Quanti blog

Pracovní povinnosti mi nedovolily na otevřenémSUSE pobýt moc dlouho, ale vzhledem k tomu, že mám SUSE z práce cca 20 minut cesty, nenechala jsem si ujít svou možnost vyzvednutí dílčí výhry ze soutěže. Když jsem dorazila, nějaká slečna evidentně nevěděla, kam se mnou (a já zas nevěděla, jestli to probíhá podobně jako loni, jinak bych se vzepřela), tak mě posadila do namátkou vybrané místnosti, kde probíhala nějaká přednáška – většina lidí byla z nějaké děčínské školy Takže když jsem uviděla skrz skleněné dveře korzující skupinku, vystřelila jsem a připojila se k ní – především z nedostatku času a za druhé proto, že mě téma hovoru příliš nezaujalo :).

Na první typografickou otázku odpověděl přesněji jiný člen skupiny a dostal nálepku… jako loni ne na papírku, ale průvodce mu ji nalepil přímo na košili. A vykročili jsme do další místnosti, YaSTárny. Tmavovlasá členka týmu k nám zvedla oči a pronesla rezignovaně: „Tak jsem prohrála láhev šampaňského.“
„?“
„Vsadila jsem se, že nepřijde ani jedna dívka.“
Tak jsem se omluvila :)) a při porovnávání rychlosti obnovování repozitářů (nebo wtf) na starém a novém SUSE jsem přišla blíž.
„K. M., to mi něco připomíná,“ prohlásila jsem. Zvedla ke mně oči.
„Bubli?“ ujistím se.
Potvrdila.
„Bubli hrála blues, jó,“ ulítlo mi. Vytřeštila na mě oči a za zlomek vteřiny zareagovala: „Installfest!“
„Jo. To už je doba.“
„To už ani není pravda.“
No a tím vlastně moje tour de SUSE skončila. Přišla další skupinka a zatímco se průvodci dohadovali, kdo půjde kam a dřív, já přemýšlela, ke komu se připojit, abych skončila u odpovědí co nejdřív. Organizační slečna – tentokrát vypadala nativněji, než recepční-like holka, co mě posadila na tu přednášku – mě odhalila a odvedla do místnosti řešení soutěže, kde jsem pošeptala Aničce, že chci malou odměnu, a dostala jsem SUSE 10.3 a na výběr tričko nebo hrneček. Trička byla XL a XXL, tak jsem vzala hrnek – nerezový s lizard stonem, stylovka. V závěsu za mnou si přišel pro výhru jeden z kompletních řešitelů, a to sedmý (poslední oceněný velkou cenou). Dostal hlavolam – dřevěnou kostku, což jsem nemohla neokomentovat, že mě by to naštvalo – vyřešit soutěž a dostat další hlavolam. Přítomní geeci se kupodivu zasmáli :)))

Organizační slečna mě pak šla vyprovodit. Vysvětlovala jsem jí, že je mi líto, že nemůžu zůstat, že jsem odběhla na „polední pauzu“ z práce, ona se mi omlouvala, že je těžké to načasovat nějak univerzálně, a tak dále. Naťukla mě, jestli nechci změnit zaměstnání: „My tady o ženský strašně stojíme…“ Další, která procházela, se přidala – že je potřeba víc holek, aby měli chlapi koho opečovávat a taky nebyli takový čuňata .)

Srdečně jsme se rozloučily s tím, že si to třeba do příště rozmyslím ;) a já odešla s cenami („hrnek a openSUSE 10.3? takže máš hrnek a podšálek, prima“, gratuloval mi Lvíček) zase do pracovního procesu. Po jehož skončení mě v rámci zákona zachování šampaňského čekalo po půl šesté několik lahví, jahody, maliny, pomazánky a taštičky z listového těsta. Ty oslavy by možná mohly být trochu častěji… ;)

(ten článek, co jsem si včera zapomněla v práci)

