Quanti blog

V úterý se mi naskytla cesta do CzC, tak jsem si při té příležitosti udělala radost a nadělila si trochu předčasný dárek k narozeninám - Creative Zen Nano Plus 512MB. Původně jsem si jela pro Sandisk, ale když mi ho přinesli už s rozbitým displejem, nějak jsem si to rozmyslela ;). Jediná jeho výhoda byla rozšiřitelnost pomocí SD karet, což bylo sympatické (postupně bych se propracovala k tomu, že všechno od foťáku přes notebook k případnému hodně výhledovému PDA pojede na SD), ale při srovnání všech ostatních vlastností jasně vyhrál Creativek, což byla v podstatě jediná možná další volba z hlediska nároků, ceny i kvality. Malinko mě roztrpčil fakt, že všechny barevné varianty (včetně velmi elegantní stříbrné) stály o šest stovek víc, což se mi za barvu fakt dávat nechtělo, takže jsem skončila s černým pidižvíčkem, ale tohle mírné zklamání velice brzy odpadlo. Zen Nano Plus (neboli Soňa, pokud ho chci pojmenovávat v rámci rodinné tradice ;)) Zen Nano Plus je ten nejmazlivější kus elektroniky, s jakým jsem přišla za posledních cca 10 let do styku a teprve druhé ‘hrátko’, které si mě tak získalo. (První bylo Walkman rádio od Sony, které jsem dostala asi ve 13? od táty a které se mi nedaří ani po všemožných pokusech vygooglit, protože informace “Sony Walkman AM/FM rádio” je prostě extrémně neurčitá a nic víc si o něm nepamatuju.) Displej je fajn, zvuk je fajn, ovládání je fajn (po druhém přepnutí hudba/rádio a zpět už přepínáte jen dvojím stiskem kolečka), váha je nejvíc fajn (dá se v pohodě nosit na krku :)), výdrž je skvělá… Trochu mě vyděsilo, že chybí hardwarový lock, ale on téměř není potřeba, protože tlačítka jsou tak zapuštěná, že náhodně můžete zmáčknout leda kolečko a to znamená pouze vstup do menu, které se po chvilce zase vypne. Jedinou výhradu mám zatím snad jen k autoscanu, který vedle reálných stanic ukládá šum (stejně si to časem přeskládám podle poslouchanosti, ale to chce trochu soustředění) a že hlasitost jedna je na usínání pro moje citlivé uši přece jen pořád trochu moc hlasitá.
V téhle souvislosti by se mi ovšem líbila taky funkce sleep… ;)

Zdá se, že počasí ustoupilo z plánu “když nám to červenec a srpen nepokazí, bude letos hezká zima” a najelo na režim v neděli jaro, v pondělí léto, v úterý podzim. Bojím se dneška :).

…samozřejmě tedy štve, to už není normální. Můžu se utěšovat tím, že nám aspoň ještě nepřestanou topit, ale na druhou stranu jsem si koupila novou jarní bundu a vypadá to, že ji ještě tak čtvrt roku nebudu potřebovat. Doufám, že tohle nechce být každý rok…

Letošní svéhlavé počasí aspoň v předvečer (respektive předden) prvního jarního dne pochopilo, že už by se jako mohlo vytasit s ptáčkama, sluníčkem, teplíčkem a zelenající se travičkou, když všechny hypermarkety tak učinily už div ne před měsícem. Já cítila jaro ve vzduchu už před víc než týdnem, ale když sněží, člověk si to tak úplně nevychutná. Sice ještě může trochu přituhnout, doba ledová je doba ledová, ale dnešek byl jasnej. Taky už na mě jde jarní únava ;).
Ale hlavně, jarní rovnodennost znamená slunce ve znamení Berana (docela by mě zajímalo, proč všichni ostatní Berani, který znám, jsou takový zvířata) a já zas budu mít narozeniny. Kulatý. 11000 :).

