Quanti blog

V nabitosti posledních dnů jsem skoro zapomněla, že nějaký mám. Do pondělka toho asi moc psát nebudu, leda by se stalo něco opravdu mimořádného :)

Jestli jsem minule psala, že nevím, jak ty Vánoce doma dopadnou, po včerejšku mám tušení ještě neblažejší. Jeli jsme se Lvíčkem na oběd a pečení cukroví. Nikdo nebyl doma, takže jsme se v rychlosti vybalili a začali se pokoušet rozchodit modem, abych měla nějakou záchranu před vánočním absťákem. Za pár minut zachrastily klíče v zámku a při vzájemném zdravení a dalších činnostech ukolébala maminka moji pozornost.
“Copak to tady máte?” nakoukla zvědavě do ikeácké tašky, kterou jsem nechala zatím na gauči. Já jenom strnula, protože v ní byly dárky a hned nahoře červený pléd, který jsem měla pro ni. K sobě do pokoje jsem je zatím schovat nešla, protože dveře drhnou o lino a každý vstup se podobá probourávání. Ach jo.
“Ale já jsem nic neviděla,” tvrdila mi nepřesvědčivě - rozzuřené, smějící se a brečící. To budou letos Vánoce :)
Nicméně jinak máme s maminkou výbornej vztah. Až v dospělosti začínám přicházet na to, že je stejnej magůrek, jako já - nebo já, jako ona? Zkrátka, nezapřem se (a ani babičku ne :)). “Nezboř to tady,” pravila mi, když jsem dvakrát vrazila do nábytku, a já pěnila, jakou mám strašnou matku. A podobně, a naopak ;). Ale to my se jen tak škádlíme :).
U Lvíčků mají zase jiný způsob rodinného humoru, převážně mystifikační. Tak se traduje, že “na chalupě se vždycky všichni strašně vožerou” a podobné rodinné UL, expert je Lvíčkův táta, u kterého si člověk nikdy není jistý, co myslí vážně. Inspirujeme se rádi z obou trendů.
“Tohle bys mohla koupit našim, máma to má ráda,” radil mi Lvíček v Tescu u dárkového balení nějakého dámského pití.
“A táta?”
“Ále, ten vypije, co teče,” zkonstatoval suše.
“A já jsem prej strašná dcera? A ty seš co?” pobavilo mě. “Ty jim to akorát neříkáš do očí.”
“No právě,” přitakal…
Naše budoucí pubertální děti z nás jednoho krásného dne vyletí do vesmíru ;).

Kolem nákupních center a stanic metra už se hromadí stromečky. Pro spoustu lidí teprve teď začínají Vánoce. Pro některé začnou až s káděmi kaprů. Pro některé až s Pyšnou princeznou ;).
Dneska jsme měli moc fajn večer, na Harry Potterovi a na večeři. Film byl super, měla bych pár drobných výtek (proč je scéna s oživováním braná takovým fofrem? proč nemá prefektská koupelna heslo? proč vypadá povstávající Voldemort jako Vetřelec?), ale co se týče (nutného) vykostění dějové linie, jsem spokojenější, než bych před filmem čekala. Ale lidi, kteří to nečetli, z toho museli mít asi dobrej guláš.
Dětem bych film (ale ostatně ani knižní podobu) rozhodně nedoporučila, při scénách v bludišti jsem ječela i já. A to se jinak bojím spíš tiše a zavíráním očí, ale když mě najednou překvapí zvuk nebo obraz, lekám se hlasitě, ostatně jako doma :). Reflex, vypěstovaný maminčiným náměsíčnictvím, aby mě někdy v noci nezabila… ;)
Právě se losuje MS 2006. Ráda bych se tam podívala, ale jestli se to povede (budou finance, štěstí a nevlezou tam zkoušky a podobné ošklivosti), to je zatím ve hvězdách (červen je vážně blbej měsíc :/). Ve skupině máme Itálii, Ghanu a USA. To se mi laickým (už jsem z toho vypadla) okem zdá snad i postoupitelný. Uvidíme, kdyžtak holt v televizi (ale byla by to škoda, no, když je to jednou za čas u sousedů).
Pozítří třetí adventní neděle! Začíná to nabírat grády! Pořád mi pár dárků chybí (a hlavně celofán, kua :)).
PS: Právě mě dostává trailer na primě. “Miloval svou ženu od hlavy až k patě. Ta nejdůležitější část mu však nemusí chybět…”
Mám u toho strašně, ale strašně dementní asociace… :)
No nic, radši spát :). Řekla jsem les ve městě, ne něco jiného…

