Quanti blog

už vesele běží (jenom tam, kam má). Od jisté doby, kdy jsme po rekonstrukci podlahy vyplázli za připojení sporáku kolem tisícovky a za pár dní se k nám přihrnuli s instalací hadiček (zdarma), jsem se naučila obracet se raději na majitele - koneckonců, je to jeho byt, tak proč vyhazovat prachy za opraváře :). Že bych měla nějakej zájem na vyhazování litrů z okna, to nemám. Ostatně není ani důvod - ráno ulicí projížděl metaco-kropicí vůz a v příštích dnech by mělo dokonce sprchnout, tak co nám chybí ke štěstí? :)

Měnili jsme před víkendem sporák. Nikdo z nás není plynař, proto jsme po zapojení bedlivě sledovali plynoměr.
Pohyboval se.
Telefonovala jsem na firmu, která nám na podzim měnila plynoměry. Přijeli. Zjistili, že to není u plynoměru, nýbrž v závitu trubky. Odjeli. (Nasraně.)
Volala jsem na pohotovost. “Úniku plynu zamezíme, ale opravy neděláme,” dozvěděla jsem se. Na co opravu, říkala jsem si. Něčím se to zamázne nebo omotá, úniku plynu se zamezí a bude vyřešeno.
Prd.
Přijeli, vypli nám plyn a dali doporučení na partnerskou firmu, nebo ať si řeknem majiteli.
Volala jsem majitele. Řekl, že mi tam někoho pošle.
Zeptala jsem se kdy.
Řekl, že co nejdřív.
Tak jsem mu řekla, ať mi zavolá, kdy to bude.
Už je to přes 24 hodin.
Jsme bez teplý vody a bez plynu.
(Elektřina jde… zatím.)
Jela jsem se vykoupat k rodičům.
U vchodu visel na nástěnce papír o odstávce tepelných zdrojů od 25. do 27. 7.
Miluju léto…

Červencové třicítky už mě deptají. Pod střechou se prakticky nedá existovat, jen přežívat dobu od úsvitu do soumraku. Navic nám dneska vypínají teplou vodu. Mnojo… že tento způsob léta zdá se poněkud nešťastným, už někdo psal, jen to nejspíš myslel jinak… já bych deštivé léto docela uvítala.
Aspoň bych se mohla vysprchovat dešťovkou…

…asi zavedu vedle Telegraficky opačnou rubriku Rozkec ;) takže pro ty, kteří to mají rádi stručné - dneska se nedočkáte :).
Včera jsme si pouštěli Super Size Me. Hodně zajímavá věc, i když možná krapet moc výchovná. Přistihla jsem se při chuti na veganskou dietu - ten úžasný kastrol hrášku s baby mrkví… Nonic. To jen na okraj.
“Když nejím, cítím se mizerně. Když jím, najednou je mi úžasně,” popisoval hlavní protagonistka a gastroenteroložka konstatovala: “Asi jste se už stal na tom jídle závislým.” To je mi objev, říkám si. Ale dneska…
Poslední dobou jsem se, zotavená z bohemistiky a stostránkových povinných četeb, zase začala shánět po četbě. Na jaře jsem během jedné návštěvy u Lvíčkových zcela nespolečensky přelouskala celé “čtyřkniží” Terezy Boučkové. Želary a ještě jednu knížku jsem vrátila druhý den. Pár věcí ze své knihovny jsem přelouskala už poněkolikáté. Ve zkouškovém moji zrakovou, mozkovou a časovou kapacitu na nějaký čas zajaly školní věci, ale teď chuť číst vybuchla s nečekanou intenzitou, hlavně poté, co u rodičů třídím svoji knihovnu. Ale chci něco, co neznám, něco, do čeho se budu moct začíst - žádné rozkouskované povídky, něco, co mě pohltí a nepustí, dokud to nedočtu. Nečekaně mi vybyly asi dvě hodinky volna, takže jsem se rozhodla svou hladovou duši nasytit.
Nojo! Probloudila jsem dvě největší pražská knihkupectví na Václaváku (plus LK tamtéž) v příšerné nerozhodnosti. Chtěla jsem si něco přečíst. Hrozně moc. Ale chtěla jsem, aby se mi to líbilo. Jak to má člověk v takové záplavě knížek poznat? Nechtěla jsem ani milostný román, ani historický román, ani sci-fi, ale klidně cokoliv z toho, aby se to dobře četlo a za něco to stálo. Při tom, kolik ty knížky stojí, se mi pochopitelně nechtělo nechat je po přečtení na WC k okamžité recyklaci.
Zároveň se přihlásila ještě jedna averze. Od dob vyklízení babiččina bytu fyzickou podobu knih vlastně nenávidím. Chvíli jsem se zmítala mezi odporem přinést do plné knihovny další bichle a touhou se zakousnout do románu, a nakonec jsem sáhla po dvou věcech, které moji představu úplně nenaplňovaly, ale byly od mých oblíbených autorů, abych aspoň něco ukořistila - vrátit se bez ničeho bych už asi nedokázala.
Nespokojená a vyčerpaná víceméně neplodným pokusem o uspokojení, který mě přesto stál tři stovky, jsem si sedla do metra a otevřela jednu z knížek. A po chvíli čtení - no, je to jako s tím jídlem v Mekáči. Chvíli jsem četla a najednou mi bylo báječně.
Asi je to nezdravý, ale já se toho zřejmě nebudu schopná vzdát :).

