Quanti blog

Víkend byl ve znamení samých kulturních zážitků. V pátek večer výlet tramvají po nové trati (konečně už asi po stu letech) na Barrandov a večeře tamtéž, v sobotu oběd u Lvíčků spojený s instalací Woken (legálně zakoupený kus OEM software, kdybyste chtěli žhavit dráty na BSA) na funglnový počítač jeho bratra a v neděli opět mírná snobárna s rodiči - kino Gold Class :). To vše proloženo učením na zápočet z kulturní psychologie.
Na tramvaj jsem se hodně těšila. Začíná v Hlubočepích vedle smyčky - bývalé konečné - u zámečku, kde kdysi sídlila PPPPPP (Pedagogicko-psychologická poradna pro Prahu 5). Nějakou dobu jsem tam jezdívala (od rodičů to nebylo ani moc daleko). Na konečných je něco romantického, vystupujete poslední, nastupujete první, čekáte na prázdnou tramvaj, tramvajákovi koukáte do novin někdy i pár desítek minut, než popojede a otevře dveře… když se navíc ještě šeří nebo už úplně tmí, je to zážitek sám o sobě a mně tyhle vzpomínky dost výrazně zachycují atmosféru mých čtrnácti.
Takže teď místo na smyčku tramvaj pokračuje rovně vlevo a zvedne se v opisování Barranďáku. Trať je moc hezká, zastávky jsou moc hezké, mramorová deska s nápisem Anetka na zastávce za výjezdem z tunelu už tak super není… teď už je tam přechod. Svezli jsme se na konečnou, už padala tma, tak jsme si obešli kousek sídliště (úžasné náměstíčko s oldskůl sámoškou, oldskůl papírnictvím, ňůskůl lékárnou, oldskůl hospodou, cukrárnou a čínou) a zakotvili nejdřív na kafi a pak v číně.
Cukrárna (Modrá laguna) je hybrid cukrárny, kavárny a restaurace. Mají tam klasický pult s dorty, stolečky… a na nich jídelní lístky. Podávají nějaké těstoviny v italském stylu a masa s přílohami, kdyby zavedli pizzu, bylo by to ještě dokonalejší, ale už teď si nějak neumím představit, kde to tam vaří, “technické zázemí” se nezdálo nijak velké. My si dali dvakrát alžír a poseděli. I když spolu bydlíme, každý takový výlet je jako plnohodnotné rande, jsme rádi, že jsme spolu, povídáme si - a nejhezčí je to vždycky v kavárně nebo v čajovně. Sama nevím, o čem si vlastně furt povídáme, ale jsem s Lvíčkem vždycky takhle venku hrozně ráda.
Pak jsme se přesunuli o pár kroků dál do číny. Já si dala pálivou polívku a Lvíček jarní závitek a pak jsme si objednali ještě hlavní jídlo - on kung-pao a já kuře po sečuánsku. Většinou si vyberu já líp, ale tentokrát jsem neměla šťastnou ruku. Jednak by mi víc chutnalo to, co měl Lvíček (ono se to u číny občas hůř představuje, jak bude co chutnat, když tam člověk nechodí moc často) a jednak se kuchaři trochu utrhla ruka se solí. Naštěstí jsem byla celkem plná polévky, což je spíš krycí název pro misku plnou pálivé, husté (až želírující ;)) tekutiny s kousky zeleniny, vajíček a masa, takže dost sytá záležitost. Sem tam jsem uždibla, abych zjistila, jestli se sůl nenaředila, ale s rýží to bylo ještě horší. “Já to mám nějaký slaný, ochutnej,” vrtěla jsem se a nabídla Lvíčkovi sousto. “Mně nepřijde,” posoudil, najedl se, nechal mi trochu ze své obří porce kung paa a přitáhl si můj talíř na důkladnější otestování. “Hele ale to je fakt slaný,” zjistil po kompletní ochutnávce. “To se vůbec nedá jíst,” pochopil po druhém soustu. “Co budeme dělat?” ptala jsem se. “Chceš to vrátit?” “No já nevím… třeba by se to dalo doma naředit neslanou rejží nebo tak…” Po třetím soustu Lvíček usoudil, že ani to by nešlo, a nabídl se mi, že to vrátí, což jsem nakonec (trochu jsem váhala, jídlo jsem ještě nikdy nevracela) přijala. Za chvíli servírce slušně sdělil, že tohle jídlo nezaplatíme, protože se nedá jíst. Bez mrknutí brvou ho odnesla a za chvíli nám jiná Číňanka přinesla dvě štamprlátka švestkového vína a účet bez sečuánu. Celkem úspěch :).
