Quanti blog

Dostali jsme ji o víkendu. Vážila asi 28 kilo (za vážení na osobní váze neručím) a dostat ji do čtvrtého patra byl výkon. Vydlabat taky, ale zvládli jsme to a teď tu máme krásnou Jack-O-Lantern. (Vyřezával Lvíček.) Poprvé tak slavím s dýní. Je to fakt roztomile strašidelný, možná hodím i fotky… :) Mám z toho jeden z opravdu výjimečných záchvatů touhy žít v Americe. Do konce týdne mě to přejde, minimálně proto, že budou naše Dušičky.
Letos je fakt výjimečně krásný podzim. Listí drži dlouho na stromech a je úplně neskutečně vybarvené. Jedem objet rodinné hroby ne v ponuré podzimní atmosféře, ale do krásné, pozvolna usínající krajiny.
Je fakt, že ráno se do mě překvapivě ostře dala zima, asi budu muset vytáhnout šálu a další příslušenství. Ono se není co divit, na Boží hod ;) Nezbláznila jsem se, ale asi málokdo z vás ocení můj oblíbený vtip (aneb proč ITíci slaví Vánoce na Halloweena): 31 OCT = 25 DEC :)
Zbourali nám taky konečně Stan. Letos stál fakt za houby a doufám, že ho za rok už radši nepřivezou :) Jo, čas zahrádek je už zas pro letošek nenávratně pryč.
Nemám moc psavou náladu, takže podzimní meditace si nechám z amerického/keltského Halloweenu asi na české Dušičky :)
Zimního času jste si asi povšimli, takže enjoy hodinu navíc a nezapomeňte svítit…

Od pátku do soboty jsem strávila v našem autíčku poměrně hodně času. Cesta ke Lvíčkovým prarodičům a vzápětí cesta do Loun. Nebyla jsem tam, pokud vím, od jara 2004. Svolala jsem pár lidí na náměstí… Bylo to zvláštní. Všechno bylo hrozně známé a zároveň už prostě cizí. Městečko jako spousta jiných… už mě k němu nic nepoutalo.
Jako první k moráku dorazil Maddog. Autem :) Pak se objevil Prcik a nakonec White. Chvíli jsme se dohadovali, kam půjdem (“bav si nás”) a nakonec skončili klasicky – na Golfu.
Asi dvě hodinky jsme pokecali a zase vyrazili “domů”. Na sobotu mi Lvíček slíbil – nebo vyhrožoval – že půjdu jezdit. A po snídani jsme fakt šli.
Byl to nezvyk, trochu strach, vymetla jsem pár rygolů a řízla pár zatáček ;) ale tréma minimální a škody na autě žádný. Bylo fajn, že jsem před Lvíčkem (a ani před fáčkem ;)) neměla respekt, protože ten je u mě předchůdce neúspěchu. Když zařval, ať jedu od kraje, netejrám auto dvojkou ve čtyřicítce nebo něco podobného, jenom jsem se zachechtala a pokusila se to naplnit. Zkusila jsem si i couvání, otáčení, tankování a parkování na zahradě. Lvíčkův bratranec a sestřenice si tam ze mě dělali bohapustou srandu a smáli se mému divokému výrazu ve tváři, jak jsem se se svým neodhadem vzdáleností na jakékoli ose auta snažila otočit na pidizahrádce s výrazným sklonem z kopce. Bejt to moje děti, seřežu je na jednu hromadu :) Jezdila jsem nakonec asi dvě hodinky a přijeli jsme akorát na oběd.
Odpoledne jsem už do Prahy neřídila ;) ale bylo fajn si to zkusit a snad to časem nějak půjde :)
No, dneska jsme skoro celej den uklízeli a jsem už trošku mrtvá, takže omluvte sníženou slohovou kvalitu blogu, porucha není ve vašich prohlížečích…