Dnes dopoledne Lvíček úplnou náhodou zjistil uvolnění domény quanti.net, takže ji mám zaregistrovanou a pravděpodobně se v nejbližší době můj blog (a jiné osobní věci) přesunou právě tam.

Ráda bych blogla den po dni, ale čertví, jestli se k tomu dostanu.
Na RfP se mi líbilo i nelíbilo. Nejdřív negativa:

• počasí teda ouplně napytel, ale to pořadatelům zazlívat nemůžu :o) prý poprvé po asi šesti letech nepršelo, ale země byla mokrá stejně od vodního fotbálku, oplachovacích koryt a projíždějící ostřikující cisterny, a já osobně bych radši nějakou tu kapku, než být párkrát přes šátek, pití a vyhledávání stínu (někde to nešlo) na pokraji úžehu. Dokonce mi vyskočily na nose pihy a vypadám jak Pipi Punčochatá :-/.
• nelidská prašnost, člověk měl nohy zadělaný snad jak vystoupil z vlaku, vysmrkávala jsem to celý dopoledne a na průduškách to cejtím doteď (chcípák, njn); navíc bažinatá místa nacucaná vodou z výše zmíněných atrakcí byla posypávána pilinami, což prášení zmnohonásobilo a dodalo to místu aroma cirkusového stanu, který už zažil ledacos včetně bukkake pornoakce několika desítek slonů s průjmem a nepovedené akce polykače mečů, který měl k obědu koprovku.
• lineup úplně rozmrdanej, s prominutím, protože to, co nás zajímalo, bylo vždycky mezi jedenáctou a třetí přes poledne a desátou a druhou v noci. Jelikož za ideální hudební čas považuju od šesti, nebo řekněme od čtyř, tak do půl desáté, půlku věcí jsem neviděla a spousta času, který jsme strávili v areálu, byl úplně hluchý. Taky se občas potřebuju najíst a tak, ale na to mi stačí čtvrthodinka; možná máme jen nehorázně blbej vkus.
• a nejvíc teda nevychytaná Mattoni music zone, neboli stan, kde se po pár minutách nedalo dejchat, existovat, nic, takže i když tam hrálo pár dobrých kapel, na žádný jsme nevydrželi víc než 5-10 minut.

a pozitiva?

• přece jenom pár hodně slušnejch věcí, jako The Frames (duf - mmch, ani jsem nevěděla, že tam byl - má pravdu, že to není úplně festivalově strhující věc, ale pro mě jeden z nejlepších zážitků a statičnost mi ani nevadila, je to fakt dost únavný :o)) nebo UDG (z nich bylo cítit, že jsou rádi, že můžou hrát, na rozdíl od některých ‘vyhraných’ kapel, které už působily rutinně až znuděně, nechci <III> jmenovat; tahle smažba by ale zasloužila lepší čas než dvě odpoledne v pekelný výhni, to jsem měla vážně co dělat, abych se udržela na nohou a obsah žaludku v něm).
• dobrý zázemí a organizace - koncerty se inteligentně překrývaly v přestávkách a víceméně se ani moc nekryly žánry (organizace vypadla jen před koncertem Manu Chaa, na který se přivalilo díky bezmračnému počasí a relativně levným lístkům milion lidí, ale největší návštěva v dějinách festivalu se asi přece jenom tak předvídat nedala); hodně stánků s jídlem, hodně toalet a dokonce i jedny exkluzivní placený splachovací, jejichž služeb jsem s radostí využívala, protože jsem rozmazlená pražská fiflenka a na Meziplotech ve mně jedna téměř plná toitoika vyvolala nervový otřes ;o).
• pohodičková, skutečně pohodičková atmosférka, areál, který člověk přešel za pár minut od vchodu na konec a někde si skoro vždycky našel místečko, kam se mohl uvelebit, popíjet pivo nebo frisco, úplně vypnout a nic neřešit, kromě toho, kdy a kde je další vystoupení, které ho zajímá :).

Konkrétních zážitků bylo moc a možná se z nich vypíšu příště :).

Neříkám nikdy, ale určitě hodně a hodně dlouho - město, kde mají na konečné tramvaje jeden nefungující automat na jízdenky a nikde jinde žádnou možnost, jak je koupit, si nezaslouží nic než pohrdání. Do The Pubu příště pojedu radši do Tábora. Navíc - nápad super, pivo super, ale ta donáška jídla, po kterém je vám navíc druhý den špatně… To už radši nějaké pohostinné město, jako Brno nebo Louny, i s jejich patoky :-).