V pondělí jsem neměla dopravně dobrý den. Ráno jsem šla na bus, který ale nejel, protože přestal jezdit kvůli prodloužení metra do Letňan (ne, že bychom nebyli prakticky opačná strana Prahy). Nakonec jsem počkala na jiný a až někdy po čtvrt na deset se na přestupu srazila s kolegyní. „Mně ujel autobus,“ začala jsem na ni chrlit, a ona se usmála a poté, co mi došly slova, se zeptala: „A jaký jsi měla víkend?“
(A takhle jsem byla za blbce ten den ještě několikrát – prostě to rozhození z dopravy, a sociální skilly se za ty čtyři dny asi taky nějak opotřebovaly…)
No a cestou domů se mi poprvé stalo, že jsem přejela přestup, začtená do časopisu. Na další stanici jsem tedy přeběhla do opačného vlaku a stoupla si proti výhrůžně vypadajícímu chlápkovi v černém tričku s bílým nápisem „die, n00b.“.
Neodvážila jsem se vyfotit si ho :).
Co se týče praček, šla mi hlava kolem nad současnou nabídkou. Skoro všechny mají šestý smysl (jo, ta věc, která stejně jako displej krásně zvyšuje poruchovost a cenu za náhradní díly – zkrátka daň za pokrok), no dobře. Že jsou pračky s programovatelným firmwarem (i když bych o to nestála, inovovat programy se totiž musí v servisu), to bych pochopila. Že existují pračky s bookmarky (dobře, funkce Oblíbené, ať nemystifikuju :)), to už mě trochu překvapilo, ale masakr je pračka s Jog Dial, to už jsem si fakt myslela, že si ze mě někdo dělá srandu (a ne, Sony to není – možná je to dokonce zneužití značky .)). Pračku jsme si nakonec vybrali a objednali – bez sušičky (těch pár zim to nějak vydržím a až se nám podaří bydlet ve vlastním, pořídím si sušičku extra, to je stejně lepší) a od značky, která se proslavila vysavači. Tak snad to bez problémů a brzo přijde a bude to dobře a dlouho (v rámci možností) fungovat. Zatímco na myčku jsem byla schopná čekat skoro měsíc, k praní v ruce (kyblíky a vana), které provozovala ještě moje mamina, bych se už celkem nerada vracela. Jsme rozmazlení…

Při googlení zas nějakých zkušeností k pračce jsem se dostala na nějaký „maminkovský“ diskusák a při prolítání diskuse narazila na příspěvek, že něčí tchyni se nelíbí udržovat „ježíškovskou legendu“ a zvát Mikuláše s čertem (4letému dítěti), protože je to lhaní a když dítě učíme, aby nelhalo, nemůžeme mu sami lhát.

Dotyčnou paní bych docela ráda kopla do úsměvu. Co by vyrostlo z dětí, které by nevyrůstaly v zázemí magického světa, kde existují čerti, víly, přemisťování a hračky v noci ožívají a mluví spolu? Děti moc dobře chápou, že to není lež (a pokud by byla, museli bychom zakázat všechny pohádky, protože draci jsou taky vymyšlení, sudičky neexistují, možnost zakletí je lež…). Zprvu to prostě nerozlišují, a jak vyrůstají, chápou víc a víc, že v reálném světě se tyhle věci dít nemohou, ale neznamená to, že „někde jinde“ taky ne. Já ještě tak v osmi devíti letech věřila na kaňku do pohádky a Arabelin prsten – no proč sakra ne? ;) Jenom mám zkrátka smůlu, že ke mně se podobné gadgety nedostaly.
Děti by měly žít v pohádkovém světě. Jako já ;)

Od minulého týdne řešíme susí soutěž; dneska jsme po celém víkendu hlavylámání “kolektivně” zvládli šestku (”já jsem zkusil tohle” “a všimli jste si tohohle?” “a co to zkusit celé takhle?”) a dál pokračovali zas na vlastní pěst. (Poznámka - nenapovídáme si, jenom se dělíme o cesty, které by mohly někam vést, a cesty, které nikam nevedly, no a postřehy ostatních, můj střelený nápad a Lvíčkova trucakce “tak jí to předvedem, ať je vidět, co je to za pitomost” vedly k překvapivému řešení. Pro non-IT čtenáře: vůbec se to nesnažte pochopit.) Většina se zasekla na devítce, úloze, která vyžadovala “popovídat” si s virtuálním strojem, ovládaným unikátním programovacím jazykem.
Včera nám odešla pračka. V nejvyšších otáčkách odstřeďování něco prsklo, vyhodilo jistič až na chodbě a umlčelo otáčky bubnu navždy. No, navždy, pokud bychom nechtěli vyměnit elektromotor, a vzhledem k tomu, že už odchází i vypouštěcí čerpadlo a nové pračky začínají někde na 6 000, řekli jsme si, že se radši podíváme po nové. Z diskusí na internetu vyplývá jediné - všecky pračky jsou šmejdy a vyrábí se z plastů a podřadných materiálů, snad kromě Miele, které začínají na 25 000. V půl desáté jsem se zvedla z virtuální hromady áégéček, bošek a elektroluksek, abych si umyla vlasy; jinak by mi nestihly uschnout a ráno bych vstávala s nádhernou asymetrickou vlnou na té straně hlavy, kde jsem usnula. Zásobila jsem Lvíčka pár články a odkazy na fóra a odešla vstříc hygieně.
“Tak co, jak jsi pokročil?” zajímala jsem se po návratu s ručníkem na hlavě.
“Mám devítku!” prohlásil spokojeně Lvíček, datlující do klávesnice.
No koneckonců, moje maminka prala ve vaně někdy do mých patnácti…