Začátek týdne se nesl v potkávacím duchu. Tedy v potkávání lidí určité sorty, přesněji řečeno známých přes CZFree nebo IRC. Narážela jsem na ně před školou (macík, který čekal před Karolinem prý na nějakého známého, kterého jmenovali děkanem teologické fakulty) i v metru (Džus při středeční výpravě Lvíčka do práce a mě za prvními dárky, plus duf ve čtvrtek cestou z posilky). Čtvrtek byl poměrně nabitý den. Na desátou jsem měla domluvenou posilovnu. Šla jsem tam se strachem, s respektem a s trémou, a když jsem uviděla pár svalovců, postávajících na recepci, málem jsem se otočila a odešla. Nakonec jsem sebrala odvahu, zaplatila kauci za zámek a vstoupila.
Trenérka mi předestřela plán a prošly jsme zahřátí na kole, protažení, procvičení snad všech svalových skupin (záda, prsa, vnitřní, vnější a spodní strana stehen, ruce a břicho), všechno po třech sériích s protažením, závěrečné zahřátí a mezitím teorii. Odcházela jsem v pohodě, bylo to příjemné a zábava, ale od té doby z toho mám smíšené pocity – jak jsem normálně samotář, tak už v tu chvíli mi tam chyběl někdo, s kým bych – třeba na vedlejším kole – prohodila pár slov. A že bych si zašla dvakrát nebo třikrát týdně si zamlčet do posilky? Nějak mi to vůbec nesedí, ale nevím, do jaké míry je to nezvyk a do jaké míry moje specifikum. Špatně se mi to poznává. Proto jsem taky váhala s odesláním SMS otci, který žádal o neprodlenou zprávu (byli s mámou na dovolené v Itálii). Ani nebylo kdy, stejně – z posilky jsem jela do banky, z banky do knihovny a z knihovny s Lvíčkem do kina na 40 let panic. Nevypla jsem si mobil (ve Village upozornění nepromítají), takže mě při trailerech vyrušily vibrace. Típla jsem to a vzápětí přišla uražená SMSka, jestli můžu vysvětlit, proč neodpovídám na SMS a neberu telefon. Od té doby až do večera jsem měla zase jednou chuť ho rozšlapat, sesmolila jsem stručné vysvětlení, přičemž mi unikla výrazná část traileru na HP a ohnivý pohár, a vypnula jsem telefon. Film byl prima, podle názvu bych čekala trapnější komedii, ale bavila jsem se. Pak jsme jeli ke Lvíčkovi domů a s jeho tátou koupit koberec. Zadařilo se docela levně a pěkně, a když jsme vynášeli věci z ložnice, aby se mohl položit, přišla mi SMS, že ve Florencii bylo krásně a že celou dobu čekají na slíbenou zprávu. Chvíli jsem bojovala s chutí třísknout telefonem proti stěně a další dopisování s rodičovstvem mi na náladě nepřidalo. Prý nechápou “líbilo se mi to, ale…” a že ve svém věku už bych snad měla vědět, co chci.
Tak provždycky: nevím a nehodlám se cítit provinile za to, že nevím.
Pokládky koberce jsem se osobně, kromě vynášení věcí, neúčastnila, už jsem začínala docela cítit procvičené svalíky a byla jsem ráda, že sedím. Celá akce od vynesení do nanesení nábytku i s přemalováním opadávajících rohů trvala od šesti asi do desíti. Ložnice vypadá úplně jinak (nádherně) a dá se říct, že teď je byt opravdu v cajku, neboli útulný a příjemný.
Celodenní fofr mi dal zabrat a ani po poctivých skoro 8 hodinách jsem se necítila moc vyspale. Vstávání se trochu protáhlo, takže jsme vyjížděli až po půl desáté. Stejně nás ale za Prahou zaskočila mlha. Někde se zvedala, někde ležela, místy nebylo vidět ani na další patník, tak jsme jeli opatrně, Odolené Vodochody je moje kontaminace jmen potkávaných obcí. “Ty seš taky Odolený Vodochod, viď,” zasmál se mi Lvíček. Sice si radši nepředstavuju, co by mohl takový odolený vodochod být, ale nezní to špatně :)
Přijeli jsme akorát na oběd a zbytek víkendu si nechám do dalšího blogspotu, abych si nezahltila WordPress a případné čtenáře ;)

