Quanti blog

Abych to nějak shrnula a nedělala z toho reverzní seznam Ježíškovi, vyjmenuju jen největší nehmotné dárečky a pár dalších nej.
Největším dárečkem 24. bylo, že jsem byla s Lvíčkem skoro celý den.
Největším dárečkem 25. byl příjezd do našeho tichého, sladkého a uklizeného hnízdečka.
Největším dárečkem 26. byla Lvíčkova radost ze stříbrného lvíčka na krk :).
Největším dárečkem 27. bylo setkání s kamarádkami ze střední, s nimiž plynul hovor, jako bychom se viděly naposled minulý týden, plus objev fajn kavárny v centru.
Největším dárečkem 28. bylo vyjít z kina (Mrtvá nevěsta) do zachumeleného města.

Nejmenší překvapení byly pantofle :).
Největší překvapení byl prstýnek od táty.
Nejroztomilejší dárky:
3) hrací dóza na perníčky od maminy
2) svíčka ve tvaru houpacího koníčka od Ilony
1) Tanga s tučňákem od Lvíčka :).
Nejšikovnější:
3) klimatexový šátek od Lvíčkovy mamky
2) otočný stojánek s kancelářskými potřebami od maminy
1) tripod - ministativek na foťáček :) se samospouští vyfotí i nemožné na počkání… od Lvíčka :*
Nejvíc padly do vkusu (”to jsem přesně chtěla”):
3) plechovka pravého cejlonského čaje od bráchy
2) ovčí pantoflíčky, diář, kalendáře a úžasná plechovka (už to asi mám na čele, že jsem plechovková ;)) od maminy
1) Scrabble (hurá, konečně ;)) od Lvíčka…
Nejlepší “vlastní” dárek byl 27. na posvátečním nákupu potravin spontánně pořízený DVD/DivX přehrávač… od našich jsme si odvezli jejich vyřazenou televizi a když už jsme měli tak pěkný a velký obraz… zatoužili jsme v posteli dívat se na filmy… :) a v Tescu jsme narazili na pěkný, šikovný, ne moc velký, oplývající vším potřebným a nepříliš nákladný… tak už je náááš - a je to přesně taková bomba, jaká jsme čekali, že bude :)
Nejkrásnější zážitek bylo rozbalování u “našeho” stromečku 26. (a o těch jiných než hezkých psát nebudu). Lvíčku, kuju :*