V sobotu jsem dostala do pazourek nejdřív hrnce s obědem a pak fungl nový komp. Slint :). Lvíček bratrovi sestavil fakt slušnou mašinu, výkonem i vizuálně, hlavně bezdrátová kláveska od Logitechu je úúžasná (až na ty chybějící ledky, no), a TV karta s FM tunerem a dálkovým ovládáním… hmm… to jsem opravdu po *dlouhé* době zatoužila po woknech - moct si k instalaci ovladačů a stahování aktualizací pustit rádio - to mě přímo nadchlo :). Navíc prima zvuk z Creative repráčků… mno… někdy, ještě aspoň jednou, bych si ráda taky dovezla domů úplně nový počítač se vším všudy, LCD, klávesnicí, myší, repráčkama… Musíme se vynasnažit opotřebovat všechno najednou ;).
Večer jsme si konečně - asi po dvou týdnech, kdy Lvíčkovi průběžně nebylo dobře a skoro pořád byl na paralenu - otevřeli flašku vína a trošku se ztřískali :). Ale jenom decánko, krásně jsme se uvolnili a ráno o tom ani nevěděli, a tak to má bejt ;).
Na neděli mě naši pozvali do Gold Class. To by si asi zasloužilo samostatnej blog, tedy minimálně cesta tam, protože jel od babičky a svez mě autem, což bývá obvykle dějištěm zajímavých situací. Samotné kino bylo super. Obrovské dvojsedačky mi připadaly spíš jako dvanáct obýváků v jednom, žádný reklamy, dva trailery jenom na filmy aktuálně nebo v budoucnu (předpokládám) promítané v GC, skvělý obraz i zvuk. Kafe, svačina, bublinky, zmrzlina, popcorn… Je trochu divné jíst něco, na co nevidíte, ale jinak je to skutečně zážitek. Je fajn si to aspoň takhle vzácně dopřát :).
Poté, co jsem se před víkendem a o něm průběžně učila na zápočet z kulturní psychologie, jsem v pondělí přišla do školy, v první pětici nastoupila na zápočet, odvykládala svoje téma, odposlouchala povídání ostatních, a když jsem chtěla vytahovat index, dozvěděla jsem se, že máme všichni “malé (nevýznamné) plus”. Pán je vtipálek.
Ale o začátku týdne, kdy teploměry soutěžily o nejnižší sloupeček, zase snad příště…

Tak abych trošku vysvětlila, co se se mnou dělo :).
Předchozí příspěvek v některých čtenářích - přes moje vyvrácení - vzbudil bulvární tendence. Původně jsem chtěla napsat parodický blog na téma, jak dožívám pod mostem s dítětem pod srdcem, o které je můj otec ochoten se postarat, pouze když ho pojmenuju po něm a svěřím mu ho do výchovy, ale nějak nemám na takový kravinky čas ani chuť a na zblognutí čeká víc věcí, tak na to kašlu :). Takže skutečně ne, děti se žádný nekonaj. Ale těší mě, že jsem reakci odhadla dokonale ;).
Moje rozpolcenost se týkala toho, jestli mám při škole vzít práci na 20 (a více) hodin měsíčně, pendlovat mezi prací a školou, k večeři co si kdo uloví, Lvíčka vidět až v posteli a domácnost dohánět o víkendech.
Rozhodla jsem se, že jo. Že to aspoň zkusím, protože opak bych si asi hodně vyčítala. Jsem trošku nervózní, mám trošku strach - jak to budu stíhat, i ze samotné práce. Teorie mívá často dost odlišnou podobu od praxe, ale teoreticky bych to nějak zvládnout měla. Lvíček mě podporuje a má ze mě radost.
Já ze sebe taky. Už jenom projít přijímacím řízením v nejmenované americké IT společnosti mi dost pozvedlo sebevědomí. Za rok a něco jsem se vzdělala v Unixu, bashi a (částečně teoreticky ;)) sítích natolik, že mě - sice na interna, sice na (předpokládám) víceméně rutinní práci - ale vzali.
