Quanti blog

Včera jsem měla hodně zážitků, k publikování mám z čeho vybírat :)
Ani nemusím zmiňovat hodinu s naším vedoucím katedry, protože to je zážitek vždycky :) Věděla jsem, že chodí vždycky tak o čtvrt hodiny později, tak jsem se v klidu naobědvala a když jsem deset minut po začátku přednášky teda přicházela do budovy, srazila jsem se s ním u výtahu.
V prvním někdo vystupoval a někdo chtěl nastupovat. Slečně se ale přes zuřivé mačkání tlačítka nepodařilo zastavit dveře v jejich zavírání, takže jsme jí před nosem ujeli. Šéf katedry se bavil. “Jé, my jsme jí ujeli. To bylo dobrý teda, to se mi líbilo. To byl výraz totiž…” O samotné přednášce, která dnes začala rekordně téměř o půl hodiny později, nás pak oblažil zas nějakou historkou a další nám slíbil na příště na Mikuláše ;).
Cestou ze školy jsem se usadila v metru a naproti mně usedl Šáša z VyValených. Málem se mi vykutálely oči z důlků (asi žiju dost mizerným společenským životem ;)). Ty náušnice jsou ale fakt ekl :).
Pak jsem dorazila na seminář - sraz na Staroměstské radnici - netušíc, o co se vlastně jedná. Za 40 káčé jsem viděla historické prostory, apoštoly zezadu (spolužáky překvapovalo, že jsou bez nožiček ;)), celoprosklený výtah mezi patry (sklo trochu nepříjemně skřípělo), unikátní samonosnou konstrukci výtahu na věž (nenašla jsem k ní nic podrobnějšího, ale získala v r. 2000 dokonce nějakou architektonickou cenu) a dokonce jsme se přimíchali i na nějakou vernisáž. Neodvážila jsem se ukořistit ani nic k pití, přestože bych si to po shlédnutí zasloužila. Brnění s kýblem na hlavě a obrazy s leitmotivem oběšené kočky mě nijak umělecky nenadchly, ale možná jsem kulturní ignorant ;)
Po cestě domů jsem si koupila balíček bužírek a doma jsem si zkusila uplést scoubidou. Je to docela zábava, ale neumím si představit, že bych něco takového mohla vydávat za dekorační předmět a někde to nosit nebo vystavit…
Se Lvíčkem to byl včera právě rok a čtvrt, loni jsme touhle dobou slavili tři měsíce a bluforovu plnoletost. Skoro půl roku spolu bydlíme a je to moc fajn, oboustranně… už si neumím představit, že by bydlel někde jinde, je mi s ním moc krásně a jednou ze spousty jeho úžasných charakteristik je to, že miluje Vánoce stejně jako já, takže si advent oba opravdu moc užíváme.
Do konce týdne budu mít trochu frmol, v pátek je Lvíčkův maturiťák, tak se asi ozvu potom, budu-li v provozuschopném stavu :). Je zajímavé, že toho času je před Vánoci, ať člověk dělá co dělá, přece jenom pořád a pořád míň…