aneb proč jsem tak trvala na internetu a televizi?
Ráno jsem se probudila v sedm hodin a moje první myšlenka nebyla, že jsou Vánoce, ale že mám rozlámaná záda, alergickou rýmu a jsem nevyspalá. Ale nějak mě přepadly úvahy, jestli je náš byt v pořádku, rýma mi taky nedovolila usnout, byť jsem byla celkem ospalá, tak jsem tak hodinu a půl ještě pospávala, než konečně otevřel oči Lvíček, vyspinkaný do růžova.
Dopoledne mě trošku přepadnul bojkot tradic. Lvíček si hrál na dřevorubce a otesával v předsíni stromek. Já vzdala všechny plány na pečení (vánočky, Jiřinčiných řezů, podvodnic, nepečených kuliček - kdo by to jed) a jedličku, byť krásně vonící, se mi ani nechtělo zdobit - byla strašně rozložitá (špatně se to přiznává, ale ten náš umělý je prostě mnohem krásnější, tak sevřeně košatý…) a stejně máme každou ozdobu jinak barevnou, velikou a tvarovanou. Nakonec jsem se rozhodla pro pár symbolických bonbónů (maminka koupila jako loni Celebrations - plechovku plnou miniatur známých čokoládiček Twix, Snickers ap.), slaměné ozdoby a řetězy. Uznávám, asi neexistuje kýčovitější kombinace, ale mně se v sobotu do zdobení vůbec nechtělo, hlavně si hrát se skleněnými koulemi a zvonečky, a s naší kombinací ozdob - každá jinak velká, tvarovaná nebo barevná - by stromek sotva vypadal míň smutně, než nakonec dopadl. Ostatně, s tak velikánským stromem by se stejně nedalo dělat nic jiného, než na něj nakydat co nejhustší řetězy. Nějak jsem už z několikahodinového pobytu u rodičů chytla odpor k jakémukoli vršení věcí, takže to zůstalo na popsaném minimu, jestli chtějí rodiče víc, ať si s tím pohrajou :). Po tomhle zdobicím (a vařicím) fiasku jsem sice myslela, že mě přestaly Vánoce bavit, ale naštěstí to nebylo tak horké :). Naobědvali jsme se (kuba se mamince poved) a vyrazili.
Praha byla vymetená (a parkoviště zaplněná). Lvíčkovi mě rádi viděli, předala jsem dárečky, pozdravila se s prarodiči, kteří dorazili chvíli po nás, dali jsme si čaj s pár kousky cukroví a - zase jeli zpátky. Původně jsem chtěla jet autobusem, užít si tu atmosféru prázdné vánoční MHD, ale měli jsme trošku skluz a tohle bylo nakonec nejlepší řešení, koneckonců Lvíček si u nás zapomněl čepici a rukavice :).
Zaskočili jsme do Carrefouru, kde bylo taky docela plno, i když spíš opticky, počet pokladen byl až symbolický :). A pak smutné rozloučení s odjíždějícím autíčkem.
Smutek jsem léčila netem, čtením a televizí (i když tou nejmíň, dávali houby a nějak jsem se na to nemohla soustředit). Je to asi nevánoční, ale pomohlo to. Mamince jsem decentně pomohla s večeří, vylovila z paměti babiččinu vánoční modlitbičku, pak jsme si zaprskaly, zazpívali první sloku Narodil se Kristus pán a rozdaly si pár drobností (to bych pak shrnula ve speciálním blogu ;)). Pak zas net, pohádka Jak se budí princezny (jedna z mála, které už mi nelezou i ušima) a spát.
V tomhle ohledu to bylo mnohem lepší než loni. Mamina si mě asi tolik neužila, ale to loni taky ne, když jsem hned po příjezdu v depce zalezla do ložnice k druhé televizi s grogem a cukrovím. Letos jsem žádnou vánoční depku nezažila. Ani tu klasickou, že mi bylo smutno po lidech, kteří tu s námi už nejsou, nebo s kterými nemůžu teď být, nebo že na mě nikdo nemyslí (kupodivu i pár SMS přišlo). Ani mi nepřišlo divné, jako jindy, dělit nadílku na víc dní, druhej Štědrej den… naopak, beru to jako první den seriálu (který by měl vyvrcholit dneska doma se Lvíčkem, k čemuž nám navíc krásně nasněžilo). Ta pravá (vánoční) překvapení mě ještě čekají, a to je fajn… :)
Prima bylo, že u nás byl až do odpoledne Lvíček… dostal pár dárků, všichni jsme měli radost a my spolu strávili skoro celý den asi až do čtyř odpoledne… a pak jsem smutek zaplácávala tím netem. Možná je to nevánoční, možná je to závislost, ale mně díky tomu nebylo smutno a za to jsem moc vděčná. Byly to od doby, kdy jsem byla malá, když jsme ještě slavili s dědečkem… asi nejkrásnější Vánoce :).