Původně měla ta sobota vypadat úplně jinak. Měli jsme jet na akci za vesničku za Berounem. V průběhu času jsem zjistila, že jsou tenhle víkend v Berouně hrnčířské trhy. Vykrystalizoval záměr trhy cestou navštívit a prolítnout, pokud bude kde zaparkovat. Z tohoto záměru se vlivem různých aktuálních okolností stal záměr jet na výlet na trhy a na akci se pouze zastavit, a skončilo to rozhodnutím na akci vůbec nejet. Mimo jiné bychom tam nebyli platní jinak než jako spící figuríny, protože dojít od parkoviště na náměstí a projít ho cca třikrát tam a zpátky kvůli vracení se za úžasnými formami na pidibábovky a porovnávání hrnců na utopence v počasí přeháňka - slejvák - sluníčko - vedro - podmračeno nám dalo docela zabrat. Včera jsem třídila knížky a naplnilo mě to opětovně nechutí k množství našich, potažmo mých hmotných statků, takže jsem odolala jak té roztomilé minibábovce (když chci péct něco menšího, upeču muffinky, a vůbec, než bych se naučila odhadnout množství těsta a dobu pečení), tak různým variacím na keramický adventní věnec (pěkné různobarevné za 220, malé - cute - za 150 i věnec-talíř) relativně snadno. Stejně jako maňáskovi - tříhlavému drakovi u maďarského stánku, u nějž jsem neobjevila cenu a ani jsem po ní nepátrala. I když se mi líbil - co proboha s maňáskem? Ale na ruku jsem si ho vyzkoušela, kývat dračími hlavami najednou i zvlášť a komíháním prstů se jimi snažit “vrtět”.
“Jestli se ti líbí, tak ti ho koupím,” nabídl mi Lvíček.
“Ále ne, stejně bysme s ním neměli co dělat,” sundavala jsem ho z ruky s lehkým srdcem (ale vyfotit jsem si ho teda mohla…).
“Ale měli,” usmál se Lvíček a zamával třemi prsty.

(Ale ten utopencovač jsme si nakonec odvezli. Je glazovaný, vypadá pěkně a jako příslušenství má nejen dřevěné kleště, ale i výměnné štítky k identifikaci, jestli se uvnitř tetelí v nálevu uzeniny, hermelín nebo nakládačky. Heč.)

Zase pozdě, ale ne zas o tolik .)

Sraz měsíce: bez nominace; proběhlo pár menších, ale příjemných akcí, třeba Tajfunčiny narozeniny, další sraz lamer.cz moderátorů nebo středeční večeře s torzem party z Kavalírky. Všech si vážím a udílím tedy tři druhé ceny (to je tak, když je člověk těmi akcemi tak zmlsaný, že si ani nemůže vybrat, pche .))

Restaurace měsíce: Ambiente Pizza Nuova, skvělá, krásná, příjemná večeře k mým narozeninám (rezervovaný stůl u okna, pomalé pozorování stmívání nad náměstím Republiky, dobré víno, Lvíček, prostě paráda). Stejný princip, ale úplně jiný zážitek než Brasileiro. Na rozdíl od masa, těstovinami a pizzou se nepřejíte do bezvědomí. Těsto ve vás nabobtná a dál to nejde mnohem dřív než u masa. Recept je jasný, nejíst okraje pizzy a z těstovin spíš omáčky (čistý talíř vám přinesou kdykoli na požádání), ale stejně počítejte s tím, že budete plní mnohem dřív a co do množství svůj “paušál” určitě neprojíte. Ale jde tady o zážitek a takové množství příchutí italské kuchyně jindy a jinde neochutnáte.
Druhou cenu - když už jsem s tím začala - musím udělit Hostinci U Koně, kam jsme zajeli i s babičkou víkend před narozenínami. Česká kuchyně v tom nejlepším světle, nenechte si ujít povidlové taštičky .)