udělaly poslední dva týdny a dva víkendy, a byly pryč. Strašně utekly, ale zároveň jsem měla pocit, že trvaly celou věčnost. Blogovat by bylo co, ale když byla chuť, nebyl čas, a když byl čas, měla jsem myšlenky na práci, na školu, na nevyžehlený Everest ve skříni nebo večeři. (Vím, že to teď píšu pokaždé, ale mám divnej pocit, když bloguju třikrát za měsíc ;)…) Žiju jakoby na vyšší rychlostní stupeň, ale líbí se mi to. Aspoň než začnou stresy ve škole :).
Minulý víkend jsme jeli na lyže. Jediný teoretický důvod, proč bych chtěla žít v Mostě nebo v Litvínově, by byl skibus do Klínů. Bylo tam moc pěkně, i když modrá už byla celkem pěkně vymrzlá a spodek červené, kde jsem jezdila pak, na tom nebyl o moc líp; jedna dívenka tam sebou docela nepěkně švihla, neměla se ke zvednutí a když jsem jí podávala hůlky a ptala se, jestli je v pořádku, fňukala, že ji bolí hlava. Nic jiného, než jí poradit, ať opatrně sjede k vleku a počká na rodiče, jsem nemohla. Po prvním dnu mě dost příšerně bolely kolena, po druhém to bylo o něco málo lepší, ale musím říct, že carvingy jsou požehnání z nebes a na jejich ovládání jsem si zvykla hned. Půjčené boty byly asi ze Španělska a nohy mi málem v lýtkách upadly, ale ty bílé, hodně vykrojené fischerky bych si nechala hned ;). Taky jsem jela prvně v životě na kotvě a přežila jsem to :). Na to, jak jsem nesportovec a nestála jsem na tom zas asi tři roky, to bylo fakt fajn… akorát ty kolena mě teda štvou.
Tenhle víkend by se asi lyžovalo líp. Víc nasněženo jsem na balkóně neměla celou letošní zimu. Podobně jako Smilla začínám přehodnocovat své vnímání března… nicméně letošní zima je fakt nechutně a nebývale dlouhá. V únoru jsem na víc než týden lehla s hnusným něčím, co se mi z průdušek dostalo do krku a do horních cest dýchacích (a doteď pokašlávám). Jestli je tedy pro mě únor měsíc snížené imunity (už aby bylo to jaro…!), březen, i přes současnou sněhovou nadílku, kalamity, jazyky a uzavírání letišť, mi prostě přináší jaro. Nejen, že to v pátek bylo už na mikinu… ale i organismus nějak pookřává a zimní chcíplost (až na dnešní výjimku, ale tomu návalu sněhu se fakt nedalo odolávat) je pomalu pryč.
Březen je taky měsíc internetu, nicméně přesto, že jsem na internetu s výjimkou lyžařského víkendu fakt denně, zaznamenala jsem to až dneska. Zřejmě už je internet (díky Krausovi ;)) tak rozšířený, že nepotřebuje propagaci. Pořád pro mě ale asi příznačnější, než měsíc knihy - leda by byly školní. Včera jsem se pokoušela pouštět si film a dodívala jsem ho jen s určitým sebezapřením - pořád se mi zdálo, že bych měla dělat něco užitečnějšího.
Že by se ze mě fakt stával workoholik? :o)

dneska se mi nedaří, celý den jsem kvůli sněhu ospalá jak lední medvědice, stihla jsem toho půlku co jsem chtěla, při stěhování mojí pečlivě setříděné (podle žánru, barvy a používanosti) poličky s cédéčkama se mi podařilo všechny vysypat a kvůli testování Olive (jinak fakt moc pěkný distro/livecd, jehož popisu možná věnuji samostatný blog, protože to není další z řady ‘livecd založených na knoppixu’ a nedá se popsat jednou řádkou) se mi rozhodil notýsek a smazal (naštěstí jen první) odstavec původně smoleného blogu, takže jsem musela rebootovat :/.

Velmi telegraficky. Popeleční středa byla ve středu, ale jelikož už nemáme babičku, nikdo nás na ni příliš neupozorňoval, natož opopelcoval. Popeleční pátek je dneska, protože dělám deset věcí najednou, abych se mohla nějak vypopelit :). Blog trochu zanedbávám. Při třísměnném provozu práce-škola-domácnost mi ani nic jiného nezbývá. Čas na kecání na netu mi nechybí, když můžu kecat s živými lidmi, ale méně času na blogování mi trochu vadí, protože čím víc toho dělám, tím víc mám zážitků a tím víc se mi chce psát. Snad se podaří tenhle bludný kruh nějak uspokojivě rozetnout.
Dnes kolem poledne na mě poprvé dýchlo jaro. Teď už je venku zas hnusně :). Chodit v pátek do školy je zvrhlost, na kterou nejsem už několik let zvyklá, a pevně doufám, že to aspoň jednou za čas bude nenutné. Zajímalo by mě, kdo je ten podivný starší muž, který se účastní různých přednášek v růžové vestě nebo aspoň růžové kravatě a někdy se i přátelsky hlásí k vyučujícím. Neupírám lidem po padesátce právo na vzdělání, ale ta růžová mě skutečně děsí. Rovněž jsem zjistila, že jeden z mých přednášejících je na sluníčkovém serveru. Net je malý (again).
Únor byl pro mě měsícem snížené imunity a březen něčím, co začlo posněženými chodníky, což mě u tohoto měsíce obecně považovaného za jarní trochu namíchlo. Ve středu by měl narozeniny dědeček, ale už deset let je s ním slavit nemůžem. Žiju ve fofru, ale baví mě to.
Pokusím se rozepsat, až bude kdy… :)