Tenhle článek jsem původně plánovala rozdělit na dva a první část publikovat dřív, ale bohužel jsem se dřív nedostala k jeho zformulování a včera už jsem byla natolik společensky unavena, že jsem na blognutí radši rezignovala ;). Teda natolik… I lehčí nálada mi většinou psaní znesnadňuje, z člověka lezou takový nesouvislý kraviny… :).
Asi před dvěma týdny jsem byla u Střapaté. Podívat se na její půlroční holčičku. Shodou okolností byly doma i její dvě starší děti (nemocné) a shodou týchž okolností jsem viděla i její byt. Dispozičně hodně zvláštní (kolem jádra průchozí kolem dokola) a trpící nedostatkem úložných prostor. Známý problém. Všechno všude. Obdivuju, jak to všichni zvládají (bez jakékoli ironie), ale všichni vypadají poměrně šťastně :). Domů jsem šla s pocitem, jakou mám nádhernou domácnost :).
Střapaté jsem dala rooibosek v plechovčičce od Oxalisu. (Dlouho jsem si lámala hlavu, jaký čaj pro kojící matku, a pak mě trochu překvapilo, že si dává kafe :D Ale strefila jsem se…)
Před svátky jsem taky měla sraz s Plantážníkem, který mi sehnal Tmo tašku a rozhodl se dát mi ji pod stromeček (rozbalím si ji až dneska a díky ;)), takže jsem zabalila do pytlíčku dřevěnou ‘lyži’ na tyčinky - a tyčinky… s vůní cannabis :)) Chtěl si to taky rozbalit pod stromečkem, ale na otázku, jestli se to nerozbije v batohu, jsem mu neuměla dát jednoznačnou odpověď, tak to radši zkontroloval. Potěšilo mě, že to udělal, o ten obličej bych bývala nerada přišla :D.
Co se týče sluchátek, asi jsem to zapomněla napsat - kossí update :), tak Lvíček tam zkusil nasadit ty molitanky a kupodivu to s nima drží líp (já je sundala automaticky, normálně mi na sluchátkách vadí), takže je používám, zatím v poho, jenom mi přijde, že při používání mp3 přehrávače (a to nejen rádia) trochu vypadává zvuk - normálně bych myslela, že je problém ve sluchátkách, ale s novými Kossy to tipuju teda spíš na problém přehrávače (anebo obsahu ;)) - musím to zčeknout s jinými.
Taky jsem vyhodila jmelí a koupila nové. To původní bylo nejdřív na lustru, když do něj xkrát někdo vrazil a půlka opadala, přemístila jsem ho na okno, ale výsledek byl podobný, jmelí opadávalo jako osika :). “Už ho vyhoď, prosím tě,” požádal mě Lvíček a já to s jistou úlevou udělala, ale na Vánoce bez jmelí? Naštěstí na naší stanici metra měli akci - svazeček za 20 korun :). Tak se nás snad bude držet štěstí :)))
Už to začíná být krapet moc dlouhé, žeano… takže pokračování příště :).

…který bych neviděla, protože předvánoční katastrofu doladila maminka před obědem, kdy mě poslala na balkón pro okurky. Na balkón se jde z ložnice a v ložnici měla maminka rozložené rozbalené dárky. Bohužel jsem si to uvědomila moc pozdě na to, abych stačila zavřít oči. V haldě dévédéček jsem zaznamenala, že pro otce má maminka to samý co já (z Levných knih; ještěže jsem odolala pokušení koupit jich víc, protože jsem měla všechny) a dřevěnou krabičku Pickwick. “Taky mohla bejt pro otce… nebo pro tebe…” zotavovala jsem se několik minut v Lvíčkově náruči. “Jé, na tohle jsem zapomněla!”
Vzdávám to… :).

