Quanti blog

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa
Už mu to začlo

Už mi to začlo. Čtyři přednášky a seminář, od devíti do půl sedmé… Nešla jsem do školy příliš nadšeně. A první dva eventy mě jenom uzemnily. Možná to bylo jenom zatměním, spíš ne - první přednáška zůstane uspávárnou hadů nejspíš trvale a koho by potěšilo, že si ho vedoucí semináře pamatuje z loňského roku z jiného kurzu stylem “nojo, ten váš referát, to bylo dost ubohý, to budu chtít ještě jeden… jo ten váš seminář, ten se pak úplně rozpadnul, já snad kvůli vám zavedu prezenci… ” apod. Mě vůbec. Kdyby šel ten obor studovat bez tý zkurvený literatury, tak bych byla blahem bez sebe.

Odpolední tři dvouhodinové přednášky mi namohly pravou ruku až ke křeči, ale přes spoustu fakt (komplexně můžu říct, že míň nezáživných, než jsem očekávala, přesto mě náročnost zápisků nenadchla) mi náladu spíš zvedly, než ještě zhoršily, bylo to vesměs zajímavé, a to dokonce i docent B. (na své poměry).

Cestou domů jsem dorazila na zastávku v 18:23. Bus měl jet 18:22. V 99 % případů nejede včas, ale chtěla jsem se ujistit. Proto jsem přišla k důvěryhodně vypadající babičce a zeptala se, jestli už jela moje linka.
“Nejela, nejela, taky na ni čekám,” vycenila na mě protézu. “Ze školy?” zeptal se podivuhodný obrýlenec, sedící vedle ní. Nemohla jsem ho jen tak ignorovat (stejně jako oni neignorovali mou otázku), tak jsem neurčitě přisvědčila a snažila se dívat do země. “To je dlouho,” litovala mě babička, “jestli je to od rána…” “No, od devíti,” připustila jsem a dál doufala, že konverzace nebude pokračovat. Ale marně. Muž se mě zeptal, co jsem se dnes dozvěděla. Se zdvořilostí meloucí z posledního jsem řekla, že nic zvláštního, že jsme začínali…
“Existuje jedno poznání, kterého by měl dosáhnout každý člověk, a sice jak získat život věčný…”
“S tím na mě nechoďte,” opáčila jsem a kvapně zmizela z dohledu a doslechu.
Fujtajbl…

Abych nekončila hnusnýma náboženskejma fanatikama, aspoň perlička z přednášky: “…snažíme se vedoucímu katedry vysvětlit, že dataprojektor bez počítače nefunguje…”

když vyšel vánoční leták v Bille. Letos už 30. září, kdy pro změnu vychází první vánoční časopis - Paní domu speciál (v době publikování to tam ještě nebylo, nj, webmaster asi přes víkend nepracuje :)). Přestože já osobně mám Vánoce už asi od března (a v září kulminovaly), teď mě to tak nějak zaskočilo - možná už proto, že počasí venku bylo dnes naprosto dokonale dušičkové - déšť, mlhy, bláto, podzimní barvičky. Zimou už ale masírují už i Jojo bonbóny - v sobotu jsme natrefili v Bille na “zimní edici” - v bleděmodrém obalu (místo tradičního žlutého), ve velkém balení (180g místo 90g), ve dvou variantách - sněhové vločky a sněhuláci - a ve čtyřech příchutích, pomeranč, jablko, maracuja a jablko-skořice(!), to fakt oceňuju jako nápad. Mimoto zimní - bílé - “edice” tatranek a miňonek už okupují regály pár týdnů :)
Spoustě lidí asi jo, ale mně ani nijak nevadí, když se v sortimentu takhle “předbíhaj”… :)