Z VyVolených občas vypadnou dobré věci :) Za vrcholek hitparády nicméně považuju Vlada, když si objednával u neexistujícího barmana “takový to dobrý kokosový co jsem měl, jestli bych moh ještě jednou… takový to kokosový”. To by mohli dávat na Silvestra :))) Nechtíc jsem zrovna tuhle scénku připomněla Lvíčkovi, když jsem včera telefonovala s maminou. “Tam budem mít oběd, žejo? Kdyby tak bylo to kuře se zélím, co jsme měli minule, to bylo dobrý…” Když mi to došlo, taky mě složil záchvat smíchu :)
Včera jsme se moc nevyspali a podle toho ten den vypadal. “Podívej, co je to tam za divný značky na tom tričku, jako vytlačený,” konzultovala jsem se Lvíčkem při žehlení. “No teda… to je divný… to vypadá jako kolíčky… joahá… voni to jsou kolíčky.” Záhada vyřešena. No, několik let jsem nesušila prádlo na šňůře ;)
Ve škole jsem esemeskovala jak o život, protože několika lidem jsem se slíbila ozvat a někteří mi napsali v průběhu minulého týdne, kdy jsem neměla moc nálady na kontakt s jinými hominoidy (ani žádnou jinou zvířenou). Napsala jsem (den předtím a ráno) asi 6 lidem, odpověděl mi jenom jeden pozdě večer. Na jednu stranu co jsem mohla čekat, na druhou stranu mě to mrzí (jedna mi nenapsala po 2 dnech vůbec, jedné jsem psala už před 3 týdny a taky nic). Protiřečím si často a ráda. Protiřečím, tedy jsem…

Konala se před týdnem ve Šporkově paláci. Byla jsem přítomná asi na polovině přednášek a chtěla jsem to zblognout dřív, ale upřímně řečeno… taková událost, jakou jsem očekávala, to zase nebyla.
Některé příspěvky byly zajímavé lingvisticky i technicky, jako ten o chatbotech, některé statisticky, některé pojetím, ale celkově - k čemuž přispěl i seminář lexikografie příští den - mě tato problematika začíná nudit jako statické rejpání se v podružnostech. Skutečně přínosných věcí tam bylo jenom málo, Světla Čmejrková, která před lety přinesla zásadní článek o psanosti a mluvenosti v češtině na síti, se od té doby problematice soustavně nevěnovala, internet se vyvíjí a jeho psaná podoba taky, ale nikdo to neeviduje… a při tomhle tempu je to asi nejen neuskutečnitelné, ale i poněkud zbytečné. Zato někteří výzkumníci (snad ze severu nebo západu Čech) přišli s výzkumem jazyka webmasterů a počítačových správců. S vážnou tváří přednášené seznamy výrazů, kterým občas přednášející stěží rozuměli “wifina, fifina…” nebo “speciální odborné výrazy ’sídovat’, ‘líčovat’…” mě nutily tiše (někdy méně tiše) prskat smíchy. Já fakt nejsem akademický typ a tohle zkoumání mi začíná připadat čím dál víc k smíchu. Je to občas zajímavé, ano, ale jak to někteří lidi dokáží dělat celý život? To jim to nepřijde absurdní? Mně to začalo připadat už tak po dvou letech na bohemistice. Je to takový elitářský, chimérický svět uzavřený víceméně sám do sebe (přestože máloco je člověku bližší, než jeho hlavní dorozumívací nástroj), svět, který ke spojení s vnějším světem řeší jen to, co a jak kodifikovat… a když mi tahle deziluze došla, měla jsem se sebrat a odejít, ale myslela jsem si, že je to moje chyba, a že to musím překonat. A asi byla - chyba, že o věcech moc přemýšlím a hledám jejich praktické uplatnění. To se nehodí snad na žádné naší VŠ.
Ale přesto se stále ještě snažím…