Nechci vidět ten Štědrý den, protože co mi dneska provedla… Ale popořadě.
Fakt letos ani nevím jak, a je tu první adventní neděle. Ještě ráno tu nebylo skoro nic, jen stromeček u mě na stole. Ještě tak ve tři to vypadalo, že nebudu mít ani adventní věnec, ani františky pro atmosféru, ani žádnou jinou adventní výzdobu. Pak jsme ale dopluli do OBI a tam jsem našla všechno - dokonalej věnec, ozdoby na stromeček, františky, řetězy, svítilnu na svíčku a jmelí.
Vánoce můžou začít, zapálila jsem svíci společně s Kubišovou ;).
Dopoledne jsme kupodivu i dorazili k mámě. Na oběd a hlavně za účelem nalezení natáček k Jet Airu (taková sofistikovanější kulma, které byly tak před deseti lety plné teleshoppingy). “Tyhle tvoje věci budou u tebe v pokoji,” tvrdila mi rodička. Koukla jsem do gauče, tam nic, v šuplíkách taky, tak jsem otevřela skříň. A zas ji zavřela.
“Můžu do skříně?” šla jsem se otázat.
“Jo, proč bys nemohla?”
“No jestli tam nemáš nějaký dárky třeba…”
“Přece nejsem debil, abych je dávala tam,” ubezpečila mě máter, tak jsem si řekla, že se mi něco zdálo, otevřu skříň a podám jí pantofle, které ležely hned navrchu, černé s beránkem. “Jé! A jo, na tohle jsem zapomněla!” vykřikla maminka a šla je schovat vedle, ještě s ponožkama, které jsem jí přidělila, a ode mě šla pára.
Tady vidíte, že člověk nemusí šmejdit, aby vypátral dárky. Dokonce ani nemusí bydlet doma. Takhle výsostně nedobrovolně jsem se připravila o překvapení a moc už jich pod stromečkem nebude, když jsem dostala od našich letos hotovost.
Ach jo.
“Tak na to zapomeň,” poradila mi dobrosrdečně maminka.
Prohledali jsme celý byt. “Já prostě myslím, že je to ve skříni v ložnici,” prohlásila jsem už vztekle a zamířila si to tam. “Počkej!! Tam jsou dárky!” křičela na mě. “Tak je odnes nebo tam vlez sama,” zavrčela jsem. Naštěstí jsem tentokrát neviděla nic.
Příslušenství “to-musíš-mít-ve-svých-věcech” se skutečně našlo tam, kde jsem předpokládala od začátku, že bude.
Připomněla jsem si, jak je skutečně výhodné, že nebydlím doma. Ne, že by mě to nějak doopravdy naštvalo, to jako zas ne, a maminku mám ráda (i kdyby byla svázána v uzlíčku, jak praví klasik), jenom jsem měla přes odpoledne poněkud zvýšenou hladinu adrenalinu a uštěkávala na všechny strany. Není to zkrátka zdravý.
Těšení na Vánoce mě nicméně stále nepřešlo, už jen proto, že jsme doma zapojili rodičovského Ježíška, DVD-rekordér. Do Vánoc by měli mít naši i HBO, takže se bude celé svátky smažit a nejen kapr, doufám ;). Takže mi náladu ani příliš nenarušilo zjištění, že ADSL je doma v podobě nějakého hodně pochybného USB modemu…

Při nákupu v Tescu jsem si chtěla ověřit nějakou cenu na čtečce. Přiblížila jsem se se zbožím a čtu: “TMAVA OCNI BULVA”, cenu si už nevybavím, ale v řádu desetikorun.
Trochu zděšeně jsme se se Lvíčkem rozhlídli. Asi to byla nějaká cukrovinka, ale…
…dost tahle haluz ovšem odpovídala dnešnímu dni. Jestli se na nějaký po hoodně dlouhou dobu hodí označení “den blbec”, byl to tenhle. (Doufám, že už můžu mluvit v minulém čase.)
Asi hodinu jsem se ráno pokoušela nakopírovat nové písničky na mp3 přehrávač. Dokonce jsem si za tím účelem pustila Lvíčkův počítač. Poté, co se to ani na něm nepodařilo, jsem zjistila, že - rootovská práva nemajíc - že ho nemám jak vypnout. Napsala jsem mu tedy aspoň SMSku. Lvíček si ale zrovna dneska až do příchodu do práce (odpoledne) nezapnul celý den telefon. Po asi dvou nebo třech hodinách doběhl v mé hlavě myšlenkový proces, po kterém mi došlo, že než si dělat celý den výčitky, že běží komp naprázdno, to můžu kompenzovat aspoň tak, že vypnu ten svůj a když budu něco potřebovat, kouknu se na Lvíčkův.
To byla síla. S twm se nedá pracovat, nemá to virtuální plochy, okna se dají zavírat snad jenom killnutím a pracují, jen když je v nich kurzor, bez předchozího nastavení se nedá v oknech scrollovat atd. atd. Xterm je taky lahůdka, ale nic závratného jsem dělat nepotřebovala, tak jsem to přežila.
Lvíček přišel do práce, po mém upozornění si zapnul telefon a uprostřed mého vysvětlování, co se stalo, si přečet SMS a vzdáleně mi vypnul počítač pod rukama :). Ještě jsem mu totiž nestačila říct, že na něm dělám.
Do té doby jsem uklízela, žehlila a podobně. Při utírání prachu jsem zavadila prstem o jeden z květináčů a zjistila, že je po okraj plný a tím pádem jsem dost dlouho přejícně zalívala mrtvolku. Když jsem si chtěla udělat toast, toastovač zajel, vteřinku topil, pak cvaknul, krajíc vyskočil a toastovač umřel. Tedy umřel, když se ta páčka drží, tak dokonce hřeje, ale nedrží to dole. Luxus.
“Ale vždyť se v podstatě nic tak hroznýho nestalo, ne?” zeptal se Lvíček u pokladny Tesca. “Jenom s tím kompem - a ten toustovač, no.” “Ale nic se mi nedaří,” vzdychla jsem si, protože jsem se omlátila o co šlo, při hledání účtenky od toustovače se rycla do kotníku o skříň, spálila si pusu polívkou a opařila ruku párou z žehličky.
Večeře byla v mezích poživatelnosti, přestože hranolky jsem málem nedodělala a kuřecí řízky už zas byly trochu studený (a mám obavy, že mohly být i propečenější). Zato když jsem sklízela zbytky, vypadnul na mě z ledničky kečup, rozfláknul se o zem a krvavě vyzdobil zeď. Umytím se samozřejmě setřela malba, takže budem muset malovat.
Po večeři jsem si sedla k notesu s tím, že se aspoň mrknem na to, jak se to mělo kopírovat. Čarovala jsem s tím natolik, že toho stejně musel většinu udělat Lvíček, a po skončení procedury jsem si ještě chtěla stěžovat na to, že mi manipulace se soubory pravděpodobně rozhodila myš, protože nefunguje. Pak mi došlo, že jsem ji v rámci snadnějšího přístupu k ostatním USB portům vypnula.
Zapnula jsem firefox a koukám, něco nezvyklého pro očka… někam se mi ztratilo (a nepřišli jsme na to jak) nastavení plochy (xfce).
Dneska už bych asi neměla na nic šahat.

