Quanti blog

Jenom dvě věci mi zkalily dnešní den. První, že jsme vyjeli ze signálu Rádia 1 ještě před hlavním žebříkem Velké Sedmy, a druhá, že jsem si nevzala foťák.
Na točení vzájemného pronásledování a bitek Fifiny s Micinou (zajímavé vidět, když některou chvíli kočka honí psa). Na focení krásných krajinek a panoramat cestou na Košťálov. Na zachycení chumlu aut, rodičů a dětí po příjezdu posledních účastníků neplánovaného rodinného sjezdu.
“Jak v židárně,” tvrdila Lvíčkova máma cestou domů. Všichni mluvili najednou, ale všichni se poslouchali. Já byla blažená. Asi už jsem zas moc dlouho nad učením. Ale tady mají smysl pro humor i děti.
“Tak mně nepřinesli pivo, že prej jsem dítě,” zrekapitulovala jsem u večeře, která byla rozdělená do dvou místností a já byla “u dětí”, protože jsem jedla to, co ony /smažený pýchavky prostě nemusím/.
“Nojo, mně taky nepřinesli pivo, že prej jsem dítě,” suše zareagovala třináctiletá Týna.
Jak mi mezi takovýma lidma nemá být dobře :-).

Nejenom, že jsme v Praze odepsali Pluto (a tím pádem se Štíři zas budou přiživovat na nás :/), v politice to jde nahoru dolů, pravá, levá, křesťani, komunisti, vláda asi už nikdy v životě nebude, los Poháru UEFA dopadl taky zajímavě a další a další věci. U maminy se chystají stavět obytné domy v místě, kam vede jedna mizerná silnička. Projekt je ve stadiu udílení stavebního povolení a boje všech obyvatel okolních domů formou úředních námitek. Přesto už se ty byty prodávají a developerská společnost dělá, jako by se nechumelilo. Člověk by si skoro pomyslel cosi o korupci.
Moje hormonální hladina se naštěstí už trochu stabilizovala a už i s tím podzimem jsem smířená. Dneska bylo pod bouřkovými mraky před západem slunce tak úžasný světlo, že mi bylo líto, že s sebou nemám foťák. Začínám se do toho podzimního počasí vžívat… a to ještě ty největší podzimní radosti, jako třeba vinobraní, teprve čekají :-).

Třeba tím, že mi dneska vyndali stehy (kvůli čemuž jsem musela vstávat v šest, což je ukrutnej nezvyk i oproti sedmé antibiotikové posledních 5 dnů). Stejně můžu jíst houby (obrazně, proboha :))), ale aspoň už mě ten vlasec, kterým to šijou, nepíchá do dásně a tváře.
Zřejmě z tý miminkovský stravy (poslední dobou doslova, když dlabu přesnídávky a mlíčný výrobky) mám taky dneska zažívací potíže a je mi blbě. Tu jahodovou Devu už fakt nekoupím, posledně, když to jedl po zubech Lvíček… mno… to radši nebudu popisovat; a mně dneska ráno nejspíš taky nepřidala.
Ani nevím, jestli jsem loni zblogla dovolenou, a ani nevím, jestli to mám dělat letos ;). Byla fajn, ale odnáším si z ní dvě poučení - za prvé, pokud člověk není typ na “válecí” dovolenou a k moři jezdí především kvůli tomu moři, Bulharsko se nevyplatí. Moře je tam jako trochu slanej kačák a po bouřce v něm plavou červi (no červi… spíš něco jako vosy nebo ovádi bez křídel, blíž jsem to nezkoumala), kteří při každé chvilce nečinnosti zaútočí. Bouřka je každou noc… Já, která se v moři vůbec nejradši jen položím a nechávám houpat vlnama, nebo si v příboji něčím házím, jsem byla vcelku zklamaná, tím spíš, že loni jsem se z Řecka vracela s krásně hladkou kůží a pročištěnými dýchacími cestami - tomu jsem se sotva přiblížila. (Na druhou stranu - je skvělé moct chodit do restaurace na oběd i večeři a nestarat se o to, jestli si dám jednu nebo tři fanty, protože stojí patnáct korun, pivo dvacet a večeře kolem sedmdesáti. Taky jsem mohla přivézt rodičům i sobě pár hezkých suvenýrů a ještě mi zbylo.) No a za druhé, první moment je sice fajn, ale příště by bylo lepší počkat, až se vyjasní, co a kdy se bude odehrávat, aby člověk nemusel na dovolené v jednom kuse se špatným svědomím myslet na to, co ho čeká po návratu. Jo a taky na sobě pozoruju, že nějak čím dál hůř snáším cestování ;).
Příjemně mě taky překvapilo, co už jsem ani nečekala - když jsem někdy v červnu koupila v Knižním klubu nějakou knížku, bylo u ní jako dárek čtvrtletní předplatné časopisu Můj dům. Začínala jsem si pomalu myslet, že si to v prodejně nějak nezapsali nebo co, takže budu mít smůlu - ale dneska přišel první :).
A nesmím zapomenout připomenout, že zbývají přesně 4 měsíce do námi všemi nejoblíbenějšího svátku… ;o)

