Quanti blog

Pátečního teambuildingu (jak Soused vznosně nazývá pár piv u hokeje) jsem se nezúčastnila. Po skončení zápasu jsem ani moc nelitovala, protože hokej stál za houby a v hospodě se nedá ležet. Měla jsem toho po tom týdnu už nějak plný zuby a všechno, co jsem potřebovala, bylo rozvalit se s pivem a slanými oplatky do postele před televizi, což jsem taky s Lvíčkem ihned po příchodu realizovala. Bodlo to, nicméně… včera večer jsem si tak nějak říkala, kde ten víkend byl. Měla jsem pocit, jako bych měla tak jako volné odpoledne.
To jsme strávili na výstavě minerálů - Geosvět. Dlouho jsem neviděla tolik kamínků, byla to nádhera (přestože se podezírám, že bych to prožívala mnohem víc tak o osm let dřív) a odvezli jsme si spoustu šutříků. Úlovky byly skvělé. Malinkaté kamínky se závěsem za deset korun. Klíčenka s ametystem za pětadvacet. Drobné leštěné kameny za tři koruny kus. Stříbrný prstýnek s jantarem (zeleným, který není přírodní, je to afaik hodně světle žlutý průhledný jantar podložený tmavou podložkou) od polských vystavovatelů za osmdesát korun. (Hodí se mi k závěsu, který jsem si přivezla z Kanady - zelený jantar ve tvaru kapky, taky ve stříbře). Achátová geodka za desetikorunu. I-ťingové mince za polovic, tj. za pětikorunu kus, kamínek pískové barvy od Mostu (a já jsem zapomněla, jak se jmenuje…) zadarmo při balení :). A jedna věc, na kterou jsem musela zapomenout, ale je to něco, co jsem vždycky chtěla ;).
Udělalo mi to moc velkou radost. Dárky nevyžaduju, ale musím přiznat, že když nějaký dostanu, jsem šťastná, a když je nedostávám, respektive dostávám z povinnosti, jsem nešťastná. Jo, jsem materiálně založená mrcha :). Ale prostě nejsem z těch kůl lidí, jejichž životní filozofie je dárky nedávat, nedostávat a Vánoce zrušit.
Mimochodem, Vánoce přijdou za necelých deset měsíců… ;))).

Automat na bagety se nám přestěhoval do přízemí, takže když jsme se stavovali s kolegy na Pana kafe, na odchodu jsem si s ním šla zatočit, abych se koukla, jestli tam náhodou nejsou karamelový koblihy. Nebyly, tak jsem nechala točnu točnou a připojila se k nim. “Ty sis nic nekoupila?” divil se kolega P. “Já myslel, že v tom máš peníze?” “Ne, já si šla jenom zatočit… :)” “Jo ták, ty se jenom díváš… my si vždycky mysleli, že jdeš na záchod, a ty si chodíš točit s bagetama…”
Málem jsem se pobagetovala smíchy :).
Kolega P. si pak cestou na oběd nasadil úžasnou čepici, kterou si koupil u Vietnamců a v níž vypadá jako Jim Carrey v Blbý a blbější. Když jsem mu tento svůj postřeh sdělila, pokrčil rameny a řekl, že doufá, že jeho neatraktivita v tomto případě dojde do takové krajnosti, že přeteče zásobník a dostane se do kladných čísel ;). Dodávám, že v normálním případě se na něj koukat docela dá (přestože, pravda, sedím zády k němu ;)).
Po mojí drobné nápovědě (UTFG) už i kolega P. přišel na můj blog, proto se vzdávám všech politicky nekorektních výrazů (jelikož je jen otázka času, kdy to bude číst i můj nadřízený) a dodávám, že dnešní oběd, jakož i celý den v kanceláři včetně přestávek na Pana kafe byl ryze pracovní a plný podnětných tematických debat.
Akorát teda nevím, proč kolega M. prohlásil, že si začíná připadat jako ve svém bývalém týmu holandského krycího názvu Oochilaci… :)