Maminčina destrukce Vánoc pokračuje. Tentokrát už to beru s nadhledem. Už je mi to nějak jedno, možná i proto, že Lvíček na druhou stranu dělá s dárkama děsný drahoty a obstrukce :). (Já jemu ale taky… ;).)
Jak jste asi poznali, pokud sledujete, už jsme se ukýblovali u našich na Štědrý den. Výprava probíhala jak u příslovečných vrabců z Čech, ale nakonec jsme se asi s osmi taškami vykutáleli. Spojka celkem v pohodě průjezdná, dorazili jsme taky ok, vybalili, začali zprovozňovat ADSL… To se ukázalo trochu složitějším, takže Lvíček nastavoval a já se šla maminky zeptat, jak to vypadá s dárkem pro něj, který se mnou předchozí dny telefonicky konzultovala.
“No mám to, ale nebudu ti to ukazovat,” řekla.
“A proč?” nechápala jsem. “Že to má bejt jako překvapení?” (V naší rodině si některé dárky pro ty druhé popisujeme, ale ty nejlepší si většinou necháváme pro sebe, aby to bylo překvapení i pro ostatní.) “Já to chci jenom zkontrolovat, jak to vypadá, jestli se mu to bude líbit…”
Po chvíli mě maminka přivolala za roh a ukázala mi dva předměty. “Jé… to je hezký… já nevěděla, že máš dva… a pro koho je ten druhej?” povídám závistivě.
“No to jsem myslela že pro tebe… a máš po překvapení,” dodala rodička omluvně.
Zmohla jsem se jenom na řečnickou otázku, proč mi to ukazovala, když *věděla*, že jsou dva. Že já jsem vycházela z toho, že je jenom jeden, že jsem ho chtěla ukázat, abych viděla, jestli se to hodí, a že tohle jsem nemohla vědět. To už zaslechl Lvíček a když jsem mu převyprávěla story v této upravené podobě (bez definice předmětu), mohl se umlátit smíchy. Já už ani nešílela, nějak si zvykám. Maminka si zrovna stěžuje, že nemá zabalené žádné dárky, tak se jí asi nabídnu, že si zabalím svoje, když už stejně o všem vím… :).
Další reportáže z Vánoc u rodičů budou následovat… dokud se nezblázním :).

- od včerejška tady máme astronomickou zimu a už pozejtří! Už za dva dni je ten Štědrý :)
Předvánoční období bylo (a je) letos trochu hektické, hlavně kvůli školním povinnostem až téměř do konce, ale zatím zvládám všechno, co jsem chtěla, aby to tu bylo na Vánoce hezké a aby moji blízcí měli radost. (I když některé věci mám teď chuť zrušit a zahodit, ale to všechno ještě nějak dopadne.) Nemám zároveň pocit, že bych se nějak zničila, protože dvacet druhů cukroví a vyšúrováno za skříněma, to rozhodně není můj ideál Vánoc :). Jsem zvědavá, jestli zas letos dostanu na Štědrý den u našich klasickou vánoční depinu, ale vzhledem k tomu, že tentokrát tam budu aspoň dopoledne se Lvíčkem a zbytek dne s internetem a HBO, tuším, že to půjde nějak přežít ;). V mezních situacích můžu blognout ;).
Chtěla jsem jenom říct, že mi připadají nezdravé oba dva extrémy - před svátky se zrušit do bezvědomí naklízením, nakupováním, balením a vyvářením, být na všechny hnusní, nervózní a vyčerpaní - a na druhou stranu na Vánoce párkrát denně rekreačně zanadávat, všechno spojené s nimi odmítat a sabotovat, připravit druhým nervy s dárky (obousměrně) a libovat si, jak - krom posledního dne spojeného s přece jen nevyhnutelným výletem do obchodu a zakoupením a zabalením něčeho - nemáme se svátky vůbec žádné nervy a stres. Ani jeden z extrémů se teď naštěstí v mém okolí nevyskytuje (i když maminka teď chudák finišuje s nakupováním), a zdá se, že by letošní vánoční svátky, snad s výjimkou Štědrého večera, který (aspoň pokud je mi známo) budeme stejně jako loni slavit minimalisticky ve dvou (jen s mou rodičkou a vzpomínkami na babičku), mohly být veselejší než loni. Nebo aspoň stejně šťastné a veselé jako loni… s Lvíčkem :*

