…aneb pár (snad) blognutíhodných zámotků z posledních dní :).
Středu jsem se rozhodla věnovat po nějaké době škole, ale samozřejmě to dopadlo úplně jinak.
Přednášková místnost byla bez jakéhokoliv vysvětlení zamčená. Chvíli jsem pátrala po nástěnkách a pak jsem si kecla vedle jednoho dálkaře, který začal dohánět semestr :). Čekal na totéž co já a když jsme pochopili, že přednáška teda nebude, pozval mě na kafe. Sedli jsme si do Týnský a kecali hlavně o škole, o náplni zkoušek, o mimoškole, o životě a o práci.
“A ty teda děláš kde?” zajímal se.
“No, ve Sluníčkový firmě,” přiznala jsem.
“Tak ty jsi vlastně ajťák?” nadchlo ho. “Ale vždyť jsi úplně normální? Jaktože nejsi zhulená?”
Vybavil se mi Vitex a další spousta lidí, ale potěšilo mě, že se aspoň navenek zdám jako “normální, milá holka”. Třeba to nakonec začne být pravda ;).
Ve čtvrtek po práci jsem zamířila na dlouho odkládaný sraz s bývalou spolužačkou z bohemistiky, od níž jsem si někdy v listopadu půjčovala knížku :). Taky jsme směřovaly do Týnský, ale cestou jsme potkali Holubovou vyzvedávající děti a ceduli na vchodu “zadáno pro křest knihy Václava Havla”. Takže jsme skončili v nějakým cukrárnobaru na plácku na konci Kozí, samozřejmě s horentními cenami - jakýkoli nealko za 40, dvoudecka vína dtto, koktejly nějak od 90. Nějaký mojito by mě bývalo vyšlo asi nejlevnějš, ale nechtěla jsem se za vcelku teplého dne ožrat, tak jsem si objednala střik a věřila, že jsem našla rozumný kompromis mezi cenou a obsahem alkoholu. Moje překvapení neznalo mezí, když jsem se na účtence dozvěděla, že stál 60 - 20 za deci vína a 40 za láhev matonky, z níž jsem viděla jen tu decku ve sklenici. Když jsem se servírky ptala, wtf, opáčila, jestli mi tam měla nalejt vodu z vodovodu. Namítla jsem, že mi mohla tu matonku aspoň přinýst celou, když už mi ji celou naúčtovala, tak se zeptala, jestli ji chci - docela brzo, když už jsme byly na odchodu. Nemohla jsem uvěřit ještě docela dlouho.
Včera jsme stihli Svět knihy. Dvě hodiny byly relativně akorát - oba jsme pořídili (některé výhodně, některé méně, ale v průměru celkem výhodně) několik knížek, několik oželeli, prošli celý veletrh a deset minut před zavíračkou se zastavili u baru, který pomalu skládal. “Nedáme si mojito?” lákala jsem Lvíčka. “A nechcete si dát čupito?” zval nás jeden z barmanů. “A to je co?” zajímalo mě. “To se míchá rovnou do pusy… položíte takhle hlavu na bar…” Nakonec jsem se nechala překecat, zaklonila se, položila hlavu na bar a otevřela pusu. “Třikrát kousnout, nepolykat,” dostala jsem do zubů koktejlovou třešni - a pak mi ze dvou stran lili do pusy něco, dokud to nezačalo přetékat. Polkla jsem, vysolila padesátku a odcházela se značně vylepšenou náladou ;). Veletrh je až do zítřka… takže doporučuji ;).
A o večerním koncertu zítra nebo pozítří… teď jdu spát :).