Vybrali jsme si fakt super den na výlet za vzdálenými příbuznými na jih Čech. Dopoledne cestou tam pršelo. Odpoledne cestou zpět pršelo, padla mlha a udála se hromadná nehoda na D1, díky čemuž jsme se od Benešova do Prahy domotávali víc než hodinu.
Auto nám provoněly karbanátky, které mi maminka připravila na cestu. (Otec maso nejí a ona drží dietu.) Ze začátku to bylo příjemné. Později, když jsme se posouvali krokem na kritických úsecích, už ne. Nakonec jsem se nepoblinkala. Ale těsně.
Interiér bytu {babiččina bratrance a jeho ženy} provoněl pes. Tedy provoněl… já nesnáším pach psů. I koupaných. Tenhle byl pravděpodobně nepříliš koupaný. Počítám že šeltie. Na pohled pěkný, ale snažila jsem se ho příliš nedotýkat. Respektive vůbec.
Jinak to byly příjemné asi tři hodiny. Duševně aktivnější lidi v jejich věku jsem nepotkala. Strýc (?) má daňové poradenství, doučuje angličtinu a němčinu, pracuje s internetem a dobře se s ním debatuje. Říkal, že si připadá jako můj vrstevník. Mně skoro přišel i mladší :))))
Kromě psa mají dvě andulky. Jedna si v mládí spálila křídlo a od té doby je pěší. Chodí prý na procházky pokojem. Její létající kolegyně solidárně pochoduje s ní. Chtěla bych to někdy vidět. Dvě andulky vystrkující bříško jako dva úspěšní komunální politici…

je zima jak v… morně, abych byla slušná, listí opadává, podzimní depky připadávaj, v pondělí začíná škola… měla jsem se radši nechat vzbudit, až skončí únor… ;)

Samozřejmě, že jsme si vybrali k návštěvě ten nejnevhodnější čas - sobotu odpoledne posledního víkendu výstavy. Taky nás na dveřích Karolina čekala vývěska “přeplněno - vstup na vlastní nepohodlí”. Tak jsme si chvíli rozmýšleli vlastní nepohodlí a pak šli. Nebylo to tak hrozné, když člověk šel opačnou stranou než dav :) V opačném směru se mačkalo daleko míň lidí.
Některé fotky byly pěkné i umělecky (polární záře, tornádo…). Některé byly otřesné. Lidsky. Třeba člověk se sešitými rty a očními víčky. (Brr.) Před seriálem o kodaňské feťačce jsem slyšela jednu paní v předdůchodovém věku říct “na to, že je závislá, je docela tlustá”. Většinou mnou ale pohnuly víc fotky a jejich komentáře - třeba čtrnáctiletá, vojáky znásilňovaná holčička, nevím už z jaké země a oblasti, se slzami v očích, nebo… ale to bych musela vypsat půlku výstavy. Na malé ploše tam byla koncentrovaná spousta tragédií, katastrof a lidského neštěstí a nouze ‘04.
“Líbilo se ti to?” ptala jsem se Lvíčka, když jsme odcházeli.
“No, jestli se to dá takhle říct… ale rozhodně to stálo za to.”
Uvažovala jsem ještě o koupi “příbalového” katalogu s vybranými fotkami, ale výběr se mi nezdál moc reprezentativní, například netuším, proč se tam dostala fotka květovaných šatů pověšených v květovaných stromech, podle mě nejslabší fotka výstavy, a nedostaly mnohé jiné. Nevšimla jsem si třeba, jestli tam byly Nohy, jedna z těch pozitivních fotografií, skvělá :) Z těch (pro mě) nejzajímavějších jsem tam zahlédla ještě jenom olympijský souboj čínského a korejského stolního tenisty (modrý stůl nádherně ostrý, tenisti a míček jen rozmazané obrysy) a pak fotka, která mě spolu s popiskem trochu znejistěla - byla z paralympiády a zachycovala španělského plavce, o němž v komentáři stálo, že má amputované všechny čtyři končetiny. Na polohlasnou otázku “nechci bejt nevkusná… ale čím teda plave?” se mi ale nemělo odkud dostat odpovědi…
Pokud jste to nestihli, zkuste to ještě zítra, stojí to za to… popisovat fotky slovy je totiž opravdu mrhání písmenky :)
World Press Photo 05 - Praha