Příští týden se objevím ve firmě, kterou Lvíček před měsícem opustil… :)))

když si chcete s někým popovídat. Zatímco ve tři ráno bývá ta část netu, s kterou se bavívám, živá jako mraveniště, od sedmi do osmi (a někdy i mnohem déle) je minimální šance. Vzhledem k tomu, že právě touto dobou vstávám a potřebuju chvíli sedět u kompu, abych se trochu probrala a přečetla si novinky, připadám si tu poněkud opuštěně. Roster se scvrkne na třetinu obrazovky a ještě jsou to lidi buď pracující, nebo idlící, co to mají někde puštěné nonstop a jsou N/A. Tuhle opuštěnost řešívám puštěním rádia.
Dneska se mi po opravdu dlouhé době stalo (stalo se mi to vůbec někdy? tipuju že jo, ale docela vzácně a většinou s hity, které byly právě hrané jednou za hodinu, nebo tak…), že hned druhá písnička poté, co jsem to zapla, byla ta, která mi od probuzení zněla v hlavě. Konkrétně Čím to je od No Name. Ještě by mohli zahrát tu druhou, co mi zní v hlavě od večera… to už by mi přišlo vážně mysterious…
Je trapný, abych se tak vyjádřila po pubertálním vzoru, že tu jednak nechci a jednak snad ani nemůžu napsat, proč mám tak divnou náladu. Nažhavence po mojí zkáze zklamu, v mém životě jsou všechny základní věci v pořádku… jenom došlo k určitému rozhodování dřív, než bych myslela… a mě by zajímalo, jak to všechno dopadne, a z každé eventuality jsem tak trochu smutná. Což je samozřejmě blbý :). Nevím, co mám vlastně chtít… jestli aby to nedopadlo, nebo aby to dopadlo, nebo aby to dopadlo a já to musela vzdát… na začátku se všechno zdálo jednodušší.
Až to skončí, možná o tom napíšu. Možná o tom napíšu dokonce román, protože takové rozhodování jsem snad ještě ve svém životě nezažila. Pere se ve mně spousta věcí… ale už s tím skončím, protože částečně si to sice píšu pro sebe a pro zasvěcené, ale můj blog čte občas i pár lidí (tímhle tempem asi brzo přestanou, ale já holt už asi nejsem mladistvým intelektuálem), které to akorát otráví. Jako by to otrávilo mě, číst to na cizím blogu…
Takže co jinak? Hm… řekla jsem, že nebudu psát o škole, o práci ani o soukromí - a o píčovinkách, o jakých píšu obvykle (třeba že nám na bříze za oknem sedají vrány jako loni a my si děláme legraci, že se chtějí připojit na streetaccess na APčko, které tu bylo loni…) se mi psát nechce. Snad příště… Asi ten život začínám brát nějak moc vážně.

Přesněji jedenáct. Moc často se mi taková odmlka na blogu nestala a ani nedokážu pořádně říct, čím to je. V mém životě probíhají změny, které nesouvisejí s koncem letopočtu, které jsou hlubší a mají své kořeny už někdy v září, říjnu, listopadu… Ale tohle sváteční a navíc bilancující období je trochu akceleruje.
Je zvláštní, že i když jsme odstrojili stromeček a na stolku nám jako poslední Mohykán Vánoc zůstává jen nevyhořelý adventní věnec, pořád jsem se nezbavila sváteční nálady. A v posledních dnech zjišťuju, že ta nálada snad ani nebyla vánoční, že mám podobně povznesený vztah i k současnému holomrazu, který mi evokuje podzim a nutí mě vrátit na okno okrasnou dýni a lampiónky. A že to je možná tím, že jsem prostě čím dál zamilovanější. Je to paradox. Je to skoro rok a půl. Ale stále se na Lvíčka dívám zamilovanýma očima - a asi čím dál víc. Někdy, když spolu jdeme ven, si připadám jako na prvním rande, ale je to mnohem lepší. Nejste nervózní z toho, že toho člověka pořádně neznáte. Můžete mu dát plnou důvěru, která se vám vrací. A zároveň si užíváte tu rozechvělost a emocionální i hormonální bombu čerstvé zamilovanosti. Netuším, jak to dělám. Netuším, jak dlouho to ještě vydrží takhle moc silné. Ale i kdyby tenhle pocit neexistoval, Lvíček je člověk, který mi rozumí, který mě ve všem pochopí, podporuje mě, toleruje mě, stará se o mě a chrání mě. Což se snažím dělat i já pro něj.
Je vcelku těžké tenhle pocit sdílet a na blog se to snad ani nehodí. Ale nevím, o čem jiném psát. Byla by tu témata, ani jsem nezblogla strašnickou session 29. (hodně vydařená akce), ani věci další… najednou je nějak čím dál míň věcí, které bych chtěla cpát na net, ze spousty důvodů. (To neplatí pro tu předsilvestrovskou sešnu, to jsem byla prostě jenom líná a už je to moc dlouho ;).)