Včera bylo dokonce i mně líto, že léto končí. Že končí léto, že končí fesťáky, že už se na žádný nedostanu, že už bude akorát lejt jako z konve a já budu studovat, až se ze mě bude kouřit. Jenže to jsou v podstatě jenom ty stresový lítostivý, a taky přirozená reakce každýho člověka na snižování porce denního světla, rozmrzelost.
Ale těch pár pěknejch dnů, který se maj objevit minimálně ještě na začátku září, si zkusím užít aspoň na balkóně.

Dneska jsem měla sen. Obvykle o svých snech na blog nepíšu, protože některé jsou… řekněme hodně fantaskní, ale z toho dnešního mi utkvěla jedna (poměrně nezávadná) scéna.
Ležela jsem někde na mezi - ještě to nestudilo, ale úžasně žlutooranžově barevné listí už bylo skoro všechno spadané. Cítila jsem se jako v místech, kde jsem bydlela jako dítě, ale zároveň to tam vypadalo trochu jinak (to je taky moje specialita - sny, kdy vím, kde jsem, ale ve skutečnosti to tam vypadá jinak). Byla jsem z té vizuální krásy, fyzického pohodlí a psychického pocitu bezpečí (důvěrně blízké místo) neskutečně šťastná.
A dnes už podzim natvrdo, zima, vítr, déšť. Cool…

Je to tady, bez debat. “Já ti mám takovou úplně podzimní náladu,” svěřil se mi včera v kraťasech a sandálech Lvíček při cestě na nákup, ve zhůvěřilých asi pětadvaceti stupních pod peroucím sluncem. “Já ti rozumím, cítím to taky,” přitakala jsem a byla to pravda. Už začátkem srpna jsem začala vnímat, že některé listoviny žloutnou a usychají, plody (jako ořechy, kaštany a hrušky) dozrávají… Dneska (v už trochu odpovídajícím počasí) do sebe s požitkem leju horký čaj takovým způsobem, abych zahřála průdušky (které se taky radostně přidaly k ohlašování podzimu) a nebýt na antibiotikách, možná bych do sebe lila i svařák. Ale na ten si ještě tak měsíček počkám.
V pátek se narodil mojí sestřenici Mareček. Další Lvíče v příbuzenstvu. Lvíčkovi je mmch dneska tolik, kolikátého je. Oslava bude nealkoholická, ale o to snad lepší ;).

…tohle je už na billboardech Na Knížecí…

Tak už vím, jaký to je, mít stehy v držce, nechat si vrtat do kosti, píchat lokální anestetikum a rvát stoličku kleštěma. To všechno (nejspíš) proto, že mojí zubařce je zřejmě šumák, co mi dává do zubů, zvlášť do těch, který jsou bez nervu, tímpádem křehčí a předurčený špatně snášet rozpínavost klasickýho amalgámu. Čas na změnu, řekla bych.

jsou fajn, běžte na ně, i když mě nenadchly tak strašně moc jako Úžasňákovi, Nemo nebo Shrek. Stejně skoro u všech animáků brečím, kromě Ice Age, nad jejíž trapností jsem měla celou dobu chuť něco kolem sebe rozmlátit a k druhýmu dílu jsem se nepřinutila. Čekala jsem možná něco víc a taky jsem byla překvapená víckrát, než zběhlý recenzent z Premiere, ale v tomhle počasí co jinýho, než do kina (na titulkovanou kopii, pokud možno :)).

Nojo, už před víc než týdnem uplacírovalo “Tesco dříve Carrefour” na Smíchově do hlavního koridoru tužky, pravítka a pastelky. Venku už žloutne a opadává listí, v redakcích už se určitě hekticky připravují vánoční speciály a já zas nestíhám do žádnýho z nich nic napsat, protože mám spoustu psaní a další práce do školy. Navíc letos je vánoční nálada a inspirace pěkně daleko - normálně si pouštím koledy už od léta, ale ve vedrech, jaké byly v červenci, to bylo doopravdy neadekvátní. Dokonce jsem měla jednou sen, že je 24. 12. a já nemám žádné dárky a jsem otrávená, že to letos přišlo nějak brzo. Ale nebudu házet flintu do žita, do října (kdy nás začínají obklopovat stromečky, koledy a vánoční letáky) je ještě vcelku daleko :). Rok se prostě předbíhá…
PS: ani jsem nezblogla SysAdminDay, tak doufám, že jste se v pátek všichni (kterých se to týká) ocenili :-)