Výlet měsíce: V tomhle ohledu se v dubnu příliš neurodilo, ale hezký byl určitě výlet na státní zámek Ploskovice - kromě TZ mají i Pidifrk :)

Kulturní zážitek měsíce: Okultění. Letos v úžasných prostorách, kam se všichni vešli, gulášem, zákusky a spoustou vína (rozlitého na historických středověkých schodech :)). Bubenní kakofonie mě příliš nenadchla, ale tanec s barvy měnícími koulemi byl pěkný a přednes nápojového lístku Lexy a spol. úchvatný. Pevně doufám, že se na Meziplotech strefí do toho dne, kdy tam budeme my.

Bonusy: Nová práce (z pověrčivosti i praktických důvodů radši příliš nezmiňuju), moje narozeniny, Lvíčkův svátek, Krtkův dort a… už jsem chtěla psát o práci, takže stop. Možná po zkušebce, jsem fakt paranoidní .)

…takže mikroblognu tady ;). Víkend právě končí… a zítra začíná další. Luxus, dva víkendy po sobě :)))

PS: vím, že jsem slíbila blognutí, nějak nebyl čas… eventuelně v neděli, snad.

Na podzim roku 2005 jsem dostala pozvánku na blog(g)erský sraz. Byla jsem potěšena a poctěna, ale taky nervózní: znala jsem z jednoho potkání ve škole Smillu, z jednoho koncertu Fiksupojku a jinak nikoho (přestože jsem v průběhu večera zjistila, že blu:skin je můj spolužák „o-ročník-výš“ z gymnázia, neboli snof). Jak to tak bývá u srazů, jejichž účastníci se znají převážně virtuálně, ze začátku byla zábava malinko rozpačitá (a nezůstali jsme do doby, než v plné síle dorazila armáda Kapitánů Morganů). Přesto jsme se oťukávali, snažili najít společná témata (školu, Skřehuli) a celkem se i dařilo, do doby, než bylo odhaleno prohození identity Fiksupojky a Džounse. Pocit „udělali ze mě blbce“ podpořený především tím, jak bezelstně jsem si s Džounsem popovídala o koncertě (jejich fyziognomie je skutečně hodně, hodně rozdílná, ale já jsem na to pódium tenkrát moc neviděla a na lidi, zvlášť takové, které si příliš neprohlížím nebo vidím jen přes kouřovou clonu, moc paměť nemám), mě zaplavil jako Severní moře nizozemské poldery, a nevyprchal hodně, hodně dlouho – taková ta ukřivděnost důvěřivého člověka, „když už nemůžete lidem věřit ani to, jak se vám představí, co jim vlastně můžete věřit?“ Proto jsem dopila to, co jsem měla před sebou, vzala Lvíčka a vytratili jsme se, protože s tímhle knedlíkem v krku jsem se musela poprat o samotě.
Přesto jsem na protagonisty, hlavně na Smillu a Fiksupojku, nikdy nezanevřela, a chlívečky s jejich rssky byly v mé čtečce mezi nejnavštěvovanějšími. Vždycky jsem se těšila na Smilliny kryptické zápisky, kde nezasvěcený chápal pod 25 % a nad 75 se nedostali ani účastníci, stejně jako na hudebně-programátorské Pojkovy poklesky.
Smilla (s)končila naněkolikrát, jako když se člověk ještě párkrát přijde podívat z gymplu na základku nebo z vysoké na gympl, aby nakonec zjistil, že už ho tam opravdu nic nedrží. Fiksu do toho říznul teď – najednou, jedním čistým střihem, a já mu věřím, že to dodrží. Nedá se říct, že by nebyly vysledovatelné určité příznaky, blog trochu řídnul, témata se opakovala, ale tohle by mě nenapadlo – a přesto mě to nepřekvapuje.
Samozřejmě to hluboce chápu a upřímně to Fiksupojkovi přeju. Ty knížky v šupleti si bezpochyby zaslouží dopsat a za antidepresiva žádný blog nestojí. Přesto je mi to líto.

