbec četl, neboť mailová komunikace z jeho strany utichla), tahala si jednu otázku a připravovala si druhou. Nikoho, kdo kdy šel aspoň okolo naší katedry, pravděpodobně nepřekvapí, že přestože měly zkoušky začínat ve tři a příprava o půl hodiny dříve, ve tři čtvrtě na tři dorazil první z předsedů komise a ve čtvrt na čtyři druhý.
Byla jsem druhá, takže nemůžu říct, že pak už to šlo ráz na ráz, ale za nějakou chvíli jsem se dostala do kolečka tahání otázky - vyplňování nacionálí do záznamu o zkoušce - obhajoba práce - písemná příprava - losovaná zkouška - volitelná zkouška.
Po poradě členů komise jsem si vyslechla, že jsem dostala velmi dobrou. Takže jsem poprvý v životě, po čtyřech semestrech místo šesti, ve druhým cyklu pětiletýho magisterskýho, za tejden jdu do čtvrťáku, a to je v podstatě poslední rok - v páťáku už jsou jen dvě přednášky a diplomka.
Pořád mi to nedochází.

Už při psaní jsem smířená s tím, že u mě budou lidi hledat něco o Keltech - a zase se nedohledají, tak jako s Čukotkou, Lafatou nebo Lenkou testerkou (fakt). Při svém pocení školních prací jsem ale pracovala s materiály týkajícími se keltských svátků, a přestože jsem se věnovala převážně zimnímu slunovratu neboli Yule, podzimní rovnodennost taky musím nějak oslavit.
Jak vám asi došlo, Keltové tomuto svátku říkali Mabon nebo Alban elfed a kdo chcete, můžete si toho o keltských sabatech spoustu vygooglit. Já jen dodám, že podzimní rovnodennost nastane zítra v 06:03, takže ji oslavím spánkem (aspoň pevně doufám). Navečer se ale snad chvilka na vinobraní najde…

Jakožto odporně konzumní komerčák si nemůžu nechat ucházet ani úvodní díly třetí řady Superstar, byť teprve v divadle to začne mít šťávu. Na téhle show mám totiž ráda jednu věc: rozezpívává mě. A já zpívám ráda.
Na rozdíl od Petulky si nepoznamenávám na blog písničky, které si v určitém období pouštím nebo zpívám denně aspoň pětkrát do zblbnutí. Přestože někdy taková písnička vystihne náladu líp, než sebepovedenější blogpost.V posledním týdnu to byla třeba Spomaľ od Pehy nebo Ganga a Činely z wohnoutího Dědy (po dlouhé době cédéčko, o kterém jsem byla předem rozhodnutá, že si ho koupím hned, jak vyjde).
Jedna z mála dalších desek, o které vím, že bych si ji běžela pořídit (neváhám přiznat: možná i upirátit, kdyby se naskytla možnost) první týden po vydání, by byl singl Lukáše Kováře. Takhle jsem odkázaná na krátký úryvek z archívu Novy a na svou nedokonalou reprodukci. Mám bohužel tušení, že český showbyznys tohoto génia nepochopí a deska jen tak nebude. Takže v tom, co mě momentálně baví zpívat, jsem omezená na krátkou smyčku:
“Já takovouhle pouť na kolech nechci a nevím taky proč bych ji měl chtííít, všichni cestujou, jezdí vlaky, jenom jáá po svých pěšky musím jííít, každej má svůj vlastní bourák, jenom já s roztrhanou kapsou chodím dál, já nechci mezi níííma v kvádru stát, já chci zůstat rovnej jak ten ptáák.”

Včera jsem se zas asi po roce viděla s naší gympláckou bandou. Jsme partička lidí rozlezlých po třech nebo čtyřech ročnících, z nichž asi jenom dva lidi spolu chodili do třídy, a jejich občasně proměnlivých poloviček. Nechápu jak, ale včera přišli na oslavu první Mgr. v partě všichni, včetně Toho, který neměl už asi pět let čas na sraz a viděli jsme se naposledy někdy před třema lety v metru :o). S přítelkyní dalšího z nich jsme celý večer řešily, jestli se známe, ale na nic jsme nepřišly (školy, kroužky, bydliště, zahraničí, Internet, prostě NIC). Dali jsme litr a půl burčáku, bylo dost vína (maličká vinárna, kam jsme se málem ani nevešli :)), hodně jídla, trochu nealka, dobrá nálada, legrace a hlavně pohoda. Co chtít víc?
Brzo to zopakovat. Naděje jsou vcelku reálné :).
Psaní mi pořád příšerně nejde. Večer a zítra se donutím to dodělat. A vytuhnu.

Ani bych si bývala nevšimla, kdyby mě v rámci doplňování některých informací tento milý web neupozornil. Sto dnů bývá například hájená vláda, takže je to na jednu stranu spousta času, na druhou stranu… no, posuďte sami ;).
Taky jsem včera nešla na koncert Miou Miou a Nieriky. Mrzí mě to, ale nebyl ani čas, ani nálada. Snad jindy.

které jsem chtěla blognout, ale nějak se mi vykouřily z hlavy. Sama ještě nevycházím z údivu, že všechny věci, které jsem plánovala stihnout do konce září, jsem stihla do sedmého, včetně tří zkoušek.To nicméně neznamená, že mám pohov :o).
Bylo pár věcí, které jsem kvůli tomu nestihla, jako výstavu o Africe (což mě až tak nemrzí), nebo sejít se s kamarádem, který odjel na rok do Francie. To už mě mrzí, ale co se dá dělat - zkusím si ho na chvíli zamluvit, jestli přijede v zimě domů :).
Jiný kamarád odjíždí pro změnu do Anglie. V určitém směru bych měnila s oběma, v určitém se žádným - samotná bych někde vydržela tak maximálně semestr. Každopádně doufám, že se jim tam bude líbit a splní jim to všechno, co od toho očekávaj. Have a good time :).
Bylo pár věcí, co jsem chtěla ještě napsat, ale jsou zbytečně moc filosofické ;). Čas strašně letí a člověk kolikrát zjistí, že se s někým neviděl třeba rok - tak doufám, že až přijedou, že to bude o něco častěji :-). Přece jenom ten Internet taky není samospasitelný komunikační prostředek…

Včera jsem v obchodě narazila na první známku Vánoc. Ale bylo to u zboží, u kterého bych to čekala asi nejmíň. Zajímalo by mě, jestli je vánoční toaleťák míněn jako praktický dárek, nebo jako příspěvek k vánoční pohodě, vzhledem k efektům klasického obžerství. Fotky dodám :).

Blognutí jsou poslední dobou stručná, hlavně proto, že nemám na rozkecávání čas. Ono je to ale možná lepší, aspoň některým z vás se to líbí :). Ubezpečuju, že po psani asi 6 školních prací během asi 2 týdnů (plus 3 vložené zkoušky) jsem natolik vyšťavená, že asi ještě nějaký čas moc grafomanských zápisů nebude.