Ani jsem včera nenapsala, že jsme si přivezli stromeček. Máme ho na balkóně a asi přivolává sníh, protože už jsou ulice zas decentně pocukrované. Teď na něj sháníme ozdoby, ale žárovičky - moje vytoužené ricebulb - jsme si za nevelký peníz už přivezli z Tesca. Taky asi třiceticentimetrový stromečíček na stůl (za šestnáct korun…? :)) a asi za dvacku na něj rovnou i (plastový) pidikouličky. Pouštím si od rána koledy a tak dále… :). Dneska je ale Kateřina, tak doufám, že to nedopadne, jako Vánoce před osmi lety (10 ˚C). Uvidíme, jak jsou na tom pranostiky…

K nekritickému obdivu USA mám hodně daleko, ale jednu věc tam mají dobře zařízenou. Těžko tam někdo může v říjnu začít s vánoční kampaní, když do konce roku zbývají ještě dva svátky, Halloween a Thanksgiving (poslední čtvrtek v listopadu, čiže letos dnes). To by určitě spoustě lidí tady taky udělalo radost :) My sice máme taky podzim přímo přecpaný svátky, ale že by se to v supermarketech hemžilo vlajkami, ohňostroji a že by vůbec někdo něco slavil, to ne. Jsme prostě jiní, ve svátek jsme rádi, že máme den volna navíc, a podle nátury ho buď proflákáme nebo propracujeme, až na čestné výjimky v úzkém kruhu rodinném. Tržby Krupičkovi stoupnou až před Silvestrem :)
Nicméně teda, dnes je 24., což znamená, že o měsíc později už budem trávit salát :) Hrůza, a já furt nevím co pro tu maminu :) Asi se zítra vrhnu do obchodů, dokud je v nich (ve všední den dopoledne) ještě relativně prázdno…

Dakže se dic deděje… akorát na Staromáku už stojí strom a v neděli se rozžehne :) Snad se tam nějak dostanem…
Btw, nemáte někdo nápad na dárek pro maminku? Ostatní už bych měla (aspoň v hlavě)…