Víc, než ta výměna identit na blogerském srazu.

Fiksu mi bude chybět…

Můžu si cestou z práce (proč se mi do slovního spojení “cesta z” neustále míchá “ze školy”?) užít procházku mezi rozkvetlými a rozkvétajícími stromy. Když přijdu domů, nemám pocit, že stihnu už jen večeři, hygienu a spánek - ještě aspoň hodinu je zkrátka den a je možné si ho užívat. A tahle skvělá doba potrvá ještě aspoň čtyři měsíce, z nichž dva se to bude ještě zlepšovat. To už se po práci bude stíhat za světla i posezení s kamarády - zahrádky, třeste se.
V tuto úžasnou jarní dobu jsem, stejně jako loni, nucena opět začít myslet na Vánoce - rigorózní práce se připomíná. Přihlášky se musí podat do konce července a já musím do diplomky vpravit aspoň pár objevných a převratných kapitol. O tématu jsem už s vedoucím, tedy teď už s konzultantem, domluvená, zapomněla jsem se ho zeptat jen na jediný drobný detail - literaturu. Už u diplomky byla ubohá a menší nedostatek navrhovaného rozšíření diplomky je ten, že k němu bude zřejmě ještě mizernější počet zdrojů, než se mi podařilo sehnat k DP.
Když už jsem u školy - ve čtvrtek bylo Okultění a i když jsem musela odejít poměrně brzo (po pracovním dni mě v jinak krásných prostorách sklepení v Celetné dounavilo, když si nebylo kde sednout), vzpomínám s nadšením (a s nostalgií).
Jak už bylo naznačeno, změnila jsem práci. Bojím se to nějak zakřiknout, ale jednu věc musím konstatovat s naprostou jistotou: po práci na Ústředí je to neuvěřitelná úleva. Koncem týdne jsem v metru potkala jedinou kamarádku, kterou jsem si tam pořídila; seznámily jsme se na programu pro nové zaměstnance a bylo jí kolem padesátky, ale byla fakt v pohodě. Přiznala se, že ani ona si tam nemůže zvyknout, že to nechápe, že se tam spolu ani nebaví lidi, sedící v jednom kanclu, ale v jejím věku už to s těmi změnami bohužel není tak splavné, jako u mě. To chápu a je mi jí líto, ale ona je taková poměrně dost životaschopná baba (v dobrém ;)), tak doufám, že si tam trochu zvykne, nebo dostane nějakou jinou nabídku. Vůbec jsem si v celé té organizaci připadala jako v zakletém zámku - normálni lidi se tam dali spočítat na prstech jedné ruky.
Nicméně, dost o práci (o ní bych chtěla blognout, byť stručně, separátně). V sobotu jsme byli na výletě v Ploskovicích, pokud se k tomu dostanu, taky blognu zvlášť (nejvíc mě naštval starý foťák, který jsem si vzala proto, že na nový pořád nemám pouzdro, a tak dlouho mu trvalo pořídit fotku, že mi ze slibné kompozice uletěl páv…). Máme tím pádem další známku. Jednu. V létě to budem muset rozjet trochu víc ve velkém ;).

Oslavy byly decentní. Přesněji řečeno, oslava: s rodiči a babičkou jsem si to “odkroutila” už minulou neděli v proslulé restauraci U Koně, den předtím mi popřáli Lvíčkovi prarodiče a dneska Lvíčkovi rodiče. Pravá oslava v pátek proběhla v Ambiente Pizza Nuova, kde jsme měli rezervovaný nádherný stůl u okna a přecpali se pizzy a těstovin za prachy, jaké jsem nikdy v restauraci nenechala (sponzorované otcem nepočítám). Ale člověk si musí občas trochu vyhodit z kopýtka a ten večer za to stál, pozorovali jsme Revoluční od plného světla přes soumrak do tmy a pili skvělé víno.
Jinak mi narozeniny nějak nic moc nového nepřinesly, kromě vědomí, že skončila doba, kdy mě většina institucí naší země mohla považovat za studenta.
Díky vám, kdo jste si vzpomněli, i vám, kteří byste si byli vzpomněli, kdybyste měli důkladnější diář (dobře to znám). A jedeme dál - doteď to bylo víceméně podél pobřeží, ale teď se vydávám do neznámých vod moře zvaného život.
Brr, jsem až moc poetická: asi bych měla zase začít hulit.