Přes svoje původní odhodlání - nepsat o práci - jsem se rozhodla vytvořit novou rubriku. Náš tým (potažmo i okolní týmy) a vůbec celé pracovní prostředí je totiž studnicí příběhů a příhod, které nemají souvislost s konfidentálními informacemi a stojí za zblognutí ;).
V pondělí jsem po desetidenní nepřítomnosti způsobené mojí nachcípaností dorazila zjistit stav budovy a ke své nelibosti jsem zjistila, že mi workplace zastavili nějakou hnusnou mašinou, odpojili mi monitor a v kuchyňce je jenom černý, zelený a Earl Grey čaj.
Chvilku po mně tam přišel i kolega z vedlejšího týmu, několikrát znechuceně mrknul do skříňky s čaji a pak si rezignovaně vybral jeden pytlíček. “Je to bída, co?” obrátila jsem se na něj účastně. “Asi jak se stěhovali (část firmy), tak nám skrouhli nabídku čajů… :).”
Pokýval a suše přisvědčil: “Čaj išiel ako prvý.”
Ta slovenština je prostě kouzelná :).

Nedá mi to, abych krátce neokomentovala problém registrovaného partnerství. Mám chuť nezastávat v tomhle zpolitizovaném sporu ani jednu stranu, protože se dá těžko říct, jestli je mi odpornější Paroubek nebo Klaus (spíš bych řekla, že Paroubek, ale jak to bývá, není člověk, který by se zavděčil vším, a na druhou stranu ani člověk, s nímž bychom nesouhlasili v ničem).
V Britských listech jsem četla noticku s titulkem “Vzkaz Klause voličům: homosexuálové se nám hnusí…”. Mně se hnusí starej chlap, který má doma manželku a podvádí ji s mladou blondýnou. Což samozřejmě nemá na rodinu žádný negativní vliv…

Chtělo se mi nazvat blog trochu po kunderovsku. Nefrankofonní čtenáři nechť se spokojí s vysvětlením, že jsem bez chuti. Už druhý den nevnímám, co jím. Mám docela strach, aby mi to nezůstalo - přestože bych pak asi docela ušetřila za jídlo, bylo by mi to líto :). Nejspíš to bude ale úpornou rýmou, která na mě přišla ve chvíli, kdy mě pomaličku a neochotně začal opouštět kašel. Přidružené bolesti v krku… ale nebudu z toho dělat blog hypochondra, znáte to asi všichni, jenom v takové intenzitě všech tří “součástí” nachlazení jsem to neměla už hodně dlouho. Dneska už naštěstí víceméně jen pochrchlávám a postrádám čich&chuť. Lvíček se snažil moje smysly povzbudit česnečkou, která obsahovala víc česneku než vody. Tak bojovné jídlo jsem měla naposled u Kašpárka, a to ještě jejich ohnivá křidélka blednou :). Měla jsem pocit, že mi to prožere žaludek, propálí dutinu ústní a slzy mi tekly proudem. V tom, abych něco měla z hlavního chodu, kuřátka na zelí, mi to ale nepomohlo. Škoda, vypadalo to docela lákavě… :(.
Jinak trávím čas s notebookem, čajem a širokým spektrem lékárenských produktů a při čtení jiných blogů jsem aspoň vděčná, že nemám potomstvo a až na nějakou tu přípravu krmení můžu téměř nerušeně stonat. Sice jsem si tenhle týden představovala jinak, ale co se dá dělat, aspoň si tu nemoc vcelku “můžu dovolit” (nepočítám-li finanční ztrátovost, ale holt dělat z domova zatím nejde). Příští týden se na mě všechno nasype s dvojnásobnou intenzitou, tak hlavně abych byla fyzicky fit (a měla chuť, abych se mohla dopovat aspoň firemní čokoládou… ;)).