Ráno bylo nasněženo. Auta zapadaná a silnice namrzlé, prostě ideální ráno na výpravu na Čerňák :).
Prošli jsme se Ikeou a nakoupili pár dárků a pro radost pantofle. Já už tak mám prakticky všechno, jenom doladit pár drobností, na což by mi ten týden měl bohatě stačit :).
Dneska je čtvrtá adventní neděle. Míň než týden do Vánoc, míň než čtrnáct dní do Silvestra. Ježíšek se sice narodil ve chlévě, takže novodobé pořekadlo radí neuklízet, aby se u nás mohl cítit jako doma, ale kdo by nechtěl mít na svátky hezký byt, takže na sebe Lvíček vzal nelehkou úlohu myče oken.
Plastová, nedávno nainstalovaná okna byla za chvíli. Horší to bylo s okny a dveřmi na balkón, které bylo potřeba nejdřív očistit zvenku a potom rozšroubovat a umýt vevnitř. Byla to časově i fyzicky náročná práce a ještě při ní Lvíček málem umrznul, protože jsem ho na jeho vlastní přání zavřela na balkóně, aby mohl umýt dveře zvenčí, a pak jsem odešla uklízet kuchyň :))). Přes pračku jsem neslyšela ani namíchnuté bušení, takže tam zůstal asi pět minut, než mi došlo, že už by možná mohl chtít ven ;).
Přes to všechno se mi na to nevykašlal, ale umyl všechna okna i dveře i zevnitř, takže je přes ně snad poprvé, určitě po dlouhé době konečně vidět.
Část úklidu už jsem zvládla já a a ložnici s kuchyní se snažíme udržovat dlouhodobě uklizenou, takže bude stačit normálně utřít prach, vyluxovat, vytřít a srovnat jednu poličku a Vánoce můžou přijít i se zahraniční delegací :).
Už jsme si nazdobili i stromeček. Aspoň částečně. Včera večer. Červené a zlaté kouličky, červený řetěz a špička a řetěz s barevnými žárovičkami ricebulb (nepochybuji, že za pár dnech se to objeví v googlených keywordech ve statistikách; z těch vám někdy - nejspíš na Silvestra - pro pobavení přinesu výbor, abyste věděli, jak si člověk musí na internetu dávat pozor, co mu leze z klávesnice) - zkrátka máme nejkrásnější stromeček na světě.
Dneska jsme si koupili ještě vánoční minihvězdičku (poinsettii) - a vyhodili jmelí, protože opadávalo víc než smrkový adventní věnec ;) musím koupit nové…
A teď si jdu rozsvítit čtvrtou svíčku na věnci a nějak naplánovat nadcházející vánoční týden, abych z něj neznala jen Tesco a Kanzelsbergera… :)

Procházku centrem vánoční Prahy jsme plánovali v pátek, ale kvůli orkánu jsme to odložili na sobotní odpoledne. A nelitovali jsme. Celou sobotu sněžilo, takže jsme měli vánoční atmosféru se vším všudy. I se svařákem, který na náměstí Republiky vyjde skoro dvakrát levněji než na Staromáku :).
Krásně jsme si poťapkali ze Staromáku přes Republiku na Václavák. Dobroučký svařáček nás zahrál a rozjařil, takže jsme se smáli a blbnuli bezstarostně jako děti. Cestou od autobusu jsme klouzali po sněhu a koulovali se a celkově jsme po těch asi třech hodinách byli dost unavení, ale strašně šťastní. (Ve vaně jsem se dávala dohromady asi půl hodiny.) Tak intenzivní vánoční pocit, tak intenzivní radost, taková zamilovanost - nebo po tom roce a půl můžu říkat láska? S Lvíčkem je mi neskutečně dobře. Tak kompatibilního a navíc tak strašně fajn človíčka bych asi těžko hledala světa kraj… :)
Bylo to neskutečně krásný…