Titulek není žádné zaklínadlo, je to normální české slovní spojení. Ve čtvrtek jsme jeli se Lvíčkem do CČM. Cestou jsem znova uviděla billboard s reklamou na nějaké pily - bobra, který má dvě motorovky místo předních hlodáků. Lvíček ho neviděl, ale po chvíli konstatoval, že taky viděl plakát s bobrem, “…ale to byl normální bobr”. “Normální?” “No, OBI bobr. Bez pil,” upřesnil a mně se ten zvuk neobyčejně zalíbil :))) Tak jsem to pak opakovala celou cestu domů.
Bobra s pilama jsme pak oba viděli včerejší cestou ;) Proplétali jsme se okreskama, zničenýma, ale romantickýma :) Byl krásný podzimní den a já jsem jela po víc než roce ukázat Lvíčka babičce, jsouc toho názoru, že přes její svéráznost a určitou nevyzpytatelnost by ho měla taky konečně poznat.
Dali jsme si oběd v hospodě (dobrý průměr), prošli moji skororodnou vesnici, pak se z okna vynořila ruka s klíčem, sedli jsme si na kafe, čaj a zákusky, prošli zahradou, natrhali si pár jablek a růžičku… bylo to fajn, babička měla dobrou náladu a chlubila se přijatou žádostí do domova důchodců. Bylo mi z toho dost divně, ale já bych se ve dvaaosmdesáti o barák a zahradu taky nejspíš starat nezvládla… a chudák mamina, kdyby se měla na svoje vlastní stará endoprotézovaná kolena starat o tchýni. Čeká se dost dlouho, takže je spousta času všechno stáhnout, ale je to přece jenom vcelku nepříjemnej pocit…
“Líbíte se mi, pad jste mi do oka,” řekla babička Lvíčkovi, když nás šla vyprovodit před barák. Ne, že bych si Lvíčka nedovedla hájit i proti názoru ostatních, ale skutečně moc mě to potěšilo, hlavně v kontrastu s postojem otce, který dal najevo, že si na Skřítka docela zvyknul a že si nechce na nikoho dalšího zvykat a odvykat… no nicméně, aspoň nevznikají třecí plochy, které by asi byly nevyhnutelné, při otcových často zvláštních myšlenkových pochodech. V sobotu dopoledne mi například volal, že se dozvěděl od maminky, že jedem k babičce, a jako proč to neví, že mu to mám vždycky říct, protože kdyby mluvil s babičkou a nevěděl, že tam přijedem, jak by to vypadalo…? Prokristapána, já taky skoro nikdy nevím, když mluvím s babičkou, kdy tam naši přijedou, a ani nevím, proč bych to měla vědět. Občas mě jeho vývody přivádějí částečně k zoufalství, částečně k šílenství.
Přivezla jsem si i tři větvičky lampiónků, takže výzdoba našeho bytu je zas o něco víc halloweenská…

když slibuju (a čekám) blogovací smršť, většinou to dopadne tak, že nezblognu vůbec nic. I tentokrát mám své důvody, objektivní i subjektivní, nezajímavé, nebudu se o nich rozepisovat :) Nicméně docela dost mě vyhaluzil i ten úplněk :)
Od víkendu taky mám takovou tu pravou podzimní (asi hlavně, že je zima ;)) a nárazově taky už i pravou vánoční náladu. V pátek jsem si koupila Člověka a v sobotu jsem při nákupu čapla v Bille nadplán balíček Sunsilk v modré dárkové taštičce. A když jsem tyhle dvě věci doma opřela do rohu pokoje tam, kde za babičky a dědy stávával stromeček, popadla mě hrozně :) A to pro mě má Lvíček už druhý dárek a schovává si je ve stole :) Žárlím, jednak zvědavostí a jednak tím, že sice nápady mám, ale fyzicky mám dárky zatím - až na pár drobností - jenom pro rodiče :) Musím to dohnat ;)
V pondělí jsem měla u sousedky žlutou obálku se čtyřmi boulemi. To jsem v létě posílala obaly od TANGu do soutěže o 4 trolly a džbánek, asi nemusím podotýkat, že mi šlo o ten džbánek, nicméně ty už asi došly, tak mi dorazili jen čtyři ovocní trollové. Rozestavila jsem je Lvíčkovi na notebook… když jsem přišla ze školy (respektive z konference), měla jsem na svém notebooku na oplátku keramickou dýni. “Jak se do lesa volá…” Dotváří tady halloweenskou atmosféru, včera jsem do ní dala svíčku a zhasla, vypadalo to moc hezky :)
Konferenci bych ráda věnovala samostatný příspěvek, ale možná to neudělám. Poslední dobou mi bohemistika začíná připadat jako obor pitvající se ve zbytečnostech (samozřejmě mimo jiné). Naopak úterní přednáška vedoucího katedry kulturologie mě opět pobavila a zároveň nadchla :) Začínám taknějak chápat, o čem by vlastně v ideálním případě měla být vysoká škola. Marná sláva, geny asi fungujou, protože tenhle typ VŠ mi sedí mnohem víc - jako asi seděl i otci, a taky asi začínám chápat tu jeho tezi, že VŠ by člověka měla hlavně naučit myslet (a pracovat s informacemi). Čím dál agresivnější myšlenky mám proto vůči bohemistice (a zatím ani nevím, jestli je to oborem, tématem jeho zkoumání nebo pedagogy), ale nechci být nespravedlivá, třeba to někomu vyhovuje. I to je poznání. A uvidíme, co bude po zimě.
U psaní mám puštěné VyVolené. Emil měl mokrý sen. Asi jsem puberťačka, protože mě tahle navýsost intimní a poměrně normální záležitost rozhihňala jako sirénu ;)