Tak máme definitivně po Mikulášovi. Ani nevím, jak jste ho prožili, protože - omlouvám se - ale poslední dobou svoje kolegy, pobratimy a other fellows bloggers moc pravidelně nečtu. Ani nebloguju. Ne, že by nebylo co, například dneska jsem potkala v busu Petra Nárožnýho :) Nebo aspoň tak vypadal :) Ale pokouším se o něco jako učení a taky přípravu na svátky.
Co se týče potkávání, v neděli jsem narazila v Carrefouru na spolužáka z kultu a v úterý v metru na ondrasovu přítelkyni, ani jeden mě nezaregistroval, asi jsem neviditelná :).
Mikuláše jsem strávila stylově - před kamionem Coca-Coly :) Za zapojení se do nějakých soutěží jsem si odnesla i pár hraček a nadělila je Lvíčkovi jako postmikulášské překvapení, když mi bylo jasné, že o mikulášských perníčcích a dobrotách, které jsem skladovala v punčoše už pár týdnů, musí dávno vědět.
“Nepůjdeš se podívat, jestli něco nenadělil?” hecoval mě po večeři a mně teda nebylo jasné, co by tam měl nadělit, co bych nenadělila já ;). Ale převezl mě, nahoře byly nasypané čokoládičky Merci :) To bylo poprvé, co jsem tuhle bonboniérku dostala. A z mikulášských důvodů rozbalenou, achjo :).
Nicméně s Coca-Cola (ano, jsem hnusná globalizátorka) kamiónkem a elfíkem pod polštářem jsem ho dostala zas já ;P
Taky jsme napekli “mikulášské cukroví”, aniž bych teda tušila, že má být mikulášské - prostě jsem si chtěla trochu zacukrařit, tak jsem si vzpomněla na někde nedávno vyčtené “nejjednodušší cukroví na světě” - vykrájet listové těsto, potřít vajíčkem a posypat skořicovým cukrem. Včera jsem to v opakování Kluků v akci našla jako mikulášské cukroví ve verzi zaválet do toho ten cukr, vykrajovat tyčky a motat je do spirál a preclíků, no tak jo ;).
Ale stejně jsem se neubránila svým touhám po patlání a pečení opravdového těstíčka na cukroví a v Bille koupila hotové linecké těsto. Někdy před Vánoci si ještě zaválíme :)))
Včera byl MiKULTáš s lidmi z kulturologie, kam jsem se těšila už měsíc a pro jistotu už někdy v pondělí večer na mně zapracovala nějaká střevní viróza, lepší je to až dneska, takže jsem absolutně neměla náladu nikam chodit. Dneska mě to mrzí, ale kdybych měla opakovaně volit, asi bych tam zase nešla, to víte, když střeva pracují, pařit se zas až tak moc nechce :).
Dneska jsme to završili nákupem a večeří v IKEA. Nákup skoro za tisícovku, ale spousta užitečných věcí i dárečků. A nádherná atmosféra všech těch vánočně vyzdobených “pokojů”. I kuchaře válejícího perníčky jsme v jedné z kuchyní viděli… ale tolik času, abychom si počkali na upečení (což bych [ne]skutečně ráda) zas nebylo :).
Nejvíc vyvedená z míry tak byla Mikulášem maminka, když jsem jí v úterý volala v náhlé inspiraci…
“Ahoj… hele, mě tak napadlo… nenechal mi doma něco Mikuláš?”
Maminka konsternovaně odpověděla: “No… tak jako třeba ještě nechá…”
V sobotu se jedu podívat :).

