I když už mám střední pár nedělí za sebou, přece jenom ve mně poslední červen pořád vzbouzí velice pozitivní, až rozjařené pocity ;). A to přesto, že mě vlastně čeká převážně pracovní léto. Tak mě napadá, že kantorský povolání má i určitý minimální výhody ;).
…sice mi málem hráblo, ale (nedobrovolně) mám úspěšně za sebou dvě z nejtěžších zkoušek v jeden den. Hallelujah! Nastává chvilka (relativního) oddechu…
Nevím, čím to je, ale vždycky, když jdu do Ikey a nemusím zrovna moc pospíchat, krásně se odreaguju; koupím si pár potřebných zbytečností, zaslintám nad (pro mě stále nedostupnýma) vzorovýma bytama a nad pár kousky nábytku se vyloženě zasním. Třeba hned za vchodem mají kus ložnice a obýváku v takovém tmavě hnědém… no nic, nebudu se rozplývat, jenom komodka stojí asi pět tisíc. Zato na různé kuchyňské serepetičky a doplňky je Ikea jak dělaná. Tentokrát jsme si odvezli kromě jiného třeba formičku na ledové tyče nebo hodino-kalendářo-stopko-teploměr, který mění svou funkci podle toho, na kterou hranu je právě překlopen - úžasná blbina :).
A protože se právě slavil Midsommar, švédský slunovrat, obsloužila nás pokladní ve vílově zeleném průhledném hábitu s peříčky. “Moc vám to sluší,” pochválila jsem při placení. “Děkuju, ale moc dobře se v tom nepracuje,” odpověděla víla středního věku a rozměnila mi pětistovku.
Ve Švédsku sice slavěj, ale v praxi to znamená, že se zas začnou zkracovat dny a blížit podzim. Zimní slunovrat je mi takňák sympatičtější…
“To jsem blázen,” kroutil hlavou Lvíček poté, co předpisově zabrzdil před přechodem, u nějž dala starší paní najevo úmysl přecházet, paní zamávala rukou v poděkování a rychle přecupitala vozovku. “Vždycky, když někomu zastavím u přechodu, děkuje a utíká!”
“Víšco, to jsou dva druhy chodců,” vysvětlila jsem mu. “Jedni si myslí, že mají na přechodu absolutní přednost, a ti druzí děkujou a utíkají. No, a ti první vymírají…”
Přírodním výběrem se dá vysvětlit skoro všechno ;).
Na výraznější změnu designu blogu jsem zatím nenašla odvahu (ani čas). Při hraní s barvičkami jsem ale objevila kombinaci, která k probíhajícím “červeným” měsícům ladí nejvíc a kupodivu působí tak nějak uklidňujícím dojmem, což teď potřebuju jako sůl.
Takže místo do zeleně v chvílích relaxace koukám do svěho blogu. Doufejme, že tyhle stavy nebudou trvat dlouho…
by se nemuselo odehrávat ve zkouškovém období, protože ve vedru, dusnu, nízkém tlaku, jakož i mezidobích průtrží mračen se velice špatně učí… já už mám zase pocit, jako by mi stál na hlavě panelák a včera jsem sebou třískla v sukni na schodech, kdoví, co z toho ještě bude…
Poznatky: točená kofola lepí na zuby stejně jako jakákoliv jiná sladká kola. A moje blogposty i komentáře jsou čím dál tím trapnější.
V první řadě, že máme tak dokonalou kuchyň, že se do ní bojím vkročit. (Thx Lvíček! :*)
V druhý řadě, že je kurevsky vedro! (a možná tím vedrem, že mi nejde už dva dny rozmasírovat bolest svalu v lýtku :/)
Ve třetí řadě, že moje racionalita zvítězila nad mým exhibicionismem a dychtivostí zážitků, takže jednou provždy jsem vzdala a prošvihla možnost podívat se na konkurz Superstar (a jelikož nejsem jane, nemůžu o takových věcech přece vůbec blogovat ;)).
Ve čtvrtý řadě, že všechno v životě je jak na houpačce a co jednou nejde, podruhý může jít krásně (nebo taky ne :))
v pátý řadě, že nic se nedá zreprodukovat (což je dobře, tedy aspoň pokud nejde o bugy ;))
v šestý řadě, že se moc rozkecávám, a taky, že mám ze spousty věcí smíšený pocity
v předposlední řadě, že jsem přišla k hromadě letního oblečení úplně jak slepá k houslím
a v poslední řadě od plátna, že v červnovém ČiliChili lze objevit víc, než jen jednu absolventku kulturologie. [Minimálně v tiráži. .)]
Když jedete po silnici tam, kde vás vítá hlavní město, kolem čtvrt na deset směrem na západ, z autorepráčků se line Kiss From a Rose na takovou hlasitost, která dovoluje normálně řídit, s vám nejbližší osobou po boku, zpíváte, a na obzoru se mezi domy na okamžik objeví poslední intenzivně rudý vrchlík zapadajícího slunce - zažijete jeden z nejintenzivnějších okamžiků štěstí.
Ten hektický pátek vypadal tak, že jsem nejdřív vyrazila v brzké ráno (po deváté, protože před devátou už v Praze nikdo nikde nefunguje) do školy, tam jsem si ofotila půlku jedněch skript, v knihovně si vyžebrala prodlouženou lhůtu pro druhá, jela si koupit knížku do školy, která mě stála 4 stovky a předběžným nahlédnutím se mi zdá, že mi dokonce bude úplně napytel, strčila do hlavy něco málo k jídlu a jela si trošku začekat do čekárny k doktorce.
(Tam jsem dospěla k rozhodnutí, že už nikdy nebudu jíst v restauracích oblohu - hlavně salát - možná s výjimkou těch nejvybranějších. Neptejte se proč. Je spousta věcí, které člověk může chytit z nedokonale omyté zeleniny.)
Odčekala jsem se a jela stěhovat pracoviště. Až doteď banální. Pracovala jsem do posledního okamžiku vypnutí strojů, pak naházela do jedné krabice klávesnici, pantofle a sluneční paprsek, láhev se sirupem v náhlém záchvatu racionality nepřihodila, obepsala krabici výhrůžným dětským rukopisem FRAGILE-NEKLOPIT, ucpala skartovačku interními dokumenty a vyrazila do knihovny.
Trošku vybuzená vším tím kolotočem jsem při vyndavání kartičky odložila peněženku ne do batohu, ale na poličku k počítači. A teď pozor. U registrace výpůjček jsem zjistila, že ji nemám. V hrůze jsem začala běhat po knihovně a narazila na dvě pubertální holčičkoslečny. “Vás hledáme, to je vaše?” podávaly mi mou ošoupanou koženou drahocennost. Mohla jsem se uděkovat. Slečna knihovnice mi půjčila na knížky, které do batohu narvat už nešly, vlastní delvití tašku a já vyšla s úsměvem na rtech do teplého, rozzářeného červnového odpoledne.
Jenomže příběhů s dobrým koncem se moc nestává. V tramvaji jsem nahlédla do peněženky a zjistila, že mi chybí pětikilo.
Nemůže být každý pátek idylka…