Ne, že bych o víkendu neměla o čem blogovat. Ne, že by nebyl čas. Prostě se dostavilo něco, co se občas stává, prostě jsem nebyla schopná napsat větu, která by se dala číst. Říkám tomu vatování - píšu, píšu a zjistím, že třeba už nadpis má deset slov a vůbec nic neříká. Tak jsem to radší zabalila, a teď mám asi deset témat na zblognutí, zuřivou touhu blogovat a… chuť spát :)
Dneska jsem byla zase prakticky celý den pryč. Tentokrát převážně ne ve škole, ale na konferenci Čeština na internetu, kterou zorganizovali mladí lidi z Fakulty a Ústavu. Některé příspěvky byly obsažné, jiné méně, některé byly přínosné… a někdy mě přepadal smích :) zítra projdu zápisky a vyberu pár výživnějších :)
Dneska má narozeniny jedna z mých dvou nejlepších kámošek ze střední. Druhá je měla před 11 dny. Oběma jsem napsala SMSku s blahopřáním a že bych se ráda sešla. Ani jedna mi neodpověděla.
Je fakt, že já taky odpovídám na SMS druhý den a když není potřeba, tak vůbec… ale tak zrovna na tohle bych doufala aspoň v reakci typu ‘ted nemam moc cas, ale nekdy se domluvime’. No nic.
Dneska je mimo jiné taky úplněk v Beranu. Tak doufám, že nebudu v noci moc řádit - náměsíčnictví jsem asi zdědila po mámě ;) Aspoňže dveře na střechu jsou pod zámkem… :)

Odpoledne jsem jela na Václavák pořídit něco na sebe a pro sebe, za imaginární peníze přislíbené k Jéžíšku. Z toho prvního nebylo nic moc a hodinka ve vydýchaném C&A mě unavila jako celý den v práci :] V Luxoru jsem byla úspěšnější a Človíček se stěhoval pod imaginární stromeček. Asi ho vybalím, rozprostřu pěticentimetrové větve, nazdobím a začnu pod něj skládat :) Někdy se ten Knižní klub fakt hodí…

Letos nedostanu od rodičů k Vánocům dárky. Dostanu prachy. Je fakt, že je to další logický krok od “dopisů Ježíškovi” (to jsem na jednu stranu sakra ráda, že jsem se téhle trapnosti zbavila) plných poslední dobou technických podrobností, takže to byla spíš donášková služba… na druhou stranu, je to prostě divný :) Protože jsou věci, co si člověk prostě taknějak nerad sám kupuje… na letošní svátky snad radši ani nechci bejt zvědavá, přestože vánoční nálada se mnou samozřejmě už lomcuje ;) ale jaká bude ta konkrétní realizace, na to teď pro jistotu nemyslím.
Dnešek jsem víceméně proležela a s pomocí čaje, medu a bromhexinu se zbavuju kašle. Dře to, ale jde to.