Soudě dle čtených blogů, nemocný byl poslední měsíc kdekdo, v práci taky půlka lidí pochrchlávala, tak se nemůžu divit, že to na mě sedlo taky. Ale divím. Za prvé, bolest na průduškách mě znepokojila víc, než celkem obvyklá bolest v krku nebo rýma. Za druhé, většinou mi nachlazení nevadí, beru ho jako občasnou návštěvu, na otravné průvodní příznaky jsem si během let a stovek viróz zvykla, pokud přijde, přizpůsobím mu své záležitosti a sklátím se do postele. Tentokrát jsem vymýšlela, jak se co nejdřív uzdravit, když už ne na lyže, tak aspoň do práce aby to bylo, takže jsem během neděle vypila asi sedm průduškových čajů, než mi došlo, že bylinky bych do sebe asi neměla lít jako vodu. Pak jsem naštěstí dostala rozum (Lvíčku, dík), zalehla pod peřinu, přestala si dělat násilí a smířila se s tím, že do práce půjdu, až tam půjdu, a přes to nejede vlak. Jsem trochu nervózní, nechci o nic přijít (hlavně z důvodu, abych to stihla dohnat), na druhou stranu, třeba mi to budou moct kolegové aspoň líp vysvětlit, když budou mít náskok. Ach jo :). Když se na sebe kouknu zvenčí, připadá mi ta nervozita až roztomilá. Ale asi je pochopitelná. Pořád mi to nějak úplně nedochází. Když vidím na svém stole svoji pracovní kartičku, moje první myšlenka vždycky je, že si ji tam zapomněl Lvíček :).

Btw, když mluvím o Lvíčkovi… Happy Valentine, my dear… :-*

a měla pocit, jako by mi někdo hodil na prsa pytel písku. Během dopoledne jsem si udělala čtyři čaje, aniž by to nějak významně pomohlo. Na sraz s otcem jsem z teplé kanceláře odjížděla nerada, ale musela jsem. Stejně jsem se nemohla na nic moc soustředit (což ještě trvá, proto je můj písemný projev decánko jak od hotentota).
Během čekání jsem se zastavila u stánku v podchodu metra, protože jsem si dělala už týden zálusk na kalendář, který by se mi tak akorát hodil na pracovní stůl. Vhodnou chvíli jsem trochu prováhala, protože už měli jenom dva kusy, jeden zmuchlanější, druhý trochu míň, tak jsem uvažovala, rozmejšlela, nakonec jsem našla ještě Rok s čajem… a samozřejmě to dopadlo tak, že jsem si koupila voba. Ani cestou zpátky do práce jsem se nerozhodla, který, tak jsem si jeden postavila vlevo od monitoru a jeden vpravo. “Ehm… můžu ti položit takovou indiskrétní otázku?” obrátil se na mě kolega trochu nechápavě. “Máš dost kalendářů?”
Lidi jsou dneska drzí :).
Návrat byl poslední (dá se předpokládat, že budou výjimky, při mé skleróze, ale oficiálně poslední) příležitost, kdy jsem musela použít půjčovanou kartičku zaměstnance (na dveře, na výtah a tak), protože už dorazily. Co asi ještě nějakou dobu nedorazí, je bazmek umožňující pracovat z domova. Škoda. Nicméně s kartičkou už se cítím skutečně jako kmenový zaměstnanec ;))).
Taky jsem zjistila, že moje Avon Lady přestává býti Avon Lady, takže zvažuju, jestli do toho náhodou nemám jít sama… Možná, kdybych se domluvila s Lvíčkovou mámou a babičkou, že bych se na těch šest stovek měsíčně (od kterých člověk neprodělává) dostala… ;)
Průdušky sice pořád připomínají engine z lokomotivy, jsem ráda, když sedím, a ještě radši, když ležím, takže na lyže to bohužel nevypadá (dočkám se toho ještě někdy v životě? :)), ale když jsem v klidu, docela to jde. Soustředění pořád trochu horší, ale snad až si vezmu paralen a další průduškový čaj, zlepší se i to a budu se moct vrhnout do studia dokuentace věcí, které začínáme dělat příští týden v práci. Sice nás výslovně upozorňovali, že o víkendu máme odpočívat, nicméééně… asi mi to prostě nedá :))))))))