Letos mě Vánoce nějak předehnaly a až teď je pomalu doháním. Větší část dárků sice už mám, pár už nějaký čas, ale pořád ne všechny, pečení, uklízení, zdobení… nějak se na mě všechno nahrnulo :). Zatím mě to pořád těší, ale mrzí mě, že je už docela málo času a místo poklidných procházek po vánočních trzích a zasněžené krajině musím ještě spoustu věcí shánět a zařizovat. Organizuju i pár svátečních srazů (ani nevím, jak jsem k tomu přišla :)), a to včetně spoluorganizace dnešního lounského (na který jsem nikdy neplánovala jet, imho lol). Což u člověka, který organizovat neumí a neorganizuje, přináší nutně spoustu nasíracích situací, které se snažím si nepřipouštět. Nu což. Na procházky to stejně není, protože místo sněhu padá voda a po cestě by nás odfoukl orkán. Tak sedíme doma, uklízíme a pečeme. Je to taky fajn :).
Nemám všechny dárky ani pro sebe, což je fatální… ;). Táta je chce vidět, takže je budu tahat jak kočka koťata k našim a zpátky, ale asi na to má za ty peníze na Ježíška nárok, no :). Hlavní dárky (zatím 2, zbytek uvidíme, mám povolené to doutratit ve vánočních výprodejích) jsou naštěstí skladné a knížky beztak nepotáhnu. V rámci Vánoc jsem si taky koupila sluchátka. Je málo věcí, které likviduju ve velkém, ale sluchátka - při nošení mp3playeru v kapse - patří mezi ně. Tak jsem se rozhodla pro pecky od Kossu - doživotní záruka je pěkná lákačka, ani nestály moc… Jenže u Kossů asi testujou sluchátka na slonech, protože jediné pecky z nabídky jsou asi dva cenťáky hluboké (a všude stejně široké), takže já je do zvukovodu nezastrčím ani bez ochranných molitanků. Tak se asi příležitostně vydám někam do DATARTu, koupím si zas nějaké Panasoniky pro myší ouška a využiju aspoň kossí krabičku (za dvě stovky… :]). Ach jo :).
Už jenom týden! To je bláznivý :)
Jdu na to cukroví a k tématu se ještě vrátím… :)

Včera, v nevlídný prosincový den, kdy blížící se orkán už o sobě dával vědět poryvy větru vychylujícími útlejší jedince z trasy, Lvíček onemocněv zůstal doma a já, nemajíc zdroje na oběd pro dva, jsem musela vyrazit s hlavou proti větru vztyčenou do nějakého zásobovacího zařízení a volba padla na Billu, zejména z důvodu nejistoty ohledně sortimentu v ještě zcela neprochozeném konkurenčním zařízení.
Poměrně spokojeně jsem nakoupila nezbytnosti a když jsem balila, všimla jsem si sovy.
Na balicím pultu ležela látková sovička, kterou jsem na našem nedávném nákupním výletě v IKEA obdivovala a nakonec si ji nekoupila, abych nevypadala jak blázen. I když stála deset korun. Billový exemplář vypadal nedestruovaně, neznečištěně a osaměle. Asi se ztratil. Tak jsem ho přihodila do tašky k mlíku a šunce od kosti. Že ho doma vyperu.
Později téhož nevlídného prosincového včerejšího dne jsem vyrazila do centra. Pro změnu poprchávalo až pršelo, největších slejváků jsem ale zůstala ušetřena. Nezůstala jsem ušetřena jiného zvířecího setkání; nebo spíš míjení.
Jedouc domů jsem na vrcholku jezdících schodů zaregistrovala hnědý chomáček. Stejně jako ostatní jsem ho instinktivně překročila a vystoupila na trase A.
Pak jsem poznala, že je to myška.
Pak jsem si všimla, že je ještě živá.
A že někdo se jí instinktivně nevyhnul.
Naražená nejspíš nějakou necitlivou botou na zuby eskalátoru, krvácela, škubala se v křečích a z posledních sil se snažila pokořit stabilní podlážku a dostat se ze schodů smrti, na kterých každým pohybem znovu narážela do tesáků výstupové plochy. Zatím ji stále překračovaly nevšímavé nohy, jen já a jedna dívka - věkem tak gymnazistka - jsme to šokovaně pozorovaly - pak sebou myška škubla a zůstala ležet. Pokrčily jsme rameny, smutně se na sebe usmály a odešly každá na jinou stranu Můstku.
Myši to v metru nemají lehké.
Sovy doma snad lehčí…