Včerejšek byl už od rána spešl. Dopoledne jsme se zkrášlovali, a když jsem byla ve vaně, zavolala mi maminka. “Jaktože nejste ve škole?” podivila se Lvíčkovi, který jí zvednul sluchátko. “Jo ono už je to dneska?” Bylo to dneska a byl to Lvíčkův maturitní ples.
Abychom se nezdržovali, zašli jsme na oběd k nám do pizzerky (mňam). Přejedení jsme zatoužili po zmrzlině, takže jsme to cestou zalomili ještě do sousední samoobsluhy.
Totální oldskůl! Nebýt sortimentu, myslela bych si, že jsem vlezla do stroje času :) Osmdesátý léta jak vyšitý… koupili jsme si ledňáka a odcházeli se smíchem :). Pravda, před dvaceti lety by nás těžko dva nanuky stály čtrnáct korun. Ještě si matně vzpomínám, jak byl ledňáček za korunu…
Maturitní ples a vůbec společenský tanec je taky dost oldskůl. Ale pár kousků jsme ze zdvořilosti natrénovali a já se jenom těšila, až si odtrpím pár hodin v příšerných společenských botách (jiné než příšerné neseženu, protože mám trochu nekonfekční velikost nohy a buďto mi ty boty padají, nebo jsou mi malé, pro společenské příležitosti je vhodnější druhá možnost… jestli někdy někdo vymyslí boty pro mě, v kterých nebudu mít po hodině pocit jako ve španělských, ať dá vědět… nohy mě bolí ještě teď) a budu se moct převlíknout a přezout. Vytáhla jsem šaty ze svého maturiťáku, ale byla jsem tam v nich málem za popelku, maturantky měly okázalejší ;). Ale blufor mi řek, že mi to sekne ;)).
U Lvíčkových rodičů jsme dostali polívku a pizzu (Lvíček odmítnul, dal si jenom polívku a vyrazil na nácvik) a pak jsme jeli autem na parkoviště v Národním.
Nemám ráda lidi, kteří mají buď práci pět minut od domu, nebo do ní jezdí autem. Nemám ráda lidi, kteří nemají lítačku, takže jsme místo nasednutí na devítku u Národního šli až k Lucerně pěšky, já přes šaty bez rukávů jenom kabát a na něm batoh s naším oblečením na převlečení. Fakt mi to radost neudělalo, ale nějak se to zvládlo. I když jsem si připadala trochu jako na svatební cestě - dlouhý šaty a bágl :).
Maturák uběhl jako vítr. Lvíčkovi to slušelo, já cvakala fotky a pár videíček a v mezičase kecala s kamarády a známými, kterých tam bylo spousta :). Dali jsme si dvakrát čaču a jedno blues, Lvíček si dal bagetu a kolem půl dvanácté jsme vypadli se snahou se ještě někde najíst, před afterparty jsme zapadli do mekáče. Půlnoční jídlo rulez (mám ze včerejška pocit, že jsem pořád měla hlad, ale ono když je člověk vzhůru 20 hodin, pořád někde pobíhá a trochu popíjí…). Do klubu, kde byla afterparty, nás nejdřív nepouštěli (přišli jsme dřív), pak se tam za pár minut nahrnula spousta lidí, začla bušit muzika (nic proti hudbě, ale možná že by se na afterparty bývalo dalo i pokecat, kdyby to nehrálo na plný pecky) a… to už stálo za houby, tak jsme dali dva panáky a odkráčeli na nočku, to bylo před druhou, asi ve čtvrt na čtyři jsme šli spát.
Vzbuzení ráno v půl desátý, nejdřív takovej zvláštní smíšenej pocit probuzení a touhy dál spát. Po výlezu z postele pocit přesýpacích hodin v hlavě. Neschopnost myšlení a jinejch činností, banální pravopisný chyby, mimo doteď. A to jsem měla krom těch 2 jen jedno pivo a trošku vína. Já vím, neměla bych to míchat, ale zas v takovým množství? A člověku je tak blbě? Teda žaludek v poho, ale ta hlava… jako míchačka.
Spinkat.