V neděli se u nás stavili Lvíčkovi rodiče - něco přivézt, něco odvézt… “Můžete nás vzít na Kampu?” zeptali jsme se. A mohli, takže jsme nasedli.
Cestou jsme řešili hlavně hory, které se měly odehrávat tenhle víkend a začátkem příštího týdne, v době Lvíčkových jarňáků. Nedostávalo se mi hlavně čepice - ta, kterou nosím běžně, je… no, tvar není zrovna ideální a jediná její pozitivní vlastnost je, že je alespoň většinově přes uši. “Ještě máš ty Juicy čepice,” připomínal mi Lvíček poťouchle a já zapomněla na to, kde a s kým jsem a rozohnila jsem se: “Ale ty jsou úplně nahovno…!!!”
Rozhostilo se ticho, došlo mi to, omluvila jsem se a ponořila se do záchvatu tichého smíchu. Lvíčkovi to naštěstí vzali s klidem gentlemana. “Až tak?” poznamenala jen Lvíčkova maminka, a já musela potvrdit, že ano, protože profukují :o).
Když jsme došli na Kampu, zjistili jsme, že ten víkend tam jsou zrovna keltské oslavy Nového roku (Imbolc nebo taky Oimelc, které připadají na prvního února). Tak jsme si dali svařák, chodské koláče (čtvrtku tvarohového, čtvrtku hruškového, nepopsatelně výborný), obešli Kampu a přišli zrovna na začátek. Byla to docela legrace, vidět dospělé lidi v keltských kostýmech u něčeho… hm… nerada bych se dotkla kohokoliv, kdo se cítí být potomkem Keltů, ale i mně, která si na blbosti potrpím, to přišlo přece jen tak jako trochu dětinské :). Pochodovat kolem mísy s ohněm dokola a mrmlat za zvuku bubnů “Brigita, Brigita, Oimelc, Oimelc, Brigita, Brigita, Oimelc, Oimelc…” …no… ať se lidi bavěj čím chtěj :). Ale zas jako zajímavé to bylo. Po rituálu přivolávání jara přišla ukázka keltských soubojů a pak už jsme byli tak vymrzlí, že jsme odešli. V pondělí jsem našla fotku dvou “Keltů” v deníku 24 hodin.
Podnítilo to ve mně zvědavost, to jo. Ale příště si o tom radši něco přečtu, než bych musela koukat novověkému druidovi zblízka do kožichu :).

Popravdě jsem nečekala, že si na mě někdo vzpomene, přece jenom, moje čtenost je spíš komorní a spíš díky vyhledávání různých obskurních sousloví. Nicméně stalo se a obdržela jsem štafetu hned od dvou lidí - Swaye i Dufa, takže se na to asi nemůžu jen tak úplně s čistým svědomím vykašlat, nakonec co si budeme povídat, moje grafomanská část už se na to tetelí.
Takže rekapitulace…

čtyři zaměstnání:
korektorka, administrativní asistentka, recepční a testerka software… ;)

čtyři filmy, které můžu vidět stále dokola:
Jak básníci přicházejí o iluze (jenom tenhle díl), Love actually, Pelíšky a Červený trpaslík je sice seriál, ale musím ho zmínit taky ;). Třeba se dočkáme i filmu…

čtyři místa, kde jsem žila:
praha 10, praha 5, praha 2 a praha 10, když počítám za žití usazení déle než dva měsíce