Poslední dobou mám smůlu na MHD. Jak začala zima, začala mi rýma a zároveň jsem každý den čekala aspoň deset minut na mraze na nejedoucí bus nebo tramvaj. Včera mě pobavila paní s podobným osudem, která se na Klárově hlasitě svěřovala manželovi: “Deset minut, patnáct minut… to má intervaly jak sobí spřežení na Čukotce!”
V pizzerii jsme si dali na ISICy šest pizz, takže i s pitím nás každého stála večeře přes stovku. Pizza byla výborná, nebýt to přes celou Prahu, chodím tam častějš :). Večer (5 hodin) mi strašně utekl a vůbec se mi nechtělo domů, ale po jedenácté jsme už museli, abysme stihli ty naše dvě metra domů. Bylo to moc fajn a předběžně to vypadá, že to tak bude i na Silvestra :)
Tenhle týden sice utekl úplně monstrózně pomalu (řekla bych, že od středy utekl minimálně týden, spíš dva), ale celkově je k neuvěření, jak moc se takový 16. listopad (půlka listopadu a klídek) liší od 20. (za týden první adventní neděle, na všechno je strašně málo času a vánoční šílenství s vařením, nakupováním a uklízením začíná). Nuž, vzhůru do toho a užít si to, pokud to aspoň trochu jde…

To bylo moje první ranní slovo, když jsem skrz závěsy zamžourala na podivně bílou krajinu za okny a rychle se procupovala textiliemi k výhledu. Snížek! Paráda :) Hned jsem vypadla nakoupit, sebrala první ranní kouli a donesla ji do mrazáku :) Idyla.
Ostatní věci jsou horší - mám noční můry, rýmu a bolí mě půlka hlavy od rostoucí devítky, o níž mi zubařka minulý týden řekla, že mi žádná neroste. Možná jsem se blbě vyjádřila, možná pod pojmem “roste” očekávala korunku deroucí se ven, ale tak mě to zaskočilo, že jsem se ani nehádala o rentgen. Neroste sice tolik, jako mé stávající neprořezané osmičky (všechny ostatní), ale v čelisti ji prostě mám, cítím ji tam. To, že mám tu jedinou osmičku mimo zubní oblouk, je právě tím, že je tam ještě ta devítka. Nevím co s tím - další půlrok to asi nevydržím a hádat se s ní, že jsem přišla kvůli ničemu… Můžu jenom doufat, že ta mrcha přestane růst, protože devítku prostě nechci, už takhle mám zubů plnou hubu - bylo by možná fajn si je našetřit na důchod, ale do tý doby v puse nechci mít skladiště náhradních dílů. Škoda, že to aspoň není na tý druhý straně, kde mám dva zuby bez nervu - jeden by se možná dal vytrhnout a zbytek nějak srovnat. No, dost o zubech, asi si to představuju jak Hurvínek válku, ale devítka u mě v puse prostě nemá co dělat, nejsem žralok.
Když se občas podívám na statistiky přístupu na blog, občas mi zůstává rozum stát, a někdy se velice pobavím. Jako teď, když jsem zjistila, že se sem někdo dostal přes klíčová slova “vyvolení vlado kokosový”. Muhehe :)

Když byla na bytě spousta práce a já si chtěla dát voraz, obvykle jsem se ptala “můžu blognout?”. Dneska jsem se zeptala takhle. Lvíček mi nejdřív nerozuměl. :o)
Včera jsem si rozjela wiki na quanti.zewl.net/wiki. Moc pěkná věc. Zatím na tom běžím kuchařku (budu postupně plnit) a další položky budou snad následovat :)
Zase se mění počasí a zas mě bolí hlava, ostatní tělesné nesrovnalosti se pomalu dávají do pořádku :).
Nějak se před koncem roku začíná všechno kupit, takže zas někdy příště (neděje se nic moc důležitého)…
Jenom se fakt těším na včerejší magazín MF DNES (snad ho naši koupili) - z toho, jak vidí bývalý režim puboši narození 17. 11. 1989 mi asi hrábne, když už jsem přišla do styku s názory například Kačenky z VV. Přesto mě to z určitého zvráceného masochismu zajímá. Dneska se jeden důchodce v Tescu dožadoval novin a byl překvapen, že jsou jen včerejší.
Nezdá se vám, že máme skoro všechny státní svátky na podzim? :)

Včera jsem nevěřila svým očím. Češi fakt postoupili na MS :) Po šestnácti letech - to je úlet. Za celou dobu, co sleduju fotbal, jsem to nezažila, a nevěřila jsem ani tentokrát. Mám skoro chuť se zúčastnit losování o lístky a zajet si do Německa, když už je to za rohem ;)