Mám s novým rokem čím dál intenzivnější pocity a chuť se do něčeho pustit, jenom mi není jasné do čeho, ale tuším, že to v nejbližší době nějak vykrystalizuje. Ale nezastírám, že bych se nejradši napila felix felicis ;). Nebo si vypěstovala takovou intuici, abych se jí mohla bez obav nechat vést.
Blog, předpokládám, půjde teď spíš k ledu (leda bych ho přeorientovala na technický blog, ale to nejspíš nehrozí, a kdyby, na takové záležitosti mám spíš wiki) - protože v rámci zásady ‘všechno, co umístíte na net, může být a bude použito proti vám’ nemám chuť psát sem věci týkající se školy, věci týkající se práce ani věci týkající se soukromí. Tím pádem zbývají tak leda kulturní akce a těch, vzhledem k předpokládanému vytížení nás obou tohle jaro, asi taky žádná přehršle nebude. Ale určitě se najde záplava pitominek a marginálních zážitků, kterými vás čas od času možná oblažím ;).
Mějte se v novém roce fajn…

Nazdar lidi,
slíbila jsem Vám silvestrovský post.
Petardy už začínají bouchat, chlebíčků jsem přežraná, v televizi nic není a jsme doma s Lvíčkem sami, jelikož mám zablokovaný záda (ale ono vlastně i z důvodů mimozdravotních, protože lidi, co sem měli přijít, tak nějak sami poodpadali, ale já to nevěděla, protože mi nepřišel mail). Tudíž slíbená exkurze do hledaných keywordů a keyfrází je tady (když už to u mě někdo hledal jednou, tak ať si klidně poslouží i podruhý).
Sloužím hlavně jako informační zdroj, protože za prosinec u mě byla nejhledanější “první adventní neděle 2005″ (na mém starém blogu zas byl na podzim evergreen “zimní čas”).
Taky u mě lidi hledají akce, na kterých jsem byla, třeba konferenci čeština na internetu, vinohradské vinobraní nebo world press photo.
To bych eště všechno brala (ačkoliv se toho ode mě chudáci asi moc nedozvědí). Jsou ale fráze a keywordy, z kterých mi zůstává rozum stát.
V říjnu to byla kromě roztomilých “podzimních depek” nebo tematického (byť poněkud předčasného) “vánočního ubrusu” třeba úžasná “urologie pro praxi” (wtf?!) “karolina cekala” (neznám snad žádnou Karolinu a blogovala jsem tehdy něco o univerzitě) až po dokonalé “co by měla puberťačka vědět?”.
Zklamu vás, vážení, netuším, co by měla puberťačka vědět, kromě toho, že nemá chodit na odlehlá místa s cizími pány a že výplach colou nemá antikoncepční účinky. (To jsem zvědavá, kolik lidí mi sem zase přijde s hledáním antikoncepčních účinků coly… ale to by člověk nesměl fakt nic psát.)
Jo a prosím vás, náměstí zvané “jiřák” se správně řekne Jiřího z Poděbrad.
Dostáváme se k listopadu. Tam je hodně z čeho vybírat. Od prostého “pyčo” (nj, nejsem vždy tak slušná dívenka) přes “nápady na dárky” (za to byste mi, vážení, museli aspoň zaplatit) nebo “duf blog” (jmenuje se inferno a hledejte si ho sakra u něj :)) třeba i strašidelné fotky nebo dokonce “mp3 lásko voníš deštěm” - tak to tady taky nenajdete.
Nad “vyvolení vlado kokosový” jsem už řvala smíchy.
Zlatý hřeb je prosinec - třeba “napodobeniny parfému” (někdo měl asi hezkého Ježíška), “levný alkohol”, “lidské vlastnosti psychologie” (ta má i řadu nelidských vlastností! ;)), “spirála ze scoubidou”… někdo neví “proč se slaví vánoce” (a já mu to vysvětlovat nebudu), jiný shání “boty malé velikosti” (mám čtyřicítku), další “mapu čukotky” nebo “to dobrý kokosový”, pár zoufalců chtělo dokonce “harry4 ke stažení zdarma” nebo “stáhnout ohnivý pohár”, tak to tady už VŮBEC nemám.
Ale hlavně, prosím vás, jestli vám schází “čeština do internetu”, poohlédněte se po novém prohlížeči… nebo upgrade mozku.
Šťastný nový rok.