čtyři televizní pořady, které mě pobaví:
poslední dobou na TV skoro nekoukám… ráda se občas mrknu na Toulavou kameru, Pod pokličkou, Kluci v akci nebo Bydlení je hra (jo, jsem čétéčkářka ;))

čtyři místa, kde jsem byla na dovolené:
dá se říkat dovolená, když mám pořád prázdniny? :)
největší zážitky - Thassos (loni poprvé romantická dovolená u moře), Tatry (doma byly povodně a my seděli u dráťáku a poslouchali, jestli drží Karlův most), Turecko (celé 2 týdny jsem z různých důvodů nemohla jíst, nemohla se koupat a šíleně si lezla na nervy s maminkou, ale krásně jsem zhubla a Turci mi velice pozvedli sebevědomí ;)), Bibione (ať si kdo chce říká co chce, aspoň v roce 94 to byl ráj - podnebí, pláže, mušle, moře, zmrzlina, pizza…)

čtyři oblíbená jídla:
havajská pizza, kuře na zelenině, zapečené těstoviny a všechna více či méně nenapodobitelná jídla od babičky - králík na smetaně, rajská, škubánky, bábovka, bublanina, vánočka, cukroví…

čtyři weby, které navštěvuju denně:
těžko říct, od doby, co mám RSS čtečku, denně možná nic :) nejvíc google, seznam, školní stránky a před pár dny jsem objevila moc pěkný web pravednes.cz

čtyři místa, kde bych byla raději, než je právě teď:
u moře!!! Jinak jsem vcelku spokojená tam, kde právě jsem - u kompu, za chvíli jdu s Lvíčkem do postýlky, zítra do práce, odpoledne do školy, to mi vyhovuje ;). Ještě možná v kině, čajovně nebo kavárně, ale to by muselo být míň hodin.

čtyři blogy, jejichž autoři by také měli napsat své čtyři věci.
těžká volba…
Smilla (ráda bych si přečetla zas něco poetického o duhách, kočkách a mechanicích)
Jane (ačkoli mám pocit, že už ji někdo nominoval… :))
Fily (protože se zapojila zatím jen do modifikované “vzpomínkové” verze)
Kombajn (tady jsem dlouho váhala, v žádném případě bych ho tím nerada nějak naštvala, takže jestli nechce, ať s klidem ignoruje…)

V sobotu jsme zašli zas jednou do kina. Na film Panic je nanic se mi původně až tak nechtělo, počítala jsem, že to bude něco mezi Snowboarďákama, Hele vole, kde mám káru a Kameňákem, ale nechala jsem se ukecat - a nelitovala jsem.
Buďto mám zamrzlou pubertu (protože přece jenom nejsem úplně cílová skupina), nebo ten film není až tak úplně blbej. Totiž, je, ale dojemně :). Začátek budil dojem, že to bude trága, ale pak se tři hlavní hrdinové trochu rozehráli. Zbytek filmu jsem se už jenom třískala smíchy. Je tam spousta fórů, ne úplně otřelý a předvídatelný scénář a několik úžasných postaviček (hlavně hospodský, ale i Dušín). Přes to člověk zapomene na spoustu nevěrohodností (už jenom to, že neznám holku, která by udělala to, co Lenka na konci filmu, anebo fakt, že prázdniny v zaprděné vesničce tu působí jako z Beverly Hills) i na některé antiherecké výkony (Šárku Vaňkovou vykostit). Normálně mě zas tak všechno nerozesměje a Kameňáky obcházím obloukem, ale tohle je tak úžasná směsice směšné pubertální trapnosti (kdy se člověk směje už jen z vděčnosti, že to má za sebou) a některých docela dobrých fórů (opět musím vyzdvihnout hostinského ;)).
A ještě něco stojí za to. Hudba k filmu se OPRAVDU povedla - a já, kdybych byla v roce 2005 puberťák, určitě bych chtěla mít takovýhle soundtrack…